U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné S. G., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se
sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 17, proti povinné H. J., zastoupené Mgr.
Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, pro
175.629,80 Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 Nc
3723/2004, o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 6. září 2012, č. j. 24 Co 1732/2012-55, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 9. března 2012, č. j. 8 Nc
3732/2004-21 (nesprávně uvedeno 41), zamítl návrh povinné na zastavení exekuce
nařízené dne 2. července 2004 podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř..
Uzavřel, že exekuční titul (platební rozkaz Krajského soudu v Praze č. j. 49 Cm
193/2003-79) byl vydán dne 30. září 2003, že „k možné privativní novaci“ došlo
předtím (uznání dluhu ze dne 15. února 2001), než bylo skončeno nalézací
řízení, a proto tato skutečnost nemůže mít na zastavení exekuce již vliv. K
promlčení části příslušenství (úroků z prodlení) také nedošlo, neboť platební
rozkaz, který je vykonáván, nabyl právní moci dne 21. listopadu 2003, návrh na
nařízení exekuce byl podán dne 15. června 2004 a nařízením exekuce došlo ke
stavení běhu promlčecí doby. Pokud jde o výši úroků z prodlení, uzavřel, že
tuto otázku náleží posoudit soudu v nalézacím řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Uvedl, že zpochybnit výši úroků (pro rozpor s dobrými mravy a zásadou poctivého
obchodního styku) povinná mohla v nalézacím řízení, že exekuční soud je
exekučním titulem vázán a není oprávněn jej přezkoumávat. Pokud povinná
poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn.
20 Cdo 4662/2008, dále uvedl, že v daném případě byl exekučním titulem notářský
zápis a že u tohoto typu exekučního titulu lze přezkoumávat, zda vymáhané
plnění má oporu v hmotném právu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
236/2005 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 532/07, na něž rovněž povinná
poukázala, se vztahují k nalézacímu řízení a oba soudy v něm hodnotily otázku
dobrých mravů v souvislosti s přiznáním úroků a úroků z prodlení v nalézacím
řízení.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a
odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky „výkonu
rozhodnutí, jenž je dle dostupné judikatury v rozporu s právním řádem,
konkrétně s ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami, zásadnou
přiměřenosti, obecně uznávanými pravidly chování, dobrými mravy, zásadami
poctivého obchodu. Jinými slovy, zda s ohledem na pojetí materiálního právního
státu je možné zastavit výkon rozhodnutí, jež bylo vydáno zjevně v rozporu se
zákonem i právními zásadami a ukládá naprosto nepřiměřené plnění“. Druhou
otázkou zásadního významu je „zda za situace, kdy je vykonáváno právo v
rozsahu, jenž je v rozporu se zákonem, lze považovat splnění přiměřené části
nezákonně uložené povinnosti za zánik práva dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s.
ř.“. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly
jejími námitkami věcně a pouze konstatovaly, že jsou ve vykonávacím řízení
nepřípustné. Nesprávné právní posouzení váže k rozhodování soudu prvního
stupně, který „na věc aplikoval právo neúplně“. Sdělila, že exekuce je vedena
pro pohledávku ve výši 175 629,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z
dlužné částky. Celkově již bylo vymoženo 457 102,- Kč, tj. více než 2,6 násobek
jistiny; vzhledem k narůstajícímu úroku byla k 6. březnu 2012 vymáhána již
částka 1 625 492,69 Kč. Uvedla dále, že podle ustálené judikatury je úrok ve
výši 0,5 % denně v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zásadou poctivého
obchodu, a proto nemůže požívat právní ochrany. Podle jejího názoru již soud v
nalézacím řízení takový úrok neměl přiznat. Dovolatelka postupně poukázala na
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn.
20 Cdo 4662/2008, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ústavní nález sp. zn. I ÚS 728/10,
a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005, jež se vztahují k výši
úroků z prodlení. Podle jejího názoru je nepřípustné, aby pod záminkou
odlišnosti vykonávacího řízení od řízení nalézacího soudy připustily extrémně
nespravedlivý výklad práva, jak je tomu v souzené věci. Má za to, že zákon
nerozlišuje, zda výkon práva ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), má
být jeho prostou realizací, či zda se má jednat o výkon práva formou soudního
výkonu či exekuce; stejně tak nerozlišuje, zda se má jednat o právo vyplývající
bezprostředně z právních předpisů či právo kvalifikovaně přiznané ve formě
exekučního titulu. Navrhla proto, aby dovolací soud odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí a poté zrušil usnesení soudů nižších stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ani jedno z citovaných rozhodnutí
není použitelné pro posouzení nároku oprávněné, který je již vymáhán v
exekučním řízení. Současně uvedla, že v exekučním řízení již nejde o výkon
práva, nýbrž o výkon soudního rozhodnutí a závaznost pravomocných a
vykonatelných soudních rozhodnutí řádně vydaných v nalézacím řízení je jedním
ze základních pilířů právního státu. Současně poukázala na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, v němž Nejvyšší soud
zaujal názor k otázce dobrých mravů v souvislosti s nařízením výkonu
rozhodnutí. Rovněž uvedla, že povinná po nařízení exekuce v roce 2004 nejevila
vážnou snahu o uspokojení její pohledávky a naopak svoje prostředky investovala
do koupě pozemku a stavby nemovitosti, nelze tedy nyní její argumenty zohlednit
jako důvody pro zastavení exekuce. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání
odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (srov. část první, čl. II
Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná
ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených
v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.), ve
spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“).
Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno
(usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012
zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS
29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále
použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Povinná sice přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a
vymezila otázky, které měly činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadně významným, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému
názoru dospět nelze.
Soudní praxe je ustálena a jednotná v tom, že exekuční soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, (včetně postupu orgánu v
řízení, jež jeho vydání předcházelo), jelikož jeho obsahem je vázán a je
povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července
2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007,
ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné po číslem 62/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov.
např. citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004). Tento princip akceptuje i Ústavní
soud (srov. např. nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11).
Námitku, že výše úroků je lichvářská, mohla povinná účinně uplatnit jen v
nalézacím řízení. Stejně tak jen v nalézacím řízení mohla namítat uznání dluhu
ze dne 15. února 2001 (č. l. 36). Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. g) ani h) o. s. ř. tak není dán.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jichž se povinná
dovolává, je třeba uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011,
sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, se vztahuje k rozhodčímu nálezu a nedostatku
pravomoci rozhodce v případě, že rozhodčí smlouva nebyla vůbec uzavřena. V
projednávané věci se však nejedná o přezkum rozhodčího nálezu. Usnesení ze dne
30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, se vztahuje na situaci, kdy
rozhodčím nálezem bylo povinnému uloženo plnění, na které již oprávněný neměl
podle hmotného práva nárok, neboť toto právo přešlo na správce konkursní
podstaty. Nejvyšší soud rozhodl, že rozhodčí nález již nelze přezkoumávat.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 21 Cdo 1884/2011, řeší
otázku výše úroků, stejně jako jeho rozsudek ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33
Odo 236/2005. V obou případech se jedná o přezkum rozhodnutí vydaného v
nalézacím řízení. Rovněž oba ústavní nálezy, na které dovolatelka odkazuje, se
vztahují k rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ex.
řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu