20 Cdo 717/2023-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněného J. O., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kosem, MSc., advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 373, proti povinné L. L., narozené dne XY, bytem ve XY, pro 1 329 592,28 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 720/2021, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2022, č. j. 40 Co 117/2022-84, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 22 EXE 720/2021-52, zcela zastavil exekuci, jejímž vedením byla Okresním soudem v Šumperku dne 19. 7. 2021 pod č. j. 22 EXE 720/2021-24, pověřena soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová, Exekutorský úřad Praha 3 (výrok I), a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit pověřené soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis sepsaný notářem Mgr.
Pavlem Vavříčkem dne 31. 7. 2020, sp. zn. NZ 908/2020, N 783/2020 (dále též jen „exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), v němž oprávněný a povinná prohlásili a učinili nesporným, že dne 31. 7. 2020 byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se oprávněný jako úvěrující zavázal poskytnout povinné jako úvěrované za podmínek stanovených smlouvou o úvěru peněžní prostředky ve výši 272 763 Kč a povinná se zavázala úvěr řádně a v souladu se smlouvou o úvěru splatit a zaplatit sjednaný úrok a další nároky ze smlouvy o úvěru vyplývající.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok. Oprávněný poskytl ve prospěch povinné na základě smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2020 peněžní prostředky v celkové výši 272 763 Kč, kdy z toho částka v celkové výši 202 763 Kč byla poukázána soudním exekutorům a částka v celkové výši 70 000 Kč byla poukázána na účet oprávněného jakožto úhrada provize a poplatku za uzavření smlouvy.
Ve smlouvě o úvěru byla sjednána smluvní úroková sazba ve výši 16 % ročně z poskytnutých peněžních prostředků, povinná se zavázala splácet oprávněnému peněžní prostředky z úvěru formou 240 měsíčních splátek, tj. po dobu 20 let, ve výši 3 795 Kč, a současně byla sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den trvání prodlení se zaplacením a smluvní pokuta za porušení ostatních povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru ve výši 30 000 Kč za každé jednotlivé porušení. V exekuci nyní oprávněný vymáhá částku 1 329 592,28 Kč, neboť povinná řádně neuhradila sjednané splátky za listopad a prosinec 2020, proto v souladu s ujednáním o ztrátě výhody splátek byly oprávněným zesplatněny dosud neuhrazené splátky úvěru a výše těchto neuhrazených splátek činila ke dni 28.
12. 2020 887 825 Kč; výši smluvní pokuty potom oprávněný vyčíslil částkou 442 127,28 Kč. Neuhrazené splátky zesplatněné oprávněným k datu 28. 12. 2020 tak několikanásobně převýšily částku 272 763 Kč, která byla reálně zapůjčena povinné.
S přihlédnutím k výši smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru pro případ prodlení povinné s placením splátek a ke sjednanému zajištění zástavním právem smluvím ve prospěch oprávněného, které zatížilo nemovitosti ve vlastnictví povinné, soud prvního stupně dovodil, že plnění, kterého se oprávněný domáhá, je ve zjevném rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru jako hmotněprávní podklad pro sepsání notářského zápisu je proto absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu je exekuce vedená na základě předmětného notářského zápisu nepřípustná.
2. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 40 Co 117/2022-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 31. 7. 2020 jako hmotněprávní podklad pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná. Smluvní ujednání ohledně úvěrové sazby ve výši 16 % ročně, smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z dlužné částky i akceleraci úroků (ujednání o tom, že úvěrující bude mít při zesplatnění úvěru též nárok, aby mu úvěrovaný okamžitě zaplatil všechny budoucí úroky, které by úvěrujícímu hradil, pokud by plnil své povinnosti až do předpokládaného termínu úplného splacení jistiny) odpovídala tehdy platným zákonným i judikatorně stanoveným pravidlům.
Nicméně ve spojení s ujednanou dobou splácení úvěru 20 let tato ujednání (zejména ujednání o akceleraci úroků) způsobila nepřiměřený nárůst původní peněžní částky z původní jistiny ve výši 272 763 Kč na pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení ve výši 1 329 952,28 Kč. Z tohoto důvodu je v projednávané věci uvedené vymezení doby splatnosti peněžitého závazku právním jednáním, které má lichevní charakter, příčí se dobrým mravům i základním zásadám mravního řádu demokratické společnosti, neboť ve svém důsledku vede k nepřiměřenému navýšení peněžních prostředků, které byly úvěrujícím úvěrované poskytnuty na základě sjednané smlouvy o úvěru a staly se rovněž obsahem navazujícího notářského zápisu, jehož obsahem účastníci učinili dohodu o splnění této pohledávky.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení právní otázky, zda je ujednání o dvacetileté splatnosti úvěru ujednáním v rozporu s dobrými mravy a zda toto ujednání vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Namítá, že odvolací soud ve svém posouzení pominul, že vymáhaná částka 1 329 952,28 Kč není jistinou podle úvěrové smlouvy, avšak zahrnuje i smluvní pokutu a akcelerovaný úrok. Odvolací soud se při svém posouzení měl zabývat otázkou, zda nelze dovodit částečnou neplatnost jednotlivých ujednání úvěrové smlouvy, a nikoliv považovat za absolutně neplatnou celou úvěrovou smlouvu pro její rozpor s dobrými mravy. Ujednání o akceleraci úroků je obecně považováno za přípustné, neboť má představovat náhradu za újmu, která vznikla úvěrujícímu v důsledku předčasného zesplatnění úvěru zapříčiněného chováním úvěrovaného. Stejně tak je legální i sjednaná sazba smluvní pokuty, která byla v projednávané věci stanovena ve výši 0,3 % denně, neboť je nižší, než obecně uznávaná „hraniční“ sazba, která činí 0,5 % denně. Nadto nelze pominout, že smluvní pokuta má odlišnou funkci od sjednaných úroků, neboť zajišťuje zaplacení dlužné částky. Odvolací soud měl proto při svém posouzení zohlednit princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy ve smyslu § 574 občanského zákoníku, a současně ustanovení § 576 občanského zákoníku o částečné neplatnosti, když předmětná ujednání o smluvní pokutě či akceleraci úroků jsou oddělitelná od zbytku smlouvy, a posuzovat, popřípadě vyslovit, částečnou neplatnost vymáhaného závazku. Odvolací soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu, že ujednání o splatnosti úvěru v délce 20 let má lichevní charakter a je v rozporu s dobrými mravy. Pominul však, že sjednaná doba splatnosti je standardní (u hypotečních úvěrů je běžně delší) a umožnuje stanovit nižší výši jednotlivých měsíčních splátek. Navýšení jistiny neměla za následek ujednaná doba splatnosti úvěru, ale sjednaná akcelerace úroků a vedle ní sjednaná smluvní pokuta; tato ujednání však odvolací soud posoudil jako souladná se zákonem. Závěry odvolacího soudu jsou současně překvapivé, neboť oprávněného se svými úvahami ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy pro nepřiměřenou dobu splatnosti neseznámil a jeho rozhodnutí tak nebylo předvídatelné. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá, popřípadě aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného není přípustné.
5. V projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný notářem Mgr. Pavlem Vavříčkem dne 31. 7. 2020, sp. zn. NZ 908/2020, N 783/2020, jenž obsahuje dohodu o splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu, uzavřenou mezi oprávněným a povinnou podle smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2020.
6. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2001, pod č. 15, odůvodnil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti (§ 274 písm. e/ o. s. ř.) výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaného z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není neplatný (tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007).
7. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dovodil, že úvěrová smlouva ze dne 31. 7. 2020 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vysvětlil (srov. zejm. odst. 25 rozhodnutí odvolacího soudu), že jednotlivá smluvní ujednání v úvěrové smlouvě, posuzována zvlášť, jsou sice v souladu se zákonem, avšak jsou-li uvedené podmínky úvěru sjednány současně (tedy výše smluvního úroku, smluvní pokuty, zástavního práva a délkou splatnosti), způsobují (zejména s ohledem na dvacetiletou splatnost úvěru) ve svém souhrnu nepřiměřený nárůst původní jistiny a plnění, které má povinná na základě úvěrové smlouvy nyní oprávněnému vrátit, je nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy.
8. Úvahu odvolacího soudu, že exekuci je na místě zastavit z důvodu rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy, by bylo možné zpochybnit ze strany dovolacího soudu jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, a dále mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů lze vycházet i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1.
1. 2014 v citovaných ustanoveních – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 926/20/, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020). Úvaha odvolacího soudu v konkrétní věci není zjevně nepřiměřená, neboť odvolací soud nepovažoval smlouvu o úvěru za neplatnou z důvodu nepřiměřenosti některého jednotlivého smluvního ujednání, ale pro rozpor smlouvy jako celku s dobrými mravy, a to vzhledem k okolnostem, za nichž byla smlouva ujednána – úroku, zajišťovacím prostředkům (zástavní právo, smluvní pokuta) a skutečnosti, že šlo o dlouhodobý úvěr.
Odvolací soud tak dovodil, že až ve svém souhrnu tyto skutečnosti vedou k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a proto není ani dán důvod zabývat se otázkou částečné neplatnosti úvěrové smlouvy. Úvěr v projednávané věci byl sjednán jako dlouhodobý se splatností 20 let s úrokovou sazbou 16 % p. a., zajištěním zástavním právem ve prospěch oprávněného, smluvní pokutou ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den trvání prodlení se zaplacením měsíční splátky, popřípadě s úhradou celkové dlužné částky v případě zesplatnění úvěru v důsledku prodlení, a smluvní pokutou za porušení ostatních povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy ve výši až 30 000 Kč za jednotlivé porušení.
Nelze současně přehlédnout, že jistina úvěru v celkové výši 272 763 Kč byla povinné poskytnuta ve výši 202 763 Kč na určené účty soudních exekutorů a současně bylo 35 000 Kč z jistiny poskytnuto věřiteli povinné na zaplacení zprostředkovatelské provize a 35 000 Kč oprávněnému jako poplatku zahrnujícímu náklady spojené s uzavřením úvěrové smlouvy a vyhotovením notářského zápisu. Vzhledem k tomu, že oprávněný měl podle úvěrové smlouvy zaslat peněžní prostředky v podstatné výši jistiny (202 763 Kč) na účet soudních exekutorů, bylo ze strany oprávněného reálné očekávat, že povinná zřejmě jedná pod tíhou exekucí, nebude dlouhodobě schopná úvěr splácet a dojde k jeho předčasnému zesplatnění a aktivaci nároku na sjednanou smluvní pokutu.
V souhrnu s ujednanou výší úroků, sjednanému počtu měsíčních splátek, smluvní pokutě, zajištěním zástavním právem a zahrnutím poplatku za poskytnutí úvěru oprávněného do jistiny proto není nepřiměřený závěr, že poskytnutím úvěru mělo dojít k nepřiměřenému obohacení oprávněného v rozporu s dobrými mravy a v individuálních skutkových poměrech projednávané věci tyto okolnosti odůvodňují závěr, že smlouva o úvěru je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná.
9. Dovodil-li proto odvolací soud, že jestliže je v exekučním řízení zjištěno, že hmotněprávní úkon, který je obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je absolutně neplatným, je nutné exekuci zastavit v celém jejím rozsahu a nelze ji ponechat v běhu pouze v její části (zastavit částečně podle ustanovení § 268 odst. 4 o. s. ř.), je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020). Jak již shora vyplývá, předmětná úvěrová smlouva jakožto hmotněprávní podklad pro sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byla posuzovaná nejen z pohledu jejích jednotlivých ujednání a příslušenství úvěru, ale i dalších shora popsaných skutečností souvisejících (srov. rovněž odst. 14 odůvodnění soudu prvního stupně a odst. 24 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a z tohoto důvodu soudy uzavřely, že je jako celek neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Z důvodu, že neplatnost smlouvy způsobuje její posouzení jako celku, odvolací soud dovodil, že není možné uvažovat o částečné neplatnosti jednotlivých ujednání (srov. odst. 27 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Stejně tak nelze přisvědčit dovolateli, namítá- li, že odvolací soud dovodil neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu dlouhé splatnosti, neboť odvolací soud tuto neplatnost nezaložil pouze na posouzení dlouhé doby poskytnutí úvěru, ale všech okolností uzavření úvěrové smlouvy a souboru všech smluvních ujednání.
10. Namítá-li dovolatel vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, když odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by oprávněného seznámil se svým právním názorem, nemůže k této námitce dovolací soud přihlížet, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se těmito námitkami mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013 a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). Navíc nelze přehlédnout, že již soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o zastavení exekuce tak, že smlouva má být neplatná pro nemravnost. Jestliže odvolací soud své potvrzující rozhodnutí opřel v základu o tentýž úsudek, nemohlo být dovoláním napadené usnesení pro oprávněného vskutku překvapivé.
11. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu