USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné OPR-Finance s.r.o. se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, identifikační číslo osoby 01381300, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti povinné H. V., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 2074/37, pro 21 948 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 50 EXE 1202/2020, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2021, č. j. 19 Co 139/2021-70, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 3. 2021, č. j. 50 EXE 1202/2020-22 (kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce), tak, že se předmětná exekuce částečně zastavuje pro pohledávku ve výši 34 886 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 6. 2018 do zaplacení a dále pro náklady nalézacího řízení ve výši 15 632 Kč; jinak usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud zjistil, že nárok oprávněné vyplývá ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 3.
9. 2015, podle níž oprávněná postupně poskytla povinné peněžní prostředky do výše 42 650 Kč. V této smlouvě byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % (celkem se jednalo o částku 8 530 Kč) a úrok z poskytnutého úvěru ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu od poskytnutí až do vrácení čerpaných peněžních prostředků. V případě předčasné splatnosti dluhu se povinná zavázala zaplatit úrok ve výši 15 % ročně namísto původně sjednaných 20 % měsíčně. Exekučním titulem je v dané věci rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30.
9. 2019, č. j. 7 C 219/2019-31, proti kterému povinná podala odvolání současně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty, jemuž soud nevyhověl (usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2020, č. j. 7 C 219/2019-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 22 Co 93/2020-83). Na rozdíl od soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, že částečně nelze upřít důvodnost argumentaci povinné ohledně zastavení exekuce pro nepřiměřeně sjednané a následně přiznané smluvní úroky z úvěru, které podle smlouvy o revolvingovém úvěru činily 20 % měsíčně.
To představuje roční úrok z úvěru 240 %. Z veřejně dostupných časových řad České národní banky – ARAD přitom plyne, že obvyklá úroková sazba z poskytnutých revolvingových úvěrů na domácnost v září 2015, kdy byla předmětná smlouva o revolvingovém úvěru uzavřena, činila 14,08 % ročně. Podle judikatury Ústavního soudu lze takto vysoký roční úrok z úvěru vyhodnotit jako lichevní, byť byl přiznán exekučním titulem v nalézacím řízení, neboť způsobuje výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi účastníků exekuce, a proto nemůže obstát.
I v exekučním řízení totiž přísluší obecným soudům výjimečně se zabývat zásadními vadami exekučního titulu s tím, že jsou povinny výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu, přičemž právě přiznání úroků ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, je zásadní vadou exekučního titulu. V takových případech je třeba výkon rozhodnutí (exekuci) v části týkající se této nepřiměřené výše úroků zastavit.
I přesto, že se judikatura Ústavního soudu vztahuje především k neústavní výši úroků z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou jeho závěry přenositelné i do poměrů posouzení přiměřenosti úroku z úvěru jako sjednané ceny peněz, a proto shledal návrh povinné na zastavení exekuce částečně opodstatněným. Vedle toho bylo třeba exekuci zastavit i pro přiznané náklady nalézacího řízení, neboť exekučním titulem bylo přiznáno z převážné míry plnění, na které oprávněná nemá nárok. Vymáhat po povinné náklady nalézacího řízení by za této situace bylo zjevně nespravedlivé. Odvolací soud však neshledal důvody pro zastavení exekuce zcela z důvodu vyhodnocení smlouvy o revolvingovém úvěru jako absolutně neplatné a to pro neprověření úvěruschopnosti povinné ze strany oprávněné. Dle výše uvedeného je přezkum exekučního titulu výjimkou, ke které je možno přistoupit jen v případech zjevné nespravedlnosti. Tato námitka povinné tak měla být předmětem posouzení v nalézacím řízení.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, které dle svého obsahu směřuje proti části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně. Namítá, že oprávněná k návrhu na vydání exekučního titulu nedoložila platnou smlouvu o úvěru. Úvěrová smlouva ze dne 3. 9. 2015, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, byla řádně splacena a v březnu 2016 ze strany povinné vypovězena. Smlouva, dle které se oprávněná domáhá vymáhaného plnění, je však smlouvou z roku 2017, kterou povinná nikdy nepodepsala. I přesto, že k těmto tvrzením povinná předložila rozhodné důkazy, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že úvěr byl poskytnut na základě platné smlouvy. Vzhledem k tomu, že oprávněná porušila zákon o spotřebitelském úvěru, když mimo jiné neposoudila úvěruschopnost povinné, je smlouva o úvěru absolutně neplatná a exekuce by měla být v celém rozsahu zastavena. Odvolací soud se také odchýlil od judikatury dovolacího i Ústavního soudu, podle které „exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit nebo exekuční návrh zamítnout pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí odvolacího soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu.“ Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
4. Protože byla předmětná exekuce na jistině částečně zastavena pro částku 34 886 Kč, je nyní vedena pro částku 21 948 Kč. V dané věci se neuplatní ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť pro posouzení výše předmětu řízení je rozhodující jeho výše v době vydání rozhodnutí obsahujícího dovoláním napadený výrok [viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu byla předmětem řízení částka 56 834 Kč s příslušenstvím, tedy plnění převyšující 50 000 Kč. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
6. Judikatura Ústavního soudu sice ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (k tomu srov. usnesení Ústavní soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový rozpor exekučního titulu však z dovolatelkou tvrzených okolností nelze dovodit, zvláště za situace, kdy proti exekučnímu titulu podala povinná současně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty odvolání, jemuž soud nevyhověl (usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 3. 2020, č. j. 7 C 219/2019-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 22 Co 93/2020-83). Uvádí-li povinná, že oprávněná k návrhu na vydání exekučního titulu nedoložila platnou smlouvu o úvěru a před poskytnutím úvěru nebyla dostatečně posouzena její úvěruschopnost, namítá tím skutečnosti, kterými se zásadně může zabývat pouze nalézací soud (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020).
7. Dovolatelka také namítá rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu v otázce zastavení exekuce v případě, že vymáhané plnění odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že částečně nelze upřít důvodnost argumentaci povinné ohledně zastavení exekuce pro nepřiměřeně sjednané a následně přiznané smluvní úroky z úvěru, které podle smlouvy o revolvingovém úvěru činily 20 % měsíčně. To představuje roční úrok z úvěru 240 %. Podle judikatury Ústavního soudu lze takto vysoký roční úrok z úvěru vyhodnotit jako lichevní, byť byl přiznán exekučním titulem v nalézacím řízení, neboť způsobuje výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi účastníků exekuce, a proto nemůže obstát. Vedle toho bylo třeba exekuci zastavit i pro přiznané náklady nalézacího řízení, neboť exekučním titulem bylo přiznáno z převážné míry plnění, na které oprávněná nemá nárok a vymáhat po povinné náklady nalézacího řízení by za této situace bylo zjevně nespravedlivé. Pokud se pak povinná domáhala zastavení exekuce pro smluvní pokutu za porušení smlouvy o včasném zaplacení a měsíčně tato pokuta činila 121 Kč, odvolací soud shledal, že tato pokuta není zjevně nepřiměřená. Rovněž pak neshledal důvod pro zastavení exekuce pro částku 8 530 Kč představující poplatek za sjednání úvěru. Nikoli tedy v rozporu, ale naopak v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč je na místě exekuci částečně zastavit a proč nevyhověl návrhu na zastavení exekuce v celém rozsahu – viz bod 7 – 16 napadeného usnesení odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2839/2020, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16).
8. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem povinné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu