20 Cdo 776/2016
20 Cdo 777/2016
20 Cdo 778/2016
20 Cdo 779/2016
20 Cdo 780/2016
20 Cdo 781/2016
20 Cdo 782/2016
20 Cdo 783/2016
20 Cdo 784/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněné Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová
společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby
00005886, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 1788/60, proti povinnému V. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o peněžité plnění, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 EXE 1895/2010, 45 EXE 1864/2010, 45
EXE 1877/2010, 45 EXE 1871/2010, 45 EXE 1878/2010, 45 EXE 1883/2010, 45 EXE
1870/2010, 45 EXE 1876/2010, 45 EXE 1859/2010, o dovolání povinného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č. j. 21 Co
190/2014-143, ze dne 16. května 2014, č. j. 70 Co 171/2014-139, ze dne 28.
května 2014, č. j. 12 Co 173/2014-141, ze dne 17. června 2014, č. j. 72 Co
187/2014-141, ze dne 2. června 2014, č. j. 15 Co 192/2014-142, ze dne 2. června
2014, č. j. 15 Co 193/2014-219, ze dne 15. dubna 2014, č. j. 14 Co
172/2014-141, ze dne 30. června 2014, č. j. 55 Co 169/2014-143, ze dne 15.
července 2014, č. j. 69 Co 171/2014-149, takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 776 /2016, 20 Cdo
777/2016, 20 Cdo 778/2016, 20 Cdo 779/2016, 20 Cdo 780/2016, 20 Cdo 781/2016,
20 Cdo 782/2016, 20 Cdo 783/2016, 20 Cdo 784/2016 se spojují ke společnému
řízení pod sp. zn. 20 Cdo 776/2016.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014, č.
j. 21 Co 190/2014-143, ze dne 16. května 2014, č. j. 70 Co 171/2014-139, ze dne
28. května 2014, č. j. 12 Co 173/2014-141, ze dne 17. června 2014, č. j. 72 Co
187/2014-141, ze dne 2. června 2014, č. j. 15 Co 192/2014-142, ze dne 2. června
2014, č. j. 15 Co 193/2014-219, ze dne 15. dubna 2014, č. j. 14 Co
172/2014-141, ze dne 30. června 2014, č. j. 55 Co 169/2014-143, a ze dne 15.
července 2014, č. j. 69 Co 171/2014-149, se odmítá.
III. Žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve věcech vedených pod spisovými značkami 45 EXE
1895/2010, 45 EXE 1864/2010, 45 EXE 1877/2010, 45 EXE 1871/2010, 45 EXE
1878/2010, 45 EXE 1883/2010, 45 EXE 1870/2010, 45 EXE 1876/2010 a 45 EXE
1859/2010 nařídil exekuce na majetek povinného pro vymožení částek vždy v
rozmezí od 800 do 1000 Kč z titulu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné
dopravě, a jejím provedením pověřil JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního
exekutora Exekutorského úřadu Praha 5. V průběhu řízení právní zástupce
povinného navrhl spojení exekučních řízení, přičemž exekutor návrh zamítl a
posléze Městský soud v Praze zamítl i návrh povinného na určení lhůty soudu
prvního stupně k vydání rozhodnutí o návrhu na spojení věcí. Uvedl, že zde není
prostor, aby o shodném návrhu rozhodoval soud prvního stupně. Ústavní stížnost
povinného, zpochybňující pravomoc soudního exekutora k vydání rozhodnutí o
návrhu na spojení věcí i samotný závěr o nespojení věcí, Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2137/12, s tím, že závěrům
Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nadto však
vyhodnotil i stížností nenapadená rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí
návrhu na sloučení exekučních řízení jako věcně nesprávná a odporující závěrům
již dříve vysloveným Ústavním soudem, dle nichž je vždy nutno zvažovat, zda
nespojit skutkové a právně obdobné věci týchž účastníků. Dále uvedl, že
přestože právní předpis explicitně nepřikazuje spojení věcí, je takový postup z
důvodu hospodárnosti řízení i šetření vlastnického práva povinného nanejvýš
žádoucí a v dané věci spojení nic nebránilo. Dále též uvedl, že rozhodnutí
soudního exekutora má pouze procesní povahu a samo není způsobilé zasáhnout do
vlastnického práva povinného. Jiná situace však může nastat v následných fázích
exekučního řízení (při vyčíslování nákladů řízení a rozhodování o nich).
Obvodní soud pro Prahu 2 následně zamítl všechny návrhy povinného na zastavení
exekuce, podané v jednotlivých řízeních. Vždy učinil závěr, že daný exekuční
titul byl povinnému řádně doručen a je vykonatelný.
K odvolání povinného Městský soud v Praze v záhlaví označenými usneseními
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil. Dospěl k tomu, že zdravotní
stav povinnému v době doručování jednotlivých exekučních titulů nebránil
pochopit význam doručovaných písemností, a že převzetí rozhodnutí povinným v
nalézacích řízeních bylo platným procesním úkonem (s odvoláním na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000). Soudy obou stupňů vycházely ze
znaleckých posudků znalkyně MUDr. Sloukové (jež byla podrobně obeznámena se
zdravotnickou dokumentací povinného v dotčeném období), vypracovaných pro
příslušná data v letech 2004, 2006, 2007, vztahující se k doručování každého z
9 exekučních titulů. Přitom, jak uvedl v odůvodnění svých rozhodnutí, soud
nepovažoval za průkaznou svědeckou výpověď ošetřující lékařky MUDr. Tomkové
ohledně zdravotní nezpůsobilosti povinného, neboť ta neviděla povinného v době
doručení písemností.
Rozhodnutí odvolacího soudu povinný napadl obsahově shodnými dovoláními, v
nichž namítal, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Nesprávnost právního posouzení spatřoval v „řešení procesní
otázky, jak přistupovat k výsledkům znaleckého zkoumání“. Vytýkal soudu, že
závěry znaleckého posudku převzal bez kritické úvahy a nevyrovnal se s
vytýkanými nesrovnalostmi, současně odmítl provedení revizního posudku a k
jinému důkazu (výpovědi ošetřující lékařky) nepřihlédl. Je toho názoru, že
nepodaří-li se zjistit s jistotou konkrétní zdravotní stav adresáta v době
minulé, je třeba předpokládat, že povinný, který je prokazatelně dlouhodobě
nemocný nevyléčitelnou a těžkou duševní poruchou (zde schizofrenií), nebyl
způsobilý kvalifikovaně přijmout soudní zásilku. Současně má za to (na rozdíl
od soudů obou stupňů), že svá tvrzení o nezpůsobilosti dostatečně prokázal
(potvrzením a výslechem ošetřující lékařky), přičemž znalecký posudek je
nevyvrátil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovoláních povinného rozhodl svými usneseními ze dne 23. 9.
2014, č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, ze dne 29. 9. 2014, č. j. 30 Cdo
3466/2014-158, ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, ze dne 24. 9.
2014, č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, ze dne 29. 9. 2014, č. j. 30 Cdo
3479/2014-158, ze dne 23. 9. 2014, č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, ze dne 24. 9.
2014, č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, ze dne 23. 10. 2014, č. j. 30 Cdo
3879/2014-164, a ze dne 22. 10. 2014, č. j. 30 Cdo 3880/2014-167, tak, že je
odmítl, neboť vždy směřovala proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/,
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013).
Protože exekuce dosud nebyla skončena, příslušelo rozhodnout o případné náhradě
nákladů dovolacího řízení pověřenému soudnímu exekutorovi (§ 87 a násl. zákona
č. 120/2001 Sb.).
Usnesení soudu prvního i druhého stupně včetně usnesení dovolacího soudu
povinný napadl ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp.
zn. III. ÚS 3766/14, konstatoval porušení práva povinného na spravedlivý proces
a devět výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Vytkl dovolacímu
soudu, že z jeho rozhodnutí není jasné, jakými úvahami se soud řídil. Dále
uvedl, že posuzovaný případ směřoval k zastavení exekuce, a tedy není zcela
zřetelná vazba na peněžité plnění předpokládané v § 238 odst. 1 písm. d/ o. s.
ř. Navíc v případě teze, že jde o peněžité plnění, je na místě vzít v úvahu
výjimku uvedenou in fine tohoto ustanovení a zvážit, zda nejde o vztah plynoucí
ze spotřebitelské smlouvy, neboť i smlouvu o přepravě lze řadit mezi
spotřebitelské smlouvy (viz nález I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013). Při
posuzování přípustnosti dovolání je rovněž relevantní zohlednit závěry usnesení
III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013 a posoudit možnost spojení věcí. Dále
považoval za nezbytné vzít v úvahu možnost odkladu provedení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov.
část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.).
Protože u Nejvyššího soudu byla vedena řízení o jednotlivých dovoláních,
směřujících proti v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze, jako
samostatné věci, rozhodl v zájmu procesní ekonomie o jejich spojení ke
společnému řízení pod sp. zn. 20 Cdo 776/2016 (byť toto spojení věcí s ohledem
na průběh a výsledek dovolacího řízení zůstane bez vlivu na výši náhrad nákladů
dovolacího řízení).
Dovolání nejsou přípustná.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv,
o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu konstatoval, že v situaci, kdy
posuzovaný případ směřuje k zastavení exekuce, není zde zcela zřetelná vazba na
peněžité plnění předpokládané v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud
zastává názor, že tuto vazbu lze opodstatněně ozřejmit. Předmětem přezkumu v
projednávané věci je vždy výrok odvolacího soudu, potvrzující usnesení soudu
prvního stupně o tom, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené
příslušným usnesením soudu prvního stupně se zamítá. Je-li rozhodováno o
zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění (resp. o
zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí), vždy se fakticky
rozhoduje o peněžitém plnění. Je však běžnou praxí, že zastavuje-li se exekuce
pro peněžité plnění zcela, samotný výrok explicitně nevyjadřuje tu konkrétní
částku, pro niž je exekuce (dosud) vedena a zastavována. Naproti tomu,
rozhoduje-li se o zastavení exekuce pouze pro určitou část vymáhané pohledávky,
výrok rozhodnutí se bez jasné specifikace této části vymáhané pohledávky
neobejde.
Nejvyšší soud již také ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo
1577/2013, vysvětlil, že z dikce ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
vyplývá, že výjimka z nepřípustnosti dovolání se vztahuje pouze na nalézací
řízení, v němž soud rozhoduje spory vyplývající (m. j.) ze vztahů ze
spotřebitelských smluv nebo upravuje práva a povinnosti účastníků v jiné právní
věci autoritativním způsobem. Exekuční řízení z obsahového hlediska představuje
souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné
a účastníky řízení na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými
opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností.
Tento závěr se v rozhodovací praxi ustálil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1696/2013, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn.
26 Cdo 62/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2293/2015, ze dne 1. 3.
2016, sp. zn. 20 Cdo 619/2016), a nebyla proti němu vznesena relevantní
oponentura.
V projednávané věci byla exekuce vedena pro vymožení částek 950 Kč, 808 Kč, 800
Kč, 808 Kč, 808 Kč, 964 Kč, 808 Kč, 808 Kč a 800 Kč (v souhrnu 7554 Kč) s
jejich příslušenstvím. Při posouzení přípustnosti dovolání povinného (§ 238
odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) však dovolací soud k příslušenství pohledávky
přihlížet nemůže. Protože dovolání povinného směřují proti usnesením odvolacího
soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§ 238
odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), nejsou přípustná. Nejvyšší soud tedy v souladu s §
243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Vzhledem k tomu, že exekuce jsou skončeny vymožením (viz usnesení o spojení
exekucí ze dne 12. 2. 2014, č. j. 067 EX 316509/10-115, a oznámení soudního
exekutora o skončení exekuce ze dne 25. 1. 2016, č. j. 067 EX 316509/10-181),
rozhodl dovolací soud i o nákladech dovolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.