U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné K/S s. r. o., se sídlem v Teplicích,
Fučíkova stezka 2600, identifikační číslo osoby 62739000, zastoupené JUDr.
Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti povinnému
J. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku,
Komenského 319/6, pro 457 482 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 20 EXE 722/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2016, č. j. 24 Co
1447/2016-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 6 497,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Pavla Šimáka.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
usnesení ze dne 11. 5. 2016, č. j. 20 EXE 722/2015-81, kterým Okresní soud v
Písku zastavil exekuci, uložil oprávněné zaplatit povinnému na náhradě nákladů
řízení částku ve výši 19 493 Kč a soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce
částku ve výši 7 865 Kč; dále uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 995,40 Kč. Uvedl, že povinným
vznesenou námitku promlčení exekvované pohledávky je třeba posuzovat podle
ustanovení tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“), konkrétně § 391, 398 a 408, neboť škodu způsobil povinný
oprávněné společnosti jako její společník a jednatel a zároveň v postavení
podnikatele pod firmou J. K. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. musí být řízení o
výkon rozhodnutí zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta
počala běžet poprvé. Promlčecí doba v projednávané věci počala běžet dne 24. 9.
2003, kdy oprávněná převzala od krajského státního zastupitelství poučení
poškozené osoby a zároveň se připojila k trestnímu řízení s částkou 700 000 Kč.
Exekuční řízení bylo zahájeno na návrh oprávněné teprve 22. 6. 2015, k
promlčení pohledávky došlo již v září 2013, a námitka promlčení proto byla
povinným uplatněna důvodně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním. Uvádí,
že aplikace horní hranice promlčení stanovené v § 408 odst. 1 obch. zák. není
na místě, neboť se nejedná o pohledávku z obchodního styku, ale pocházející z
úmyslné trestné činnosti povinného. Námitka promlčení vznesená povinným je v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a ze strany povinného jde o
zcela zjevné zneužití práva. Není správné, aby pachatelům hospodářské
kriminality bylo přiznáváno právo, které svědčí podnikatelům v jejich poctivých
vztazích. Dále uvádí, že její nárok navíc nebyl promlčen s ohledem na
desetiletou promlčecí lhůtu ve smyslu obch. zák., neboť prvním okamžikem, kdy
mohla uplatnit pohledávku, byl termín právní moci rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006 (exekučního titulu); dříve totiž
nebyla schopna zjistit, zda skutečně ke škodě došlo a především v jaké výši,
potažmo kdo za ni odpovídá – Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad
Labem ve věci několikrát změnily názor. Namítá, že soud prvního stupně
nenařídil ústní jednání k projednání návrhu na zastavení exekuce, aniž by
předem došlo k dotazu soudu na souhlas účastníků s takovým postupem. Oprávněné
pak bylo upřeno právo kvalifikovaně se vyjádřit k tvrzením povinného v návrhu
na zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nejedná v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, ani v rozporu s dobrými mravy. Oprávněná podala
exekuční návrh po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, která začala plynout 21.
5. 1999 (okamžik vzniku škody) a uplynula 21. 5. 2009. Oprávněná měla dostatek
času na uplatnění svého práva, nedomáhala se ho více než 15 let. Ohledně
obchodněprávního charakteru pohledávky odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, od kterého
okamžiku počíná běžet promlčecí doba soudem pravomocně přiznané pohledávky ve
smyslu § 408 obch. zák., je-li jí právo na náhradu škody.
Z obsahu spisu a ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že exekvovanou
pohledávkou je náhrada škody, která oprávněné vznikla trestnou činností
povinného, jenž jako společník a jednatel oprávněné a zároveň v postavení
podnikatele pod firmou J. K., při shodném předmětu činnosti obou subjektů,
uzavíral smlouvy o dílo k činnostem shodným oběma subjektům na úkor oprávněné,
v úmyslu opatřit sobě prospěch, čímž spáchal trestný čin zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon.
Současně tím jako společník porušil ustanovení společenské smlouvy o zákazu
konkurenčního jednání. Povinný páchal uvedenou trestnou činnost v období od 17.
1. 1996 do 21. 5. 1999. Oprávněná se o jednotlivých škodách dozvěděla z
výsledků vyšetřování policejního orgánu, a to nejpozději dne 24. 9. 2003, kdy
převzala od krajského státního zastupitelství poučení poškozené osoby a
připojila se k trestnímu řízení s částkou 700 000 Kč. Exekuční titul, jímž byla
pohledávka na náhradu škody oprávněné přiznána, nabyl právní moci dne 23. 8.
2006.
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky.
Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k
její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k
porušení povinnosti.
V případě práva na náhradu škody tedy obchodní zákoník stanovuje čtyřletou
promlčecí dobu, jejíž počátek je určen k okamžiku, kdy se poškozený mohl
dozvědět o škodě a osobě škůdce, její běh je však omezen desetiletou promlčecí
dobou, která běží již ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (desetiletá
promlčecí doba tak představuje omezení základní doby čtyřleté, pokud by tato
neskončila do deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti).
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uzavřel, že z hlediska
běhu desetileté promlčecí doby je rozhodný okamžik porušení povinnosti, která
vedla ke vzniku škody, bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě a
na existenci škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009,
sp. zn. 32 Cdo 24/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn.
23 Cdo 5393/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1426/2011).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002
(uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dovodil, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně
přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §
408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé
běžet.
V případě promlčení práva na náhradu škody je za takový den třeba považovat
okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (počátek „objektivní“
desetileté promlčecí doby), nikoli kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o
osobě škůdce (počátek čtyřleté promlčecí doby). Je tomu tak proto, že zatímco §
408 obch. zák. vyjadřuje zásadu omezení promlčecí doby obecně u všech práv
deseti lety od doby, kdy počala poprvé běžet, u práva na náhradu škody je
speciální desetileté maximální omezení trvání promlčecí doby vyjádřeno již v
ustanovení § 398 s počátkem stanoveným ode dne porušení povinnosti (zjevným
úmyslem zákonodárce bylo, aby u práva na náhradu škody promlčecí doba uběhla
nejpozději do 10 let ode dne porušení povinnosti).
V souzené věci tedy desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák.
uplynula nejpozději dne 21. 5. 2009 (10 let ode dne, kdy došlo k porušení
povinnosti).
Protože exekuční návrh k vymožení pohledávky na předmětnou náhradu škody
oprávněná podala až dne 22. 6. 2015, nelze než uzavřít, že námitka promlčení
byla povinným vznesena důvodně. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, byť
na základě odlišného právního posouzení, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu
ve svém výsledku správné.
K rozporu vznesení námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku se
Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo
123/2011, tak, že v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit
výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k takovému závěru. Na posuzování otázky
rozporu vznesení námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku je
třeba obdobně vztáhnout závěry vztahující se k rozporu uplatnění námitky
promlčení s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení se přitom příčí dobrým
mravů pouze ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení.
V projednávané věci měla oprávněná k dispozici téměř 2 roky a 9 měsíců od
právní moci trestního rozsudku, aby podala exekuční návrh ještě v rámci běhu
promlčecí doby. V řízení neuvedla žádné důvody, které by jí bránily v této době
exekuční návrh podat, tím spíše které by dosahovaly výše uvedené intenzity, že
by svědčily pro rozpor námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku.
Důvodnou není ani námitka oprávněné, že se nejedná o pohledávku z obchodního
styku, ale z trestné činnosti. Z exekučního titulu je zřejmé, že pohledávkou je
náhrada škody, kterou povinný v pozici společníka společnosti K/S s. r. o.
způsobil oprávněné porušením společenské smlouvy. Adhezní řízení, jehož
předmětem je rozhodování o náhradě majetkové škody způsobené trestným činem,
nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na
náhradu škody, a při rozhodování v adhezním řízení je proto nutno respektovat
hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok
založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1400/2015). Exekuční soud je pak při posouzení otázky promlčení práva
přiznaného exekučním titulem vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky
„nalézacím“ soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp.
zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek)]. V souladu s § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se jeho částí
třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi společníkem a
obchodní společností a z právní úpravy je tedy naprosto jednoznačné, že na
práva a povinnosti společníka ze společenské smlouvy vůči společnosti s ručením
omezeným se aplikuje část třetí obch. zák. Úprava promlčení v obch. zák. je
přitom komplexní povahy, a je proto vyloučeno užití § 110 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, upravujícího přerušení promlčecí doby v důsledku
přiznání práva pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009 (uveřejněné pod
číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I v této otázce
proto odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K výtce povinného, že soud prvního stupně nenařídil k projednání návrhu na
zastavení exekuce jednání, je třeba uvést, že v případě důvodného vznesení
námitky promlčení práva přiznaného exekučním titulem soud zastaví exekuci podle
§ 268 odst. 1 písm. h). Podle § 269 odst. 2 o. s. ř. soud o zastavení exekuce v
případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) rozhoduje zpravidla po
předchozím jednání. Nejvyšší soud v usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1624/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64),
vysvětlil, že předchozí jednání není nutné především tam, kde tvrzení účastníků
o skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí,
jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
V pojednávané věci skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti námitky
promlčení vyplývají ze spisu, resp. přímo z exekučního titulu. Oprávněná měla
možnost vyjádřit se k návrhu na zastavení exekuce, čehož využila (viz č. l.
39), neuvedla žádné nové skutečnosti, jež by nevyplývaly ze spisu, a
prezentovala pouze svůj právní náhled na počátek a charakter promlčecí doby.
Žádné nové skutečnosti či důkazní návrhy neuvedla ani v odvolání, ani při
jednání před odvolacím soudem. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že by
postupoval v rozporu s § 269 odst. 2 o. s. ř., pokud jednání nenařídil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože povinný měl ve věci plný
úspěch, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny
za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5 070
Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 3, odst. 2 písm.
e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a
náhrad odvést, ve výši 1 064,70 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6
497,70 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu