USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, proti žalovaným 1) obci Sudkov se sídlem obecního úřadu v Sudkově č. 96, IČO 00303411, a 2) Z. š. a M. š. S., příspěvkové organizaci, oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní č. 19, o neplatnost odvolání z pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 160/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co 260/2021-675, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. června 2021, č. j. 8 C 160/2016-477, se zastavuje. II. Dovolání žalovaných se odmítá. III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Žáka, advokáta se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 160/2016-477, zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura). Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2023, č. j. 16 Co 260/2021-675, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že porušení povinností žalobkyně vytýkaná jí v bodech 4), 6), 7), 8), 10) a 12) odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky žalované 2) ze dne 18. 7. 2016 „nebyla takové intenzity, aby bylo možné hovořit o závažném porušení nebo neplnění právních povinností ze strany žalobkyně“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že má-li být porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její součásti (dále jen „ředitele“) na jeho vedoucím pracovním místě důvodem k jeho odvolání z vedoucího pracovního místa, musí být ze strany ředitele zaviněno a musí – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona není důvodem k odvolání z vedoucího pracovního místa „každé“, ale jen „závažné“ porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele – dosahovat určité intenzity.
Vzhledem k tomu, že školský zákon, zákoník práce a ani jiné právní předpisy neuvádějí, jaké porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele je třeba považovat za „závažné“, patří ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z vedoucího pracovního místa odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával činnost na svém pracovním místě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněný pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 908/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1636/2015). Závisí-li vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Navíc, patří-li ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu vztahující se k posouzení intenzity porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z činností, úkolů a pravomocí ředitele přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.; dále srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, uveřejněného pod č. 32/2023 Sb. rozh. obč.). O takový případ se ale v dané věci nejedná; naopak, odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona vzhledem ke všem okolnostem případu v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
V případě porušení povinností žalobkyně vytýkaného jí v bodě 1) odvolání z pracovního místa ředitelky žalované 2) a spočívajícího v tom, že neprovedla opravu osvětlovacích těles na stropě tělocvičny, přestože již od února 2015 věděla o nutnosti jejich opravy a přestože podle závěrů prověrky bezpečnosti práce a požární ochrany ze dne 29. 4.
2016 hrozil jejich pád, vzhledem k čemuž měla „okamžitě uzavřít tělocvičnu do odstranění závad“, odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 2871/2022-618, a podle něhož toto porušení právní povinnosti nelze považovat z její strany za zaviněné, neboť žalobkyně o skutečném „havarijním“ stavu osvětlovacích těles, který vyšel najevo až při provádění jejich opravy, nevěděla a vycházela z vyjádření bezpečnostního technika M.
H., že pád osvětlovacích těles na stropě tělocvičny „bezprostředně nehrozí“. Namítají-li dovolatelé v této souvislosti, že v části předchozího rozsudku, v níž Nejvyšší soud uvedl, že za těchto okolností nelze dovodit, že by žalobkyně měla a mohla vědět, že svou nečinností porušuje svou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, a že by proto bylo dáno její zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, „dochází k přezkoumávání skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a soudem odvolacím“, pak neberou náležitě v úvahu, že otázka (formy) zavinění není otázkou skutkovou, ale otázkou právní, jejíž posouzení se zakládá na skutkových zjištěních vyplývajících ze soudy provedeného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3135/2005). Při svém závěru o nedostatku zavinění žalobkyně na porušení povinností vytýkaného jí v bodě 1) odvolání z pracovního místa ředitelky žalované 2) dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nepodroboval přezkumu (viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 2871/2022-618). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže založit dovolateli namítané nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, soudem prvního stupně a odvolacím soudem, neboť v těchto rozsudcích nejsou řešeny právní otázky, na kterých by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (první z těchto rozsudků se týká odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce a druhý z nich odpovědnosti člena statutárního orgánu právnické osoby za škodu způsobenou porušením povinnosti péče řádného hospodáře).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelé uplatňují jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňují-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky žalované 2) učiněného žalovanou 1) dne 18.
7. 2016 a potažmo o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované 2) ze dne 29. 7.
2016, a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěl)]. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů dovolatelé uplatňují zejména námitkami, že žalobkyně „nese“ odpovědnost za „havarijní stav osvětlení v tělocvičně a hrozící pád světel“, za „nátěr robotu na těsto v kuchyni“, za nevyhotovení záznamů o úrazech, které se staly v červnu 2015 na škole v přírodě, za změnu „místnosti na ředitelskou kancelář bez předchozího projednání se zřizovatelem“, za zanedbání údržby a za neprovádění pravidelného odvozu „tukových lapolů“, a za řádné nevedení provozního deníku kotelny.
Dovolatelé zde vycházejí z vlastních skutkových závěrů, na nichž pak budují své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemají dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh.
obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů o nepřezkoumatelnosti a o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Uvedené námitky dovolatelů ostatně ani nejsou opodstatněné. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, jak namítají žalovaní, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl ve věci samé jako správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované 2) ze dne 18. 7. 2016 i výpověď ze dne 29. 7. 2016 jsou neplatné. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.
s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelům v uplatnění jejich práv. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.