21 Cdo 1276/2025-329
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 1090/14, proti žalovaným 1) T. B., zastoupenému JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova č. 208/8, a 2) V. K., zastoupené Mgr. Jakubem Tučkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Provázkova č. 2265/20, o určení, že zástavní právo k nemovitostem svědčí žalobci, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 381/2022, o dovolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2024, č. j. 26 Co 119/2024-258, takto:
I. Dovolání žalované 2) se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu s výjimkou výroku I a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. srpna 2023, č. j. 19 C 381/2022-75, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
1) Podáním doručeným soudu dne 12. 6. 2013 se žalobce domáhal nařízení soudního prodeje zástavy dle § 91a občanského soudního řádu, když u Okresního soudu v Trutnově probíhá řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pod sp. zn. 13 Nc 1153/2012, v němž se žalovaný 1) jakožto zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a to pozemku parcelní číslo st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (rod. dům) v části obce XY a na pozemku st. p. č. XY, pozemku parcelní číslo XY – zahrada, pozemku parcelní číslo XY – zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), proti žalované 2) jakožto zástavní dlužnici, a žalobci svědčí lepší hmotné právo k předmětným nemovitostem, neboť smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.
8. 2012 uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným 1) došlo k postoupení pohledávek zajištěných zástavním právem k předmětným nemovitostem dle smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 22. 3. 2011 mezi žalovaným 1) a žalovanou 2); spolu s pohledávkami tak přešlo i zástavní právo. Žalobce dále požadoval určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalované 2) svědčí žalobci, nikoliv žalovanému 1). Naléhavý právní zájem dovozoval ze skutečnosti, že stav zapsaný v katastru nemovitostí, dle něhož je zástavním věřitelem žalovaný 1), není v souladu se skutečným stavem.
2. Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby, neboť nároky žalobce jsou neodůvodněné. Uvedl, že dne 30. 8. 2012 se žalobcem uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek, nicméně pro nezaplacení ceny za postoupení pohledávky byla smlouva od počátku zrušena, proto nemohl žalobce vstoupit do práv a povinností žalovaného 1) vyplývajících z existující pohledávky za žalovanou 2), nemohl tedy vstoupit ani do práv a povinností vyplývajících z uzavřené zástavní smlouvy. Žalobce dovozuje, že úplata za postoupení pohledávek byla uhrazena započtením jeho pohledávky ze směnky vlastní vystavené společností STYKU s. r. o. vůči pohledávce žalovaného 1) vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek, neprokázal však ani existenci směnky, ani skutečnost převodu směnky.
3. Žalovaná 2) uvedla, že pohledávka věřitele, kterou zástavní právo k předmětným nemovitostem zajišťovalo, zanikla, neboť žalovaná 2) svůj dluh splatila, zaniklo tak i zástavní právo. Pokud neshledá soud tento důvod pro zamítnutí žaloby, navrhla, aby soud žalobě na určení zástavního práva ve prospěch žalobce vyhověl.
4. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 19 C 381/2022-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalované 2) svědčí jemu a nikoli
žalovanému 1) [výrok I], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť již došlo (nepravomocně) k nařízení soudního prodeje zástavy ve prospěch žalovaného 1), žalobce může efektivně ochránit svá práva podáním vylučovací (excindační) žaloby v řízení po nařízení výkonu rozhodnutí podle § 267 občanského soudního řádu, pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013 probíhá řízení o návrhu žalobce na nařízení soudního prodeje zástavy – hlavní intervenci dle § 91a občanského soudního řádu, kterou lze posoudit jako žalobu na plnění, přičemž na určení, zda tu právo je či není, není dán naléhavý právní zájem, lze-li se domáhat plnění. Nadto otázka, která je předmětem tohoto řízení, je řešena jako otázka předběžná v řízení sp. zn. 13 Nc 1156/2013, proto tato žaloba neslouží potřebám praktického života, ale vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
5. K odvolání žalobce a žalované 2) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 26 Co 119/2024-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), odvolání žalované 2) odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III a IV). Ve vztahu k žalované 2) dospěl k závěru, že v rámci řízení z hlavní intervence mají žalovaný 1) a žalovaná 2) postavení nerozlučných společníků, žalovaná 2) není k podání odvolání subjektivně legitimována, neboť žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta. Dále se odvolací soud zabýval „existencí naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, resp. samotnou otázkou přípustnosti žaloby z hlavní intervence v souzené věci“. Dospěl k závěru, že řízení o nařízení soudního prodeje zástavy je řízením nesporným a hlavní intervence dle § 91a občanského soudního řádu je z povahy věci vyloučena, proto potvrdil jako věcně správný závěr soudu prvního stupně o nutnosti žalobu zamítnout. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že se žalobce nemůže následně s ohledem na nepřípustnost hlavní intervence v nesporném řízení domáhat nařízení soudního prodeje zástavy, nemá naléhavý právní zájem ani na požadovaném určení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem není dán také proto, že žalobce může svá práva bránit v řízení sp. zn. 13 Nc 1153/2012 cestou vylučovací žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku II) podal žalobce dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a) zda „je soud v situaci, kdy naléhavý právní zájem na určovacím výroku žaloby plyne přímo ze zákona, oprávněn zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 občanského soudního řádu“, a tří otázek, které dle dovolatele nebyly v rozhodovací praxí dovolacího soudu doposud vyřešeny, a to, b) zda „lze považovat uplatnění práva žalobce k věci plynoucí z jeho zástavního práva k věci prostřednictvím excindační žaloby v řízení, ve kterém se jiná osoba domáhá soudního prodeje této věci jako zástavy, za efektivní uplatnění zástavního práva ze strany žalobce“, c) zda „lze považovat za nárok uplatněný žalobcem v rámci hlavní intervence k jinému řízení takový nárok, který nebyl ve vztahu k tomuto jinému řízení žalobcem jako intervenční nárok označen ani uplatněn“, a d) zda „je soud oprávněn zamítnout nárok, jež byl uplatněn u soudu jako tzv. hlavní intervence dle § 91a občanského soudního řádu, bez meritorního zkoumání nároku v případech, kdy není hlavní intervence přípustná, nebo si má uplatnění takového nároku posoudit v rámci běžného občanského soudního řízení“.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I a II) podala dovolání i žalovaná 2). Namítá, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to, zda „je účastník v postavení žalovaného oprávněn k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, ačkoliv mu nebylo rozsudkem vyhověno“, zda „je možno posoudit postavení žalovaných v řízení o určovací žalobě jako postavení nerozlučných společníků v řízení o hlavní intervenci v případech, kdy je hlavní intervence nepřípustná“, zda „je možno posoudit jako hlavní intervenci žalobu na určení, která není žalobcem jako hlavní intervence označena ani specifikována“, a zda „je možno bez meritorního projednání zamítnout žalobu žalobce na určení věcného práva zapsaného ve veřejném seznamu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pokud žalobce tvrdí, že mu svědčí věcné právo zapsané ve veřejném seznamu, kde stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem“.
8. Žalovaný 1) se k dovolání žalované 2) ani žalobce nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
12. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
13. Dovolání žalované 2) v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalované 2), není dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, jak byla žalovaná 2) v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řádně poučena, neboť v souladu s § 229 odst. 4 o. s. ř. je proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustná žaloba pro zmatečnost. Byť tento výrok formálně tvoří součást rozsudku odvolacího soudu, přesto má povahu usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., neboť jím bylo odmítnuto odvolání účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 408/2020).
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Žalovaná 2) napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá na jeho právech. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). V řízení, jehož předmětem je určení, komu svědčí zástavní právo, resp. zda došlo k postoupení pohledávky a s tím i jejího zajištění, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, postupník a postupitel [tedy žalobce a žalovaný 1)]. Zamítnutí žaloby na určení, že žalobci svědčí zástavní právo k předmětným nemovitostem, nemůže představovat újmu na právech žalované 2). Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
16. Ohledně dovolání žalobce vyšel dovolací soud při posouzení jeho přípustnosti z ustanovení § 237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno, že na návrh žalovaného 1) jakožto zástavního věřitele bylo dne 4. 5. 2012 zahájeno řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově řízení pod sp. zn. 13 Nc 1153/2012, o nařízení soudního prodeje předmětných nemovitostí. Následně bylo na návrh žalobce doručený soudu dne 12. 6. 2013 zahájeno řízení u Okresního soudu v Trutnově vedené pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013. Z řízení vedeného pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013 Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 17. 10. 2022, č. j. 13 Nc 1156/2013-271, vyloučil řízení o žalobě na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem svědčí žalobci a nikoliv žalovanému 1), k samostatnému řízení.
18. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek uvedených pod písmeny a), b) a c) [viz bod 6 tohoto odůvodnění], při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka d) je dovolacím soudem chápána jako dovětek otázky c).
19. Dovolání je též důvodné. K otázce c) a d)
20. Účastníci občanského soudního řízení mohou provádět své úkony jakoukoliv formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (§ 41 odst. 1 o. s. ř.). Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
21. Žaloba představuje procesní úkon, neboť jde o projev vůle účastníka adresovaný soudu, jímž zahajuje občanské soudní řízení o právu, jež má být jeho předmětem. Pro žalobu zákon (s výjimkou tzv. formulářových žalob) nepředepisuje určitou formu; uplatňuje se u ní zásada bezformálnosti procesních úkonů, a účastník proto může učinit žalobu kteroukoliv formou, která je uvedena v ustanovení § 42 odst. 1 o. s. ř.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o.
s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, či ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, nebo ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017).
23. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobce podáním ze dne 12. 6. 2013 domáhal ve smyslu § 91a o. s. ř. i určení, že zástavní právo svědčí jemu a nikoliv žalovanému 1), tedy posoudil návrh žalobce jako návrh o hlavní intervenci. Z obsahu podání ze dne 12. 6. 2013 s nadpisem „žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy – hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.)“ je však zřejmé, že žalobce jím podal žalobu z hlavní intervence o nařízení soudního prodeje zástavy a samostatnou žalobu na určení, že zástavní právo svědčí žalobci, nikoliv žalovanému 1). Žalobce jasně uvádí, že podává žalobu z hlavní intervence v řízení o nařízení soudního prodeje, z obsahu nevyplývá, že by žalobce sledoval žalobu z hlavní intervence také ve vztahu k určení, kdo je zástavním věřitelem; takové určení není ani předmětem řízení o nařízení soudního prodeje, které probíhá mezi žalovaným 1) a žalovanou 2). Z obsahu podání lze naopak dovodit, že účelem požadovaného určení je odstranit nejistotu ohledně postavení žalobce do budoucna, odstranit nesoulad mezi zapsaným stavem v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a vytvořit právní základ pro nařízení soudního prodeje zástavy ve prospěch žalobce. Podání obsahuje také dva různé žalobní návrhy; návrh na vydání rozsudku na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem svědčí žalobci, a návrh na vydání usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy. Vzhledem k uvedenému je nepochybné, že obsahem podání je vedle žaloby z hlavní intervence také samostatná žaloba na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem svědčí žalobci.
24. Dospěl-li odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že i žaloba na určení byla podána ve smyslu § 91a o. s. ř., tedy jako
25. Řízení o určení, že zástavní právo svědčí žalobci, které bylo zahájeno žalobou podanou v době do 31. 12. 2013 (dne 12. 6. 2013), jakož i řízení o soudním prodeji zástavy, které bylo zahájeno žalobou podanou v době do 31. 12. 2013 (dne 4. 5. 2012), se i nadále posuzují – jak je zřejmé z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“).
26. Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) OSŘ (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) OSŘ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Pro závěr, zda je na určení právního poměru nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (§ 154 odst. 1 OSŘ) [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 667/2011].
27. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 11/2005 Sb. rozh. obč.).
28. To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 OSŘ) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 OSŘ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 Sb. roz. obč.).
29. Z uvedeného vyplývá, že žalobce nemá v nastalé situaci, kdy v katastru nemovitostí není zapsán jako zástavní věřitel, v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy probíhajícím na návrh žalovaného 1) možnost uplatnit způsobilou námitku, žalobce není ani účastníkem řízení. Námitka, že žalovaný 1) není zástavním věřitelem, neboť pohledávka byla postoupena na žalobce, může být ze strany žalobce uplatněna až v rámci řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy (exekuce) podle § 267 o. s. ř. (excindační žaloba), ze strany žalované 2) podle § 268 o. s. ř.
30. Námitce, že naléhavý právní zájem není dán, neboť žalobce své zájmy může efektivně bránit v rámci řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, nelze přisvědčit. Žaloba na určení, že zástavní právo svědčí žalobci, nikoliv žalovanému 1), není subsidiární k žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy; tato námitka by byla případná pouze v situaci, kdy by již probíhalo řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Jak vyplývá z ustanovení § 200za odst. 3 OSŘ, podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy pouze na návrh zástavního věřitele [žalovaného 1)]. Pokud by zástavní věřitel návrh nepodal, žalobce by byl nucen k ochraně svých práv znovu podat žalobu na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem svědčí jemu, nikoliv žalovanému 1). Naopak, jestliže se žalobce (domnělý zástavní věřitel) dovolá (důvodně) svého práva, je nepochybné, že žalovaný 1) se již nebude moci domáhat prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, ale že oprávněným je právě žalobce.
31. Nadto lze uvést, že občanský zákoník z roku 2012 zavedl plně princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů. Dle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Dle § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala. „Uplatněním práva“ ve smyslu tohoto ustanovení je žaloba na jeho určení; určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2727/2020).
32. Žalobce namítá, že naléhavý právní zájem na určení, že zástavní právo svědčí jemu, má z toho důvodu, že stav zapsaný v katastru nemovitostí není v souladu se skutečným právním stavem. Je-li v katastru nemovitostí zapsán jako zástavní věřitel žalovaný 1), žalobce nemá možnost zamezit případnému účinku zápisu zástavního práva ve prospěch žalovaného 1) na třetí osoby. I z tohoto důvodu má žalobce zřejmý naléhavý právní zájem na určení, že zástavní právo svědčí jemu, neboť pouze podal-li žalobu na určení, může být v katastru nemovitostí vyznačena poznámka spornosti.
33. Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem svědčí jemu, nikoliv žalovanému 1), je tento závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
34. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání žalobce, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek s výjimkou výroku I zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst.1 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2025
L. S.
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu