21 Cdo 1281/2022-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce D. Z., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím
Schüllerem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 666/12,
proti žalované České republice – Policejní akademii České republiky v Praze se
sídlem v Praze 12, Lhotecká č. 559/7, IČO 48135445, zastoupené JUDr. Janem
Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, o 3 618 726,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 17/2020,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu
2021, č. j. 62 Co 231,232/2021-232, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku II. usnesení městského soudu se odmítá.
II. Usnesení městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2021, č. j. 48 C 17/2020-136, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 19. 5. 2021, č. j. 48 C 17/2020-151, a opravného usnesení ze
dne 23. 7. 2021, č. j. 48 C 17/2020-184, se ve výrocích I., III., IV. a V.
zrušuje, řízení se v tomto rozsahu zastavuje a věc bude po právní moci tohoto
usnesení v rozsahu, v němž byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve výroku I.,
postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
1) Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 1. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 3 618 726,10 Kč spolu s úrokem z
prodlení, který vyčíslil. Žalobu odůvodnil tím, že byl rektorem Policejní
akademie ČR jmenován dne 3. 12. 2013 děkanem Fakulty XY s účinností od 1. 1. 2014. Žalobce měl za to, že mu od 1. 1. 2014 vznikl u žalované pracovní poměr. Následně byl rozhodnutím rektora žalované ze dne 24. 9. 2015 odvolán z funkce a
byla mu oznámena organizační změna, kterou bylo zrušeno služební místo žalobce
v organizační struktuře žalované. Proti rozhodnutí o odvolání z funkce děkana
se žalobce soudně bránil a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As
210/2019-29 ze dne 26. 11. 2019, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2019, byl
zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 A
187/2015-88, a rozhodnutí rektora žalované ze dne 24. 9. 2015. Žalobce dále
tvrdil, že jeho „pracovní poměr na pozici děkana“ nadále trval, dostavil se
proto dne 28. 11. 2019 na pracoviště pro projednání dalšího výkonu práce, ale
nebyl vpuštěn do budovy, nikdo s ním nekomunikoval. Protože žalovaná
nepřidělovala žalobci práci, žalobci náleží náhrada mzdy nebo platu ve výši
průměrného výdělku. Žalobci nebyla přidělována práce nejméně v měsících říjnu
2015 až prosinci 2019 a také 4 dny v měsíci září 2015 a 19 dní v lednu 2020. 2) Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 4. 2021, č. j. 48 C
17/2020-136, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 5. 2021, č. j. 48 C
17/2020-151, a opravného usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 48 C 17/2020-184,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 886 944 Kč spolu se zákonným úrokem
z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 2 731 782,10 Kč s
příslušenstvím (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.), že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek 136
607 Kč na účet soudu (výrok IV.) a že žalovaná je povinna zaplatit soudní
poplatek 44 330 Kč na účet soudu (výrok V.). Dovodil, že žalobce působil u
žalované od 1. 1. 2007 jako akademický pracovník zařazený na služebním místě
rada na Ústavu policejně bezpečnostních studií, Katedře XY, dne 3. 12. 2013 byl
jmenován s účinností od 1. 1. 2014 děkanem Fakulty XY na čtyřleté funkční
období do 31. 12. 2017, dnem 1. 1. 2014 byl ustanoven na služební místo vrchní
rada na Fakultě XY, kdy byl jmenován do služební hodnosti vrchní rada a byl
zařazen do 10. platové třídy a 7. platového stupně, dnem 1. 11. 2014 mu byl
přiznám celkový služební příjem 50 450 Kč, když nejpozději k tomuto datu byl
žalobce zařazen na služebním místě děkana na Fakultě XY. Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2015 byl žalobce z funkce děkana odvolán a následně bylo služební místo
žalobce v organizační struktuře žalované k 1. 11. 2015 zrušeno, žalobce byl tak
zařazen do zálohy pro služebně nezařazené, odkud byl dne 22. 11. 2015 ministrem
vnitra vyjmut a služebně zařazen na Ministerstvu vnitra. Plat žalobce činil od
23. 11. 2015 do 31. 3. 2016 částku 49 350 Kč a od 1. 4. 2016 do 14. 7.
2016
částku 51 750 Kč, žalobci byly uděleny odměny 35 000 Kč, 25 000 Kč a 40 000 Kč. Dne 14. 7. 2016 byl žalobce na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR a ke dni 15. 7. 2016 byl jmenován do funkce ředitele
Institutu pro XY. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2019 bylo
zrušeno rozhodnutí rektora o odvolání žalobce z funkce děkana pro
nepřezkoumatelnost, usnesením ze dne 28. 2. 2020 rektor řízení o odvolání
žalobce z funkce děkana zastavil, neboť žalobce ke dni 14. 7. 2016 dobrovolně
ukončil svůj služební poměr a pozbyl tím i statut děkana a akademického
pracovníka. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021 byla žaloba
žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že „služební vztah žalobce jmenováním do funkce děkana zůstal zachován a nijak
se neměnil, žalobce i nadále vázal jeho služební poměr, pouze se vázal k výkonu
děkana na dané vysoké škole, ačkoliv následně došlo k převodu žalobce na jiné
služební zařazení, mezi žalobcem a žalovanou nemohl vzniknout pracovněprávní
vztah, z něhož by mohlo dojít aplikací § 208 zákoníku práce k plynutí náhrady
mzdy z důvodu, že žalovaná nepřidělovala žalobci práci, jelikož žalobce pobíral
plat na svém služebním zařazení. Situace se však změnila s okamžikem, kdy
skončil služební poměr žalobce, došlo k modifikaci příslušných předpisů,
zejména zákoníku práce, který předpokládá jiné, další varianty skončení
pracovněprávního vztahu.“ Dovodil, že „jelikož funkce děkana u žalobce fakticky
trvala, ačkoliv služební poměr žalobce byl ukončen, vznikl dnem následujícím po
zániku služebního poměru bez dalšího faktický pracovněprávní vztah mezi
žalobcem a žalovanou, který by jinak vznikl již jmenováním žalobce do funkce
děkana, pokud by jej k žalované nevázal již služební poměr“. Žalobci proto
přisoudil odpovídající „náhradu mzdy“ za dobu od 5. 7. 2016 do 31. 12. 2017 z
důvodu překážek v práci na straně žalované. 3) K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 62 Co 231,232/2021-232, rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 19. 5. 2021 a opravného usnesení ze dne 23. 7. 2021 ve výrocích I., III., IV a V zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil s
tím, že věc bude postoupena rektorovi Policejní akademie České republiky v
Praze (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 63 500 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana
Tryzny (výrok II.). Dovodil, že úvaha soudu prvního stupně o tom, že mezi
účastníky došlo po skončení služebního poměru ke vzniku tzv. faktického
pracovního poměru, nemůže být namístě za situace, kdy žalobce fakticky funkci
děkana po svém odvolání nevykonával. Jmenováním žalobce do funkce děkana
Fakulty XY se na jeho služebním poměru nic nezměnilo, žalovaná přizpůsobila
výkon služebního poměru vzniklé situaci a potřebě, kdy žalobce byl z rozhodnutí
rektora vysoké školy a současně služebním funkcionářem jmenován na pozici
děkana Fakulty XY. Žalobce po celou dobu služebního poměru plat pobíral.
Představa žalobce, že mu vznikl pracovní poměr na základě jmenování do funkce
děkana, je lichá, neboť vztah účastníků byl dán a vymezen existencí služebního
poměru s tím, že výkonem služby se nadále rozuměla vzdělávací činnost. Odvolací
soud uzavřel, že domáhá-li se žalobce náhrady platu s tvrzením, že mu žalovaná
nepřidělovala práci nejméně v měsících říjnu 2015 až prosinci 2019 a také 4 dny
v měsíci září 2015 a 19 dní v lednu 2020, pak služební zákon rozhodování o
příslušnících bezpečnostních sborů svěřuje služebním funkcionářům. Pravomoc
služebního funkcionáře jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána
i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v
případech, kdy služební poměr skončil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že
rozhodování o nároku žalobce na doplatek platu ze služebního poměru žalobce,
kterého se domáhá, zákon v rámci občanského řízení sporného nesvěřuje soudům. 4) Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (a to „v celém jeho rozsahu“)
podal žalobce dovolání. Namítá, že „odvolací soud svým usnesením vybočil z
ustálené judikatury“. Za správné považuje názory soudu prvního stupně. Odkazuje
na právní názory vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7As 66/2010-119, a dále na č. 415/2004 Sb. NSS, č. 905/2006 Sb. NSS, č. 1717/2008 Sb. NSS, č. 1981/2010 Sb. NSS a č. 2484/2012 Sb. NSS, a
usnesení Ústavního soudu č. 3/1993 Sb. ÚS a č. 15/1995 Sb. ÚS. „Argumentace
uvedená v rozhodnutí odvolacího soudu, že služební zákon rozhodování o
příslušnících bezpečnostních sborů svěřuje služebním funkcionářům, je lichá,
neboť na řešenou věc nedopadá. Ani tvrzení, že pravomoc služebního funkcionáře
jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána i pro nároky s
existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy
služební poměr skončil, nemůže v kontextu věci obstát, neboť na ni nedoléhá.“
Dovolatel tuto argumentaci považuje za nesprávnou. „Odvolací soud fakticky
vysílá vztah děkana a žalované po skončení služebního poměru do právního
vakua.“ Žalobce je tedy toho názoru, že „v souladu s ustálenou judikaturou o
náhradě jeho platu může rozhodnout soud“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a aby ve věci rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního
stupně potvrzuje. 5) Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na nedostatečné vymezení
dovolacího důvodu žalobcem a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl; pro
případ, kdy by dovolací soud seznal, že dovolání je přípustné, navrhla jeho
zamítnutí, ztotožňujíc se se závěrem o nedostatku pravomoci soudu.
6) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7) Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8) Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9) Žalobce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu „v celém
rozsahu“ (tedy i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení); dovolání proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 10) Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto výroku podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11) V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce působil u žalované od 1. 1. 2007 jako akademický
pracovník zařazený na služebním místě rada na Ústavu policejně bezpečnostních
studií, Katedře XY, dne 3. 12. 2013 byl jmenován s účinností od 1. 1. 2014
děkanem Fakulty XY na čtyřleté funkční období do 31. 12. 2017, dnem 1. 1. 2014
byl ustanoven na služební místo vrchní rada na Fakultě XY, kdy byl jmenován do
služební hodnosti vrchní rada a byl zařazen do 10. platové třídy a 7. platového
stupně, dnem 1. 11. 2014 mu byl přiznám celkový služební příjem 50 450 Kč, když
nejpozději k tomuto datu byl žalobce zařazen na služebním místě děkana na
Fakultě XY. Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2015 byl žalobce z funkce děkana odvolán
a následně bylo služební místo žalobce v organizační struktuře žalované k 1. 11. 2015 zrušeno, žalobce byl tak zařazen do zálohy pro služebně nezařazené,
odkud byl dne 22. 11. 2015 ministrem vnitra vyjmut a služebně zařazen na
Ministerstvu vnitra. Plat žalobce činil od 23. 11. 2015 do 31. 3. 2016 částku
49 350 Kč a od 1. 4. 2016 do 14. 7. 2016 částku 51 750 Kč, žalobci byly uděleny
odměny 35 000 Kč, 25 000 Kč a 40 000 Kč. Dne 14. 7. 2016 byl žalobce na vlastní
žádost propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR a ke dni 15. 7. 2016 byl jmenován do funkce ředitele Institutu pro XY. Rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2019, č. j. 1 As 210/2019-29, bylo zrušeno
rozhodnutí rektora o odvolání žalobce z funkce děkana pro nepřezkoumatelnost,
usnesením ze dne 28. 2. 2020 rektor řízení o odvolání žalobce z funkce děkana
zastavil, neboť žalobce ke dni 14. 7. 2016 dobrovolně ukončil svůj služební
poměr. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 10 A
41/2020-34, byla žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítnuta. 12) V projednávané věci tak (mimo jiné) závisí napadené usnesení
odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda funkce děkana fakulty
policejní vysoké školy může být vykonávána pouze v pracovním poměru k této
státní vysoké škole, anebo též ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Vzhledem k tomu, že
tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 13) Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti výroku
I.
usnesení odvolacího soudu není důvodné. 14) Výše uvedenou otázku je třeba řešit podle zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „zákona o služebním poměru“), a dále podle zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o vysokých
školách“). 15) Zákon o služebním poměru upravuje právní poměry fyzických osob,
které v bezpečnostním sboru vykonávají službu (dále jen „příslušník"), jejich
odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (dále
jen „služební vztahy") – srov. ustanovení § 1 odst. 1 zákona o služebním
poměru. Výkonem služby se pro účely tohoto zákona mimo jiné rozumí činnost ve
vzdělávacích, technických a účelových zařízeních, která pro výkon služby
zabezpečují přípravu příslušníků [§ 1 odst. 4 písm. d) zákona o služebním
poměru]. Služební poměr se zakládá rozhodnutím služebního funkcionáře
příslušného bezpečnostního sboru (§ 17 odst. 1 věta první zákona o služebním
poměru). Služební poměr skončí a) zrušením ve zkušební době (po novele zákonem
č. 247/2017 Sb.), b) uplynutím doby určité, c) propuštěním, d) úmrtím nebo
prohlášením za mrtvého, e) dnem 31. prosince kalendářního roku, v němž
příslušník dovršil věku 65 let (§ 41 zákona o služebním poměru). 16) V teorii, ani v soudní praxi, nejsou pochybnosti o tom, že funkce
děkana fakulty veřejné vysoké školy je veřejnou funkcí (srovnej bod 73. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7
As 66/2010, z teoretických prací potom viz Prokoš M., Akademičtí pracovníci a
funkcionáři veřejných vysokých škol, Právník, roč. 2021, č. 10, str. 871). Neexistuje rozumný důvod, aby bylo jinak nahlíženo na postavení děkana fakulty
státní vysoké školy, kterou je též Policejní akademie České Republiky jako
policejní vysoká škola (§ 2 odst. 7 a Příloha 2, zákona o vysokých školách). Tento závěr však odpověď na položenou otázku bez dalšího nepodává, neboť, jak
vyplývá z ustanovení § 95 odst. 10 zákona o vysokých školách, v případě
obsazení míst akademických pracovníků policejní vysoké školy příslušníky
Policie České republiky (dalších bezpečnostních sborů – po novele zákonem č. 137/2016 Sb.) ve služebním poměru se jejich služební poměr nemění; pakliže je
děkan fakulty policejní vysoké školy jmenován z řad akademických pracovníků ve
služebním poměru, zůstává otázka pracovního/ služebního poměru děkana otevřena. 17) Žádný zákon především nespojuje s aktem jmenování příslušníka
bezpečnostního sboru (akademického pracovníka) děkanem státní vysoké školy
důvod skončení služebního poměru; zákon o vysokých školách tuto otázku
neupravuje vůbec, k důvodům zániku služebního poměru v zákoně o služebním
poměru srov. již citované ustanovení § 41 tohoto zákona. Navíc, jak vyplývá i
ze shora zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 24. 11. 2011,
sp. zn.
7 As 66/2010), rozhodnutí rektora ve věci návrhu na jmenování děkana je
rozhodnutím ve věci veřejného subjektivního práva kandidáta na děkana (práva na
přístup k veřejné funkci, zde konkrétně práva na to být do veřejné funkce
jmenován či naopak nejmenován za splnění zákonných podmínek a zákonem
předepsaným postupem) a jako takové podléhá soudní kognici ve správním
soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Byť nelze na rozhodování
rektora ve věci jmenování děkana bez dalšího nahlížet jako na rozhodování
prvoinstančního správního orgánu, které může být korigováno orgánem odvolacím,
a v této věci tedy v první a jediné instanci rozhoduje rektor vysoké školy a
soudní ochrana je možná cestou žaloby proti jeho rozhodnutí postupem podle § 65
a násl. s. ř. s., jde vždy o rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují jeho (rozuměno kandidáta na děkana) práva nebo
povinnosti, a tedy pouze v tomto rozsahu (tedy v rozsahu, ve kterém bylo
rozhodnuto) je také závazné. Byť uvedené závěry byly činěny ve vztahu k otázce
charakteru jmenování děkanem fakulty veřejné vysoké školy, lze je podle
přesvědčení dovolacího soudu aplikovat i na problematiku jmenování děkanem
fakulty státní vysoké školy (srov. zejména body 45, 47, 73 a 74 zmíněného
rozsudku Nejvyššího správního soudu), i když akt jmenování (podle zákona o
vysokých školách) je činěn v rámci služebního poměru kandidáta na funkci
děkana. Pakliže tedy obsahem rozhodnutí rektora o jmenování děkanem není (a
nemůže být) výrok, z něhož by bylo možno dovodit suspendaci či dokonce zánik
služebního poměru, není možno [s ohledem na rozsah jeho závaznosti (srov. ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád)] takový závěr z
rozhodnutí učinit. 18) Byť je možno připustit správnost úvahy dovolatele, že funkce děkana
fakulty státní vysoké školy může být vykonávána (stejně jako funkce děkana
fakulty veřejné vysoké školy) v pracovním poměru [byť uvedené ve vztahu k
veřejné funkci není zcela obvyklé (srov. Bělina M., Drápal L. a kol., Zákoník
práce, 3. vydání 2019, C. H. BECK str. 55, str. 838)], založeném jmenováním
podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
může se tak stát pouze v případech, kdy není k výkonu funkce děkana fakulty
státní vysoké školy jmenován příslušník bezpečnostního sboru (Policie České
republiky), jak tomu bylo v tomto případě. 19) Lze tedy uzavřít, že funkce děkana fakulty policejní vysoké školy
může být vykonávána ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a – není-li do funkce děkana
jmenován příslušník Policie České republiky (a od 1. 9. 2016 též dalších
bezpečnostních sborů) ve služebním poměru
– též v pracovním poměru. 20) Dovolací soud tak souhlasí se závěrem soudů, že žalobce, který byl
do této funkce jmenován jako příslušník Policie České republiky, vykonával
funkci děkana Fakulty XY Policejní akademie České Republiky ve služebním poměru
k žalované, nikoliv jako zaměstnanec v pracovním poměru. Z tohoto pohledu je
závěr odvolacího soudu správný.
21) V rozhodovací praxi dovolacího soudu dále není pochyb o tom, že
zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
komplexně upravuje služebně právní vztahy vyplývající – mimo jiné – ze
služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále též jen
„příslušníka bezpečnostního sboru“). Řízení ve věcech služebního poměru
upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem, že ve věcech služebního poměru
příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební
funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel
bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru
(srov. § 2 cit. zákona). 22) Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat ve věcech
služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního
poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související,
a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod publikačním číslem 162/1998, pro poměry zákona č. 361/2003 Sb. potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 489/2014);
pouze ustanovení 77 odst. 9 cit. zákona zakládá výluku z obecné procesní úpravy
řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak služebnímu funkcionáři, a v
uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v občanském soudním
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2686/2015). 23) Z uvedeného přehledu vyplývá, že pravomoc služebního funkcionáře k
rozhodování ve věcech služebního poměru je dána nejen v době, kdy služební
poměr příslušníka bezpečnostního sboru trvá, nýbrž i v době, kdy jeho služební
poměr byl již ukončen, avšak musí se jednat o nároky, které (z hlediska svého
skutkového vymezení) se služebním poměrem souvisí. 24) Podstatné tak je především posouzení, zda žalobou uplatněné nároky
vyplývají ze služebního poměru příslušníka bezpečnostních sborů [tedy mají
časový, místní a zejména věcný (vnitřně účelový) poměr k výkonu služby –
srovnej též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 21
Cdo 3024/2022]. 25) Toto posouzení musí vyplývat z vylíčení skutkového děje tak, jak je
obsažen v žalobě, resp. v dalších podáních žalobce; tím je dán sporu jeho
skutkový rámec, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní
názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením
rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní
kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná]. 26) Úvahy žalobce prezentované v žalobě, resp. v jejím doplnění
(vyjádření) podáním ze dne 5. 6.
2020, vztahující se k následkům jmenování
(ustanovení) do funkce děkana fakulty státní vysoké školy, jsou jeho právním
názorem (právním hodnocením uplatněného nároku), jímž není soud vázán, a stejně
tak není vázán těmi úvahami žalobce, které se vztahují k otázce právního
posouzení nároku jakožto nároku na náhradu platu v důsledku existence překážek
v práci na straně zaměstnavatele. 27) Tvrzení, jimiž je soud vázán, pak se zužují na stav, že žalobce byl
jakožto akademický pracovník – příslušník bezpečnostního sboru – jmenován
(ustanoven) ke dni 1. 1. 2014 do funkce děkana Fakulty XY Policejní akademie
České Republiky, že dne 24. 9. 2015 byl rozhodnutím rektora z této funkce
odvolán, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 1
As 210/2019, bylo výše uvedené rozhodnutí rektora zrušeno a že v důsledku
odvolání žalobci vznikla majetková újma v žalované výši, spočívající ve ztrátě
příjmu, kterého by dosáhl, pakliže by k odvolání nedošlo. 28) Pakliže je však správný závěr odvolacího soudu, že žalobce funkci
děkana Fakulty XY Policejní akademie České Republiky vykonával ve služebním
poměru (srov. body 16. – 18. odůvodnění tohoto rozhodnutí), došlo odvoláním z
funkce děkana k zásahu do služebního poměru žalobce a veškeré nároky z tohoto
odvolání je třeba řešit [s výjimkou nároků, vyplývajících z ustanovení § 77
odst. 9 zákona o služebním poměru (viz bod 17. tohoto odůvodnění), o které však
ve věci nejde] podle zákona o služebním poměru, včetně pravomoci příslušného
orgánu k jejich rozhodování. 29) Závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu v této věci je
tak správný. 30) Dovolací soud pouze podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o určení orgánu, příslušnému o
nároku rozhodnout, neboť na prvním místě (jako ředitel bezpečnostního sboru –
srov. § 1 odst. 2 zákona o služebním poměru) jedná a rozhoduje jménem státu ve
věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (srov. § 2 odst. 1
zákona o služebním poměru) policejní prezident. 31) S ohledem na výsledek rozhodnutí pak není podstatný zjevný omyl
odvolacího soudu při označení žalované; žalovaná jako státní vysoká škola
(srov. ustanovení § 2 odst. 7, Příloha 2 zákona o vysokých školách) je
organizační složkou státu (srov. ustanovení § 95 odst. 1 zákona o vysokých
školách) a jako taková není právnickou osobou (srov. ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích). Pakliže je však ze žaloby zcela jednoznačné, že žalobce
označuje žalovanou jakožto svého „zaměstnavatele“ (státní vysokou školu), je
logický rozpor mezi skutkovým tvrzením a označením žalované odstranitelný
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo
2847/2011, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod
publikačním číslem 72/2012, anebo ve vztahu k státu usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 204/2015), což se promítlo pouze v označení
žalované v záhlaví tohoto usnesení.
32) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty první před
středníkem a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.