21 Cdo 1355/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,v
právní věci žalobce MUDr. T. J., zastoupeného JUDr. Markétou Cibulkovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová č. 5, proti žalované Mělnické zdravotní
a.s., se sídlem v Mělníku, Pražská č. 528/29, IČO 27958639, zastoupené Mgr.
Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 973/41, o
1,494.727,- Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě žalované o 492.929,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 5 C 456/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2016
č.j. 23 Co 180, 181/2016-427, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2017
č.j. 23 Co 180/2016-458, takto:
Rozsudek krajského soudu ve znění jeho opravného usnesení (s výjimkou části
výroku I., jímž byl změněn rozsudek okresního soudu a žaloba o částku 766.011,-
Kč s úroky z prodlení byla zamítnuta) a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze
dne 22.1.2016 č.j. 5 C 456/2014-358, ve znění usnesení Okresního soudu v
Mělníku ze dne 18.3.2016 č.j. 5 C 456/2014-371 (s výjimkou výroku II., jímž
byla zamítnuta žaloba co do částky 277.816,- Kč s úroky z prodlení a části
výroku I., pokud jím bylo žalobci přiznáno 766.011,- Kč s úroky z prodlení) se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu
řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaná zaplatila 1,494.727,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.1.2009 uzavřel se
žalovanou pracovní smlouvu, na jejímž základě byl u žalované zaměstnán jako
ředitel Nemocnice Mělník. Podle článku 2.6 dohody o změně pracovní smlouvy ze
dne 2.12.2013 bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě odvolání nebo vzdání
se pracovního místa v měsíci lednu 2014 náleží žalobci odstupné ve výši
osminásobku průměrného měsíčního výdělku; toto odstupné „mělo plnit roli
kompenzační za ztrátu vedoucího místa“. Dne 27.1.2014 se žalobce vedoucího
pracovního místa ředitele vzdal a (při průměrném hodinovém výdělku 2.110,39 Kč
zjištěného z hrubé mzdy zúčtované žalobci ve IV. čtvrtletí roku 2013) mu tak
vznikl nárok na odstupné ve výši 2,936.313,- Kč. Žalovaná mu však dne 11.3.2014
vyplatila na odstupném pouze 228.657,- Kč a zbytek ve výši 2,707.656,- Kč mu
uhradit odmítá. Podle článku 2.3 dohody o mzdě ze dne 2.12.2013 vznikl žalobci
rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 26.6.2013 nárok na roční odměnu
ve výši 100% roční smluvní mzdy, tj. 1,440.000,- Kč. Část této odměny ve výši
720.000,- Kč byla žalobci (jako záloha) vyplacena dne 12.11.2013 a následně dne
22.7.2014 mu byla vyplacena celá odměna ve výši 1,440.000,- Kč, kterou však
žalovaná administrativní chybou opomněla snížit o zákonné odvody ve výši
492.929,- Kč. Za této situace žalobce na dlužné odstupné započetl vyplacenou
zálohu na odměnu ve výši 720.000,- Kč a omylem vyplacených 492.929,- Kč a touto
žalobou po žalované požaduje doplatek odstupného ve výši 1,494.727,- Kč.
Vzájemnou žalobu se žalovaná domáhala, aby jí žalobce zaplatil 492.929,- Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 1.5.2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že
administrativním pochybením nesprávně vyplatila žalobci částku 1,440.000,- Kč
„v čisté výši“, tedy bez odpočtu „povinných odvodů“ ve výši 492.929,- Kč, čímž
se žalobce o tuto částku bezdůvodně obohatil.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22.1.2016 č.j. 5 C 456/2014-358, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 18.3.2016 č.j. 5 C 456/2014-371, žalované
uložil, aby žalobci zaplatila 1,216.911,- Kč s úroky z prodlení, které ve
výroku specifikoval (výrok I.), co do částky 277.816,- Kč s úroky z prodlení
žalobu zamítl (výrok II.), žalobci uložil, aby zaplatil žalované 492.929,- Kč s
8,05% úroky z prodlení od 1.5.2015 do zaplacení (výrok III.), žalované uložil,
aby na náhradě nákladů řízení zaplatila žalobci 180.655,- Kč k rukám jeho
advokátky a státu – Okresnímu soudu v Mělníku 1.800,25 Kč (výroky IV. a VII.),
a žalobci uložil, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalované 128.983,- Kč
k rukám jejího advokáta a státu – Okresnímu soudu v Mělníku 1.057,30 Kč (výroky
V. a VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalovanou a žalobcem,
který byl od 1.2.2009 do 24.2.2014 zároveň členem představenstva žalované,
vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.2009 platný pracovní poměr, v
rámci kterého byl žalobce u žalované zaměstnán jako ředitel Nemocnice s
poliklinikou Mělník. Z výčtu pracovních činností žalobce, které vyplynuly z
provedeného dokazování, je zřejmé, že žalobce vykonával sjednanou práci
„jakožto odborník – lékař a jako takový odpovídal za zcela specifickou a vysoce
odbornou činnost a fungování celé nemocnice v oblasti poskytování zdravotní
péče pacientům“. Nadto byl podřízen představenstvu žalované, kterému odpovídal
za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání
prostředků žalované a za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů. Tyto činnosti podle názoru soudu prvního stupně „nelze zahrnout pod obchodní
vedení žalované, neboť se jedná o věcně vymezenou organizační a řídící činnost
na určitém úseku (v daném případě na úseku poskytování zdravotní péče)
žalované, u které nelze předpokládat, že by ji mohl vykonávat kterýkoli jiný
člen představenstva“. Činnost žalobce u žalované „naplňovala znaky závislé
práce ve smyslu § 2 zák. práce, když byla vykonávaná ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, a zároveň byla svou povahou odlišná
od činnosti, kterou žalobce vykonával jakožto člen představenstva žalované“. Za
tohoto stavu tedy žalobci, který se dopisem ze dne 27.1.2014 vzdal své funkce,
vznikl podle čl. 2.6 dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2.12.2013 nárok na
odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku, ovšem podle výpočtu
soudu prvního stupně toliko ve výši 1,445.568,- Kč (žalobce do hrubé mzdy za
rozhodné období nesprávně započetl celou částku roční odměny ve výši 720.000,-
Kč, namísto její poměrné části ve výši 180.000,- Kč). Protože žalovaná na
odstupném již žalobci vyplatila 228.567,- Kč, náleží žalobci přiznaný doplatek
ve výši 1.216.911,- Kč. Námitku žalované, že žalobci nevznikl nárok na
vyplacení roční odměny, odmítl s odůvodněním, že obě sjednaná kriteria pro
vyplacení roční odměny (dosažení dohodnutého hospodářského výsledku a zajištění
potřebného personálního vybavení v souladu s požadavky zdravotních pojišťoven)
byla splněna.
Vzájemnou žalobu žalované soud prvního stupně „shledal po právu“,
neboť částka 492.929,- Kč měla správně jít na zákonné odvody, a tudíž byla
žalobci vyplacena bez právního důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2016 č.j. 23 Co
180, 181/2016-427, ve znění opravného usnesení ze dne 16.1.2017 č.j. 23 Co
180/2016-458, rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím
usnesením“ změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 500.899,- Kč s úroky
z prodlení, které ve výroku specifikoval, a co do částky 766.011,- Kč s úroky z
prodlení žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl vzájemnou žalobu žalované o
492.929,- Kč s úroky z prodlení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.),
že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a to
každý z nich ve výši 1.428,30 Kč (výrok IV.), a že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 14.435,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok
V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že, i
když byl žalobce od 1.2.2013 do 24.2.2014 zároveň členem představenstva
žalované, byla mezi účastníky dne 31.1.2009 uzavřena platná pracovní smlouva,
na jejímž základě žalobce pracoval u žalované jako ředitel Nemocnice s
poliklinikou Mělník. V souladu s pracovní smlouvou a organizačním řádem byl
ředitel nejvyšším vedoucím zaměstnancem nemocnice, byl odpovědný za vypracování
celkové koncepce rozvoje, programu zvyšování kvality a strategie, za operativní
řízení v oblasti zdravotní péče a za vzdělávání primářů a vedoucích lékařů a
podílel se na vyhledávání nových zaměstnanců a jejich přijímání a na získávání
příslušných akreditací. Byl podřízen představenstvu žalované, kterému odpovídal
za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání
prostředků žalované a za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů, a
dále byl povinen provádět kontrolní činnost na odděleních se zaměřením na
úroveň léčebné péče a vedení zdravotnické dokumentace, podávat návrhy na
odstranění pochybení a v případě závažných nedostatků měl tyto ihned řešit. Vzhledem k uvedenému okruhu povinností ředitele je podle názoru odvolacího
soudu zřejmé, že „náplní funkce ředitele nebyla stejná činnost, kterou žalobce
vykonával jako člen představenstva žalované“. Za správný odvolací soud
považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci v souladu s
ustanovením § 134a zák. práce vznikl nárok na mimořádnou odměnu ve výši roční
mzdy, a proto je třeba částku 720.000,- Kč zahrnout do vyplacené mzdy v
rozhodném období pro určení průměrného výdělku pro odstupné žalobce. Protože se
však jednalo pouze o polovinu roční odměny (tedy o „půlroční“ odměnu), odvolací
soud na rozdíl od soudu prvního stupně započetl do hrubé mzdy za rozhodné
období IV. čtvrtletí 2013 polovinu této částky, tj. 360.000,- Kč, a dospěl tak
k průměrnému hodinovému výdělku 1.396,10 Kč, při kterém činí žalobcem
požadované odstupné ve výši osminásobku průměrného výdělku částku 1,942.484,87
Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaná již na tomto nároku žalobci zaplatila
228.657,- Kč, a protože žalobce na svůj nárok započetl částky 720.000,- Kč a
492.929,- Kč, zbývá k doplatku odstupného částka 455.728,87 Kč, která byla
žalobci přiznána. Vzájemnou žalobu odvolací soud vzhledem k výše uvedenému
zápočtu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou zamítavého výroku ohledně
částky 766.011,- Kč s příslušenstvím) podala žalovaná dovolání. Namítala, že
soudy obou stupňů věc posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu uveřejněným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/1995 a rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1262/2006 a ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo
632/2013), jestliže dospěly k závěru, že mezi účastníky vznikl platný
pracovněprávní vztah, v rámci kterého žalobce vykonával u žalované pozici
ředitele Nemocnice s poliklinikou Mělník, ačkoli byl současně členem
představenstva žalované. Podle názoru žalované se výkon funkce ředitele
nemocnice jako nejvyšší pozice v rámci vnitřní organizace žalované „bez rozdílu
překrývá“ s výkonem funkce člena představenstva žalované, kdy „obě funkce svojí
náplní odpovídají činnosti, k níž byl žalobce povinen při výkonu funkce člena
představenstva dle § 192 obch. zák.“. Zdůraznila, že k povinnostem člena
představenstva patří především obchodní vedení společnosti, které judikatura
dovolacího soudu vymezuje jako „řízení společnosti, tj. zejména organizování a
řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských
závěrech“. Jeho nezbytnou součástí je vnitřní organizace obchodní činnosti
společnosti, tedy i vedení podřízených zaměstnanců, účast na interních poradách
či organizace náboru zaměstnanců. Závěry soudů podle jejího mínění rovněž
„vytváří dojem, že pod pojem obchodního vedení kapitálové společnosti nelze
podřadit odbornou podnikatelskou činnost společnosti, její organizaci a
kontrolu“, což ovšem je názor nesprávný, neboť podle judikatury dovolacího
soudu „má-li člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či
dovednosti, lze z požadavku náležité péče (§ 194 odst. 5 obch. zák.) dovodit,
že je povinen je při výkonu funkce – v rámci svých možností – využívat“.
Pracovněprávní vztah účastníků nelze podle názoru žalované dovozovat ani ze
skutečnosti, že „žalobce byl podřízený představenstvu“, neboť povinnost žalobce
plnit usnesení představenstva „vyplývá z podstaty funkce člena kolektivního
orgánu, tedy z nutné vázanosti člena kolektivního statutárního orgánu
rozhodnutím tohoto orgánu ve smyslu ustanovení § 194 odst. 4 obch. zák., a
nikoli vztah nadřízenosti a podřízenosti jako definiční znak závislé práce ve
smyslu ustanovení § 2 zák. práce“. Kromě toho dovolatelka vytkla soudům, že
nesprávně interpretovaly podmínky pro vznik nároku na roční odměnu za rok 2013
a nesprávně vyhodnotily jejich naplnění, a rovněž nesprávně posoudily
oprávněnost vzájemné žaloby žalované na zaplacení 492.929,- Kč s
příslušenstvím. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který - jak vyplývá ze zápisu v
obchodním rejstříku - v době od 1.2.2009 do 24.2.2014 vykonával funkci člena
představenstva žalované, uzavřel se žalovanou dne 31.1.2009 pracovní smlouvu,
podle níž měl u žalované pracovat od 1.2.2009 jako ředitel Nemocnice s
poliklinikou Mělník a která (ve znění pozdějších změn) upravovala pracovní a
mzdové podmínky pro výkon sjednané práce, mimo jiné i podmínky vzniku nároku na
odstupné v případě odvolání nebo vzdání se vedoucího pracovního místa (funkce)
ředitele. Podle „Organizačního řádu OŘ 1/2012 ve znění dodatků č. 1-3“ ze dne
7.2.2012, platného od 15.2.2012, „je ředitel Nemocnice Mělník nejvyšším
vedoucím zaměstnancem Nemocnice Mělník“ se „zodpovědnostmi a kompetencemi“
vymezenými v bodu 11.1. tohoto vnitřního předpisu žalované. Žalobce touto
žalobou požaduje doplatek odstupného ve výši osminásobku průměrného měsíčního
výdělku z důvodu vzdání se funkce ředitele k určitému datu, kdy výše tohoto
doplatku závisí na oprávněnosti jeho nároku na roční odměnu za rok 2013, jejíž
kriteria byla mezi účastníky sjednána v „Dohodě o mzdě“ uzavřené dne 2.12.2013.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - mimo jiné - právní otázku, zda
na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.2009 vznikl mezi žalovanou a žalobcem
platně pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované
je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
uvedená pracovní smlouva byla uzavřena dne 31.1.2009 - podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2009, tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 320/2009 Sb, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách
do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp.zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, nebo rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 a ze dne 29.5.2013 sp.zn. 21
Cdo 1781/2012) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o
kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v
pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce
statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení
§ 34 odst. 1 písm. a) zák. práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo
jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na
jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu
práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná
její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní
předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti
pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě
pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného
pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Stejně tak platí
obráceně, že dosavadní pracovněprávní vztah mezi fyzickou osobou a obchodní
společností (družstvem) nebrání tomu, aby tato fyzická osoba začala vykonávat
funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva). Souběžný
výkon stejných činností na základě pracovněprávního vztahu a v rámci výkonu
funkce (člena) statutárního orgánu však ani v tomto případě nepřichází v úvahu.
K těmto závěrům se hlásí i Nejvyšší správní soud (srov. např. odůvodnění jeho
rozsudku ze dne 9.12.2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010).
V každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnost, jež je (měla
být) náplní práce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem
(popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností nebo
družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala
(měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o
kolektivní orgán). Jde-li o činnost (práci) odlišnou, lze ji v pracovním poměru
vykonávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo
496/2014 a ze dne 5.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015).
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost
společnosti a jedná jejím jménem, a které rozhoduje o všech záležitostech
společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do
působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného,
za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§
191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 – dále jen „obch. zák.“).
Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví
společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a
konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku
nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první
obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192
odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a
řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských
záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.2004 sp.zn. 29 Odo
479/2003, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2005), neboli – jak zdůrazňuje dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18.3.2005 sp. zn. 4 Afs 24/2003 – „průběžná pravidelná
správa záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o
organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách
běžného života“.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, statutární orgán (představenstvo akciové
společnosti) je hlavním řídícím, výkonným a jednatelským orgánem právnické
osoby (akciové společnosti). Z tohoto jeho postavení vyplývá zejména, že je to
právě statutární orgán, který stojí na vrcholu pyramidy (hierarchie) právnické
osoby a jejích orgánů. Jeho činnost spočívá jednak v tom, že činí (vůči jiným
osobám) právní úkony společnosti (zastupuje a jedná jménem společnosti
navenek), jednak provádí (dovnitř společnosti) rozhodování, řízení a obchodní
vedení společnosti. Z tohoto svého postavení je oprávněn ke všem jednáním
jménem právnické osoby (u akciové společnosti s výjimkou těch, která obchodním
zákoníkem nebo stanovami jsou vyhrazena do působnosti valné hromady nebo
dozorčí rady). V poměrech právnické osoby tak není jiného orgánu, který by byl
statutárnímu orgánu „nadřízen“ a byl tak oprávněn dávat statutárnímu orgánu
pokyny (příkazy) týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Na tom
nic nemění skutečnost, že toto (všeobjímající) oprávnění statutárního orgánu
může být rozmělněno (rozptýleno) tím, že stanovy, případně rozhodnutí samotného
statutárního orgánu přenese některá oprávnění (jejich části) na další orgány
právnické osoby nebo konkrétní fyzické osoby (zaměstnance). Může také zřídit
různé poradní nebo konzultační orgány (ustanovit konkrétní fyzické osoby), jež
jsou povolány poskytovat statutárnímu orgánu podklady pro jeho rozhodování
(jednání).
Podle ustanovení § 1 písm. a) zák. práce tento zákon upravuje právní vztahy
vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto
vztahy jsou vztahy pracovněprávními.
Podle ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje
výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů
zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní
době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele,
popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho
odpovědnost.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že, má-li být vztah mezi dvěma subjekty
považován za pracovněprávní, musí se jednat o vztah mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem, jehož předmětem je práce, která je vykonávána ve vztahu
„nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“, výlučně osobně
zaměstnancem pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za
mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo
dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém
místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Jedině jsou-li splněny
všechny tyto předpoklady, jedná se o pracovněprávní vztah, na který se vztahuje
režim zákoníku práce. Z postavení statutárního orgánu (jeho členů, jde-li o
kolektivní orgán - představenstvo) je zřejmé, že při výkonu své funkce (jako
statutárního orgánu) nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce
charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a
mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost
statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní
společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v
pracovním poměru, a to ani na základě vůle stran. Zákoník práce zakazuje, aby
jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké
vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích ustanovení § 1
zák. práce v souvislosti s výkonem závislé práce. Uvedené ovšem neznamená, že
by si strany smlouvy o výkonu funkce (nebo jiné smlouvy sjednané mezi
společností a statutárním orgánem) nemohly dohodnout taková ujednání, na
základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při výkonu jeho činnosti pro
společnost (obchodního vedení) podobných oprávnění (výhod), jaké má zaměstnanec
v pracovním poměru, ledaže by to zákon (o obchodních korporacích nebo jiný)
zakazoval; tímto způsobem je možné sjednat, že statutárnímu orgánu (členu
statutárního orgánu) náleží dovolená, náhrady při překážkách v práci,
odškodnění při poškození na zdraví apod. Takovou smlouvou se však nemůže
založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce, a sjednaných
plnění se strany mohou domáhat jen na základě jejich smlouvy (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce vykonával v době od
1.2.2009 do 24.2.2014 funkci člena představenstva žalované. Dne 31.1.2009
uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu, podle níž měl zastávat pozici ředitele
Nemocnice s poliklinikou Mělník. Podle organizačního řádu žalované č. OŘ
1/2012, platného od 15.2.2012 „je ředitel Nemocnice Mělník nejvyšším vedoucím
zaměstnancem Nemocnice Mělník“ (dále též jen „NM“) a jeho práva a povinnosti
byly vymezeny tak, že „odpovídá za komplexní provoz NM, za respektování
vnitřních a obecně platných právních předpisů a jsou mu podřízení všichni
zaměstnanci NM“, že „přímo řídí provozně technického a ekonomického náměstka,
náměstka pro ošetřovatelskou péči, asistentku ředitele, manažera kvality,
primáře a vedoucí zaměstnance zdravotnických oddělení, technika BOZP a PO,
ústavního epidemiologa a právníka“, že „je oprávněn jednat jménem NM v rozsahu
svých kompetencí vymezených představenstvem žalované“ a „podepisovat veškeré
dokumenty, a to vždy spolu s jedním ze svých náměstků“, že „je odpovědný za
vypracování celkové koncepce rozvoje, programu kontinuálního zvyšování kvality
a strategie NM a za operativní řízení v oblasti zdravotní péče“, že „odpovídá
představenstvu za plnění zadaných koncepčních a strategických úkolů při řízení
NM“ a „za dodržování schváleného hospodářského plánu, za hospodárné využívání
finančních prostředků, majetku NM, zdravotnického materiálu a léčivých
přípravků“, že „odpovídá za personální zajištění zdravotnických oddělení
(včetně odpovědnosti za vzdělávání primářů a vedoucích lékařů vyplývající z
organizační směrnice č. OS 03-03/01, platné od 3.12.2012) a zabezpečení jejich
plynulého chodu“, že „pověřuje členy odborných komisí, Rady kvality a Rady pro
rozvoj ošetřovatelské péče“, že „provádí kontrolní činnost na odděleních se
zaměřením na úroveň léčebné péče, včetně vedení zdravotnické dokumentace a
podává návrhy na odstranění zjištěných nedostatků, včetně sankčních postihů“ a
„v případě závažných nedostatků má povinnost nařídit okamžitá opatření k jejich
nápravě“. Z uvedeného výčtu práv a povinností ředitele Nemocnice Mělník je
nepochybné, že náplní tohoto vedoucího pracovního místa byla (měla být) stejná
činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako člen jejího
představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i
právní úkony směrem dovnitř společnosti). Jednalo se o zastřešující organizační
a řídící činnosti v rámci celého podniku žalované (Nemocnice Mělník), k níž
bylo třeba i odborných (lékařských) znalostí, které byl žalobce povinen při
výkonu funkce člena představenstva – v rámci svých možností – využívat, aby
vyhověl požadavku náležité péče řádného hospodáře vyplývající z ustanovení §
194 odst. 5 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008 sp.zn. 29 Odo 1262/2006, na který ve pospěch svých úvah poukazuje i žalovaná v
dovolání).
Za tohoto stavu tedy nebyl uzavřením pracovní smlouvy na pozici
ředitele Nemocnice Mělník u žalované platně založen pracovní poměr a pracovní
smlouva uzavřená dne 31.1.2009 mezi žalovanou a žalobcem na výkon tohoto
vedoucího pracovního místa je tudíž neplatná. Dospěl-li odvolací soud v
projednávané věci k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném
právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej (včetně opravného usnesení) v napadené části podle ustanovení § 243e odst.
1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí (včetně
doplňujícího usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2017
JUDr.
Zdeněk Novotný
předseda senátu