21 Cdo 1398/2025-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se
sídlem v Praze, V Lipách č. 30/10, proti žalované L. S., zastoupené JUDr.
Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o určení
pracovněprávního vztahu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C
102/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.
října 2024, č. j. 61 Co 177/2024-360, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Zbyňka Holého, advokáta se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.
10. 2024, č. j. 61 Co 177/2024-360, směřuje-li do výroku o věci samé, zčásti
neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v
dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů
přípustnosti dovolání.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení
jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka
přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení.
4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v části označené III., odstavec první, a
v části označené IV. (namítá-li žalobce, že odvolací soud „neurčil, zda tu
právní vztah je či není“, neboť „pouhým zamítnutím žaloby nebylo dosaženo účelu
tohoto řízení, jímž je odstranění překážky ležící ve správním řízení“, že
„stále není určeno, zda mezi žalobcem a žalovanou byl či nebyl pracovně právní
vztah“ a že „správní orgán nemůže bez tohoto určení rozhodnout, zda tu je či
není právní důvod k vložení údajů o žalobci jako zaměstnanci žalované do
evidence žalobcova zdravotního pojištění“) nevyhovuje. Ačkoliv žalobce úvodem
obecně uvedl, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“, nespecifikuje v této části dovolání žádné právní otázky, na
nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení by se měl odvolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani nijak
neformuluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak sám namítá, a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto
námitkám – odchýlit.
6. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho
závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Ostatně odvolací soud žalobě podané žalobcem u soudu prvního stupně dne 17. 5.
2019 a (naposledy) změněné se souhlasem soudu prvního stupně dne 9. 1. 2024,
kterou se domáhal určení, že mezi žalobcem a žalovanou byl právní vztah, a to
pracovní poměr, ve kterém byl žalobce zaměstnancem žalované a žalovaná byla
zaměstnavatelkou žalobce a který trval od 1. 5. 2005 do 28. 2. 2014, nevyhověl
(žalobu zamítl) z toho důvodu, že „existence (pracovně)právního vztahu, a to
pracovního poměru žalobce u žalované, který by trval od 1. 5. 2005 do 28. 2.
2014, nebyla zjištěna“. Správní orgán (Okresní správa sociálního zabezpečení
Plzeň-sever) proto bude moci pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn.
NP/PP/1/2018 ve věci pojistného poměru nemocenského pojištění, které bylo
přerušeno usnesením ze dne 2. 8. 2018 do doby, než bude vydáno pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci určení pracovněprávního vztahu žalobce u žalované.
7. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než
ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení
§ 237 o. s. ř. (namítá-li, že odvolací soud se „dopustil omylu tím, že k
měnícímu rozhodnutí přistoupil bez odpovídajícího skutkového základu, protože z
provedených důkazů navržených žalobcem nejsou vyvozeny odpovídající závěry a
neprovedení ostatních žalobcem navržených důkazů není právně odůvodněno“, že
odvolací soud se nevypořádal „s odvolacími důvody“ a „provedl i nesprávné
právní posouzení důkazů“, že další důkazy, jimiž se odvolací soud „bez
adekvátního odůvodnění vůbec nezabýval“, zakládají nepřezkoumatelnost jím
vydaného rozhodnutí a že „měl-li předseda senátu odvolacího soudu za to, že věc
je možné po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru,
žalobce o tom nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř.“). Podstatou těchto
námitek jsou dovolatelem tvrzené vady řízení.
8. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně
došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen
tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci –
jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Přípustnost dovolání může založit
toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) kromě toho nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího
soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
10. V občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy
budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků
potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit
všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O
tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí;
rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v
odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého
procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to,
že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011).
11. Uvedené námitky ostatně nejsou ani opodstatněné, neboť v
projednávané věci odvolací soud vycházel z důkazů řádně provedených soudem
prvního stupně a sám dokazování doplnil o další důkazy, které náležitě
zhodnotil, a současně řádně odůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy
(srov. odstavce 30 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž uvedl, že
„to byl žalobce, který opustil jednání odvolacího soudu před tím, než mu mohlo
být i ze strany odvolacího soudu poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. a
mohl být vyzván k upřesnění a případně doplnění svých důkazních návrhů k
prokázání svých tvrzení, čímž se možnosti poskytnutí takového poučení sám
zbavil“.
12. Námitka dovolatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu rovněž není opodstatněná. Judikatura soudů již dříve dospěla k
závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb.
rozh. obč.).
13. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu nepřezkoumatelný, jak namítá žalobce, neboť z jeho odůvodnění zcela
zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke
stejnému závěru „ohledně neexistence pracovněprávního vztahu mezi účastníky v
žalovaném období“ jako soud prvního stupně. Toto odůvodnění má všechny
náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §
211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze
činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v
uplatnění jeho práv.
14. Namítá-li dovolatel, že „pro žalovanou vykonával závislou práci“ a
že „jím vykonávanou práci pro žalovanou potvrdila i sama žalovaná“, pak v
dovolání předestírá skutečnosti, které nejsou součástí skutkových zjištění
odvolacího soudu (srov. zejména odstavce 35 a 45 odůvodnění jeho rozsudku).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných
skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu