USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská č. 855/12 proti žalovanému
Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze, Na Pankráci č. 546/56, IČO
65993390, zastoupenému JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze,
V Celnici č. 1034/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 231/2017, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2018, č. j. 15 Co
214/2018-97, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2018, č.
j. 15 Co 214/2018-97 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je
tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé,
který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto
ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č.
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014
v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde
a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Namítá-li tedy žalobkyně pouze, že závěr odvolacího soudu, že „žalobkyni
nepříslušelo po dobu soudního sporu o neplatnost výpovědi dané žalobkyni právo
na čerpání dovolené“ je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, pak ovšem neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Ostatně tento závěr odvolacího soudu
je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu; v rozsudku ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, který byl uveřejněn pod číslem 115 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2018, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil
závěr, že rozvázal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, avšak druhá ze smluvních
stran základních pracovněprávních vztahů jejich platnost neuznává, nebo byla-li
uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou některá ze stran pokládá
za neplatný pracovněprávní úkon, vznikl tím mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
spor o to, zda jejich pracovní poměr na základě učiněného pracovněprávního
úkonu skutečně skončil, nebo zda jejich pracovní poměr bude (může) nadále
pokračovat. Dokud nedojde k vyřešení tohoto sporu o neplatnost rozvázání
pracovního poměru, panuje mezi smluvními stranami základních pracovněprávních
vztahů nejistota o tom, jaké budou jejich (další) pracovněprávní vztahy a jaké
jim (případně) vzniknou závazky. V období, které začíná dnem následujícím po
dni, v němž pracovní poměr měl podle výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve
zkušební době nebo dohody skončit, a které končí dnem, jímž soud pravomocně
rozhodne ve věci platnosti rozvázání pracovního poměru nebo jímž dojde jinak k
platnému skončení pracovního poměru, se právní vztahy mezi stranami pracovního
poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit
pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem a příslušnými
pracovněprávními předpisy ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr
nepochybně trval. Pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se
proto v uvedeném období řídí zvláštní právní úpravou, obsaženou v § 69–72
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“), která
vylučuje, aby na práva a povinnosti účastníků pracovního poměru za období, v
němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, byla
aplikována zejména (jde-li o nárok zaměstnance podle § 69 zák. práce) obecná
ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů o překážkách v
práci; v uvedeném období proto zaměstnanci nepřísluší nejen náhrada mzdy nebo
platu podle § 199 zák. práce, ale ani náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou
dovolenou podle § 222 odst. 2 a 4 zák. práce, popřípadě z jiného důvodu; v
tomto Nejvyšší soud navázal na závěry učiněné v rozsudku ze dne 30. 3. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, který byl uveřejněn pod č. 74 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004. Není tedy správná námitka žalobkyně, že „…soudy
nekriticky aprobují některé přežité dílčí závěry rozhodnutí (sp. zn.
21 Cdo
2434/2003)“ a stejně tak „…pomíjí i následující vývoj aplikace právních
norem…“. Zcela mimo obsah napadeného rozhodnutí jsou odkazy žalobkyně na „čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2003/88 ES ze dne 4. 11. 2003“,
jakož i „výklad, podaný Soudním dvorem EU ve věci C - 282/10…“. Rozhodnutí
odvolacího soudu se od splnění či nesplnění podmínky „odpracování nejméně 10
dnů nebo jednoho měsíce během referenčního období“ totiž vůbec neodvíjí, neboť
žalobkyně za období trvání sporu pro zaměstnavatele nepracovala vůbec a obecná
pravidla pro vznik nároku na dovolenou se neuplatní. Námitka tak přípustnost
dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného „vyhodnocení míry,
závažnosti (údajného) porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §
52 písm. g) zák. práce v návaznosti na ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č.
21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4851/2010 , nebo – přímo ve vztahu k
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č.
25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a není důvod, aby
rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že „…sama délka nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti
nemůže být hlavním (a v podstatě i jediným) podkladem pro závěr o porušení
povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem…“ s poukazem např. na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, a další, pak
přehlíží to, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vzal
náležitě v úvahu všechny okolnosti významné pro posouzení intenzity porušení
pracovních povinností žalobkyní, když mimo jiné uvedl (srov. bod 12. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), že žalobkyně byla opakovaně žalovaným v předstihu
informována o nesprávnosti jejího názoru, přesto žalobkyně ignorovala toto
nesouhlasné stanovisko, nereagovala na výzvu k nástupu do práce a vysvětlení
svého jednání ze dne 25. 7. 2018.
Namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, je nutno uvést, že
dovolací soud toto posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné - § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
(srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn.
32 Cdo 14/2014). Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu