21 Cdo 1431/2020-260
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vadimem
Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27,
proti žalované Fakultní nemocnici Ostrava, příspěvkové organizaci, se sídlem v
Ostravě – Porubě, 17. listopadu č. 1790/5, IČO 00843989, zastoupené Mgr. Petrem
Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jurečkova č.
643/20, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26
C 243/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. prosince 2019 č. j. 16 Co 149/2019-717, takto:
Rozsudek krajského soudu se v měnícím výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta
žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické
kliniky žalované ze dne 1.2.2017, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 1.2.2017, který žalobce převzal téhož dne, žalovaná (její
ředitel SN) sdělila žalobci, že ho „po dohodě s děkanem Lékařské fakulty
Ostravské univerzity v Ostravě“ odvolává z vedoucího pracovního místa přednosty
Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava. Dopisem ze dne 3.3.2017 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť žalobce po
odvolání z funkce přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava
odmítl další pracovní zařazení na místo lékaře, které mu žalovaná nabídla. Žalobce se (žalobou podanou dne 26.7.2017) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené
odvolání z vedoucího pracovní místa (funkce) a následná výpověď z pracovního
poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho odvolání z funkce
přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava (dále též jen „FNO“
nebo žalovaná) nebylo provedeno v souladu s ustanovením § 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., tedy po dohodě s děkanem Lékařské fakulty Ostravské univerzity v
Ostravě (dále též jen „LF OU“). Zdůraznil, že k jeho odvolání z funkce
přednosty dne 1.2.2017 došlo poté, co byl žalobce rozhodnutím rektora OU ze dne
8.11.2016 č.j. OU-82455/90-2016 odvolán z funkce děkana LF OU, jehož platnost
žalobce napadl správní žalobou (řízení je vedeno u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 22 A 5/2017). V případě úspěchu v tomto správním řízení by tedy
žalobce „nepřestal být děkanem LF OU“ a byl by jím i v době, kdy ředitel
žalované rozhodoval o odvolání žalobce z funkce přednosty. I kdyby však žalobce
se správní žalobou neuspěl, má za to, že se ředitel žalované „nemohl dohodnout
s děkanem LF OU na odvolání žalobce z funkce přednosty“ z toho důvodu, že D.,
který byl v té době pouze dočasně pověřen vedením LF OU, „nebyl řádně
jmenovaným děkanem LF OU“ postupem uvedeným v ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., podle kterého rektor jmenuje a odvolává děkana „na návrh
akademického senátu“. Podle názoru žalobce v případě udělení tzv. dočasného
pověření řízením fakulty „nemá osoba takto dočasně pověřená mandát od
akademického senátu a nemůže tak být oprávněna spolurozhodovat v záležitostech
přiznaných zákonem výhradně děkanovi fakulty“. Kromě toho žalobce namítal, že
žalovaná před podáním výpovědi nesplnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost
vyplývající z ustanovení § 73a zák. práce, jestliže mu nabídla místo lékaře s
měsíčním platem 29.500,- Kč, ačkoli „průměrná mzda lékařů s vyšší odborností na
chirurgické klinice se pohybuje v řádu 90.000,- Kč měsíčně“. Takto učiněnou
nabídku žalobce považuje „za diskriminační a zcela účelovou, vedenou snahou
žalované neumožnit žalobci pokračování jeho pracovního poměru u žalované na
jiné pozici“. Okresní soud v Ostravě (po přerušení řízení do doby pravomocného ukončení
sporu, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 5/2017) rozsudkem
ze dne 17.4.2019 č.j. 26 C 243/2017-160 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39.574,- Kč k rukám
zástupce žalobce.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl
zaměstnán u žalované jako přednosta chirurgické kliniky a současně byl děkanem
LF OU. Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2018 č.j. 22 A
5/2017-40 byl žalobce dne 8.11.2016 neplatně odvolán z funkce děkana LF OU. Po
tomto odvolání žalobce z funkce pověřil rektor OU dne 9.11.2016 vedením
lékařské fakulty D., „kterému tímto pověřením měla být svěřena pravomoc děkana
jednat a rozhodovat za OU ve věcech fakulty“. Jmenovaný pak dne 31.1.2017
vyslovil souhlas s odvoláním žalobce z funkce přednosty Chirurgické kliniky
FNO. Podle názoru soudu prvního stupně však toto dočasné pověření „opravňovalo
profesora D. k tomu, aby činil nezbytné kroky k zajištění řádného chodu
fakulty, které nesnesou odkladu, nebyl však oprávněn k právnímu jednání
spočívajícímu v udělení souhlasu k odvolání žalobce k funkce přednosty
chirurgické kliniky“, neboť „k tomuto právnímu jednání je v souladu s
ustanovením § 111 odst. 3 věty druhé zákona č. 372/2011 Sb. oprávněn pouze
řádně jmenovaný děkan lékařské fakulty“. I když „je právní řád založen na
zásadně presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy“, nelze podle
názoru soudu prvního stupně přehlédnout, že „žalobce byl z funkce přednosty
odvolán proto, že se nehodlal smířit s neplatným odvoláním z funkce děkana LF
OU“. Pokud tedy žalovaná hleděla na žalobce jako na platně odvolaného děkana, i
když žalobce platnost odvolání zpochybňoval správní žalobou, a při jeho
odvolání z funkce přednosty si vyžádala souhlas s jeho odvoláním od dočasně
pověřeného P. D., „ačkoliv se posléze na základě výše citovaného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ukázalo, že funkci děkana v tomto období stále
vykonával žalobce“, pak „žalovaná odpovídá za neplatnost právního jednání
směřujícího k odvolání žalobce z funkce přednosty z důvodu rozporu s
ustanovením § 111 odst. 3 věta druhá zákona č. 372/2011 Sb.“. Protože vzhledem
k neplatnému odvolání žalobce z funkce přednosty, „nemohla nastat jeho
nadbytečnost“, „nebyla žalovaná ani oprávněna přistoupit k rozvázání pracovního
poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.12.2019 č.j. 16
Co149/2019-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku
o věci samé tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce
přednosty zamítl, a ve zbývající části výroku o věci samé, pokud jím bylo
rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, tento rozsudek zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě
nebyla splněna podmínka pro odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické
kliniky stanovená v § 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., protože odvolání
nebylo provedeno po dohodě s děkanem LF OU. Podle názoru odvolacího soudu na
rozhodnutí rektora OU ze dne 9.11.2016 č.j. OU-82742/90-2016, kterým pověřil P. D.
vedením LF OU s pravomocemi děkana jednat a rozhodovat za OU ve věcech
fakulty s účinností od 9.11.2016 do doby jmenování děkana, „je nutno nahlížet
jako na správní rozhodnutí vydané oprávněnou osobou (srov. § 28 odst. 2 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách); jde o jmenování děkana lékařské fakulty
na dobu určitou“. Rozhodnutí rektora ze dne 9.11.2016 je tedy individuálním
správním aktem vydaným orgánem veřejné správy, přičemž právní řád České
republiky je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány
veřejné správy. To znamená, že se má za to, že správní akt je zákonný a správný
až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní
akt za nezákonný a zruší jej. Po celou dobu své existence až do svého
eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a
povinnosti. Jedinou výjimku přestavuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za
to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky. Za tohoto
stavu – jak odvolací soud dále zdůraznil – „jsou toliko správní soudy povolány
k tomu, aby rozhodnutí rektora ze dne 9.11.2016 jako správního orgánu
přezkoumaly, a to podle skutkového a právního stavu, který zde byl v době
rozhodování správního orgánu“. Pokud v daném případě nebyla podána žaloba,
kterou by se dotčená osoba (žalobce) domáhala přezkumu tohoto rozhodnutí
správního orgánu, pak se má za to, že rozhodnutí rektora ze dne 9.11.2016 je
zákonné a správné, a tudíž D. byl oprávněn dát souhlas podle ustanovení § 111
odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. s odvoláním žalobce z funkce přednosty
chirurgické kliniky. Na uvedeném závěru podle mínění odvolacího soudu „nic
nemění“, že rozhodnutí rektora ze dne 8.11.2016, kterým byl žalobce odvolán z
funkce děkana LF OU, bylo soudem zrušeno, neboť případné zrušení individuálního
správního aktu soudem má – ve smyslu výše zmíněné zásady presumpce správnosti
správních aktů - účinky toliko ex tunc, tedy „působí výlučně do budoucna“. Na
žalobce se proto účinky zrušení rozhodnutí rektora o jeho odvolání z funkce
děkana LF OU „mohly uplatnit až dnem 4.7.2018, kdy nabyl právní moci rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2018 č.j. 22 A 5/2017-40“. Do té doby byl
„děkan LF D. oprávněn v této funkci rozhodovat o četných právech a
povinnostech, což děkanovi umožňuje zákon o vysokých školách, přičemž všechna
jím vydaná správní rozhodnutí jsou zákonná (nebyla-li případně k tomu
oprávněným orgánem zrušena)“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že k odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické
kliniky došlo po dohodě s děkanem LF OU, a „jedná se tedy o odvolání platné“. Vzhledem k tomuto závěru soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení
zabýval podmínkami platnosti sporné výpovědi z pracovního poměru ze dne
3.3.2017. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)
podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom,
že na rozhodnutí rektora ze dne 8.11.2016, kterým pověřil vedením LF D., lze
hledět jako na platné jmenování děkanem, a že proto D.
byl ve smyslu ustanovení
§ 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. oprávněn dát souhlas pro odvolání žalobce
z funkce přednosty chirurgické kliniky. Podle názoru žalobce byl tento souhlas
„udělen neplatně“, neboť „nebyl udělen osobou, která by měla pravomoc takový
souhlas udělit“. Zákon totiž „výslovně svěřuje tuto pravomoc děkanovi LF jako
legálně a legitimně zvolenému orgánu veřejné vysoké školy“. Děkanem fakulty
„nemůže být osoba, kterou rektor univerzity svévolně pověří vedením fakulty“,
ale ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách pouze osoba,
„kterou navrhl akademický senát fakulty“. Podle judikatury Nejvyššího správního
soudu je z mocenského hlediska funkce děkana v rámci veřejné vysoké školy
jednou z klíčových, děkan má významné místo v systému brzd a rovnovah v rámci
vysoké školy a děkanem se nemůže stát nikdo, kdo nebyl jako kandidát na děkana
navržen rektorovi akademickým senátem příslušné fakulty. To, že bez součinnosti
akademického senátu nedojde k platnému jmenování děkana, vyplývá podle názoru
žalobce rovněž z ustanovení § 105 zákona o vysokých školách. Dovolatel dále
vyjádřil názor, že předmětné „pověření“ D. „vedením LF OU s pravomocemi děkana“
není správním aktem, kterého by se týkala zásada presumpce správnosti, a že i
kdyby správním aktem bylo, „muselo by jít o správní akt nicotný“ z důvodu
absolutního nedostatku pravomoci, „neboť zákon o vysokých školách ani jiný
právní předpis nestanoví pravomoc rektora k vydání takového rozhodnutí“. Kromě
toho podle mínění dovolatele se žalovaná „nemůže dovolávat platnosti odvolání
žalobce z funkce přednosty z důvodu zásady presumpce správnosti správních
aktů“, neboť „souhlas s odvoláním vyslovila osoba, která vůbec v dané funkci
být neměla, resp. byla v ní jen proto, že byl žalobce nezákonně odvolán z
funkce děkana“, a navíc žalovaná za dané situace „nemohla být v dobré víře, že
D. je řádně jmenovaným děkanem“. Žalobce má dále za to, že mu „nelze vytýkat k
tíži, že se nedomáhal správní žalobou zrušení rozhodnutí rektora o pověření D. vedením fakulty“, protože „domáhal-li se žalobce neplatnosti jeho odvolání z
funkce děkana, tedy toho, že je žalobce stále děkanem, směřoval ke stejnému
výsledku, neboť je-li žalobce stále děkanem, nemůže být vedením fakulty pověřen
někdo jiný“. Žalobce „ani neměl fakticky možnost správní žalobu proti pověření
D. vedením lékařské fakulty podat“, neboť „nebyl adresátem tohoto rozhodnutí a
nebylo mu tak doručováno ani jinak oznamováno“ a „nebyl mu tedy znám jeho
obsah“. I kdyby správní žalobu podal, „nebyla by správním soudem meritorně
projednána, neboť toto pověření se žalobce přímo nedotýká“ a „nebyl jím přímo
zkrácen na svých právech“, jak pro aktivní legitimaci vyžaduje ustanovení § 65
s.ř.s. Konečně žalobce považuje jeho odvolání z funkce přednosty za neplatné z
důvodu rozporu s dobrými mravy, a to „s ohledem na nahrávku rozhovoru žalobce s
tehdejším ředitelem žalované“, z níž vyplynulo, že „k odvolání žalobce z funkce
přednosty kliniky ředitel žalované přistoupil proto, že žalobce pořád válčí s
fakultou a ředitel žalované s fakultou válčit nechce“.
Podle názoru žalobce za
této situace „došlo ze strany žalované ke zneužití výkonu práva spočívajícího v
odvolání žalobce z funkce přednosty kliniky“. Navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že odvolání
žalobce z funkce přednosty chirurgické kliniky žalované ze dne 1.2.2017 je
neplatné, a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že
dopisem ředitele žalované ze dne 25.6.2012 byl žalobce „na základě výsledku
výběrového řízení“ jmenován s účinností od 1.10.2012 do 30.9.2017 do funkce
přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava; dopisem ředitele
žalované ze dne 15.4.2016 bylo jmenování žalobce do funkce přednosty
prodlouženo do 31.12.2020. Rozhodnutím rektora Ostravské univerzity v Ostravě
ze dne 20.10.2014 č.j. OU-91286/90-2014 byl žalobce „na návrh akademického
senátu Lékařské fakulty“ jmenován s účinností od 1.11.2014 do 31.10.2018
děkanem Lékařské fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Rozhodnutím rektora
Ostravské univerzity v Ostravě ze dne 8.11.2016 č.j. OU-82455/90-2016 byl
žalobce „na návrh akademického senátu Lékařské fakulty“ z funkce děkana
Lékařské fakulty Ostravské univerzity v Ostravě odvolán. Rozhodnutím ze dne
9.11.2016 č.j. OU-82742/90-2016 rektor Ostravské univerzity v Ostravě „v
souvislosti s odvoláním děkana Lékařské fakulty Ostravské univerzity v Ostravě
ze dne 8.11.2016 pověřil“ P. D., „vedením Lékařské fakulty Ostravské
univerzity s pravomocemi děkana jednat a rozhodovat za Ostravskou univerzitu ve
věcech fakulty, a to s účinností od dne 9.11.2016 do doby jmenování děkana na
návrh Akademického senátu Lékařské fakulty Ostravské univerzity“. Rozhodnutí
rektora Ostravské univerzity v Ostravě ze dne 8.11.2016 č.j. OU-82455/90-2016 o
odvolání žalobce z funkce děkana napadl žalobce správní žalobou, včas podanou u
Krajského soudu v Ostravě. Dne 31.1.2017 P.
D., písemně vyjádřil souhlas s
odvoláním žalobce z funkce přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice
Ostrava. Dopisem ze dne 1.2.2017 sdělil ředitel žalované žalobci, že jej „po
dohodě s děkanem Lékařské fakulty OU v Ostravě“ odvolává z pracovního místa
přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava; důvodem odvolání –
jak bylo zjištěno z audionahrávky rozhovoru mezi žalobcem a ředitelem žalované
– byla skutečnost, že žalobce „pořád válčí s fakultou“, zatímco ředitel
žalované s fakultou „válčit nechce“. Následným dopisem ze dne 3.3.2017 žalovaná
sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce, neboť žalobce po odvolání z funkce přednosty odmítl
další pracovní zařazení na místo lékaře, které mu žalovaná nabídla. Žalobou
podanou v této věci dne 26.7.2017 žalobce uplatnil jak neplatnost jeho odvolání
z funkce přednosty, tak i neplatnost následné výpovědi z pracovního poměru. V
průběhu tohoto řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.5.2018 č.j. 22
A 5/2017-40 zrušil žalobcem napadené rozhodnutí rektora ze dne 8.11.2016 č.j. OU-82455/90-2016 o odvolání žalobce z funkce děkana a věc vrátil rektorovi k
dalšímu řízení; tento rozsudek nabyl právní moci dne 4.7.2018. Žalobce spatřoval neplatnost svého odvolání z funkce přednosty Chirurgické
kliniky Fakultní nemocnice Ostrava především v tom (a na této argumentaci
setrval i v podaném dovolání), že odvolání nebylo provedeno ve smyslu
ustanovení § 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. „po dohodě s děkanem Lékařské
fakulty Ostravské univerzity v Ostravě“, neboť podle jeho mínění P. D., „nebyl
řádně jmenovaným děkanem“, a proto nebyl oprávněn souhlas s odvoláním žalobce z
funkce přednosty udělit. Žalobce tak zpochybňuje rozhodnutí rektora Ostravské
univerzity v Ostravě ze dne 9.11.2016 č.j. OU 82742/90-2016, kterým „pověřil“
P. D., „vedením Lékařské fakulty Ostravské univerzity s pravomocemi děkana
jednat a rozhodovat za Ostravskou univerzitu ve věcech fakulty, a to s
účinností od dne 9.11.2016 do doby jmenování děkana na návrh Akademického
senátu Lékařské fakulty Ostravské univerzity“. Odvolací soud dospěl v této
souvislosti k závěru, že „toliko správní soudy jsou povolány“ k tomu, aby
uvedené rozhodnutí rektora, které ve své podstatě představuje „jmenování děkana
lékařské fakulty na dobu určitou“, přezkoumaly, a že, pokud žalobce nepodal
proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, je třeba toto rozhodnutí považovat za
zákonné a správné. S uvedeným úsudkem odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí a v
podaném dovolání předkládá v tomto směru rozsáhlou polemiku. V závěru dovolání
pak žalobce dovozuje, že s ohledem na důvod, pro který byl odvolán z funkce
přednosty chirurgické kliniky, došlo ze strany žalované při odvolání žalobce z
funkce přednosty „ke zneužití práva v rozporu s dobrými mravy“.
Za daného skutkového stavu (a s ohledem na obsah dovolacích námitek) tedy
závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právních
otázek, jakou povahu má rozhodnutí rektora vysoké školy o dočasném „pověření“
určité osoby „vedením fakulty s pravomocemi děkana“ a jakým způsobem se lze
proti tomuto rozhodnutí účinně bránit, z jakých důvodů může soud v občanském
soudním řízení vyslovit nicotnost správního rozhodnutí, za jakých podmínek je
dána aktivní legitimace k podání správní žaloby podle ustanovení § 65 odst. 1 a
2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řadu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s.ř.s.“), a kdy odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa
může představovat zneužití (výkonu) práva zaměstnavatelem, případně postih
zaměstnance za to, že se zákonným způsobem domáhal (domáhá) svých práv
vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky
doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu buď vůbec, nebo ve všech
souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a
podmínkách jejich poskytování, ve znění účinném do 30.5.2017 (dále jen „zákona
o zdravotních službách“), společná pracoviště fakultní nemocnice a lékařské
fakulty vysoké školy jsou kliniky a ústavy; společná pracoviště zřizuje, mění a
ruší ředitel fakultní nemocnice po dohodě s děkanem lékařské fakulty. V čele
kliniky a v čele ústavu je přednosta, kterého jmenuje nebo odvolává ředitel
fakultní nemocnice po dohodě s děkanem lékařské fakulty. Nedojde-li ke
jmenování nebo odvolání přednosty podle věty druhé, jmenuje nebo odvolá
přednostu ministr zdravotnictví po dohodě s rektorem příslušné vysoké školy. Uvedené ustanovení definuje právní postavení fakultních nemocnic (mezi něž
patří i žalovaná v projednávané věci) ve vztahu k lékařské fakultě příslušné
vysoké školy, na jejichž společných pracovištích se při současném poskytování
zdravotních služeb uskutečňuje na základě požadavku vysoké školy klinická a
praktická výuka (srov. též § 111 odst. 2 a 4 zákona o zdravotních službách). Propojení fakultní nemocnice a lékařské fakulty příslušné vysoké školy se
projevuje i na personální úrovni tím, že zákon stanoví, že přednostu kliniky
může ředitel fakultní nemocnice jmenovat nebo odvolat pouze po dohodě s děkanem
lékařské fakulty. Právní postavení děkana, podmínky jeho jmenování i odvolání jsou řešeny zákonem
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále
jen „zákon o vysokých školách“). Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona o
vysokých školách v čele fakulty je děkan; jedná a rozhoduje ve věcech fakulty,
pokud tento zákon nestanoví jinak. Děkana jmenuje a odvolává na návrh
akademického senátu fakulty rektor (§ 28 odst. 2 zákona o vysokých školách).
V projednávané věci dopisem ze dne 1.2.2017 sdělil ředitel žalované žalobci, že
jej „po dohodě s děkanem Lékařské fakulty OU v Ostravě“ odvolává z pracovního
místa přednosty Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava. Souhlas s
odvoláním žalobce z této funkce přitom udělil P. D., kterého rektor Ostravské
univerzity v Ostravě rozhodnutím ze dne 9.11.2016 č.j. OU-82742/90-2016 – „v
souvislosti s odvoláním děkana Lékařské fakulty Ostravské univerzity v Ostravě
ze dne 8.11.2016“ – „pověřil vedením Lékařské fakulty Ostravské univerzity s
pravomocemi děkana jednat a rozhodovat za Ostravskou univerzitu ve věcech
fakulty, a to s účinností od dne 9.11.2016 do doby jmenování děkana na návrh
Akademického senátu Lékařské fakulty Ostravské univerzity“. Odvolací soud
považoval toto „pověření“ svým obsahem za „jmenování děkana lékařské fakulty na
dobu určitou počínaje 9.11.2016 do doby jmenování dalšího děkana“. S uvedeným
názorem dovolací soud souhlasí. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že
projev vůle, kterým zaměstnavatel „pověří“ zaměstnance výkonem určitého
vedoucího pracovního místa, je třeba vykládat z hlediska vůle zaměstnavatele
obsažené v „pověřovací listině“. O jmenování na vedoucí pracovní místo jde
proto nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle tak výslovně označí;
za jmenování na pracovní místo se pokládá rovněž takový projev vůle
zaměstnavatele, kterým zaměstnance (s jeho souhlasem) „pověřuje“ výkonem práce
na vedoucím pracovním místě (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že
nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho
nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které
zaměstnavatel „pověřením“ jen potvrzuje (srov. právní názor vyjádřený například
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněném
pod č. 174 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 4113/2013). Protože z
rozhodnutí rektora ze dne 9.11.2016 o „pověření“ D. jednoznačně vyplývá, že se
nejedná o pouhé zastupování (dočasně nepřítomného) jiného vedoucího
zaměstnance, jde o projev vůle zaměstnavatele, který je z hlediska svého obsahu
jmenováním ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 věty první před středníkem zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2016, a ustanovení §
28 odst. 2 zákona o vysokých školách. Otázkou, zda jmenování (příp. odvolání) děkana lze považovat za rozhodování v
oblasti veřejné správy, se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud ve
svém rozsudku ze dne 24.11.2011 č.j. 7 As 66/2010-119. Akcentoval přitom, že z
mocenského hlediska je funkce děkana v rámci veřejné vysoké školy jednou z
klíčových.
Děkan má přímo ze zákona plynoucí rozsáhlá jmenovací (a většinou i
odvolávací) oprávnění (vůči proděkanům, vědecké radě, disciplinární komisi,
tajemníkovi), oprávnění návrhová vůči akademickému senátu fakulty týkající se
uspořádání fakulty, jejích vnitřních předpisů, dlouhodobého směřování aj.,
jakož i oprávnění rozhodovat ve věcech uchazečů o studium a studentů o jejich
právech a povinnostech jako prvoinstanční správní orgán. Mechanismus ustavování
děkana do funkce i jeho případného odvolání z funkce před skončením funkčního
období vychází z koncepce spolupůsobení samosprávného akademického orgánu
příslušné fakulty (jejího akademického senátu) a rektora. Děkanem se nemůže
stát nikdo, kdo nebyl jako kandidát na děkana navržen rektorovi akademickým
senátem příslušné fakulty, stejně jako zpravidla (s výjimkou mimořádných
případů podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách) nemůže být bez
souhlasu akademického senátu příslušné fakulty funkce před skončením funkčního
období zbaven. Popsané rysy funkce děkana (zejména mocenský potenciál této
funkce v rámci rozdělení kompetencí uvnitř vysoké školy) naznačují, že je
mimořádně významným akademickým funkcionářem, který má být v systému dělby moci
v rámci vysoké školy nadán vysokou mírou mocenské autonomie vůči jiným
akademickým funkcionářům či orgánům, a tedy má z „ústavněprávního“ pohledu mít
schopnost značné „rezistence“ i vůči samotnému rektorovi, který stojí v čele
vysoké školy. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud dovodil, že děkan má
nepochybně významné místo v systému brzd a rovnovah v rámci vysoké školy, a že
proto rozhodování rektora o jmenování či odvolání děkana třeba považovat za
rozhodování v oblasti veřejné správy a soudní ochrana je možná cestou žaloby
proti rozhodnutí rektora postupem podle ustanovení § 65 a násl. s.ř.s., tedy v
rámci správního soudnictví. Od uvedeného právního názoru neshledává dovolací
soud žádné důvody se jakkoli odchylovat. Jak dále správně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, právní
řád České republiky je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných
orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a
správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou
prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4.2.2009 č.j. 1 As 79/2008-128 nebo rozsudek téhož soudu
ze dne 22.5.2008 č.j. 6 As 45/2005-188). Po celou dobu své existence až do
svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva
a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí
výlučně do budoucna. Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec – správní
orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 9.10.2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01). Jedinou výjimku
představuje skupina nicotných aktů (tzv. paaktů), u nichž se má za to, že
nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti, které jen formálně odstraňuje neexistující akt, proto
působí ex tunc (srov.
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 22.7.2005 č.j. 6 A 76/2001-96). Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné
soudy oprávněny zkoumat správní akty jen z hlediska toho, zda se nejedná o akty
nicotné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2002 sp. zn. 22 Cdo
1622/2000). S názorem dovolatele, že rozhodnutí rektora ze dne 9.11.2016 č.j. OU-82742/90-2016 o dočasném „pověření“ D. „vedením Lékařské fakulty Ostravské
univerzity s pravomocemi děkana“ je nicotné, a že proto se u něj neuplatní
presumpce správnosti, dovolací soud nesouhlasí. Podle právní teorie a ustálené soudní praxe nicotným je správní rozhodnutí
(správní akt) trpící natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve
skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, a v důsledku toho z něho pro adresáty
nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí
faktickou neexistenci samotného správního aktu (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 15.11.2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09) a nelze uplatňovat presumpci správnosti
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2002 sp. zn. 25 Cdo 2894/2000). V pozitivní právní úpravě je nicotnost definována v ustanovení § 77 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého nicotným je takové
rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to ovšem
neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu
orgánu. Dále je nicotné takové rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí
zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo
jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Tento výčet je třeba považovat pouze za demonstrativní. Otázka nicotnosti
správních aktů byla dlouhou dobu svěřena pouze judikatuře soudů a právní
teorii, ze které lze vycházet i dnes. Ta za důvody nicotnosti dále považuje
případy nedostatku právního podkladu, nedostatku pravomoci, nejtěžší vady
příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta,
neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavku trestného
nebo jiného právně nemožného plnění, požadavku plnění fakticky nemožného,
neurčitosti, nesmyslnosti či vnitřní rozporuplnosti nebo neexistence vůle
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017 sp. zn. 25 Cdo 4710/2016). Z tohoto výčtu by mohla v posuzovaném případě přicházet v úvahu pouze nicotnost
v důsledku nedostatku právního podkladu. Jde o situaci, kdy k vydání aktu
neexistuje žádný zákonný základ pro uplatnění pravomoci (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 150),
která je – přes námitky žalobce – v případě rektora nepochybná. Rektor
Ostravské univerzity v Ostravě své rozhodnutí ze dne 9.11.2016 o dočasném
„pověření vedením Lékařské fakulty Ostravské univerzity s pravomocemi děkana“
učinil na základě ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách, podle
kterého děkana jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu fakulty rektor.
Ačkoli – jak bylo vyloženo již výše – rektor ve svém rozhodnutí děkana
„nejmenoval“, nýbrž jej do doby jmenování nového děkana „pověřil“, nelze –
vzhledem k obsahu oprávnění rektora vyplývajícího z ustanovení § 28 odst. 2
zákona o vysokých školách – uvedené slovní vyjádření užité v příslušném
rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost; opačný
závěr by představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě
nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní
podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 5.5.2004 sp. zn. II. ÚS 770/02). Namítá-li v této souvislosti
dovolatel, že děkanem fakulty „nemůže být osoba, kterou rektor univerzity
svévolně pověří vedením fakulty“, ale ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona
o vysokých školách pouze osoba, „kterou navrhl akademický senát fakulty“, a že
„bez součinnosti akademického senátu nedojde k platnému jmenování děkana“,
nejedná o vadu, která by znamenala tak intenzivní rozpor se zákonem, aby bylo
možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Mohla by však
způsobovat – kdyby byla opodstatněná – nezákonnost dotčeného rozhodnutí, avšak
takovým přezkumem se obecné soudy mimo rámec správního soudnictví zabývat
nemohou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017 sp. zn. 25 Cdo
4710/2016). Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že dovolatel „neměl fakticky
možnost správní žalobu proti pověření D. vedením lékařské fakulty podat“, neboť
„toto pověření se žalobce přímo nedotýká“, „nebyl jím přímo zkrácen na svých
právech“, „nebyl adresátem tohoto rozhodnutí a nebylo mu tak doručováno ani
jinak oznamováno“ a „nebyl mu tedy znám jeho obsah“, jak pro aktivní legitimaci
vyžaduje ustanovení § 65 s.ř.s. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak. Podle ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě
oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen
na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí. Aktivní procesní legitimaci k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
má každý, kdo tvrdí, že byl na svých hmotných právech zkrácen rozhodnutím přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Na svých hmotných
právech může být žalobce zkrácen i v důsledku předchozího porušení procesních
norem v řízení, které vedlo k vydání sporného rozhodnutí.
Protože zákonná
definice není přesná a nezohledňuje veškeré varianty toho, na čem může být
žalobce zkrácen (někdy může být jen obtížné dohledat hmotné právo, na kterém
byl žalobce zkrácen), zaujal Nejvyšší správní soud právní názor, že žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení § 65 s.ř.s. musí být dána pro všechny
případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon
správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům,
závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon
správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti
žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně
projevil v jeho právní sféře (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23.3.2005 č. j. 6 A 25/2002-42). Splnění podmínek
aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li žalobce rozumným způsobem
(logicky důsledně a myslitelně) tvrdit možnost dotčení vlastní právní sféry
napadeným rozhodnutím. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné,
závisí na povaze a předmětu rozhodnutí (srov. k tomu přiměřeně usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2009 č.j. 1 Ao
1/2009-120, bod 34). V případě pochybností je aktivní procesní legitimace dána:
„Aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a
jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě
dojít nemohlo“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 21.10.2008 č. j. 8 As 47/2005 - 86). Konstrukce ustanovení § 65 odst. 1
s.ř.s. (na rozdíl od odst. 2 tohoto ustanovení) přitom nevyžaduje předchozí
účastenství žalobce ve správním řízení. Z hlediska aktivní legitimace k podání
žaloby proto není určující, jak se dovolatel mylně domnívá, zda s dotčeným
subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, nýbrž, zda vydaným
rozhodnutím byla dotčena jeho právní sféra ve shora popsaném smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.2.2011 č. j. 2 Afs 4/2011–64). Vzhledem k uvedenému je tedy v projednávané věci podstatné, že rozhodnutí
rektora o pověření D. vyvolalo ve vztahu k žalobci takové právní následky, bez
kterých by ředitel žalované následně nemohl rozhodnout o odvolání žalobce z
funkce přednosty chirurgické kliniky, neboli – řečeno jinak – pověření D. bylo
podmínkou pro to, aby mohly být splněny zákonné požadavky pro odvolání žalobce
z funkce přednosty chirurgické kliniky (tj. aby o tomto odvolání mohl ředitel
žalované rozhodnout ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 zákona o zdravotních
službách „po dohodě s děkanem lékařské fakulty“). V tomto smyslu lze tedy
hovořit o tom, že se rozhodnutí rektora o pověření D. dotklo právní sféry
žalobce, jak pro aktivní legitimaci k podání správní žaloby ve smyslu
ustanovení § 65 s.ř.s. vyžaduje ustálená rozhodovací praxe. Lhůta k podání
správní žaloby uvedená v ustanovení § 72 s.ř.s.
v takovém případě počne
(počala) plynout od okamžiku, kdy se žalobce prokazatelně seznámil se
skutečností, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, i s jeho obsahem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.6.2014 č.j. 1 Afs 52/2014-38
nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17.2.2009 č.j. 2 As 25/2007 – 118, který se vyjadřuje k počátku lhůty pro
podání žaloby v případě opomenutých účastníků řízení, jejichž postavení
lze přirovnat k postavení žalobce). Žalobce v dovolání konečně vyslovuje názor, že „s ohledem na nahrávku rozhovoru
žalobce s tehdejším ředitelem žalované“, z níž vyplynulo, že „k odvolání
žalobce z funkce přednosty kliniky ředitel žalované přistoupil proto, že
žalobce pořád válčí s fakultou a ředitel žalované s fakultou válčit nechce“, je
třeba odvolání žalobce z funkce přednosty Chirurgické kliniky FNO hodnotit jako
zneužití výkonu práva žalovanou, tedy „výkon práva nepřijatelný a v rozporu s
dobrými mravy“. Podle ustanovení § 346b odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 27.2.2017 (dále jen „zák. práce“), zaměstnavatel nesmí
zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se
zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Podle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 27.2.2017 (dále jen „o.z.“), zjevné zneužití práva nepožívá právní
ochrany. Je mimo pochybnost, že řídí-li se pracovněprávní vztahy občanským zákoníkem,
musí to být vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů
(srov. § 4 větu za středníkem zák. práce.), přičemž jednou ze základních zásad
pracovněprávních vztahů je zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance
[srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]. Tato zásada je vyjádřením ochranné
funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních
právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu
pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale
respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017). Princip poctivosti a zákaz
zneužití práva pak patří k základním zásadám soukromého práva, které – s
ohledem na subsidiární použití občanského zákoníku – platí rovněž v
pracovněprávních vztazích. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží
na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz
zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady
poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích
vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k
tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který
sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak jenž je - zpravidla poměřováno
hlediskem dobrých mravů - vzhledem k okolnostem konkrétního případu
nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2019 sp. zn. 21 Cdo
3722/2017).
Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod
č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Uvedené pojetí je
konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně
zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti. Nejvyšší soud přitom opakovaně uvedl, že
institut zjevného zneužití práva podle ustanovení § 8 o. z. je v zásadě totožný
s dříve užívaným pojmem „výkon práva v rozporu s dobrými mravy“ podle
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31.12.2013; proto také příslušná judikatura dovolacího soudu bude v
tomto ohledu nadále použitelná. Jak si je toho vědom i sám dovolatel, ustanovení § 111 odst. 3 zákona o
zdravotních službách nevyžaduje žádný důvod pro odvolání zaměstnance z funkce
přednosty kliniky, resp. důvod, pro který je zaměstnanec z tohoto vedoucího
pracovního místa odvolán, je z hlediska tohoto ustanovení irelevantní. Zákon
tímto způsobem (v souladu se zvláštní právní úpravou pracovního poměru
zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsaženou v
ustanovení §§ 73 a 73a zák. práce) umožnuje zaměstnavateli (fakultní
nemocnici), aby jednostranně (a bez nutnosti uvedení důvodu) rozhodoval („po
dohodě s děkanem lékařské fakulty“) o personálních změnách ve vedoucích
funkcích, jež mají v jeho organizační struktuře z hlediska plnění jeho úkolů
největší význam. Toto oprávnění odráží zájem zaměstnavatele (fakultní
nemocnice) na co nejefektivnějším využití lidských (a jiných) zdrojů tak, aby
byl co nejlépe naplněn účel (poskytování zdravotních služeb a uskutečňování
související výzkumné nebo vývojové činnosti a klinické a praktické výuky –
srov. § 111 odst. 2 a 4 zákona o zdravotních službách), ke kterému byl zřízen. Oproti tomu zákaz postihu zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhá (ať
důvodně, nebo neoprávněně) svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů,
je odrazem zvýšené (zvláštní) zákonné ochrany postavení zaměstnance a jeho
oprávnění domáhat se právní ochrany proti zaměstnavateli bez „obavy z
postihu“ (srov. § 12 o. z.). V případě nezákonného postihu zaměstnance, by se
mohlo jednat i o zneužití práva, resp. výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Rozpoznání toho, zda zaměstnavatel sledoval určitým (právním) jednáním
postihnout či znevýhodnit zaměstnance proto, že se zákonným způsobem domáhal
svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, anebo zda zaměstnavatel
sledoval svůj oprávněný zájem, je bezpochyby velmi problematickou záležitostí,
neboť skutečný důvod (motiv, pohnutka) mnohdy zůstává skryt („v hlavě
jednajícího“), a je třeba na něj usuzovat z (pokud možno) všech poznatelných
vnějších okolností. Ke správnému posouzení toho, zda zaměstnavatel sledoval
určitým (právním) jednáním postihnout či znevýhodnit zaměstnance proto, že se
zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů,
je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které konkrétnímu posuzovanému
jednání předcházely, zejména tedy ke vzájemné komunikaci, k tomu, že jde často
o stav, kdy je situace z obou stran vyhrocená. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalobce poté, co byl
rozhodnutím rektora Ostravské univerzity v Ostravě ze dne 8.11.2016 odvolán z
funkce děkana Lékařské fakulty OU, napadl toto rozhodnutí včas podanou správní
žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem k tomu, že – jak bylo zmíněno
výše – žalovaná (jako fakultní nemocnice) a lékařská fakulta OU jsou nejen na
personální úrovni úzce propojeny, byl žalobce – jak v odůvodnění svého rozsudku
uvedl soud prvního stupně – „odvolán z funkce přednosty proto, že se nehodlal
smířit s neplatným odvoláním z funkce děkana Lékařské fakulty OU“ (podle
audionahrávky rozhovoru mezi žalobcem a ředitelem žalované byla důvodem
odvolání žalobce z funkce přednosty skutečnost, že žalobce „pořád válčí s
fakultou“, zatímco ředitel žalované s fakultou „válčit nechce“). Takový postup
žalované by mohl naznačovat, že se žalovaná vůči žalobci dopustila jednání,
které zaměstnavateli zakazuje ustanovení § 346b odst. 4 zák. práce, případně
ustanovení § 8 o.z. Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí nezabýval, a
proto je jeho rozhodnutí neúplné a (prozatím) nesprávné. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo
rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce
přednosty chirurgické kliniky žalované, není správný, a protože nejsou podmínky
pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento
rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu