21 Cdo 1761/2024

21 Cdo 1761/2024-154

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti žalovanému J. C., zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 20/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2024, č. j. 25 Co 277/2023 -113, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výrocích I, III a IV se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu, vyjma výroku IV, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. července 2023, č. j. 9 C 20/2023-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou dne 3. 2. 2023 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že nemovitosti – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, pozemek parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY – nejsou zatíženy zástavním právem vzniklým podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 5. 12. 2014. Žalobu zdůvodnil tím, že uvedené zástavní právo neexistuje z důvodu, že vůbec neexistuje pohledávka, která by měla být tímto zástavním právem zajištěna, že zástavní právo je právem akcesorickým, vznikne jen tehdy, vznikla-li platně a existuje-li pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Navíc došlo k promlčení zástavního práva. Žalobce má na uvedeném určení naléhavý právní zájem. U jednání soudu prvního stupně dále doplnil, že „… se dohodl s panem C., kdy v rámci sporu (se svojí rodinou) potřeboval, aby mu bylo vypomoženo a vznikla zástava, nicméně podklad nikdy neexistoval, s čímž byli všichni srozuměni …“.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na znění zástavní smlouvy, jejíž text připravil zástupce žalobce, který i ověřil jeho podpis, z textu zástavní smlouvy jednoznačně vyplývá, že k poskytnutí částky 6 300 000 Kč skutečně došlo, a to na podkladě několika smluv o půjčkách. Navíc žalobce svůj dluh uznal a je podstatné, že „… zástavním právem zajišťovanými právy nejsou práva ze smluv o půjčce, avšak práva z dohody o uznání závazku žalobcem ze dne 5. 12. 2014 …“.

3. Okresní soudu v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 9 C 20/2023-70, určil, že nemovitosti – pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, pozemek parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – nejsou zatíženy zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 5. 12. 2014 (výrok I), a žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný, který se bránil tím, že „… zástavním právem byla zajištěna pohledávka z titulu dohody o uznání dluhu …“, tuto dohodu nepředložil. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že „… znění zástavní smlouvy není řádným uznáním dluhu (na dohodu o uznání dluhu je v uvedených článcích pouze odkazováno) …“, že „… uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem …“ a navíc „… čl. II zástavní smlouvy … je tak zcela neurčitý …“. Uzavřel, že „… za situace, kdy neexistuje dohoda o uznání dluhu, na kterou odkazovala zástavní smlouva, není jasné, jaké závazky měly být zajištěny … Zástavní smlouva je proto neurčitá, a nemohlo tak na základě ní vzniknout zástavní právo …“. Zároveň shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence práva.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 25 Co 277/2023-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci

samé potvrdil (výrok II), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 42 026 Kč (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 826 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení soudního poplatku z odvolání žalobci (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně průkazu naléhavého právního zájmu na určení, se závěrem, že žalovaný neprokázal, že by žalobci poskytl peněžní prostředky v celkové výši 6 300 000 Kč, jakož i se závěrem o existenci a významu tvrzeného uznání dluhu žalobcem, ať již v samostatné listině (její existence nebyla přes poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu žalovaným prokázána), anebo přímo v textu zástavní smlouvy.

Uzavřel, že „… v důsledku neunesení důkazního břemene (byl) soudem prvního stupně správně učiněn skutkový závěr o tom, že pohledávky, jež mělo zástavní právo žalovaného zajišťovat, ve skutečnosti neexistují …“, a proto „… právní jednání, jímž byly zajištěny neexistující pohledávky, je jednáním zdánlivým dle § 553 o. z. ...“.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, rozsudek napadl “v celém rozsahu“. Namítl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v následujících otázkách: [1] Je dána existence naléhavého právního zájmu na určení neexistence zástavního práva, probíhá-li ke dni vyhlášení rozsudku řízení o soudním prodeji zástavy? [2] Je svéprávná osoba vázána svým jednáním a lze ve vztahu ke svéprávné osobě očekávat, že jí učiněné prohlášení v rámci uzavřené smlouvy je z její strany činěno svobodně a vážně? [3] Tvrdí-li procesní strana neexistenci určitého práva, má ve vztahu k tomuto tvrzení důkazní břemeno? [4] Je jednání dlužníka spočívající v popření závazku, který dlužník sám písemně uzná, nepoctivým činem ve smyslu § 6 odst. 2 občanského zákoníku? [5] Je možno v řízení o určení neexistence zástavního práva považovat za důkaz o jeho existenci, jestliže procesní strana existenci práva popírající z důvodu neexistence zástavním právem zajištěného závazku, v rámci jiného soudního sporu, existenci zástavním právem zajištěného závazku výslovně potvrdí? [6] Je soud povinen i bez návrhu stran posuzovat právní jednání ve smyslu § 574 a § 575 občanského zákoníku?

6. Žalovaný má za to, že odvolací soud se při řešení shora uvedených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4255/2010, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4087/2007.

7. Žalovaný dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v důsledku absence rozhodných úvah odvolacího soudu k závažným námitkám žalovaného (otázka významu prohlášení žalovaného v zástavní smlouvě, otázka platnosti zástavní smlouvy).

8. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozsudku.

9. Žalovaný dále dovolání doplnil podáním ze dne 11. 6. 2024, avšak k tomuto podání dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť bylo učiněno po lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v těch výrocích, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

14. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku, jímž soud rozhodl o vrácení soudního poplatku z odvolání žalobci (výrok IV), není subjektivně přípustné, neboť oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14).

15. Nejvyšší soud proto dovolání proti těmto výrokům podle ustanovení § 243c odst. 1, 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

16. Přípustnost dovolání nezakládá otázka uvedená pod bodem III/1 obsahu dovolání, neboť řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolacím soudem bylo provedeno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 119/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3503/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 247/2023). Na závěrech v těchto rozhodnutích vyjádřených nic nemění skutečnost, že probíhá řízení o prodeji (téže) zástavy podle ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neboť okruh zjišťovaných právně významných skutečností je v obou řízeních naprosto rozdílný a úspěch v řízení o určení neexistence práva (tedy v tomto řízení) je určující pro průběh řízení o prodeji zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 447/2023).

17. Další otázky, jak je žalovaný formuluje v bodě III, nejsou (již s ohledem na neprovázanost s dalším obsahem dovolání, zejména na odkazovanou judikaturu) příliš srozumitelné, avšak právě s ohledem na další obsah dovolání, citovanou judikaturu dovolacího soudu, jakož i dovolatelův komentář k ní (zejména potom body VII/B, C, D), lze bez pochyby dovodit, k řešení jakých otázek dovolatel implicite míří (srov. například odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1725/23, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23).

18. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky rozložení důkazního břemene v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, ve vztahu k otázce existence zástavním právem zajištěné pohledávky a významu soukromé listiny při řešení otázky rozložení důkazního břemene, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Uvedené otázky je třeba řešit, s ohledem na to, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 5. 12. 2014, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

20. Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

21. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že účastníci (žalovaný jako zástavní věřitel a žalobce jako zástavní dlužník) dne 5. 12. 2014 uzavřeli zástavní smlouvu, v níž bylo mino jiné uvedeno, že „[z]ástavní věřitel jako věřitel uzavřel se zástavcem jako dlužníkem postupně smlouvy o půjčkách, na základě kterých přenechal zástavci jako dlužníkovi celkem částku 6 300 000 Kč. Zástavce jako dlužník uznal dnešního dne svůj dluh ve výši 6 300 000 Kč, který má vůči zástavnímu věřiteli, a to co do důvodu a výše na základě dohody o uznání dluhu a jeho splatnosti a zavázal se jej uhradit nejpozději do 31. 12. 2016 s tím, že v případě prodlení s úhradou tohoto závazku se zástavce zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení až do zaplacení.“ V článku III. zástavní smlouvy pak bylo uvedeno, že „[k] zajištění peněžité pohledávky zástavního věřitele ve výši 6 300 000 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou vzniklé z titulu uvedeného v čl. II této smlouvy a uznané co do důvodu a výše na základě dohody o uznání dluhu a jeho splatnosti rovněž uvedené v čl. II této smlouvy, zástavce zastavuje nemovitosti uvedené v čl. I této smlouvy, které má ve výlučném vlastnictví, a zřizuje tím zástavní právo zástavního věřitele k zástavě.“ Uvedená smlouva byla podepsána oběma stranami, podpisy na smlouvě nebyly nikým zpochybněny (ostatně podpisy byly úředně ověřeny).

22. Podle ustanovení § 1309 odst. 1 o. z. platí, že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. platí, že zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Podle ustanovení § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

23. S odvolacím soudem lze souhlasit, že nynější právní úprava podstaty zástavního práva nedoznala oproti předchozí právní úpravě závažných změn; lze proto dále hovořit o zásadě akcesority zástavního práva a zásadě subsidiarity zástavního práva.

24. Zásada akcesority vymezuje postavení zástavního práva ve vztahu k zajištěnému hlavnímu závazkovému právnímu vztahu. Zástavní právo je existenčně spojeno s hlavním závazkovým vztahem, existuje pouze tehdy, je-li dána existence nebo alespoň předpoklad existence hlavního závazkového vztahu (při zajištění budoucí nebo podmíněné pohledávky), a zánikem hlavního závazkového vztahu zásadně zaniká i zástavní právo. Zásada subsidiarity vyjadřuje možnost zástavního věřitele přistoupit k realizaci zástavního práva až poté, kdy dluh nebyl včas splněn, tj. řádně a včas (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2836/2020).

25. K otázkám, ve vztahu k nimž Nejvyšší soud připustil dovolání (viz bod 18 tohoto odůvodnění), se dovolací soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1304/2023 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2823/23), jehož závěry byly aprobovány Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2590/2022. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.

26. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. publikačním 86 /2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř. – nyní § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.

27. I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2397/2020).

28. V této souvislosti nelze přehlédnout závěry, které (ve vztahu k tzv. soukromé listině) vyplývají z ustanovení § 565 o. z.

29. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

30. Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99), věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2649/2014, a zde vyjádřený (zopakovaný) právní názor, že „… je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá …“]. Proti (nesporně) podepsané osobě na soukromé listině se tak uplatňuje vyvratitelná právní domněnka uznání pravosti a pravdivosti obsahu listiny.

31. Prohlášení účastníků (tedy i zástavního dlužníka) obsažené v čl. II a III zástavní smlouvy ze dne 5. 12. 2014 je obsahem soukromé listiny podle § 565 o. z., který pro případ, že listina je použita proti osobě, která ji zjevně podepsala (zde proti žalobci), stanoví vyvratitelnou domněnku pravosti a správnosti listiny. Důkazní břemeno ohledně skutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny, leželo tak na žalobci, nikoliv na žalovaném, neboť to byl žalovaný, který se skutečností v listině uvedených dovolával, tedy ji k prokázání svých tvrzení použil proti žalobci (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 48/2023).

32. Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“; srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3452/2022).

33. V této věci není pochyb, že účastníci v listině ze dne 5. 12. 2014 společně prohlásili, že „… zástavní věřitel jako věřitel (žalovaný – pozn. dovolacího soudu) uzavřel se zástavcem jako dlužníkem (žalobcem – pozn. dovolacího soudu) postupně smlouvy o půjčkách, na základě kterých přenechal zástavci jako dlužníkovi celkem částku ve výši 6 300 000 Kč …“, a že oba listinu podepsali (podpis byl ověřen).

34. O věcném obsahu a smyslu tohoto prohlášení nelze mít žádné pochybnosti, účastníci pouze konstatují (stvrzují) průběh určité, v minulosti nastalé události; ve smyslu shora uvedeného výkladu lze mít za to, že se tato událost skutečně stala (prohlášení je pravdivé), a na žalobci (neboť proti němu byla listina použita) tak leží důkazní břemeno, že tomu tak není.

35. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal, že „… by žalobci poskytl peněžní prostředky v celkové výši 6 300 000 Kč …“, tak ve světle shora uvedeného výkladu není správný.

36. Stejná situace platí i v případě prohlášení účastníků v listině ze dne 5. 12. 2014, že „[z]ástavce jako dlužník uznal dnešního dne svůj dluh ve výši 6.300.000 Kč, který má vůči zástavnímu věřiteli, a to co do důvodu a výše na základě dohody o uznání dluhu a jeho splatnosti a zavázal se jej uhradit nejpozději do 31. 12. 2016 s tím, že v případě prodlení s úhradou tohoto závazku se zástavce zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení až do zaplacení …“. Účastníci tak stvrzují průběh určité události, tentýž den nastalé; sám odvolací soud (správně) dovozuje, že „uznání dluhu“ není obsahem posuzované listiny, a že se tak stalo (muselo stát) na podkladě jiného právního jednání, na nějž pouze listina odkazuje. Tedy opětovně platí jako v předchozím případě, že ve smyslu shora uvedeného výkladu lze mít za to, že se tato událost skutečně stala (prohlášení je pravdivé), a na žalobci (neboť proti němu byla listina použita) tak leží důkazní břemeno, že tomu tak není.

37. Pakliže v této souvislosti odvolací soud (ovšem zřejmě pouze jako obiter dictum – srov. uvození „… [p]ro případ, že by skutečně neměl …“ v bodě 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dovozuje zdánlivost „uznání dluhu“ pro jeho neurčitost, je nutno souhlasit s výtkou dovolatele, že tak činí, aniž by se případný nedostatek tohoto právního jednání pokusil pomocí interpretačních pravidel odstranit (srov. ustanovení § 555, § 556 o. z., k jejich výkladu potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 43/2022).

38. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

39. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

40. V uvedeném ustanovení § 132 o. s. ř. je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.

41. V této souvislosti nutno vytknout, že soudy zcela přehlédly, že žalovaný předložil důkaz – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 28 Co 85/2015-166, z něhož mělo vyplynout, že sám žalobce v prohlášení o svých majetkových poměrech dluh ve výši 6 300 000 Kč jako své majetkové pasivum uvedl; tento důkaz však soudy (při svém závěru, že žalovaný neprokázal, že by žalobci poskytl peněžní prostředky v celkové výši 6 300 000 Kč) nijak nevyhodnotily.

42. Dovolací soud též považuje za nutné upozornit na problém, který vyvstává v souvislosti s výtkou, že odvolací soud se ani nepokusil jím zjištěný nedostatek právního jednání (zástavní smlouvy ze dne 5. 12. 2014), spočívající v jeho neurčitosti, odstranit pomocí pravidel o výkladu právního jednání (viz bod 37 odůvodnění tohoto rozsudku).

43. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že posouzení uplatněného nároku musí vyplývat z vylíčení skutkového děje tak, jak je obsažen v žalobě, resp. v dalších podáních žalobce, čímž je dán v řízení jeho skutkový rámec, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná.].

44. Pakliže by se odvolací soud pokusil zjistit (prokázat) úmysl stran zástavní smlouvy ve vztahu k otázce, kterých smluv o půjčce (půjčkách) se tzv. uznání týká (a tedy které závazky jsou zástavním právem zajištěny), narazil by na bariéru skutkového tvrzení žalobce, že vlastně žádné smlouvy o půjčkách neexistovaly, a dále že (a to je pro posouzení věci nadmíru významné) obě strany smlouvy o této skutečnosti věděly [srov. tvrzení obsažená v žalobě ze dne 3. 2. 2023, a zejména v doplňujícím vysvětlení (dolíčení skutkových tvrzení) v přednesu zástupce žalobce u jednání soudu prvního stupně dne 8. 6. 2023, u kterého vysloveně tento uvedl: „… že to byla rodinná záležitost pana žalobce, měl spor se svou rodinou. Dohodl se s panem C., kdy v rámci toho sporu potřeboval, aby mu bylo vypomoženo a vznikla zástava, nicméně podklad nikdy neexistoval, s čímž byli všichni srozuměni …“; a dále v situaci, kdy reagoval na provedený důkaz – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 28 Co 85/2015-166 (viz bod 41 tohoto odůvodnění), uvedl: „… (žalobce) měl spor se svými rodiči, potřeboval pomoci v tomto sporu. Ze strany pana C. mu byla pomoc poskytnuta a on ji užíval. Jednalo se o formu tvrzení, nelze rozdělovat tvrzení na pravdu a lež …“ (šlo o reakci zástupce žalobce na tvrzení žalovaného, že žalobce v jiném řízení uvedl, že má dluh ve výši 6 300 000 Kč vůči žalovanému – pozn. dovolacího soudu)].

45. Takto přednesená skutková tvrzení však mohou vést k jedinému právnímu závěru, a to k posouzení zástavní smlouvy jako simulovaného právního jednání (jednání tzv. „naoko“).

46. O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.).

47. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z ustanovení § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 3/2021).

48. Teorie i praxe jsou tak za jedno v tom, že při tzv. jednání „naoko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti taková není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. například závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 21 ICdo 149/2019).

49. Pakliže ovšem žalobce tvrdí, že od samého počátku zde chyběla vůle (úmysl) stran zástavní smlouvy takovou smlouvu uzavřít (a byla uzavřena jenom proto, aby ve vztahu k vnějšímu světu – ať již z jakéhokoliv důvodu – byla vytvořena „iluze“, že předmětné nemovitosti jsou zastaveny pro pohledávku žalovaného ve výši 6 300 000 Kč), nese k tomuto tvrzení též i důkazní břemeno.

50. Platí tak, že důkazní břemeno nese žalobce, nikoliv žalovaný, jak uzavřel odvolací soud.

51. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také dílem o rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

52. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 10. 2024

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu