21 Cdo 2836/2020

21 Cdo 2836/2020-518

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně ARTA REAL, k. s. se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, IČO 26174545, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 2006/26, o zaplacení 11 300 000 Kč s příslušenstvím výtěžkem z prodeje zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020 č. j. 18 Co 455/2011-486, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20. 2. 2006 domáhala, aby jí žalovaní Z. J., narozený XY [dále jen „žalovaný 1)“], Š. J., narozená XY [dále jen „žalovaná 2)“], oba bytem XY, a V. J., bytem XY [dále jen „žalovaný 3)“], zaplatili 11 300 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 12 577 582,95 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 3 005 021,74 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 3 193 723,75 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky je oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnických podílů žalovaných [? u žalovaného 1), ? u žalované 2) a ? u žalovaného 3)] na „nemovitostech: budově XY, postavené na pozemku parc.

č. XY a pozemku parc. č. XY, které se nacházejí v katastrálním území XY, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze, Katastrálním pracovištěm XY, na LV XY“ (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19. 8. 1992 byla mezi Investiční bankou, a. s., a Z. J., narozeným XY (dále též „dlužník“), uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 4209252 I, která byla měněna a doplňována dodatkem č. 1 uzavřeným dne 19. 7. 1993, dodatkem č. 2 uzavřeným dne 28.

8. 1993, dodatkem č. 3 uzavřeným dne 25. 11. 1993 a dodatkem č. 4 ze dne 9. 3. 1994 (dále též „smlouva o úvěru“) a na jejímž základě poskytla Investiční banka, a. s. dlužníkovi dlouhodobý úvěr ve výši 20 000 000 Kč. Dlužník se podle dodatku č. 4 smlouvy o úvěru zavázal vrátit jemu poskytnuté peněžní prostředky v období od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999 v ujednaných splátkách, z nichž poslední byla splatná dne 20. 7. 1999. Dne 21. 12. 1994 byla mezi Investiční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem na jedné straně a dlužníkem a žalovaným 3) jako zástavci na straně druhé uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k výše označeným nemovitostem, na jejímž základě bylo ve prospěch Investiční banky, a.

s., zřízeno zástavní právo k těmto nemovitostem, s právními účinky vkladu práva ke dni 23. 12. 1994. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 postoupil věřitel pohledávku vzniklou na základě smlouvy o úvěru obchodní společnosti CZ REAL, a. s., která smlouvou ze dne 15. 5. 2000 tuto pohledávku dále postoupila žalobkyni, na kterou tak přešlo i zástavní právo váznoucí na nemovitostech. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 29. 12. 2003 sp. zn. 20 D 154/97 schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2) každý ? zastavených nemovitostí.

Žalovaná 1) a žalovaný 2) dne 7. 12. 1998 uznali co do důvodu i výše svůj dluh vzniklý na základě smlouvy o úvěru ve složení: 17 600 000 Kč nesplacená jistina, 13 666 082,68 Kč nesplacené úroky do 30. 9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacené úroky z prodlení do 31. 3.1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacené úroky z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998. Dne 6. 12. 2002 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002.

Žalobkyně se domáhá po žalovaných uspokojení pouze části pohledávky, a to 18. až 48. splátky jistiny v celkové výši 11 300 000 Kč splatných měsíčně od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. 6. 1998 ve výši 12 577 582,95 Kč, nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. 8. 1998 ve výši 3 005 021,74 Kč a nesplacených úroků z prodlení z úroků úvěru do 31. 8. 1998 ve výši 3 193 723,75 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co usnesením ze dne 30. 6. 2009 č. j. 46 C 47/2006-108 zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) z důvodu zpětvzetí žaloby v této části (neboť spoluvlastnické podíly těchto žalovaných na zastavených nemovitostech nabyl na základě udělení příklepu soudním exekutorem Dan Damm) - rozsudkem ze dne 19.

5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit žalobkyni 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny, a zamítl žalobu co do částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 3 151 191,59 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 329 551,51 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 524 281,33 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 3) částku 9 520 Kč k rukám advokáta Mgr.

Tomáše Sedláčka a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 11 458 Kč, že žalovaný 3) je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 1 563 Kč a že se žalovanému 3) vrací záloha na náklady znaleckého posudku ve výši 8 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zajištěná pohledávka žalobkyně „existuje a dosud nezanikla splacením“ a že námitka promlčení vznesená žalovaným 3) při jednání konaném dne 12. 5. 2011 „vůči jistině i úroku z prodlení jak vůči hlavnímu závazku ze smlouvy o úvěru, tak i vůči akcesorickému závazku ze smlouvy o zástavě“ je opodstatněná jen zčásti, neboť k promlčení zástavního práva v té části, v níž se dosud nepromlčela zajištěná pohledávka, nedošlo.

Dovodil, že uznáním dluhu co do důvodu a výše ze dne 7. 12. 1998 žalovanými 1) a 2) došlo k přetržení běhu promlčecí doby podle § 407 odst. 1 obchodního zákoníku a dnem 7. 12. 1998 počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, že podáním žaloby o zaplacení pohledávky ve výši 67 265 724,47 Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 6. 12. 2002 došlo k stavení promlčecí doby podle § 402 obchodního zákoníku, že promlčecí doba 10 let podle § 408 odst.

1

obchodního zákoníku uplynula jen u části pohledávky a že promlčení nenastalo u 29. až 59. splátky v celkové částce jistiny 1 400 000 Kč. Pokud jde o

příslušenství, shledal, že promlčení nastalo u příslušenství splatného do 19. 2. 1996. K odvolání žalobkyně a žalovaného 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 3) je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska tzv. absolutní promlčecí doby (§ 408 odst. 1 obchodního zákoníku) se část pohledávky z úvěru, již žalobkyně učinila předmětem řízení (a jejíž splatnost připadla podle úvěrové smlouvy a jejího dodatku č. 1 na období od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996), „promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006, včetně příslušenství“, a že s ní došlo ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. Uvedl, že uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 k úvěrové smlouvě nedošlo k zániku původního závazku z úvěrové smlouvy a vzniku závazku nového, který by měl za následek vznik nové povinnosti k plnění, a že kumulativní novací ve formě dodatků č. 3 a č. 4 úvěrové smlouvy proto nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288 dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve věci samé zamítl (neboť dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (neboť neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl v potvrzujícím výroku zásadní právní význam) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů dovolacího řízení. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 12.

1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 rozsudek Nejvyššího soudu zrušil s odůvodněním, že dovolací soud „řádně a dostatečně neodůvodnil své právní závěry, když se nedostatečně vypořádal s právními otázkami, jež vystávají v souvislosti s (nikoliv zjevně nepřiléhavou) právní argumentací stěžovatelky a potažmo s jeho vlastními judikaturními závěry, jejichž neznalost navíc je vytýkána stěžovatelce za situace, kdy ke změně podmínek splácení úvěru dohodou stran došlo dávno předtím, než tyto závěry (navíc potenciálně rozporné) Nejvyšší soud formuloval“.

Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 30. 8. 2017 č. j.

32 Cdo 523/2016-330

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že byl-li dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru uzavřen dne 8. 3. 1994, stalo se tak v době, kdy splátky (kromě dvou splátek po 1 500 000) ještě nebyly splatné, dlužník s ohledem na ustanovení § 340 odst. 1 obchodního zákoníku nebyl povinen plnit a jejich promlčecí doba nemohla začít běžet podle ustanovení § 392 obchodního zákoníku, neboť ta začíná běžet až ode dne, kdy měl být závazek splněn. Uzavřel, že byla-li žaloba podána dne 20.

2. 2006, desetiletá promlčecí doba pro 18. až 48. splátku, které byly předmětem sporu a které měly být splněny postupně v době od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998, neuplynula. Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 16. 2. 2018 č. j. 18 Co 455/2011-375 připustil, aby do řízení na místo žalovaného 3) vstoupil J. H., který se stal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2017 se žalovaným 3) vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí – rozsudkem ze dne 6. 5. 2020 č. j. 18 Co 455/2011-486 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 400 000 Kč s příslušenstvím, které je tvořeno nesplacenými úroky ve výši 9 426 391,36 Kč, nesplacenými úroky z prodlení z jistiny ve výši 2 675 470,23 Kč a nesplacenými úroky z prodlení z úroků ve výši 2 669 442,42 Kč, s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve výši ideální jedné poloviny; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14 792 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 935 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr.

Ondřeje Lakomého, a povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 13 021 Kč. Odvolací soud dovodil, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalovaného 3) vzniklo platně a že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že žalovaný 3) dosáhl na základě (v mezidobí do rozhodnutí Ústavního soudu) pravomocných rozhodnutí v této věci výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Uvedl, že nelze „bez dalšího“ posoudit, v jakém rozsahu již bylo o pohledávce žalobkyně „tvrzené v tomto řízení“ rozhodnuto, a že ani nelze „bez dalšího“ posoudit důvodnost námitky žalovaného, že část pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, zanikla vymožením v exekučních řízeních vedených proti dědicům dlužníka.

Odvolací soud však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Vycházel z toho, že „obligační dlužník jako účastník zástavní smlouvy není v průběhu trvání zajištění oprávněn provést jednostranným úkonem takovou změnu svého závazku, kterou by se zhoršilo právní postavení zástavce, vyplývající ze zástavní smlouvy“.

Za změnu

nevýhodnou pro zástavce lze podle odvolacího soudu považovat i uznání dluhu co do důvodu a výše ze strany obligačního dlužníka; „tím by totiž zástavce na místo trvání zástavního práva po dobu trvání hlavního závazku, s nímž počítal v době poskytnutí zajištění zástavním právem, měl zajišťovat zástavou hlavní závazek po dobu delší o 4 roky (§ 407 odst. 1 obchodního zákoníku)“. Odvolací soud dospěl k závěru, že při absenci výslovné zákonné úpravy, přičítající účinky uznání závazku obligačním dlužníkem rovněž zástavnímu dlužníku, nelze tyto účinky vyvodit pouze z „obecné zásady“ ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku, podle níž se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.

Shledal, že uznání dluhu žalovaným 1) a žalovanou 2) jako obligačními dlužníky ze dne 7. 12. 1998 nemá účinky vůči žalovanému 3) jako zástavci ani vůči žalovanému a že ve vztahu k zástavci skončila promlčecí doba části závazku, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, nejpozději promlčením 48. splátky, tj. dnem 20. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že zástavní právo se nepromlčelo dříve než zajištěná pohledávka a že tříletá promlčecí doba zástavního práva skončila dne 21. 7. 2002 (neboť nárok žalobce na uspokojení ze zástavy vznikl dne 21.

7. 1999, kdy byla splatná poslední, 59. splátka dluhu z úvěrové smlouvy), došlo podle odvolacího soudu k promlčení práva žalobkyně na uspokojení nároku na zaplacení části dluhu z úvěru podle úvěrové smlouvy (v rozsahu vymezeném žalobou) ze zástavy nejpozději dnem 20. 8. 2002. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení zástavního práva, resp. „účinků uznání zástavním právem zajištěných závazků na běh promlčení zástavního práva“, a že se při tomto právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15.

2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006 a ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1053/2009. Poukazuje na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku, podle něhož se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, a dodává, že zákon nerozlišuje (a nechtěl rozlišovat) situace prodloužení promlčecí doby úkonem dlužníka a v důsledku soudního rozhodnutí. Má za to, že k promlčení předmětné pohledávky z úvěru s ohledem na uznání dluhu ze dne 7. 12. 1998 nedošlo, a že proto nedošlo ani k promlčení zástavního práva.

Dovolatelka dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, neboť námitkou týkající se promlčení zástavního práva, která byla žalovaným vznesena již dne 12. 5. 2011, se soud prvního stupně ani soudy v dalších fázích řízení nezabývaly a navíc „na možnou změnu právního hodnocení věci odvolací soud nijak neupozornil“, a „to i přesto, že ve věci uskutečnil dvě ústní jednání“ a „ponechal si poměrně dlouhou lhůtu k prozkoumání spisu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, neboť se odvolací soud při řešení otázky promlčení zástavního práva nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani nejde o věc dovolacím soudem neřešenou, popřípadě aby dovolání jako nedůvodné zamítl, jelikož odvolací soud věc „správně právně posoudil“. Uvedl, že „námitka promlčení týkajícího se samotného zástavního práva byla vznesena řádně a včasně“, přičemž nerozhoduje „časová prodleva mezi jejím uplatněním a pravomocným rozhodnutím“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že mezi Investiční

bankou, a. s., a dlužníkem byla dne 19. 8. 1992 uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 4209252 I, která byla měněna a doplňována dodatkem č. 1 uzavřeným dne 19. 7. 1993, dodatkem č. 2 uzavřeným dne 28. 8. 1993, dodatkem č. 3 uzavřeným dne 25. 11. 1993 a dodatkem č. 4 ze dne 9. 3. 1994 a na jejímž základě poskytla Investiční banka, a. s., dlužníkovi dlouhodobý úvěr ve výši 20 000 000 Kč. Dlužník se touto smlouvou zavázal vrátit poskytnutý úvěr ve splátkách v časovém rozmezí od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999, a to 1.

splátku jistiny 1 500 000 Kč do 20. 9. 1993, 2. až 7. splátku jistiny (tj. 6 splátek) ve výši 150 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20. 10. 1994 do 20. 3. 1995), 8. až 16. splátku jistiny (tj. 9 splátek) ve výši 200 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20. 4. 1995 do 20. 12. 1995), 17. až 28. splátku jistiny (tj. 12 splátek) ve výši 300 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce (od 20.

1. 1996 do 20. 12. 1996), 29. až 58. splátku jistiny (tj. 30 splátek) ve výši 400 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách splatných v letech 1997–1999 vždy k 20. dni příslušného měsíce a 59. splátku jistiny ve výši 200 000 Kč dne 20. 7. 1999. Úrok byl sjednán ve výši „základní sazby IPB“ zvýšené o 3,5 % ročně z poskytnutých peněžních prostředků a úrok z prodlení byl sjednán ve výši 33 % ročně. Dne 21. 12. 1994 byla mezi Investiční bankou, a.

s., jako zástavním věřitelem a dlužníkem a žalovaným 3) jako zástavci uzavřena k zajištění pohledávky Investiční banky, a. s., z uvedené úvěrové smlouvy smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, na jejímž základě bylo ve prospěch Investiční banky, a. s., zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu práva ke dni 23. 12. 1994. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 1999 postoupil věřitel pohledávku vzniklou na základě smlouvy o úvěru společnosti CZ REAL, a. s.,

která smlouvou ze dne 15. 5. 2000 tuto pohledávku dále postoupila žalobkyni. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Obvodní soud pro Praha 8 usnesením ze dne 29. 12. 2003 sp. zn. 20 D 154/97 schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2) každý ? zastavených nemovitostí. Žalovaná 1) a žalovaný 2) dne 7. 12. 1998 písemně uznali co do důvodu i výše svůj dluh vzniklý na základě smlouvy o úvěru ve složení: 17 600 000 Kč nesplacená jistina, 13 666 082,68 Kč nesplacené úroky do 30.

9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacené úroky z prodlení do 31. 3. 1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacené úroky z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998. Dne 6. 12. 2002 podala žalobkyně (faxem doplněným dne 9. 12. 2002 originálem podání) u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti žalovaným 1) a 2) žalobu o zaplacení pohledávek ze smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 (uplatněno 38 416 198,56 Kč), ze smlouvy o úvěru č. 200994128 ze dne 21. 12. 1994 (uplatněno 6 479 770,44 Kč) a ze smlouvy o úvěru č. 200994129 ze dne 21.

12. 1994 (uplatněno 22 369 755,47 Kč) v celkové výši 67 265 724,47 Kč, o níž bylo u tohoto soudu vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002. Dne 31. 5. 2005 vzala žalobkyně tuto žalobu co do částky 41 936 143,43 Kč s 20% úrokem z prodlení ročně z částky 67 265 724,47 Kč od 8. 12. 1998 do zaplacení zpět, a to vzhledem k tomu, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jako dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví, a soud řízení v této části zastavil. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 č. j.

35 C 239/2002-47, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2006, Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 12 654 610,20 Kč a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 12 674 970,84 Kč. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda má písemné uznání dluhu odpovídajícího pohledávce zajištěné zástavním právem obligačním (osobním) dlužníkem co do důvodu i výše vliv na promlčení zástavního práva. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.

s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 21. 12.

1994 – posuzovat

podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“). Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaných ustanovení - především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna.

Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem.

Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 582/2018). Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110); k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva věřitele, neboť promlčením sice jeho právo nezaniká, nemůže však být soudem přiznáno, jestliže dlužník před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení.

Právo věřitele trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1564/2018, který byl uveřejněn pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019).

Promlčení podléhá též zástavní právo, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1053/2009 uveřejněného pod č. 142 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.].

Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008].

Vzhledem k tomu, že se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 věta třetí obč. zák.), nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, ale je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1564/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.

7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2302/2012). Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem [zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“)]. Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 odst. 1 věta první obch. zák.).

Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. § 408 odst.

1 obch. zák.). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení (§ 402 obch. zák.).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dříve odmítl jako nesprávný názor, podle kterého pravidlo, že se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, platí jen tehdy, jsou-li „závazkový dlužník a zástavní dlužník osoba totožná, bylo-li rozhodnuto pravomocným rozhodnutím ve vztahu k oběma dlužníkům, případně byla-li uznána písemně pohledávka co do důvodu i výše oběma dlužníky“, a podle kterého „skutečnost, s níž zákon spojuje delší než obecnou promlčecí dobu“, má vliv na promlčení zástavního práva, jen jestliže nastala (také) vůči zástavnímu dlužníku.

Z akcesorické povahy zástavního práva, vyjádřené mimo jiné v ustanovení § 100 odst. 2 větě třetí obč. zák., vyplývá zejména to, že promlčení zajištěné pohledávky může nastat, i když se dosud zástavní právo nepromlčelo, že však zástavní právo se nemůže promlčet dříve, dokud marně neuplyne promlčecí doba u zajištěné pohledávky. Není přitom významné, zda se promlčení zajištěné pohledávky řídí obecnou promlčecí dobou, nebo zda nastala taková právní skutečnost, která měla za následek její „prodloužení“; z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. je rozhodné pouze to, kdy se - podle příslušné hmotněprávní úpravy - promlčuje věřitelova pohledávka za (osobním) dlužníkem, zajištěná zástavním právem, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008). Pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu se promlčuje - jak již bylo uvedeno výše - za čtyři roky ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li zákon jinak, avšak uzná-li (osobní) dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. I když zástavní dlužník nemůže takové uznání závazku, které je jednostranným právním úkonem (osobního) dlužníka, zpravidla nijak ovlivnit (a to přesto, že ve svých důsledcích „zhoršuje“ jeho právní postavení), je tu rozhodující, že představuje skutečnost, která má za následek „prodloužení“ promlčecí doby zajištěné pohledávky, a že z důvodu vyjádřeného v ustanovení § 100 odst. 2 větě třetí obč. zák. tím (následkem „prodloužení“ promlčecí doby k uplatnění pohledávky proti dlužníku) došlo ze zákona k „prodloužení“ promlčecí doby zástavního práva.

V projednávané věci je zajištěná pohledávka pohledávkou ze smlouvy o úvěru (18. až 48.

splátka jistiny v celkové výši 11 300 000 Kč splatné měsíčně od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 s příslušenstvím v celkové výši 18 776 328,44 Kč), jejíž splatnost měla nastat v době od 20. 2. 1996 (18. splátka) do 20. 8. 1998 (48. splátka). Od splatnosti jednotlivých měsíčních splátek v tomto časovém rozmezí proto počala plynout čtyřletá promlčecí doba, která by v případě první z uvedených splátek skončila dnem 20. 2. 2000 a v případě poslední z nich dnem 20. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že dědici (osobního) dlužníka svůj závazek písemně uznali co do důvodu a výše dne 7.

12. 1998, běžela od tohoto uznání nová čtyřletá promlčecí doba, která by skončila dne 7. 12. 2002. Tato „prodloužená“ promlčecí doba přestala běžet dne 6. 12. 2002, kdy žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti dědicům (osobního) dlužníka žalobu o zaplacení (mimo jiné) předmětné pohledávky z úvěru (celkem 38 416 198,56 Kč), o níž bylo u tohoto soudu vedeno řízení pod sp. zn. 35 C 239/2002, které pravomocně skončilo dnem 30. 3. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.

10. 2005 č. j. 35 C 239/2002-47, jímž byla uložena žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 12 654 610,20 Kč a žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 12 674 970,84 Kč. Je tedy nepochybné, že v rozsahu částek uplatněných na základě smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I ze dne 19. 8. 1992 v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 6. 12. 2002 a přiznaných uvedeným rozsudkem nebyla předmětná pohledávka v době uplatnění zástavního práva, které ji zajišťovalo, žalobou v této věci podanou dne 20.

2. 2006 promlčena (a to ani s přihlédnutím k maximální desetileté promlčecí době podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. vzhledem ke splatnosti měsíčních splátek od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998), a že proto nemohlo být ve vztahu k této části předmětné pohledávky promlčeno ani zástavní právo (z pohledávky uplatněné žalobkyní na základě smlouvy o úvěru reg. č. 4209252 I v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 se promlčela jen ta její část, ohledně níž bylo řízení v rozsahu odpovídajícím této části pohledávky zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, neboť podle ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé).

Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k zástavci skončila promlčecí doba části závazku, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení, nejpozději promlčením 48. splátky, tj. dnem 20. 8. 2002, a že nejpozději tímto dnem došlo k promlčení práva žalobkyně na uspokojení nároku na zaplacení části dluhu z úvěru podle úvěrové smlouvy reg. č. 4209252 I (v rozsahu vymezeném žalobou) ze zástavy. Správný proto není ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Vytýká-li však dovolatelka odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozsudku, činí tak neopodstatněně.

Rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.

12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu - nejedná. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.

s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 4. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu