21 Cdo 1774/2024-637
USNESENÍ
w zastoupené Mgr. Radkou Vajbarovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Příkopě č. 1047/17, proti žalovaným 1) VELSKA ASSET MANAGEMENT s. r. o. se sídlem v Praze 4, Michle, Budějovická č. 1550/15a, IČO 06522220, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3, 2) NOVÁ PANKRÁC s. r. o. se sídlem v Praze 4, Michle, Budějovická č. 1550/15a, IČO 09658572, zastoupené Mgr. Petrou Besserovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3, a 3) NEMOKREDIT a. s. se sídlem v Praze 3, Žižkov, Malešická č. 2679/49, IČO 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, o určení vlastnického práva k podílu na nemovitostech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024, č. j. 23 Co 335/2023-566, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 82 812,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Hanzlíka, advokáta se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 82 812,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Besserové, advokátky se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2094/3. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 82 812,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 23 Co 335/2023-566, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 8. 2023, č. j. 28 C 192/2020-482, kterým tento soud žalobu na určení vlastnictví „… k id. XY pozemku par. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře XY, na němž stojí stavba občanské vybavenosti č. p. XY v XY, pozemku par. č. XY, ostatní plocha (ostatní komunikace), o výměře XY, pozemku par. č. XY, ostatní plocha (ostatní komunikace), o výměře XY, stavby č. p. XY, stavba občanské vybavenosti na pozemku par. č. XY …“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), zamítl (výrok I), výroky II–IV změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení a výroky V–VII rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem věci i s právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobkyně se nemůže domáhat určení svého spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem prostřednictvím určovací žaloby, neboť žaloba podaná žalobkyní o neplatnost veřejné dobrovolné dražby byla pravomocně zamítnuta a výsledek dražby nemůže žalobkyně zvrátit v řízení o určení vlastnického práva, otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a bylo prokázáno, že správkyně konkursní podstaty přistoupila k veřejné dobrovolné dražbě poté, co bylo najisto postaveno, že předmětné nemovitosti jsou součástí majetkové podstaty.
Další námitky žalobkyně (že důvod soupisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty zanikl, že správkyně konkursní podstaty porušovala své povinnosti, že žalobkyni svědčilo předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z a že jsou zásadní nesrovnalosti o tom, co bylo předmětem dražby) neúspěšně uplatňovala v předchozích řízeních; v posuzované věci soudu nepřísluší závěry pravomocných soudních rozhodnutí revidovat.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „proti všem jeho výrokům“, podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Namítla, že napadený rozsudek je výsledkem nesprávného právního posouzení, když soud postupoval zcela formalisticky a omezil se pouze na posouzení otázky naléhavého právního zájmu dovolatelky. Závěr, že není dán naléhavý právní zájem, neboť došlo k zamítnutí žaloby v řízení o určení neplatnosti dražby, soud dle dovolatelky logicky a srozumitelně neodůvodnil, výsledek předchozích řízení nemůže být sám o sobě dostatečným podkladem pro posouzení naléhavého právního zájmu, dovolatelka v nich nebyla úspěšná pouze z formálních důvodů. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s judikaturou, kterou v průběhu řízení argumentovala. Uvedla, že odvolací soud měl posoudit otázku vlastnictví nezávisle na výsledku řízení o neplatnosti dražby, pokud tak neučinil, odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3047/2011. Namítla, že správkyně konkursní podstaty měla povinnost vyloučit předmětné nemovitosti z konkursní podstaty a že dražbu lze považovat za nicotnou. Odvolací soud se dle dovolatelky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Co 168/2019 (zřejmě myšlen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019 – pozn. dovolacího soudu), ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1542/20 (zřejmě myšlen nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1542/20 – pozn. dovolacího soudu), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 462/2022, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/18 (zřejmě myšleno usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 336/18 – pozn. dovolacího soudu), nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, a ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 694/2012.
3. Žalovaní v písemných vyjádřeních navrhli odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání jako nepřípustného, resp. nedůvodného.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Z hlediska skutkového stavu byly v projednávané věci mimo jiné zjištěny (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) následující skutečnosti: [1] dne 3. 4. 2001 byl Městským soudem v Praze prohlášen konkurs na majetek úpadce NAP a. s. (dále jen „úpadce“); [2] správkyně konkursní podstaty úpadce zahrnula do soupisu majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce mimo jiné i předmětné nemovitosti; [3] žaloby žalobkyně, jimiž se domáhala vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetku, patřícího do konkursní podstaty úpadce, byly pravomocně zamítnuty (srov. body 11–13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); [4] návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo správkyni konkursní podstaty uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi, byl zamítnut (srov. bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); [5] ve dnech 11. 8. a 12. 8. 2020 se k návrhu správkyně konkursní podstaty konala veřejná dobrovolná elektronická dražba, v níž předmětné nemovitosti vydražila žalovaná 1), které též bylo (po zaplacení nejvyššího podání) uděleno potvrzení o nabytí vlastnictví (4. 11. 2020); [6] žaloba žalobkyně o neplatnost výše uvedené veřejné dobrovolné dražby byla pravomocně zamítnuta (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); lze doplnit, že z úřední činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 562/2024.
8. Za této skutkové a procesní situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť námitky (otázky), tak jak je dovolatelka formuluje, nejsou námitkami způsobilými přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit.
9. Judikatura Nejvyššího soudu k dovolatelkou předneseným námitkám stabilně zastává následující stanoviska (ve vztahu k významu zápisu určitého majetku do konkursní podstaty): [1] Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k majetku sepsanému do konkursní podstaty úpadce vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), nepodala vylučovací žalobu nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že by žalobě vyhověl (že by příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení podle ustanovení § 27 zákona o konkursu a vyrovnání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 180/2010). [2] Zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda do podstaty skutečně patří, mohou být ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny – nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci – jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu podstaty podané proti správci konkursní podstaty (srov. bod XXIX stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč.). [3] Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle § 225 insolvenčního zákona, v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, uveřejněný pod č. 69/2021 Sb. rozh. obč.).
10. Uvedené závěry Nejvyšší soud publikoval přímo ve vztahu k předmětným nemovitostem (a k některým účastníkům tohoto řízení) již ve zmiňovaném usnesení ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 562/2024, a nevidí rozumný důvod se od nich odchýlit ani v této věci.
11. Ve vztahu k významu veřejné (dobrovolné) dražby pro vlastnické právo vydražitele je Nejvyšší soud stabilně zajedno v následujících závěrech (ve vztahu k právní úpravě veřejných dražeb účinné do 31. 12. 2014, tedy ve vztahu k zákonu č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách ve znění pozdějších předpisů): [1] Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn., 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53/2006 Sb. rozh. obč.; k těmto závěrům se později Nejvyšší soud přihlásil i např. v usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2585/2020). [2] Judikatura umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, tedy „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 898/2020, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 1337/21). [3] Judikatura tak pregnantně vymezila situace, za nichž lze prolomit „neotřesitelné“ postavení vlastníka, nabyvšího věc ve veřejné dražbě. Jde o případy dražeb tzv. „na oko“, které jsou zpravidla důsledkem zlého úmyslu některých osob na dražbě zúčastněných (nejčastěji navrhovatele dražby a dražebníka, popřípadě pouze navrhovatele dražby), který však ve vztahu k dražitelům nemusí být nijak rozpoznatelný; jinak řečeno, dražitelé se dražby účastní v přesvědčení, že jde o dražbu regulérní (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, který byl uveřejněn pod č. 66/2023 Sb. rozh. obč.).
12. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud (jenž závěry soudu prvního stupně shledal správnými), se v intencích shora vymezených judikaturních závěrů problematikou nároku žalobkyně zabývaly (srov. bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); pakliže oba soudy dovodily, že v době konání dražby již nic nebránilo správkyni konkursní podstaty dražbu navrhnout, neboť všechny žaloby na vyloučení předmětných nemovitostí z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce byly pravomocně zamítnuty, je tento závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou. Zároveň nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že se jednalo o dražbu tzv. „na oko“ (uvedený závěr více méně vylučuje korelace mezi vyvolávací cenou a cenou dosaženou v dražbě).
13. Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani stanovisko Nejvyššího soudu, vyjádřené v rozsudku ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, který byl uveřejněn pod č. 69/2021 Sb. rozh. obč., v němž Nejvyšší soud poukázal na pochybení správkyně konkursní podstaty, která (přímo ve vztahu k předmětným nemovitostem) vrátila plnění zástavního dlužníka (žalobkyně) na zástavním právem zajištěný dluh, aniž by správně vyhodnotila otázku možného zániku zástavního práva (zástavních práv) váznoucích na předmětných nemovitostech; případné pochybení správkyně konkursní podstaty (nevyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty před dražbou) by mohlo vést leda ke vzniku její odpovědnosti za případnou škodu.
14. Odkaz dovolatelky na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť uvedený rozsudek řeší jinou problematiku, než je řešena v tomto řízení; stejně tak přípustnost dovolání nezakládá odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3047/2011, neboť v obecné rovině je rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím v souladu (viz i závěry v bodech 11 a 12 tohoto odůvodnění).
15. V další části dovolání dovolatelka pouze rozporuje skutkové závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, popř. prezentuje vlastní skutkovou verzi, pakliže uvádí, že „… jednání správkyně konkursní podstaty bylo motivováno výší odměny …“, že „… konkursní soud zůstal nečinný a nedal správkyni konkursní podstaty příslušný pokyn, ačkoliv obdržel 22 žádostí dovolatelky, aby takový pokyn udělil …“, že „… zde není žádný věřitel zajištěný majetkem dovolatelky …“, že „… soud musel dospět k závěru, že zde oprávnění správkyně konkursní podstaty ve vztahu k podílu na nemovitostech neexistuje …“, že „… nebylo možné spolehlivě (jednoznačně) s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dovodit, co bylo vydraženo …“, že „… dovolatelka přivodila (konkrétně v roce 2015) hmotněprávní stav, dle kterého zanikly všechny důvody pro jakékoliv omezení jejího vlastnického práva …“. Dovolatelka uplatňuje tímto jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Jde o námitky, které přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné
připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
16. K námitce dovolatelky, že soudy „nepovažovaly za vhodné provést výslech správkyně konkursní podstaty a dražebníka“, lze uvést, že námitka neprovedení navržených důkazů je tradičně dovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Námitka žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str.
1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení.
Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
17. Přípustnost dovolání nezakládají ani odkazy dovolatelky na judikaturu vztahující se k problematice existence naléhavého právního zájmu na určení jejího (spolu)vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Byť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění poukazují na absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nejsou v konečném důsledku na tomto závěru rozhodnutí založena. Jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku založeno na závěru, že (s ohledem na skutkové i procesní konsekvence věci) neexistuje hmotněprávní podklad pro závěr, který by zpochybnil vlastnické právo vydražitele [zde žalované 1)] k předmětným nemovitostem; tento závěr se však dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
18. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto výrocích podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu