29 Cdo 533/2017-410
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 27126927, zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti
žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, bytem XY, jako správci konkursní podstaty úpadce
VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48039691, zastoupenému Mgr.
Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, o
zaplacení 28 001 867,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 17 C 296/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. října 2016, č. j. 62 Co 166/2016-320, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2016, č. j. 62 Co
166/2016-320, v druhém výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 2. prosince 2015, č. j. 17 C 296/2009-239, v bodě II. výroku
ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1 996 368,80 Kč s
příslušenstvím, a dále ve třetím výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení; jinak se dovolání zamítá.
Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 8. dubna 2009 se žalobce
(ESOLUS s. r. o.) domáhal po žalovaném (Ing. Tomáši Zůzovi, jako správci
konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o.), zaplacení částky 37 161 877,85
Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 13.
ledna 2009 do zaplacení. Podle žalobních tvrzení sepsal žalovaný do konkursní
podstaty nemovitosti v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), k nimž
měl vlastnické právo žalobce, a pobíral nájemné z pronájmu těchto nemovitostí
třetím osobám. Nemovitosti však podle žalobce byly sepsány do soupisu konkursní
podstaty neoprávněně.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. července 2009, č. j. Ncp
1094/2009-24, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni
příslušné okresní soudy s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10.
Rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 17 C 296/2009-64, soud prvního stupně
žalobu o zaplacení částky 37 161 877,85 Kč s příslušenstvím zamítl a toto
rozhodnutí Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j.
62 Co 353/2010-165. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 29 Cdo
2532/2012-197, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.
června 2010 usnesením ze dne 1. prosince 2014, č. j. 62 Co 353/2010-209, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Při jednání konaném dne 25. listopadu 2015 vzal žalobce žalobu zpět co
do částky 9 160 010,32 Kč.
Rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j. 17 C 296/2009-239, soud prvního stupně
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 26 005 499 Kč s příslušenstvím
tvořeným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 13. ledna 2009 do
zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal
zaplacení částky 1 996 368,80 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), zastavil
řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 9 160 010,32 Kč s
příslušenstvím (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D. (dále jen „soudní exekutor“)
vydal dne 4. května 2005 příkaz k prodeji podniku (č. j. 067 EX 957/04-297)
pozdějšího úpadce VELTEX spol. s r. o. Správcem podniku byl ustanoven S. B. 2/ Usnesením ze dne 20. září 2005, č. j. 067 EX 957/04-431, soudní exekutor
udělil žalobci příklep na vydražené nemovitosti. Toto rozhodnutí za pozdějšího
úpadce převzala dne 20. září 2005 V. 3/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 79 K
21/2005-127, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty
ustavil žalovaného, který nemovitosti, k nimž uplatňoval vlastnické právo
žalobce, sepsal dne 5. prosince 2005 do konkursní podstaty úpadce. Žalovaný
následně pobíral nájemné ze smluv uzavřených s uživateli nemovitostí. 4/ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 58 Cm
146/2005-212, k žalobě společnosti ESOLUS s. r. o. (žalobce i v tomto sporu)
vyloučil nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, který
nabyl právní moci dne 30. prosince 2008, rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil. 5/ Dne 12. února 2009 uzavřel žalobce (jako prodávající) se společností
Hloubětín 61 s. r. o. (jako kupujícím, dále jen „společnost H“) kupní smlouvu,
jejímž předmětem byly nemovitosti. Účinky vkladu vlastnického práva společnosti
H k nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly k 13. únoru 2009. 6/ Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, k
dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu
2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 7/ Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. 13 Cmo
239/2008-368, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2008
tak, že žalobu o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce převedl nemovitosti na
společnost H na základě kupní smlouvy ze dne 12. února 2009, čímž ztratil
aktivní věcnou legitimaci v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty. 8/ Celková výše nájemného za dobu od 4. prosince 2005 do 30. prosince 2008,
které třetí osoby zaplatily žalovanému, činí 28 001 867,53 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nabyl nemovitosti na základě
rozhodnutí o příklepu ze dne 20. září 2005, které nabylo právní moci dne 6. října 2005. K námitce, že usnesení o příklepu nebylo doručeno tehdejšímu
správci podniku pozdějšího úpadce, není pravomocné, a tudíž nedošlo k převodu
vlastnického práva na žalobce, soud prvního stupně nepřihlédl, neboť podle § 48
odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, není-li právo na určení
neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká. Právo
se tak prekludovalo a soud se v tomto řízení již nemůže zabývat tím, zda dražba
proběhla v souladu s platnými právními předpisy.
Žalobce se tak stal vlastníkem nemovitostí dne 6. října 2005 a v řízení
se domáhá zaplacení bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému jako správci
konkursní podstaty dostalo tím, že do konkursní podstaty dne 5. prosince 2005
zařadil nemovitosti, tyto pronajímal a pobíral od 5. prosince 2005 do 31. prosince 2008 nájemné. Soud prvního stupně se dále zabýval vznesenou námitkou promlčení. Cituje § 451 odst. 1 a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uvedl, že námitka je důvodná, pokud jde o
nájemné uhrazené do 31. března 2006, neboť žaloba byla podána dne 8. dubna
2009. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nebyl prokázán a z žaloby plyne,
že výzva k vydání bezdůvodného obohacení byla učiněna dne 12. ledna 2009. Soud
tak „vycházel z objektivní tříleté promlčecí doby, neboť v řízení nebylo
zjištěno, kdy žalobci začala plynout subjektivní dvouletá promlčecí lhůta ve
smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.“. V částce 1 996 368,80 Kč je tak nárok na
vydání bezdůvodného obohacení promlčen. Vycházeje ze zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu soud prvního
stupně dále uvedl, že po dobu trvání sporu o vyloučení věci z konkursní
podstaty byl sice správce konkursní podstaty oprávněn nemovitosti užívat, je
však povinen vydat bezdůvodné obohacení, kterého se mu dostalo užíváním věci,
která do konkursní podstaty nenáležela. V tomto směru není rozhodné, že byla
excindační žaloba zamítnuta, neboť jediným důvodem zamítnutí byl převod
nemovitostí na společnost H. Zamítnutím žaloby tak žalobce neztratil aktivní
legitimaci a mohl se domáhat vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. dubna
2006 do 31. prosince 2008. K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku změnil jen
tak, že lhůta k plnění činí patnáct dnů, jinak rozhodnutí v bodě I. výroku
potvrdil (první výrok), bod II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci částku 1 996 368,80 Kč s příslušenstvím (druhý výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok). Odvolací soud se nejdříve zabýval odvoláním žalovaného. Odkazuje na
zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, uvedl, že nenastala nevyvratitelná
domněnka správnosti soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce
podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“), žalobce tak neztratil věcnou legitimaci a nelze mu upřít právo, aby
soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení zkoumal předpoklady, za nichž
nárok vznikl. Odvolací soud korigoval závěr soudu prvního stupně, podle něhož lze
platnost dražby zpochybnit pouze ve lhůtě 3 měsíců od konání dražby podle § 48
odst. 4 zákona o veřejných dražbách. V dané věci totiž šlo o dražbu v exekučním
řízení, jejíž právní úprava se řídí podle § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších
zákonů, § 335 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“). Tato nesprávnost však nemá vliv na jinak správné posouzení
soudu prvního stupně.
Usnesení, kterým byl udělen příklep, nabylo právní moci
6. října 2005, a odvolací soud není oprávněn správnost udělení příklepu
jakkoliv přezkoumávat nebo zpochybňovat, stejně jako nelze přezkoumávat, zda
bylo toto usnesení řádně doručeno povinnému (úpadci). Usnesení o příklepu je
opatřeno doložkou právní moci a v rámci exekučního řízení šlo pouze o průběžné
rozhodnutí, na něž navázalo rozvrhové usnesení a rozhodnutí, kterým soudní
exekutor oznámil zánik zástavních práv na nemovitostech. V tomto řízení,
probíhajícím více než deset let po skončení exekučního řízení, již nelze
přezkoumávat výsledky exekučního řízení. K tomu dodal, že usnesení o příklepu bylo řádně doručeno, když je
převzala za povinného (pozdějšího úpadce) dne 20. září 2005 V., která byla
podle identifikačních údajů na doručence k přebírání písemností pověřena,
doručenka je opatřena jejím podpisem a číslem občanského průkazu. Bezpředmětné
jsou námitky žalovaného, že exekuce prodejem nemovitostí byla přerušena vydáním
exekučního příkazu o prodeji podniku, že vydáním „zrušení exekučního příkazu
prodejem podniku“ byl porušen zákon a že usnesení o příklepu mělo být doručeno
správci podniku B. Tyto námitky měl povinný uplatnit v řádně a včas podaném
opravném prostředku proti usnesení o příklepu, což neučinil. V této souvislosti
odvolací soud zdůraznil princip právní jistoty. Žalovaný zahrnul nemovitosti do soupisu konkursní podstaty neoprávněně,
neboť vlastníkem nemovitostí byl žalobce, který nemovitosti nabyl na základě
usnesení o příklepu. Konkurs na majetek úpadce (povinného) byl prohlášen dne
29. listopadu 2005, tedy po vydání usnesení o příklepu a poté, co nabylo
rozhodnutí právní moci. Přitom do konkursní podstaty lze zahrnout pouze
majetek, k němuž má úpadce vlastnické právo, nikoliv majetek, jehož vlastníkem
je jiný subjekt. Žalovanému tak nepřísluší „užitky a plody včetně nájemného, za
něž se žalobce vydání bezdůvodného obohacení domáhá“. Správce sice je oprávněn
pobírat i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty nájemné, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem, avšak toliko
skutečnost, že trvaly účinky soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce,
pro tento závěr nepostačuje. Důvodem k zamítnutí žaloby o vyloučení nemovitostí
ze soupisu konkursní podstaty pak nebyla skutečnost, že se žalobce vlastníkem
těchto nemovitostí nestal, ale to, že nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne
12. února 2009 společnosti H, čímž pozbyl svou aktivní legitimaci. V období, za
něž žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, byl žalobce vlastníkem
nemovitostí, přičemž výše nájemného, které žalovaný „vyinkasoval“, byla mezi
účastníky tohoto řízení nesporná. Ohledně dobré víry dospěl odvolací soud „ke stejným závěrům“ jako
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. května 2016, sp. zn.
29 Cdo 5432/2014, tedy
že správce konkursní podstaty nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že sporné nemovitosti patří úpadci a jako takové byly do soupisu majetku
konkursní podstaty zahrnuty oprávněně, když v dané době probíhalo soudní řízení
o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. K odvolání žalobce odvolací soud uvedl, že nájemní smlouvy ohledně
sporných nemovitostí uzavřel žalobce s nájemci v rámci své podnikatelské
činnosti, proto je třeba promlčení posoudit nikoliv podle občanského zákoníku,
ale podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“). Přestože obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení,
řídí se promlčení obchodním zákoníkem, a to obecnými ustanoveními obchodního
zákoníku, tj. § 391 a § 397 obch. zák., které jsou ve vztahu k § 107 obč. zák. lex specialis. V tomto směru odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99. Byla-li žaloba podána 8. dubna 2009,
pak, při čtyřleté promlčecí době, je zřejmé, že nárok na vydání bezdůvodného
obohacení za období od 5. prosince 2005 do 31. prosince 2008 není promlčen ani
zčásti, neboť podáním žaloby došlo ke stavení promlčecí doby a je tak zřejmé,
že nárok byl uplatněn včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje (dle § 237 o. s. ř.) argumentem, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a dále na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel nejprve zpochybňuje věcnou příslušnost soudů k projednání a
rozhodnutí sporu. Konkursní soud nařídil dovolateli, aby finanční prostředky
uložil na zvláštní termínovaný účet, což učinil (nacházejí se tam dosud). Tyto
finanční prostředky jsou proto individualizované a rozpoznatelné od ostatního
majetku konkursní podstaty. Žalobce tak měl podat vylučovací žalobu, když nejde
o žádnou z pohledávek za konkursní podstatou, jejíž výčet je uveden v § 31
odst. 2 ZKV. V tomto směru odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012. Podle dovolatele nebyl žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Vzhledem k pravomocnému zamítnutí vylučovací žaloby totiž již nemůže doložit,
že předmětné nemovitosti byly do konkursní podstaty sepsány neoprávněně, neboť
příslušnost majetku k podstatě může posoudit pouze konkursní soud; jiné soudy
ji posuzovat nemohou, a to ani jako otázku předběžnou. K tomu dovolatel odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1506/2014,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo
953/2014, uveřejněný pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 48/2015“). I kdyby příslušnost majetku ke konkursní podstatě bylo
možné přezkoumávat, s čímž dovolatel nesouhlasí, nestal se žalobce vlastníkem
sporných nemovitostí, když usnesení o příklepu nikdy nenabylo právní moci a
exekuce prodejem nemovitých věcí byla přerušena. K posledně uvedené námitce dovolatel dále tvrdí, že exekučním příkazem
k prodeji podniku byl ustanoven správce podniku, který byl jako jediný oprávněn
k převzetí předmětného usnesení o příklepu. Tím mimo jiné došlo k přerušení
exekuce prodejem sporných nemovitých věcí podle § 16 odst. 1 zákona č. 119/2001
Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, a k odkladu provedení již nařízených exekucí prodejem movitých i
nemovitých věcí (§ 71 exekučního řádu, § 338zn odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že usnesení o příklepu nebylo nikdy doručeno správci podniku úpadce (bylo
doručeno V., jejíž oprávnění k převzetí tohoto usnesení o příklepu nebylo ničím
prokázáno), nenabylo právní moci a žalobce se nestal vlastníkem sporných
nemovitostí, neboť nebyla splněna jedna z podmínek pro vznik vlastnického práva
podle § 336l odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009. Na uvedeném
nic nemění, že se soudní exekutor pokusil usnesením ze dne 11. července 2005,
č. j.
067 EX 957/04-321, daný exekuční příkaz prodejem podniku zrušit, neboť
takové zrušení zákon nepřipouští. V tomto směru dovolatel odkazuje na
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřezkoumal nezákonnost
dražby a místo toho pouze nesprávně uvedl, že nemůže přezkoumávat nebo
zpochybňovat správnost udělení příklepu a správnost doručování usnesení o
příklepu. Dovolatel míní, že posouzení nezákonnosti exekuční dražby
(přezkoumání nabytí vlastnického práva) zákon nijak neomezuje ani nezakazuje. Na tom nic nemění ani doložka právní moci soudního exekutora na usnesení o
příklepu. V případě nesprávného doručování usnesení o příklepu se hledí na
vyznačenou doložku právní moci jako na doložku vyznačenou nesprávně, když k
události, na kterou je nabytí právní moci vázáno, nikdy nedošlo. Dovolatel
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014, sp. zn. 21 Cdo
1094/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. IV. ÚS
1429/08. Pro vznik vlastnického práva požaduje § 336l odst. 2 o. s. ř. doplacení nejvyššího podání a nabytí právní moci usnesení o příklepu. Jestliže
usnesení o příklepu právní moci nenabylo, vydražitel se vlastníkem nestal,
vlastníkem zůstal povinný (úpadce) a nemovitosti tak náleží do konkursní
podstaty. V neposlední řadě dovolatel namítá porušení zásady dvojinstančnosti
řízení. Má za to, že nezabýval-li se soud prvního stupně námitkami týkajícími
se zákonností dražby, nemohl odvolací soud tento nedostatek rozhodujících
skutkových zjištění v rámci napadeného rozhodnutí nahradit, a to ani vlastním
doplněním dokazování, ani tím, že by převzal skutková zjištění z rozhodnutí
soudu prvního stupně, která učinil soud prvního stupně i přesto, že vzhledem ke
svému právnímu názoru, který ve věci zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil. Nezrušil-li za této situace odvolací soud nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu
prvního stupně, porušil tím právo žalovaného vyjádřit se k právním závěrům
soudu prvního stupně. K tomu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009. Odvolací soud dále podle dovolatele nedostál povinnosti zabývat se
právním posouzením dobré víry dovolatele pobírat nájemné. Odkaz na jiné řízení,
v němž soud dospěl k závěru, že se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být
žalovaný v dobré víře, že sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví úpadce, je v
rozporu se zásadami civilního řízení, neboť odkaz na jiné soudní řízení
nenahrazuje a nemůže nahradit skutková zjištění a jejich právní hodnocení v
konkrétní posuzované věci. Řízení, na které napadené rozhodnutí odkazuje, se
navíc týká jiného rozhodného období. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu
mají být žalobci vydány plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného majetku,
je závislé na tom, zda byly nabyty v dobré víře. V tomto směru odkazuje
dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn.
29 Cdo
1786/2009 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011,
pod číslem 165), R 97/2012 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července
2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
2, ročník 2015, pod číslem 18). Dobrá víra se podle § 458 odst. 2 obč. zák. presumuje a její nedostatek prokazuje v řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného
obohacení domáhá. Po dobu, po níž je obohacený v dobré víře, mu patří užitky,
které předmět bezdůvodného obohacení přináší, a stává se originárním způsobem
jejich vlastníkem. Navíc v § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), jenž se podle § 3030 o. z. použije i v tomto případě, je
zakotvena vyvratitelná domněnka dobré víry. Dovolatel byl v dobré víře, že
zahrnul sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty oprávněně a bylo jeho
povinností brát ze sepsaného majetku užitky v podobě nájemného. Nezabýval-li se
odvolací soud otázkou dobré víry žalovaného, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
Dovolatel zpochybňuje také právní posouzení promlčení nároku žalobce. Za nesprávnou považuje aplikaci obchodního zákoníku, když judikatura, na niž
odvolací soud odkázal, na tuto věc vůbec nedopadá. Dovolatel zdůrazňuje, že
nejde o nároky z nájemného, respektive o právní vztah mezi ním a jednotlivými
nájemci, ale o vydání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z konkursní
podstaty úpadce, tj. o právní vztah mezi žalobcem a žalovaným jako správcem
konkursní podstaty úpadce. Jde tak o ryze občanskoprávní vztah, neboť na
správce konkursní podstaty nelze při jeho činnosti (zpeněžování majetku
konkursní podstaty) nahlížet jako na podnikatele. Nelze ani usuzovat, že
závazkové vztahy, do nichž v této souvislosti vstupuje, se týkají jeho
podnikatelské činnosti. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 298/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 4749/2010 [uveřejněný ve zvláštním čísle časopisu
Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční) pod
číslem 12]. Žalobce se ve vyjádření k dovolání s napadeným rozhodnutím ztotožnil a
navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první,
článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek
dovolatelem otevřených, které dosud nebyly dovolacím soudem beze zbytku
zodpovězeny, konkrétně otázky možnosti přezkumu správnosti postupu soudního
exekutora v jiném než exekučním řízení, jakož i otázky promlčení nároku na
vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout pobíráním nájemného za
užívání majetku neoprávněně sepsaného do soupisu konkursní podstaty úpadce. Nejvyšší soud nejprve posuzoval existenci vad, jimiž podle dovolatele
trpí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Podle dovolatele rozhodoval ve věci věcně nepříslušný okresní soud
(Obvodní soud pro Prahu 10), ačkoliv tato věc patří do věcné příslušnosti
krajských soudů. Míní, že sporná pohledávka z bezdůvodného obohacení není
pohledávkou za majetkovou podstatou, jejího vymožení se proto měl žalobce
domáhat žalobou o vyloučení peněžitého plnění ze soupisu konkursní podstaty. Dovolatel pomíjí, že o věcné příslušnosti obvodního (okresního) soudu
jako soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp
1094/2009-24. Přitom platí, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle § 104a
odst. 2 in fine o. s. ř. o věcné příslušnosti, jsou účastníci řízení a soudy
tímto rozhodnutím vázáni a otázka věcné příslušnosti nemůže být znovu úspěšně
nastolena [srov. § 104a odst. 7 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. května 2000, sp. zn.
33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2014“), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012]. Usnesení o
věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy,
je-li věcně nesprávné. Věcně příslušným je soud, jehož příslušnost byla určena
pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (§ 11 odst. 1 in fine o. s. ř.). Ve věci tak rozhodoval věcně příslušný soud a napadené rozhodnutí vytýkanou
procesní vadou netrpí. Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že vymáhaná pohledávka je
vskutku pohledávkou za konkursní podstatou podle § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo
1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod
číslem 71, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo
5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod
číslem 106) a žalobci tak nic nebránilo domáhat se jejího zaplacení žalobou na
plnění. Ostatně, ani dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 704/2012 nevylučuje, aby peněžité plnění, jehož se žalobce může (v tam
uvedených případech) domáhat excindační žalobou, vymáhal věřitel pořadem práva. Dovolatel dále namítá porušení zásady dvojinstančnosti. Má za to, že
odvolací soud se nemohl zabývat zákonností dražby, pokud tak neučinil již soud
prvního stupně. K otázce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení
ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že dvojinstančnost
občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného
opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové;
požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem
pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost
tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí
možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je
současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s
tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního
stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění
dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat,
že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů
účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve
tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011). Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a
obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn.
II. ÚS
2826/07, uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném
případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní
ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou základních práv a
svobod (vyhlášenou pod číslem 2/1993 Sb.), ani mezinárodními smlouvami o
lidských právech a základních svobodách. V usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod
číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též
uzavřel, že rozsáhlost doplnění dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. nevyjadřuje počet (množství) důkazů, které by měly být za odvolacího řízení
provedeny, nýbrž rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně
kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Zcela nedostatečným
dokazováním se má v tomto ustanovení na mysli stav, kdy soud prvního stupně
sice provedl některé důkazy, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit
skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí nebo řízení významné. Má-li odvolací
soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky řízení navržené důkazy,
které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a které vyplývají z obsahu
spisu, nemůže rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto důvodu zrušit; v takovém
případě je na odvolacím soudu, aby uvedené důkazy provedl sám. Ani touto vadou tak rozsudek odvolacího soudu netrpí. Napadenému rozhodnutí dovolatel rovněž vytýká nepřezkoumatelnost. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157
odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), když z odůvodnění obou rozhodnutí lze
seznat, jakými úvahami se soudy při posuzování důvodnosti námitek žalovaného
řídily a z jakých důvodů rozhodly o uložení povinnosti žalovaného zaplatit
žalobci jím požadovanou částku. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak
zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích výše citovaných závěrů
formulovaných v R 100/2013.
Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné další vady, k jejichž existenci
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož
lze v tomto sporu přezkoumávat příslušnost majetku ke konkursní podstatě
(oprávněnost soupisu tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce), namítaje, že
oprávněnost soupisu může řešit pouze konkursní soud a jiné soudy tuto otázku
řešit nemohou, a to ani jako otázku předběžnou. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000,
uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále
např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo
2086/2000, uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV), musí prokázat nejen to, že věc neměla být do
soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2532/2012 (jde o předchozí rozsudek v této
věci) Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na průběh excindačního sporu a důvody,
které vedly soud k vydání konečného rozhodnutí o zamítnutí žaloby žalobce na
vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty,
zamítnutím žaloby nenastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu sporných
nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV. Žalobce,
kterému v době po nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008 nic nebránilo v převodu nemovitostí na třetí osobu, zamítnutím
excindační žaloby nemohl ztratit aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu (měl-
li ji). Proto mu nelze upřít právo, aby soud v řízení o vydání bezdůvodného
obohacení zkoumal předpoklady pro vznik tohoto nároku, za něž lze považovat
především posouzení, zda sporné nemovitosti byly do konkursní podstaty zahrnuty
oprávněně (s ohledem na důvody zamítnutí excindační žaloby soudu nezbude, aby
tuto otázku posoudil jako otázku předběžnou). V tomto případě žalobce uplatnil své právo na vyloučení věci ze soupisu
konkursní podstaty žalobou, v níž tvrdil právo, které vylučovalo pojetí těchto
věcí do soupisu, jakož i to, že toto právo svědčí jemu. Majetek, jehož
vyloučení ze soupisu konkursní podstaty se domáhal, byl následně vyloučen (se
závěrem, že právo vylučující soupis žalobci svědčí). Po pravomocném vyloučení
majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce žalobci nic nebránilo s uvedeným
majetkem nakládat (i jej zcizit).
Pokud v důsledku zásahu Nejvyššího soudu
(rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 2532/2012) došlo ke zrušení předchozích rozhodnutí
(kterými byl majetek z podstaty vyloučen) a k následnému zamítnutí žaloby o
vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty z důvodu, že právo vylučující
soupis (již) žalobci nesvědčí, nelze žalobci klást k tíží, že s dotčeným
majetkem, v souladu s právem, nakládal, a znemožnit mu (jen z důvodu, že právo
vylučující soupis mu již v důsledku převodu majetku na třetí osobu nesvědčí),
domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za užívání majetku konkursní
podstatou, k němuž došlo neoprávněným soupisem, za dobu, kdy mu právo
vylučující soupis ještě svědčilo (za situace, že žalobce prokáže neoprávněnost
soupisu, i skutečnost, že toto právo v dané době svědčilo jemu). Opačný závěr
by vedl k tomu, že žalobce by byl v důsledku jednání, které bylo v souladu se
zákonem, nedůvodně krácen na svých právech. Ačkoliv tak zásadně platí závěry uvedené v rozsudcích R 48/2015 a sp. zn. 21 Cdo 1506/2014 (uplatnitelné i pro poměry upravené zákonem o konkursu a
vyrovnání), nelze tyto závěry vztáhnout na tuto věc, jak ostatně Nejvyšší soud
vysvětlil již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2532/2012. Dovolatel dále namítá, že vlastnické právo (právo vylučující soupis
věcí do konkursní podstaty) žalobci nesvědčilo, neboť exekuční řízení o prodeji
nemovitosti bylo ze zákona přerušeno nařízením prodeje podniku, a dále že
usnesení, kterým byl udělen příklep žalobci, nikdy nenabylo právní moci, pročež
se žalobce nestal vlastníkem nemovitostí. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak,
použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 69 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (ve
znění účinném ke dni udělení příklepu), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí a nemovitostí. Podle § 71 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nestanoví-li
tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem podniku přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem
podniku. Podle § 57 exekučního řádu uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení
vyloučeno. Podle § 1 zákona č. 119/2001 Sb., ve znění účinném do 31. října 2009 (znění
účinné po dobu exekučního řízení prodejem nemovitostí) tento zákon upravuje
postup soudů, soudních exekutorů, správců daně a orgánů veřejné správy při
provádění exekucí v případě, jsou-li exekucemi nařízenými soudem, správcem daně
nebo orgánem veřejné správy souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty. Podle § 336k o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012 (znění účinné ke
dni udělení příklepu), usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, tomu, kdo
do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinnému, vydražiteli a dražitelům,
kteří proti udělení příklepu vznesli námitky (odstavec 1). Proti usnesení o
udělení příklepu mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci 1.
Do 15 dnů
ode dne dražebního jednání mohou podat odvolání též osoby uvedené v § 336c
odst. 1 písm. a/, kterým nebyla doručena dražební vyhláška, jestliže se z
tohoto důvodu nezúčastnily dražebního jednání (odstavec 2). Odvolací soud
usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo
k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl
příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení
dražby došlo k porušení zákona. Ustanovení § 219a se nepoužije (odstavec 3). Podle § 336l odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012,
vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím,
nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to
ke dni vydání usnesení o příklepu. Podle § 337 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, po právní
moci usnesení o příklepu a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem nařídí
soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. Podle § 337g o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, v rozvrhovém
usnesení soud přizná pohledávky jejich věřitelům; úhrada pohledávek, které
vydražitel převzal (§ 336g, § 337b odst. 4), se přizná vydražiteli (odstavec
1). Přiznané částky soud vyplatí po právní moci rozvrhového usnesení (odstavec
3). Podle § 338k odst. 6 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve
sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají
podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má
přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci
(§ 28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce podniku zastupuje povinného, nesmí
jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat. Podle § 338zn o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, nařízením výkonu
rozhodnutí prodejem podniku se odkládá provedení již nařízených výkonů
rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí patřících k podniku a výkonů
rozhodnutí přikázáním k podniku patřících jiných pohledávek než z účtu u
peněžního ústavu. Oprávnění z těchto výkonů rozhodnutí se považují za věřitele
uvedené v § 338s, aniž by bylo potřebné pohledávku přihlásit; to platí i tehdy,
jestliže vymáhaná pohledávka nepatří k podniku (odstavec 1). Výkon rozhodnutí
prodejem movitých věcí a nemovitostí patřících k podniku nebo přikázáním k
podniku patřících jiných pohledávek než z účtu u peněžního ústavu, který byl
nařízen až po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku, se neprovede. Právo
těchto oprávněných přihlásit vymáhanou pohledávku podle § 338s není dotčeno
(odstavec 2). Zákon č. 119/2001 Sb., ve znění účinném do 31. října 2009, upravoval postup
soudů soudních exekutorů a dalších orgánů v případech souběhu „exekuce“
nařizované (vždy podle občanského soudního řádu) soudem a prováděné (podle
téhož předpisu) soudem nebo (podle exekučního řádu) soudním exekutorem na jedné
straně, s „exekucí“ daňovou (podle zákona č. 337/1992 Sb.), případně správní
(podle zákona č. 200/1990 Sb.) na straně druhé. Srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. července 2004, sp. zn.
20 Cdo 331/2004, uveřejněné pod číslem 2/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řízení o výkon rozhodnutí (řízení exekuční) netvoří jednolitý celek a v
určitých jeho fázích zákon přiznává procesní práva a povinnosti nejen
oprávněnému (dalšímu oprávněnému) a povinnému, popřípadě manželu povinného, ale
i dalším osobám, například plátci mzdy, peněžnímu ústavu nebo jinému dlužníku
povinného, dražitelům, spoluvlastníkům prodávané movité věci, nemovitosti nebo
podniku, věřitelům povinného, oprávněným z vespolného zástavního práva a
dalším. Tyto osoby se proto rovněž stávají účastníky řízení o výkon rozhodnutí,
nikoliv však v plném rozsahu, ale pouze těch jeho úseků, v nichž jim právní
úprava přiznává procesní práva, popřípadě jim ukládá procesní povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011). Zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem
nemovitosti do několika relativně samostatných fází (1/ nařízení výkonu
rozhodnutí, 2/ určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a
práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou,
a určení výsledné ceny, 3/ vydání dražební vyhlášky, 4/ prodej nemovitosti v
dražbě, 5/ rozvrh rozdělované podstaty), v nichž se řeší vymezený okruh otázek,
přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro
další pokračování v řízení a současně vylučuje možnost v další fázi znovu řešit
otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, a ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008). V posuzované věci byl dne 4. května 2005 vydán exekuční příkaz k provedení
exekuce prodejem podniku, jehož součástí byly i nemovitosti. Soudní exekutor
poté uvedený příkaz k povedení exekuce novým exekučním příkazem zrušil (dne 11. července 2005). Následně vydal dne 20. září 2005 soudní exekutor nový exekuční
příkaz, kterým nařídil prodej nemovitostí. Případné porušení zákona (§ 338zn
odst. 2 o. s. ř.) mohly, pokud jde o usnesení o příklepu, namítat osoby uvedené
v § 336k odst. 2 o. s. ř. v rámci opravného prostředku proti tomuto usnesení. Z
výše citované judikatury plyne, že pravomocné rozhodnutí, kterým je ukončen
určitý úsek exekučního řízení, vylučuje možnost v další fázi znovu řešit
otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Po právní moci je toto usnesení závazné
a v další fázi exekuce – při vydání rozvrhového usnesení – z něj soudní
exekutor vychází. Nepodala-li tedy žádná oprávněná osoba opravný prostředek
proti usnesení o příklepu, a dokonce nyní tvrzené porušení zákona (spočívající
v zákazu exekuci provádět) nenamítla ani v dalším průběhu exekučního řízení (do
skončení exekučního řízení), pak § 57 exekučního řádu brání tomu, aby toto
porušení bylo následně přezkoumáváno v jiném řízení.
K újmě práv současného
úpadce (povinného v exekučním řízení) či jiných účastníků exekučního řízení
přitom nedošlo, když v řízení nevyplynulo, že by jim nebyla doručována
jednotlivá rozhodnutí a nemohly proti rozhodnutím v exekučním řízení případně
podat opravný prostředek. Jde-li o samotné doručování usnesení o příklepu, šlo o doručování v rámci
exekučního řízení, v němž se § 338k odst. 6 o. s. ř. neuplatní. Účastníkem
exekučního řízení je i nadále povinný, správce podniku v exekučním řízení není
jeho zástupcem, povinný v řízení jedná samostatně, proto mělo být doručováno
přímo povinnému. A konečně, zpochybňuje-li dovolatel právní moc usnesení o příklepu
argumentem, že bylo doručeno „jakési V., jejíž oprávnění k převzetí tohoto
usnesení o příklepu nebylo ničím prokázáno“, pak uvádí nekonkrétní skutkovou
námitku, jež předmětem dovolacího přezkumu být nemůže. Dovolatel totiž netvrdí,
že V. nebyla oprávněna písemnost za pozdějšího úpadce převzít, ale toliko
okolnost, že její oprávnění převzít písemnost nebylo prokázáno, přitom odvolací
soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že takové oprávnění bylo prokázáno. Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že není oprávněn přezkoumávat
správnost udělení příklepu a že usnesení o příklepu bylo úpadci (povinnému)
řádně doručeno, je jeho právní posouzení věci správné. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že při pobírání
nájemného nebyl v dobré víře. Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející především z rozsudku ze dne
29. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1143/2013, je ustálena v závěru, podle něhož se
při posuzování dobré víry správce konkursní podstaty u soupisu majetku do
konkursní podstaty uplatní judikatorní závěry formulované obecně k problematice
dobré víry držitele. Přitom platí, že správce konkursní podstaty nemůže být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporný majetek patří úpadci, a
jako takový byl oprávněně zapsán do soupisu majetku konkursní podstaty,
jestliže v době, za kterou má vydat užitky z tohoto majetku, probíhala soudní
řízení, v nichž se třetí osoba domáhala určení vlastnického práva ke spornému
majetku a požadovala jeho vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty
(rovněž s odůvodněním, že úpadce není vlastníkem dotčeného majetku). Probíhající řízení tak (bez ohledu na to, v jaké fázi se v rozhodném období
nacházela) objektivně vyvolala pochybnost o tom, že úpadce je vlastníkem
sporného majetku, přičemž tato pochybnost nemohla být odstraněna až do
konečného rozhodnutí v obou řízeních, především pak v řízení o vyloučení
majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v odvolacím soudem přiléhavě
zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 5432/2014, vydaném v řízení, jehož předmětem
byl požadavek společnosti H vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení,
jež měl žalovaný (konkursní podstata úpadce VELTEX spol. s r. o.) získat
užíváním nemovitostí za dobu od 1. března 2011 do 11. července 2012.
I v nyní posuzované věci je zřejmé, že žalovaný nemohl být v dobré víře, že
nemovitosti patří úpadci, neboť žalobce od počátku brojil proti jejich sepsání
do soupisu majetku konkursní podstaty [podle výzvy k podání vylučovací žaloby
(č. l. 277) dovolatel sepsal nemovitosti do soupisu konkursní podstaty dne 5. prosince 2005 a již 12. prosince 2005 doplnil soupis o poznámku, že k
nemovitostem uplatňuje právo žalobce]. Právní posouzení této otázky odvolacím
soudem je proto správné. Měnící výrok ve věci samé ohledně částky 1 996 368,80 Kč odůvodnil
odvolací soud tím, že ani v této části není nárok žalobce promlčený, neboť
nejde o občanskoprávní vztah, ale o vztah obchodněprávní; s tímto názorem
dovolatel nesouhlasí. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové
vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Při
použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků
při vzniku závazkového vztahu (odstavec 6). Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Rozhodující pro řešení této otázky je posouzení podstaty závazkového vztahu, v
němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 140/99). Podmiňuje-li § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu
obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho
subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská
činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku;
ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se
bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o
závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod číslem 198). Žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty a právě soupis nemovitostí
byl důvodem, pro který mohl nemovitosti užívat a brát z nich užitky. Pobírání
užitků (nájemného) pak sice vzešlo z obchodněprávních vztahů s jednotlivými
uživateli (nájemci), to však ničeho nemění na tom, že bezdůvodné obohacení se
řídí občanským zákoníkem. Je tomu tak především proto, že důvodem, který odpadl (a tím vzniklo
bezdůvodné obohacení) nejsou jednotlivé obchodní smlouvy uzavřené mezi nájemci
a vlastníkem nemovitostí, ale soupis nemovitostí do konkursní podstaty. Právní
vztah z bezdůvodného obohacení tak vznikl na základě neoprávněnosti soupisu do
konkursní podstaty, když takový vztah za obchodněprávní považovat nelze. Jde
(jen a pouze) o důsledek postupu správce konkursní podstaty při výkonu jeho
funkce.
Pokud tak odvolací soud uzavřel, že vztah z bezdůvodného obohacení mezi
žalobcem a žalovaným je obchodněprávním vztahem, není toto právní posouzení
správné. Dovolání je tudíž opodstatněné jen v rozsahu týkajícím se měnícího
výroku o věci samé. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ve druhém měnícím výroku a dále ve
třetím (závislém) výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. potud vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení; v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243d
písm. a/ o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.