ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava
Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. S., dříve T., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č.
989/51, proti žalované Mattoni 1873 a.s., se sídlem v Karlových Varech, Horova
č. 1361/3, IČO 14706725, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C
161/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.
února 2021 č.j. 13 Co 158/2019-322, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se ve výroku I. mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 2. 2019 č. j. 16 C
161/2016-148 se ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že
okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne
25.4.2016 je neplatná, potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 14.897,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení
31.806,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.826,- Kč, vše do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Barbory Musilové, advokátky se
sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96.
Dopisem ze dne 25.4.2016, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaná sdělila
žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst.
1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně
porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem tím, že:
1) „zpronevěřila v období od 1.1.2016 až 29.2.2016 zákaznický věrnostní
program v hodnotě 2.000,- Kč tím, že vykázala fiktivní spotřebu na zákazníka
Tesco, Skandinávská, Brno, který věrnostní program v daném období nečerpal“,
2) „bez souhlasu zaměstnavatele v pracovní době vyřizovala soukromé
záležitosti“, čímž „vznikla neomluvená absence dne 4.3.2016 v délce 1,5 hodiny
a 27.3.2016 v délce 1,5 hodiny“, a
3) „trvale neplnila termíny stanovené nadřízeným, např. email ze dne
29.3.2016 – upomínka nezpracovaného návštěvního řádu pro sklad POS materiálů;
email ze dne 24.3.2016 – upomínka nezadaného pole ,typu zákazníka‘ v Avisu,
atp.“
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytčeného porušení
pracovních povinností nedopustila a že vymezení důvodu okamžitého zrušení je
neurčité. U žalované byla zaměstnána od 22.7.2013 jako obchodní zástupce a až
dosud jí nadřízený nic nevytkl, naopak ji chválil. Uvedla, že k předávání
poukázek v rámci marketingových akcí na podporu prodeje produktů žalované
docházelo vždy bez jakýchkoli předávacích protokolů, že fiktivní spotřebu
poukázek na zákazníka Tesco nevykázala, k předání poukázky zákazníkovi nedošlo,
naopak tyto poukázky v hodnotě 2.000,- Kč byly předány zaměstnavateli zpět při
okamžitém zrušení pracovního poměru. V době, v níž jí žalovaná vytkla
vyřizování soukromých záležitostí, žalobkyně „čerpala přestávku v souladu se
zákoníkem práce“, její stanovený limit sice překročila, nicméně tuto časovou
ztrátu nadpracovala. Měla flexibilní pracovní dobu, nejpozději do 8 hodin měla
navštívit prvního zákazníka, její povinností bylo navštívit 9 zákazníků denně
(po trase, kterou si určovala sama) a tento denní limit návštěv ve vytčených
dnech splnila. Vzniklou situaci řešila s nadřízeným tak, že „mu nabídla, že si
tuto dobu uvede jako dovolenou“, s čímž však nadřízený nesouhlasil. V žádném
případě se nedopustila ani neplnění termínů stanovených nařízeným, neboť
návštěvní řád skladu POS materiálů zpracovala, a to „nad rámec svých pracovních
povinností“, a po upozornění, že do systému Avis nezadala „typ zákazníka“, své
pochybení obratem opravila. Podle jejího názoru je okamžité zrušení pracovního
poměru „založeno pouze na podezření, nikoliv na skutečném jednání, a uměle
vytvořeném neplnění pracovních úkolů“. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19.7.2017 č.j. 16 C
161/2016-102 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 65.183,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše
Rašovského. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „se neprokázalo, že by
žalobkyně zpronevěřila poukázky v hodnotě 2.000,- Kč, když je obratem po
skončení pracovního poměru okamžitým zrušením vrátila v plné hodnotě svědku
S.“ (regionálnímu obchodnímu manažerovi). V případě dalších dvou vytčených
skutků dospěl k závěru, že podle ustálené soudní praxe „se nejedná o porušení
pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“. Vykázanou absenci žalobkyně (ke
které nedošlo dne 27.3.2016, ale 29.3.2016) „nelze hodnotit jako déletrvající,
když se jedná celkem o 3 hodiny“. Ani další porušení konkrétních pracovních
povinností žalobkyně nedosahuje dostatečné intenzity, aby „mohlo vést k
výjimečnému opatření ve formě okamžitého zrušení pracovního poměru. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17.1.2018 č.j. 61 Co
283/2017-115 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí je po skutkové i
právní stránce nepřezkoumatelné.
Jeho odůvodnění je kusé, chybí hodnocení
důkazů k rozhodným skutečnostem a není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
svém rozhodnutí, zejména se nevypořádal s obranou žalované a dokazováním nebyla
odstraněna rozpornost skutkových tvrzení účastníků. Podle názoru odvolacího
soudu by se „nakládání s poukázkami“ mohlo stát relevantním důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní, kdyby byla skutková tvrzení
žalované prokázána, a to s ohledem na charakter žalobkyní vykonávané práce
obchodního zástupce, „který disponuje hodnotnými pracovními prostředky
(například reprezentativním vozidlem, přenosným počítačem, mobilem, palivovou
kartou, aj.), ale i dalšími hodnotnými věcmi jako právě předmětnými
poukázkami“. Proto „je nezbytností existující důvěra zaměstnavatele v
pracovníka, že bude nakládat se svěřenými hodnotami v zájmu zaměstnavatele a
nikterak se nebude obohacovat k tíži majetku zaměstnavatele“. Zaměstnanec „musí
splňovat legitimní očekávání zaměstnavatele na jeho poctivý přístup při plnění
pracovních úkolů“. I kdyby tedy žalobkyně vrátila hodnotu zpronevěřené částky
zaměstnavateli až po rozkrytí tohoto protiprávního jednání, respektive po
okamžitém zrušení pracovního poměru s ní, „nezměnil by se tím charakter
vytčeného jednání jako zpronevěry“, jak nesprávně uvažoval soud prvního stupně. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby v naznačeném směru zjednal
nápravu. Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem ze dne 27.2.2019 č.j. 16 C
161/2016-148 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení 14.797,50 Kč. Akcentoval, že „nejzávažnějšího
porušení pracovní kázně“ se žalobkyně dopustila „protiprávním nakládáním s
poukázkami“ (majícím charakter zpronevěry), které jí bylo vytčeno pod bodem 1)
okamžitého zrušení, když „ve skutečnosti do fotoreportu, který měla zpracovat,
uvedla výsledek činnosti společnosti Tesco, nikoliv výsledek své činnosti“. Dále zdůraznil, že sama žalobkyně na konkrétní dotaz žalované uvedla, že si ve
vytčených dvou případech v rozsahu 1,5 hodiny vyřídila dopoledne soukromou
záležitost a pak své pracovní povinnosti. Přitom „lhala o účelu cesty do
Rozdrojovic, který osvětlila až na přímý dotaz svědka S. a uvedla pravdivě, že
na tuto adresu jezdila soukromě“. Sama pak toto jednání „uznala tím, že
požádala, aby zameškanou pracovní dobu mohla vykázat jako dovolenou“. Dalším
„problémem pak bylo, že žalobkyně nezpracovala včas návštěvní řád, byť se k
této činnosti nabídla“. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud prvního stupně s
poukazem na ocitované závěry judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu
„žalobu v plném rozsahu zamítnul jako nedůvodnou“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.1.2020 č.j.
13 Co
158/2019-260 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 92.200,66 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
41.613,- Kč k rukám zástupce žalobkyně, a že žalovaná je povinna zaplatit České
republice na účet Krajského soudu v Plzni „na státem zálohovaných nákladech
řízení“ 8.296,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval
zaměstnavatelem tvrzené zneužití věrnostního zákaznického programu žalobkyní
(skutek 1) za neprokázané, neboť žalovaná ve vztahu k realizaci tohoto programu
„nenastavila transparentní pravidla, ohledně pohybu věrnostních poukázek, z
nichž by bylo prokazatelné, komu a kdy byly poukázky předány“. Vymezení skutku
pod bodem 3) shledal odvolací soud jako „velmi kusé, přičemž ze strany
zaměstnavatele nebylo nikterak právně relevantně dokladováno a prokazováno, zda
se skutečně jedná o povinnost porušenou žalobkyní, uloženou jí pracovní náplní
či jiným způsobem zaměstnavatelem, zda taková povinnost byla z její strany
splnitelná v uloženém čase, jaké parametry zadání obsahovalo a za jakých
okolností byl úkon žalobkyni uložen“. Za určitý a prokázaný shledal odvolací
soud toliko skutek pod bodem 2), tj. dvě absence žalobkyně v zaměstnání po dobu
1,5 hodiny ve dnech 4.3.2016 a 29.3.2016, „kdy si v pracovní době vyřizovala
soukromé záležitosti“. Ačkoliv zpočátku žalobkyně, která „neměla flexibilní
pracovní dobu“, „zastírala nepravdivou argumentací zaměstnavateli uvedené
zjištění, nakonec v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím
potvrdila existenci vytýkaného jednání“. Podle názoru odvolacího soudu však dvě
absence v zaměstnání v trvání 1,5 hodiny „nejsou způsobilým důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem“, neboť „z judikatury
vyplývá, že musí jít o nejméně několik celých pracovních dní neomluvené
absence“. Za tohoto stavu dovodil, že vytýkané jednání žalobkyně „nelze
kvalifikovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, když „žalobkyně nebyla
po celou dobu trvání pracovního poměru kázeňsky řešena, nedopustila se jednání,
jímž by porušila pracovní povinnosti, a nezpůsobila zaměstnavateli škodu“. Zaměstnavatel proto „mohl a měl řešit nastolený problém jiným způsobem než
okamžitým zrušením pracovního poměru“. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30.9.2020
č.j. 21 Cdo 2664/2020-292 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v první řadě vyslovil nesouhlas s názorem
dovolatelky, že odvolací soud za situace, kdy dospěl k závěru, že jednání
žalobkyně, které jí žalovaná v dopise ze dne 25.4.2016 vytkla pod bodem 2),
nedosahuje dostatečné intenzity pro okamžité zrušení pracovního poměru, „mohl a
měl změnit právní kvalifikaci úkonu (jednání) žalované směřujícího ke skončení
pracovního poměru žalobkyně okamžitým zrušením dle ust. § 55 odst. 1 písm. b)
zák. práce na výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zák. práce“.
Dovolací soud v této souvislosti akcentoval, že žalovaná v dopise ze dne
25.4.2016 jednoznačně projevila vůli rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jeho
okamžitým zrušením, a tudíž za této situace byl odvolací soud povinen vycházet
z toho, že za způsob rozvázání pracovního poměru se žalobkyní zvolila žalovaná
jeho okamžité zrušení, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce (porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zvlášť
hrubým způsobem). Jeho úvahy v rámci rozhodování o věci samé proto mohly
směřovat pouze k tomu, zda vytčené porušení pracovních povinností ze strany
žalobkyně dosahuje intenzity vyžadované ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro platné okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolacímu soudu však
vytknul, že při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností ze
strany žalobkyně, kterého se měla dopustit tím, že si ve dnech 4.3.2016 a
29.3.2016, v obou případech po dobu 1,5 hodiny, vyřizovala v pracovní době bez
vědomí a souhlasu zaměstnavatele své soukromé záležitosti, a to – jak bylo
soudy zjištěno – v místě, kam se dopravila osobním automobilem zaměstnavatele
(tento skutek odvolací soud považoval za jediný prokázaný), nepřihlédl
dostatečně ke všem právně relevantním okolnostem. Poukázal přitom na své
dřívější stanovisko, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý
(např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem
odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění),
představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje
pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a tedy
odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. V projednávané věci nelze
podle názoru dovolacího soudu přehlédnout, že žalobkyně své závadné jednání –
jak uvádí odvolací soud – „zpočátku zastírala zaměstnavateli nepravdivou
argumentací“, ale „nakonec v řízení před soudem prvního stupně i před soudem
odvolacím jeho existenci potvrdila“. Podstatou vytčeného jednání žalobkyně tedy
nebylo pouhé zameškání práce, ale úmyslné předstírání výkonu práce spojeného s
využitím osobního automobilu žalované, včetně pohonných hmot hrazených
žalovanou. Proto vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovních
povinností žalobkyní došlo, měl odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že
žalobkyně se svým jednáním [předstíráním výkonu práce pro žalovanou
(zaměstnavatele) za současného využití osobního automobilu žalované] pokusila
získat na úkor zaměstnavatele konkrétní výhodu (mzdu za práci, kterou
nevykonala, a úsporu finančních prostředků spojenou s využitím osobního
automobilu žalované) a tím vlastně (úmyslně) usilovala o nekorektní (nezákonné)
snížení majetku zaměstnavatele. Jinak řečeno, pokusila se odčerpat část majetku
zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění a dopustila se tak nepřímého
útoku na majetek svého zaměstnavatele.
Současně je třeba do rámce úvah zahrnout
„charakter žalobkyní vykonávané práce obchodního zástupce“, kde – jak zdůraznil
odvolací soud ve svém předešlém kasačním usnesení – „je nezbytností existující
důvěra zaměstnavatele v pracovníka, že bude nakládat se svěřenými hodnotami v
zájmu zaměstnavatele a nikterak se nebude obohacovat k tíži majetku
zaměstnavatele“, tedy „zaměstnanec musí splňovat legitimní očekávání
zaměstnavatele na jeho poctivý přístup při plnění pracovních úkolů“. Dovolací
soud proto odvolacímu soudu uložil, aby se v rámci posouzení, zda se žalobkyně
dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, těmito okolnostmi zabýval a v
naznačeném směru zjednal nápravu. Krajský soud v Plzni poté k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18.2.2021 č.j. 13 Co 158/2019-322 opět rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě
vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 92.200,66 Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 53.125,36 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Odvolací soud
opětovně poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu zabývající se
hledisky pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností a zdůraznil, že
zákon okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem charakterizuje jako
postup „výjimečný“ a že charakter výjimečnosti bude naplněn zejména v případech
tak závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se
k zaměstnancem vykonávané práci, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Vzhledem
k tomu dovodil, že pokud je okamžité zrušení pracovního poměru spojeno se
skutkem, že žalobkyně „bez souhlasu zaměstnavatele si v pracovní době
vyřizovala soukromé záležitosti ve dnech 4. 3. a 29. 3. 2016, po dobu 1,5
hodiny v každém případě“, tak podle jeho názoru „není takto vymezený důvod pro
okamžité ukončení pracovního poměru se žalobkyní postačující“, i když – jak
odvolací soud uvedl ve svém rozsudku – „popsané jednání žalobkyně je samo o
sobě jednáním v rozporu s pracovními povinnostmi zaměstnance, které lze také
hodnotit jako činěné ke škodě zaměstnavatele (jako nepřímý útok na majetek
zaměstnavatele) a jako jednání narušující důvěru zaměstnavatele v zaměstnance“. Přihlížel přitom k tomu, že se vytčené porušení pracovních povinností týkalo
dvou případů „předstíraného“ výkonu práce v celkovém rozsahu 3 hodin, v rámci
dvou pracovních dnů, které na sebe nenavazovaly, a „ve vztahu k nimž nebylo
žalovanou (zaměstnavatelem) tvrzeno a prokázáno, že by si žalobkyně nesplnila
pracovní zadání připadající na každý z těchto pracovních dnů“. Žalobkyně „do
této doby byla pracovně bezproblémová, ačkoli její pracovní poměr trval tři
roky, nebyly k výkonu její práce výhrady“.
Zároveň podle názoru odvolacího
soudu ani „z ničeho nevyplývá (a ani nebylo žalovanou tvrzeno), že by žalovaná
okamžitým zrušením pracovního poměru se žalobkyní preventivně působila na další
zaměstnance, aby nezneužívali služební vozidla k soukromým jízdám“, protože u
ní v tomto směru panovala nedostatečná disciplína. Kromě toho má odvolací soud
za situace, kdy „žalovaná zjistila stejné jednání žalobkyně i ke dni
12.1.2016“, „za objektivně prokázané, že žalovaná nepovažovala jednání uvedené
pod bodem 2) okamžitého zrušení pracovního poměru za natolik závažné, aby
pracovní poměr se žalobkyní končila okamžitě, neboť jinak by konala
neprodleně“, a „lze tedy stanovit, že zmíněný důvod mohl vést k ukončení
pracovního poměru se žalobkyní výpovědí podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce
se zákonnou výpovědní lhůtou v trvání dvou měsíců“, v rámci níž mohl
zaměstnavatel případně upravit dispozice žalobkyně s majetkem zaměstnavatele
nebo zvýšit kontrolní činnost nad žalobkyní; „následek dopadající do poměrů
žalobkyně při okamžitém zrušení pracovního poměru tak byl nesrovnatelně
tíživější, než případná organizační opatření, jež by zaměstnavatel přijal po
dobu běhu výpovědní lhůty k ochraně svého majetku či zájmu“. Navíc podle názoru
odvolacího soudu skutečnosti, jako „použití služebního vozidla k vyřizování
soukromých záležitostí; vznik škody v podobě spotřeby pohonných hmot; útok na
majetek zaměstnavatele z důvodu neoprávněného využití vozidla a výplaty části
mzdy za neodvedenou práci; ztráta důvěry zaměstnavatele v zaměstnance“, nebyly
v rámci vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v jeho písemném
vyjádření argumentovány a nebyly doplněny ani slovně při jeho předání
žalobkyni. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že zatímco ve vztahu k
porušení věrnostního programu žalované (skutek 1), byl vůči žalobkyni uplatněn
požadavek na náhradu škody, ve vztahu ke druhému důvodu pro okamžité zrušení
pracovního poměru takový požadavek nebyl vznesen. Se zřetelem ke všem uvedeným
okolnostem odvolací soud opětovně dospěl k závěru, že žalovaná mohla a měla
vzniklou situaci řešit „jiným způsobem než okamžitým zrušením pracovního
poměru“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
odvolací soud „nerespektoval“ závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený
přímo v této věci v jeho předešlém kasačním rozsudku a v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (reprezentovanou zejména rozhodnutími Nejvyššího
soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 a ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21
Cdo 1496/2013) nesprávně posoudil otázku intenzity porušení pracovních
povinností žalobkyní, jichž se dopustila skutkem, který jí byl v okamžitém
zrušení vytknut pod bodem 2), tj. jednáním spočívajícím ve dvou absencích v
zaměstnání po dobu 1,5 hodiny dne 4.3.2016 a po dobu 1,5 hodiny dne 29.3.2016,
kdy si žalobkyně v pracovní době vyřizovala s využitím osobního automobilu
žalované své soukromé záležitosti, a následně se snažila své jednání zastřít
nepravdivým tvrzením.
Podle závazného právního názoru dovolacího soudu bylo
úkolem odvolacího soudu takto (dostatečně určitě) vymezené jednání žalobkyně
posoudit jako předstírání výkonu práce (a nikoli jako pouhou absenci), a tedy
jako nepřímý útok na majetek zaměstnavatele (spočívající v pokusu odčerpat část
majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), který podle judikatury
dovolacího soudu představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, která zpravidla již sama
o sobě postačuje pro závěr o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým
způsobem, aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi projednávané věci. Odvolací soud však jednání žalobkyně nepřípustně „bagatelizuje“. Podle názoru
žalované není v dané věci rozhodné, zda žalobkyně v průběhu uvedených dnů
plnila či neplnila své pracovní zadání, neboť porušení povinností žalobkyně
spočívá již v tom, že si bez vědomí a svolení zaměstnavatele v pracovní době
vyřizovala své soukromé záležitosti, navíc s využitím prostředků
zaměstnavatele. Současně je z hlediska posouzení závažnosti tohoto jednání
žalobkyně bez významu, že tak žalobkyně činila ve dnech, které na sebe
nenavazovaly. Žalované rovněž nelze vytýkat, že k okamžitému zrušení pracovního
poměru nepřistoupila dříve (když k obdobnému jednání žalobkyně mělo dojít již
dříve v lednu 2016), a z toho dovozovat (jak to činí odvolací soud), že
žalovaná považovala uvedené jednání žalobkyně (předstírání výkonu práce) za
méně závažné. V této souvislosti přijatý závěr odvolacího soudu o tom, že
argumentace žalobkyně byla výrazně rozvinuta do současné podoby až po rozsáhlém
dokazování a nebyla použita již při dání okamžitého zrušení pracovního poměru,
odporuje závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, který vytčené jednání
žalobkyně hodnotil jako předstírání výkonu práce. Žalovaná se rozhodla zrušit
se žalobkyní pracovní poměr okamžitě hned ze tří důvodů, přičemž aby tak mohla
učinit, musela nejdříve dokončit interní šetření (shromáždit nezbytné podklady
- listiny a výpovědi relevantních osob), což nepochybně nelze klást žalované k
tíži. Podle názoru žalované žádný z výše uvedených argumentů odvolacího soudu
nemůže snížit závažnost jednání žalobkyně, které vedlo k naprosté ztrátě důvěry
žalované k žalobkyni. Pokud by žalovaná přistoupila pouze k dání výpovědi a po
dobu výpovědní doby by musela přijmout odvolacím soudem předestřená organizační
opatření, nemohla by žalobkyně bez služebního automobilu práci vykonávat, tj. žalovaná by byla nucena nechat žalobkyni tzv. „na překážkách“ s plnou náhradou
mzdy, a zvýšení kontroly obchodní zástupkyně by bylo možné pouze tak, že by
spolu s žalobkyní konal práci ještě další zaměstnanec žalované, což by pro
žalovanou znamenalo další zcela nepřiměřené náklady. Podle názoru dovolatelky
skutek popsaný pod bodem 2) okamžitého zrušení pracovního poměru za daných
okolností dosahuje potřebné intenzity odůvodňující použitý způsob rozvázání
pracovního poměru. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, jaké důsledky z hlediska hodnocení míry
(stupně) intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnancem má útok
zaměstnance na majetek zaměstnavatele. Protože při řešení této právní otázky se
odvolací soud opětovně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243 odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se
domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo
doručeno dne 25.4.2016 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 30.6.2016, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti
a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z jeho ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) a
§ 52 písm. g) – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným
porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před
středníkem zák. práce]. Jak již opakovaně zaznělo v odůvodněních předešlých rozsudků odvolacího i
dovolacího soudu vydaných v této věci, ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda porušení pracovní povinnosti
zaměstnance dosahuje nejvyšší intenzity („zvlášť hrubým způsobem“) nebo jde
„jen“ o porušení „závažné“ či „méně závažné“, které je důvodem pouze pro
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou tyto pojmy definovány, přičemž na jejich
vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených
povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově
shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995
sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný
pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Výsledné
posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem
všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba
přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální
charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. Jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance, neboť ve vztazích zaměstnavatele a
zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho
poctivost.
Zákon zde proto vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a
jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce]
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný
pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Vzhledem k uvedenému zaujal Nejvyšší soud již v minulosti stanovisko, že útok
na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím
apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez
odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité
hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla
již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21
Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2013). Současně je třeba mít na zřeteli, že vzhledem k výjimečnosti opatření, jakým je
okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, však lze se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem,
okamžitě zrušit pracovní poměr [namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce] jen
tehdy, jestliže okolnosti případu navíc odůvodňují závěr, že se zaměstnancem
nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části
věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 4274/2009,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 4762/2015 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2019 sp.zn. 21 Cdo 497/2019). V posuzované věci žalobkyně porušila povinnost vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci tím [tento skutek vymezený pod bodem 2)
okamžitého zrušení pracovního poměru byl jako jediný v průběhu řízení
prokázán], že si ve dnech 4.3.2016 a 29.3.2016, v obou případech po dobu 1,5
hodiny, vyřizovala v pracovní době bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele své
soukromé záležitosti; tyto soukromé záležitosti – jak bylo soudy zjištěno – si
vyřizovala v místě, kam se dopravila osobním automobilem zaměstnavatele.
Jak by
se mohlo naznačovat z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, nelze z
hlediska míry intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobkyní
považovat za významné, že skutek pod bodem 2) okamžitého zrušení pracovního
poměru je vymezen pouze tak, že žalobkyně „bez souhlasu zaměstnavatele v
pracovní době vyřizovala soukromé záležitosti“, čímž „vznikla neomluvená
absence dne 4.3.2016 v délce 1,5 hodiny a 27.3.2016 v délce 1,5 hodiny“, neboť
– jak již dovolací soud vyložil v předešlém kasačním rozsudku – podstatou
tohoto vytčeného porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně (tak jak
bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezeno) bylo úmyslné předstírání
výkonu práce spojené s využitím osobního automobilu žalované, včetně pohonných
hmot hrazených žalovanou, čímž se žalobkyně pokusila získat na úkor žalované
konkrétní výhodu (mzdu za práci, kterou nevykonala, a úsporu finančních
prostředků spojenou s využitím osobního automobilu žalované), a tím se vlastně
(úmyslně) pokusila odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího
protiplnění a dopustila se tak nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele,
což mělo nepochybně za následek i ztrátu důvěry žalované. Přes výhrady
odvolacího soudu tedy současná podoba argumentace žalované nikterak nevybočuje
z mezí skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Po zrušení předešlého rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem bylo úkolem
odvolacího soudu, aby ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu při
hodnocení intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobkyně přihlédl ke
všem právně relevantním okolnostem, které dovolací soud zmínil ve svém kasačním
rozsudku ze dne 18.2.2021 č.j. 13 Co 158/2019-322. Z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, jak lze dovolatelce přisvědčit, že se
odvolací soud názorem dovolacího soudu důsledně neřídil. Dovolací soud v první řadě nesouhlasí s tím, že by v daném případě „závažnost“
posuzovaného porušení pracovních povinností žalobkyní snižovala okolnost, že
„žalobkyně do této doby byla pracovně bezproblémová, ačkoli její pracovní poměr
trval tři roky, nebyly k výkonu její práce výhrady“. Odvolací soud zde
nepřikládá patřičný význam tomu, že se žalobkyně porušení pracovních povinností
stejného charakteru dopustila již dříve (dne 12.1.2016), a nehodnotí tuto
skutečnost jako přitěžující pro žalobkyni jen proto, že žalovaná z tohoto
porušení nevyvodila takové důsledky, jaké podle názoru odvolacího soudu vyvodit
měla. Takový úsudek však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť způsob,
jakým žalovaná na předchozí porušení pracovních povinností (tehdy) reagovala,
nemá žádný vliv na to, že se žalobkyně posuzovaného porušení pracovních
povinností dopouštěla opakovaně.
Ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost,
že „žalovanou nebylo tvrzeno a prokázáno, že by si žalobkyně nesplnila pracovní
zadání připadající na každý z těchto pracovních dnů“, v jejichž průběhu se
dopustila předstíraného výkonu práce, nic nemění na povaze (a z ní vyplývající
závažnosti) vytčeného jednání žalobkyně, tak jak byla vysvětlena výše. To platí
i ve vztahu k názoru odvolacího soudu o relativně malém rozsahu porušení
pracovních povinností žalobkyní (celkem 3 hodiny předstíraného výkonu práce s
využitím osobního automobilu zaměstnavatele), neboť - jak vyplývá ze shora
podaného výkladu – podstatně významnější je v posuzovaném případě narušení
nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobkyní a žalovanou a zpochybnění
spolehlivosti žalobkyně ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení § 301
písm. d) zák. práce a vztahuje se toliko na vedoucí zaměstnance. Právě tyto
okolnosti opodstatňují závěr, že žalovaná byla oprávněna se žalobkyní okamžitě
zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť
po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až
do konce výpovědní doby, která by byla spojena s případnou výpovědí z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. S úvahou odvolacího soudu, že obava žalované o svůj majetek po dobu případné
dvouměsíční výpovědní doby [kdyby žalobkyni namísto okamžitého zrušení dala
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce] „byla
řešitelná v rámci opatření zaměstnavatele, jímž by došlo k úpravě dispozice
žalobkyně s majetkem zaměstnavatele, nebo zvýšenou kontrolní činnosti nad
žalobkyní“, a že „následek dopadající do poměrů žalobkyně při okamžitém zrušení
pracovního poměru byl nesrovnatelně tíživější, než případná organizační
opatření, jež by zaměstnavatel přijal po dobu běhu výpovědní lhůty k ochraně
svého majetku či zájmu“, dovolací soud nesouhlasí. V této souvislosti je třeba
mít na zřeteli, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a
odst. 1 písm. a) zák. práce] je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva,
avšak nelze ji chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji
absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za
cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy
zaměstnavatele. Vzhledem k uvedenému proto nelze po zaměstnavateli spravedlivě
požadovat, aby po dobu výpovědní doby přijímal ve vztahu k zaměstnanci, který
se dopustil útoku na majetek zaměstnavatele, jakékoli opatření pro ochranu
svého majetku a vynakládal tak úsilí, případně i finanční prostředky k tomu,
aby po dobu výpovědní doby mohl bez obav o svůj majetek zaměstnávat
zaměstnance, u něhož jinak byly splněny zákonné předpoklady pro okamžité
zrušení pracovního poměru. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že „zaměstnavatel
(žalovaná) mohl a měl řešit nastolený problém jiným způsobem než okamžitým
zrušením pracovního poměru“, není správný.
Protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
krajského soudu ve věci samé změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 25.4.2016, potvrzuje
[§ 243d odst. 1 písm. b), § 219 o.s.ř.].
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a
dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná v nich měla ve věci plný
úspěch, a má proto proti žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných před
soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému
uplatňování svého práva. Za obě řízení před soudem prvního stupně, kdy žalovaná nebyla zastoupena
advokátkou, přísluší žalované náhrada nákladů spočívajících v paušální částce
náhrady výdajů ve výši 13 x 300,- Kč (srov. § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v
cestovném ve výši 10.997,- Kč (7 cest Praha – Karlovy Vary a zpět), tedy
celkem 14.897,- Kč. Za první odvolací řízení (skončené usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
17.1.2018 č.j. 61 Co 283/2017-115) a druhé odvolací řízení (skončené rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 9.1.2020 č.j. 13 Co 158/2019-260), kdy žalovaná
nebyla zastoupena advokátkou, přísluší žalované náhrada nákladů spočívajících v
paušální částce náhrady výdajů ve výši 8 x 300,- Kč (srov. § 1 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
v cestovném ve výši 6.284,- Kč (4 cesty Praha – Plzeň a zpět) a v zaplacení
svědečného ve výši 8.296,- Kč a soudního poplatku za odvolání ve výši 2.000,-
Kč, tedy celkem 18.980,- Kč. Při rozhodování o výši náhrady nákladů za další řízení, ve kterých již byla
žalovaná zastoupena advokátkou Mgr. Barborou Musilovou, dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou pro jednotlivá řízení před
odvolacím a dovolacím soudem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10.000,- Kč. Za třetí odvolací řízení (skončené
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.2.2021 č.j. 13 Co 158/2019-322) tak
činí odměna 10.000,- Kč a za první a druhé dovolací řízení 2 x 5.000,- Kč
(advokátka v obou dovolacích řízeních učinila pouze jediný úkon právní služby).
Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované ve třetím odvolacím
řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300,-
Kč a v obou dovolacích řízeních taktéž ve výši 2 x 300,- Kč (srov. § 13
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalované vznikly
náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za první dovolání ve výši
14.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty ve třetím odvolacím řízení ve
výši 2.226,- Kč a v obou dovolacích řízeních dohromady ve výši 2.226,- Kč. Náhrada nákladů spočívající v zaplacení soudního poplatku za druhé dovolání ve
výši 14.000,- Kč nebyla žalované přiznána, neboť k zaplacení tohoto poplatku
nebyla povinna (srov. § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích); o vrácení
tohoto poplatku nechť rozhodne soud prvního stupně, který žalovanou k jeho
úhradě nesprávně vyzval (srov. § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 14.897,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 31.806,- Kč a
dovolacího řízení v celkové výši 26.826,- Kč zaplatit žalované k rukám
advokátky Mgr. Barbory Musilové, která žalovanou v posledních třech řízeních
zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o.s.ř.).