USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavního věřitele UNIDEBT Czech, SE se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická č. 213/12, IČO 24797880, zastoupeného Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem ve Vraňanech č. 233, proti zástavnímu dlužníkovi R. L., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 88/2018, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2019, č. j. 47 Co 110/2019-110, t a k t o:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9 2019, č. j. 47 Co 110/2019-110, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních § 200y – § 200za o.
s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí s stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a – 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále jen „z. ř. s.“ (ve znění pozdějších předpisů), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3649/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 177/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví- li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z.
ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1809/2017), jinak se prostor pro uplatnění neplatnosti smluv vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č.
113/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo v již uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech řízení před dovolacím soudem – stejně jako před odvolacím soudem - nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5.
2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.