USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně O. J. (dříve K.), zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, proti žalovanému Mgr. Michalu Křižkovi, advokátovi se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, IČO 47348186, zastoupenému Mgr. Lukášem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1388/6, o zaplacení 244 782 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 92/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 13 Co 409/2018-535, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Matějíčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniely Maršálkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1388/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 13 Co 409/2018-535, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Prostřednictvím nastolené otázky („Má-li soud v úmyslu postupovat podle § 13 z. č. 89/2012 Sb. a rozhodnout v obdobné věci, zbavuje jej to povinnosti provést řádné a úplné dokazování podle § 122 a násl. o. s. ř. a řídit se přitom judikaturou dovolacího soudu?“), jakož i námitkou „nerespektování judikatury“ [„1) judikatury, podle které při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím (mimo jiné) také k chování svědka při výslechu, 2) judikatury, podle které důkazní povinnost v otázce platnosti skončení pracovního poměru žalobkyně má nést žalovaný, ale po celou dobu řízení (a to nejen odvolacího) ji nesla žalobkyně, a 3) judikatury, podle které se odvolací soud má vyhnout výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, ale odvolací soud právě takový výklad aplikoval], žalobkyně vyjadřuje pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu (zejména pak s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědka L. L., tzv. operační report a přehled účelových aktivací).
6. Žalobkyně pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
7. Zpochybňuje-li žalobkyně odvolacím soudem aplikovanou „zásadu podobnosti případů ve smyslu § 13 o. z.“ [namítá, že její spor nebyl obdobný se sporem u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 115/2015 (vedeným proti témuž žalovanému žalobcem R. P.) a že „případná podobnost věcí“ nemá přednost před povinností provést „řádné a úplné dokazování podle § 122 a násl. o. s. ř.“ a povinností „řídit se judikaturou dovolacího soudu“], pak přehlíží, že soudy v projednávané věci na základě jimi provedeného dokazování učinily vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, na jejichž základě žalobu shledaly nedůvodnou. Zohlednění rozhodnutí vydaného ve skutkově související věci týkající se jiného zaměstnance O2 Czech Republic a. s. je zde s ohledem na výsledky provedeného dokazování plně v souladu s § 13 občanského zákoníku, jakož i s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015. Úvahy žalobkyně o tom, jak by se vyvíjel spor ve věci neplatnosti rozvázání pracovního poměru L. H. vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2014 v případě, že by žalobkyně a R. P. včas podali žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, jsou čistě spekulativní.
8. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při hodnocení svědecké výpovědi L. L. vycházel též z protokolu o výslechu tohoto svědka, provedeném v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2014, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud v projednávané věci v souladu se zásadou přímosti důkaz výslechem svědka L. L. provedl; žalobkyně tedy nedůvodně namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016.
9. Námitky, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů (výpovědi svědka L. L., tzv. operačního reportu a přehledu účelových aktivací) postupoval v rozporu s § 18 zákoníku práce (podle kterého je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější), pomíjí, že uvedené ustanovení obsahuje interpretační pravidlo pro výklad pracovněprávních jednání, nikoliv pravidla pro hodnocení důkazů, jež jsou obsažena v § 132 a násl. o. s. ř.
10. Námitka, že „důkazní povinnost v otázce platnosti skončení pracovního poměru žalobkyně má nést žalovaný“, též přehlíží, že odvolací soud při rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku nevyšel ze závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž ze zjištění o skutkovém stavu věci odůvodňujících závěr o naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, jehož neplatnost žalobkyně zamýšlela prostřednictvím žalovaného uplatnit u soudu.
11. Argumentace žalobkyně, že „byla propuštěna ještě před tím, než O2 Czech Republic a. s. věděla zda, kdy a vůbec vznikla škoda, v jaké výši a pokud ano, tak kdo přesně ji způsobil,“ přehlíží, že na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na porušení povinnosti žalobkyně „řídit, kontrolovat a dohlížet na řádné plnění pracovních cílů“ obchodními zástupci, přičemž „žalobkyně musela mít vědomost o účelových aktivacích SIM karet“, kterým nezabránila; rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na tom, že by měla přímo žalobkyně způsobit škodu.
12. Dovolací námitka, že „odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v usnesení (správně rozsudku – pozn. dovolacího soudu) NS č. j. 21 Cdo 3269/2020-425 ze dne 25. 3. 2022“, z jehož obsahu „nevyplývá, že by měl být vyslechnut svědek L. L., nebo proveden důkaz jeho výpovědí z 21. 9. 2015“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Žalobkyně nezohledňuje, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí (vydaném v projednávané věci) nevyslovil závazný právní názor k provádění dokazování (důvodem zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu byla jeho nepřezkoumatelnost), že uvedený svědek byl vyslechnut ještě před vydáním zrušovacího rozsudku dovolacího soudu (25. 9. 2019), a především potom, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. je to soud, kdo rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede [k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud (ne)provedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení].
13. Žalobkyně dovolání podala „proti výroku I“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu