USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně O. J. (dříve K.), zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem
se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, proti žalovanému Mgr. Michalu Křižkovi,
advokátovi se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, IČO 47348186, zastoupenému
Mgr. Lukášem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a. s.
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, zastoupené
JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova č.
1388/6, o zaplacení 244 782 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 92/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 13 Co 409/2018-535, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Lukáše Matějíčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě
nákladů dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Daniely Maršálkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vladislavova č.
1388/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
11. 2023, č. j. 13 Co 409/2018-535, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Prostřednictvím nastolené otázky („Má-li soud v úmyslu postupovat
podle § 13 z. č. 89/2012 Sb. a rozhodnout v obdobné věci, zbavuje jej to
povinnosti provést řádné a úplné dokazování podle § 122 a násl. o. s. ř. a
řídit se přitom judikaturou dovolacího soudu?“), jakož i námitkou
„nerespektování judikatury“ [„1) judikatury, podle které při důkazu výpovědí
svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím (mimo jiné)
také k chování svědka při výslechu, 2) judikatury, podle které důkazní
povinnost v otázce platnosti skončení pracovního poměru žalobkyně má nést
žalovaný, ale po celou dobu řízení (a to nejen odvolacího) ji nesla žalobkyně,
a 3) judikatury, podle které se odvolací soud má vyhnout výkladu, který je
pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, ale odvolací
soud právě takový výklad aplikoval], žalobkyně vyjadřuje pouhý nesouhlas se
skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu (zejména pak s tím,
jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědka L. L., tzv. operační report a
přehled účelových aktivací).
6. Žalobkyně pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z
důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
7. Zpochybňuje-li žalobkyně odvolacím soudem aplikovanou „zásadu
podobnosti případů ve smyslu § 13 o. z.“ [namítá, že její spor nebyl obdobný se
sporem u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 115/2015 (vedeným proti témuž
žalovanému žalobcem R. P.) a že „případná podobnost věcí“ nemá přednost před
povinností provést „řádné a úplné dokazování podle § 122 a násl. o. s. ř.“ a
povinností „řídit se judikaturou dovolacího soudu“], pak přehlíží, že soudy v
projednávané věci na základě jimi provedeného dokazování učinily vlastní
skutková zjištění a skutkové závěry, na jejichž základě žalobu shledaly
nedůvodnou. Zohlednění rozhodnutí vydaného ve skutkově související věci
týkající se jiného zaměstnance O2 Czech Republic a. s. je zde s ohledem na
výsledky provedeného dokazování plně v souladu s § 13 občanského zákoníku,
jakož i s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015. Úvahy žalobkyně o tom, jak by se vyvíjel spor
ve věci neplatnosti rozvázání pracovního poměru L. H. vedený u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2014 v případě, že by žalobkyně a R. P. včas
podali žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, jsou čistě
spekulativní.
8. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při hodnocení svědecké
výpovědi L. L. vycházel též z protokolu o výslechu tohoto svědka, provedeném v
řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 216/2014, nebere náležitě
v úvahu, že odvolací soud v projednávané věci v souladu se zásadou přímosti
důkaz výslechem svědka L. L. provedl; žalobkyně tedy nedůvodně namítá, že
odvolací soud postupoval v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016.
9. Námitky, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů (výpovědi
svědka L. L., tzv. operačního reportu a přehledu účelových aktivací) postupoval
v rozporu s § 18 zákoníku práce (podle kterého je-li možné právní jednání
vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější),
pomíjí, že uvedené ustanovení obsahuje interpretační pravidlo pro výklad
pracovněprávních jednání, nikoliv pravidla pro hodnocení důkazů, jež jsou
obsažena v § 132 a násl. o. s. ř.
10. Námitka, že „důkazní povinnost v otázce platnosti skončení
pracovního poměru žalobkyně má nést žalovaný“, též přehlíží, že odvolací soud
při rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku nevyšel ze závěru o neunesení
důkazního břemene žalobkyní, nýbrž ze zjištění o skutkovém stavu věci
odůvodňujících závěr o naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru,
jehož neplatnost žalobkyně zamýšlela prostřednictvím žalovaného uplatnit u
soudu.
11. Argumentace žalobkyně, že „byla propuštěna ještě před tím, než O2
Czech Republic a. s. věděla zda, kdy a vůbec vznikla škoda, v jaké výši a pokud
ano, tak kdo přesně ji způsobil,“ přehlíží, že na tomto právním posouzení
rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž své rozhodnutí
založil na porušení povinnosti žalobkyně „řídit, kontrolovat a dohlížet na
řádné plnění pracovních cílů“ obchodními zástupci, přičemž „žalobkyně musela
mít vědomost o účelových aktivacích SIM karet“, kterým nezabránila; rozhodnutí
odvolacího soudu nezáviselo na tom, že by měla přímo žalobkyně způsobit škodu.
12. Dovolací námitka, že „odvolací soud nerespektoval závazný právní
názor vyslovený v usnesení (správně rozsudku – pozn. dovolacího soudu) NS č. j.
21 Cdo 3269/2020-425 ze dne 25. 3. 2022“, z jehož obsahu „nevyplývá, že by měl
být vyslechnut svědek L. L., nebo proveden důkaz jeho výpovědí z 21. 9. 2015“,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Žalobkyně
nezohledňuje, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí (vydaném v projednávané
věci) nevyslovil závazný právní názor k provádění dokazování (důvodem zrušení
předchozího rozhodnutí odvolacího soudu byla jeho nepřezkoumatelnost), že
uvedený svědek byl vyslechnut ještě před vydáním zrušovacího rozsudku
dovolacího soudu (25. 9. 2019), a především potom, že podle § 120 odst. 1 druhé
věty o. s. ř. je to soud, kdo rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede [k
otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z
těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str.
1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93,
uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či
nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný
tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn
rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z
důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení
uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že
okolnost, že soud (ne)provedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o
sobě nepředstavuje vadu řízení].
13. Žalobkyně dovolání podala „proti výroku I“ rozsudku odvolacího
soudu, tedy i proti té jeho části, v níž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu
prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §
237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu