21 Cdo 1964/2024-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě, Emila Filly č. 296/13, proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě, Prokešovo náměstí č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 86/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2023, č. j. 16 Co 60/2023-203, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Wranikové, advokátky se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2023, č. j. 16 Co 60/2023-203, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka uvedla, že považuje za stěžejní, že v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. „rozhodnutí dovolacího (správně odvolacího – pozn. Nejvyššího soudu) soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázky posouzena jinak“, a že těmito právními otázkami jsou: 1) Kdo nese v pracovněprávním sporu důkazní břemeno a která strana sporu tedy musí nést následky jednoznačného neprokázání skutkového stavu? 2) Co je myšleno méně závažným porušením a závažným porušením pracovních povinností zaměstnance? V první řadě je na místě připomenout, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu.
Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3442/2023). Mimo to prostřednictvím první z předložených otázek dovolatelka zjevně nezpochybňuje závěr odvolacího soudu vyjádřený pod bodem 12 napadeného rozsudku, že důkazní břemeno ohledně vytýkaného porušení pracovních povinností tíží žalovaného, ale prosazuje, že žalovaný s ohledem na dovolatelkou předestřené argumenty důkazní břemeno „nemohl unést“.
Podstatou jejího dovolání v této části je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění již shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3138/2022). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelně a důkladně odůvodněno právě tam, kde byly mezi účastníky zásadní rozpory o skutkovém stavu (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Ve vztahu ke druhé otázce dovolatelka v navazujícím textu doplnila, že absence na pracovišti byla judikatorně mnohokrát řešena, avšak neexistuje judikát, který by se zabýval absencí kratšího charakteru. Namítla, že i kdyby pochybila, její absence mohla trvat pouze v řádech desítek minut a v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2542/2007 a sp. zn. 6 Cdo 1/92 se tak mohlo jednat maximálně o opakované méně závažné porušení pracovních povinností zaměstnance.
Je proto přesvědčena, že soudy nižších stupňů se při posouzení intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu a že otázka kratší absence na pracovišti nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena, resp. byla řešena pouze rozsudkem sp. zn. 6 Cdo 1/92, ve kterém však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že šlo o soustavné méně závažné porušování pracovněprávních povinností.
Dovolatelka patrně přehlédla, že napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že z obsahu samotné výpovědi z pracovního poměru je zřejmé, že žalovaný nevytýkal žalobkyni „prosté“ neomluvené absence, nýbrž zejména to, že mu úmyslně předkládala potvrzení s nepravdivými údaji o době ošetření, aby dosáhla neoprávněné výplaty náhrady platu, a že vytýkané a prokázané porušení pracovních povinností představuje závažné porušení pracovních povinností (soud není oprávněn je hodnotit přísněji než žalovaný jako zaměstnavatel), neboť se jednalo o úmyslný útok žalobkyně na majetek žalovaného (viz bod 21 napadeného rozsudku).
Posuzováním délky absence, resp. délky a počtu více absencí, z pohledu intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance se proto nezabýval a od závěrů dovolatelkou označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/1992, a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, se tak nemohl odchýlit. Ze závěrů judikatury dovolacího soudu vyplývá, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, příp. ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021). Na těchto svých závěrech (z nichž v projednávané věci vycházel též odvolací soud) Nejvyšší soud i nadále trvá a neshledal důvod k tomu, aby na nich cokoli měnil. Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že jednání dovolatelky, jež bylo nepřímým útokem na majetek zaměstnavatele, dosáhlo intenzity (nejméně) závažného porušení pracovních povinností, je jeho rozhodnutí s těmito judikaturními závěry v souladu.
V části, ve které směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Poznámku žalobkyně, že Mgr. Dušan Broulík rozhodoval věc před soudem prvního stupně, přitom je členem odvolacího senátu (správně soudního oddělení – pozn. Nejvyššího soudu), a přestože se rozhodování odvolacího senátu nezúčastnil, toto „na důvěryhodnosti v nestrannost odvolacího soudu mnoho nepřidá“, nelze ani podle obsahu považovat za vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 1 věta druhá o.
s. ř.). Není-li dovolání přípustné, nepřihlíží dovolací soud k této tvrzené vadě ani podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Pouze jako obiter
dictum dovolací soud doplňuje, že podjatost členů senátu odvolacího soudu není dána samotnou skutečností, že rozhodoval jejich kolega (ze stejného soudního oddělení, které je podle rozvrhu práce čtyřčlenné) u soudu prvního stupně,
avšak na projednání a rozhodování věci v řízení odvolacím se nepodílel (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 509/01). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2024
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu