21 Cdo 200/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce V. S., zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových
svazů se sídlem v Praze 3 - Žižkově, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO
00675458, proti žalovanému Povodí Labe, státnímu podniku se sídlem v Hradci
Králové – Slezském Předměstí, Víta Nejedlého č. 951/8, IČO 70890005,
zastoupenému JUDr. Štěpánem Maškem, Bc., advokátem se sídlem v Jablonci nad
Nisou, Komenského č. 939/21a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o
náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C
1/97 a 11 C 155/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. září 2014 č. j. 29 Co 239/2014-530,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 8. 10. 1996 žalovaný (jeho právní předchůdce Povodí Labe, a.s.,
IČO 60109076) sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní
kázně a „neplnění povinností vedoucího pracovníka“. Dalším dopisem ze dne 15.
10. 1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
e) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí, neboť na funkci „vedoucího
hrázného VD Harcov“ nesplňuje předpoklad stanovený „kvalifikačním katalogem
organizací povodí“ - úplné střední vzdělání.
Žalobce se žalobami podanými u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 2. 1.
1997 a dne 11. 2. 1997 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z
pracovního poměru jsou neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu“.
Podáním ze dne 24. 6. 1997 doručeným tomuto okresnímu soudu téhož dne žalobce
doplnil žalobu tak, že na náhradě mzdy za dobu od 10. 10. 1996 do 26. 6. 1997
požaduje 84.370,- Kč.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou - poté, co obě věci spojil ke společnému
řízení - rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 č.j. 11 C 1/97-35 obě žaloby zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
21.729,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 30. 1. 1998 č. j. 29 Co 750/97-71 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že vyhověl žalobám na určení, že výpověď žalovaného daná žalobci dne 8.
10. 1996 a výpověď daná dne 15. 10. 1996 jsou neplatné, a rozhodl, že ve výroku
o náhradě mzdy a o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a
věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 8.
1999 č. j. 21 Cdo 1375/98-86 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10. 2. 2000 č. j. 11 C
1/97-164 nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby v části o náhradu mzdy, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědí z pracovního
poměru ze dne 8. 10. 1996 a ze dne 15. 10. 1996 a zaplacení „ušlé mzdy“, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
42.655,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Jasné a „České republice na účet
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou“ soudní poplatek ve výši 3.376,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením
ze dne 21. 9. 2000 č. j. 29 Co 255/2000-193 zrušil rozsudek soudu prvního
stupně „ve výrocích zamítajících žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního
poměru ze dne 8. 10. 1996 a ze dne 15. 10. 1996, a o náhradu ušlé mzdy, a ve
výroku o nákladech řízení“ a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou nato rozsudkem ze dne 7. 11. 2001 č. j. 11 C
1/97-226 žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8. 10. 1996 a
ze dne 15. 10. 1996 a o náhradu „ušlé mzdy“ zamítl a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 61.978,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Jany Jasné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 27. 6. 2002 č. j. 29 Co 221/2002-242 změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8. 10.
1996 je neplatná; ve výroku týkajícím se výpovědi ze dne 15. 10. 1996, ve
výroku o náhradě „ušlé mzdy“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 13. 4.
2004 č. j. 21 Cdo 1411/2003-269 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
jímž byla určena neplatnost výpovědi ze dne 8. 10. 1996, a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 20. 5.
2005 č. j. 29 Co 438/2004-302 opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8. 10. 1996 je
neplatná.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 3. 2007 č. j. 21 Cdo
194/2006-321 dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 14. 7. 2010 č. j. 11 C
1/97-372 vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané
žalobci dopisem žalovaného ze dne 15. 10. 1996 podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. e) zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 12. 5. 2011 č. j. 29 Co 529/2010-396 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 8.
2012 č. j. 21 Cdo 2854/2011-417 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 11. 2012
č. j. 29 Co 529/2010-437 změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
ze dne 14. 7. 2010 č. j. 11 C 1/97-372 tak, že žaloba na určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 15. 10.
1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce se zamítá.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo
875/2013-469 dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou – poté, co žalobce u jednání dne 14. 3. 2014
uvedl, že se domáhá pouze náhrady mzdy za dobu od 9. 10. 1996 do 31. 12. 1996
ve výši 26.444,- Kč se zákonnými úroky z prodlení vyčíslenými ke dni 13. 3.
2014 částkou 95.686,- Kč - „konečným“ rozsudkem ze dne 14. 3. 2014 č. j. 11 C
1/97-511 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 26.444,- Kč, zamítl
žalobu co do „vyčísleného úroku z prodlení“ ve výši 95.686,- Kč a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že
žalobci přísluší za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996, kdy nemohl vykonávat
práci pro překážky na straně žalovaného (§ 130 odst. 1 zákoníku práce), který
mu zabránil v přístupu na pracoviště, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku,
tj. celkem ve výši 26.444,- Kč. Neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou
žalovaným, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy za uvedené období již
„listinou“ ze dne 24. 6. 1997. Při posouzení nároku na úroky z prodlení ve výši
95.686,- Kč přihlédl k tomu, že žalobci bylo Ministerstvem spravedlnosti
poskytnuto zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v roce 2009 ve výši
89.000,- Kč a v roce 2012 ve výši 74.333,- Kč, a dovodil, že žalobci tím bylo
„prodlení“ dostatečně uhrazeno a že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby
měl žalovaný za toto prodlení zaplatit ještě úrok ve výši „dalších téměř
100.000,- Kč“. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že
jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 150 občanského
soudního řádu pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť
každý z účastníků měl úspěch ohledně jedné z výpovědí z pracovního poměru a, i
když byl žalobce „nakonec úspěšný do částky 26.444,- Kč“, měl neúspěch ohledně
úroků z prodlení, a „bylo by vzhledem k okolnostem celého soudního sporu v
rozporu s dobrými mravy, aby hradil žalovanému náklady soudního řízení“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 29 Co 239/2014-530 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
25.491,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, ve zbývající části výroku o věci
samé, kterým bylo žalobě vyhověno, jej změnil tak, že žalobu co do částky 953,-
Kč zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že námitka
promlčení vznesená žalovaným není důvodná, na rozdíl od něj však dovodil, že
správná výše náhrady mzdy příslušející žalobci za období od 10. 10. 1996 do 31.
12. 1996 nečiní 26.444,- Kč, nýbrž 25.491,- Kč. Správným odvolací soud shledal
i rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, neboť „v případě dvou
sporů o neplatnost výpovědi nelze hovořit o úspěchu ani u jedné strany“ a
„mzdovými“ nároky se soud prvního stupně „logicky“ po celou dobu nezabýval,
protože byly závislé na základu sporu [činil-li zástupce žalovaného v průběhu
řízení nějaké „právní úkony“ týkající se náhrady mzdy (byť nejsou z obsahu
spisu zřejmé), jedná se podle názoru odvolacího soudu o neúčelně vynaložené
náklady žalovaného na „právní“ zastoupení]. Ohledně náhrady mzdy s
příslušenstvím v celkové výši 122.130,- Kč byl sice žalobce z větší části
neúspěšný, neboť byl zamítnut jeho nárok na úroky z prodlení, avšak „šlo o
důsledek volné úvahy soudu, zatímco základ tohoto nároku byl dán“, protože
žalovaný byl nepochybně v prodlení s výplatou náhrady mzdy žalobci podle
ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996
a tento nárok nebyl závislý na výsledku sporu o neplatnost výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek
napadá ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení. Namítá, že v projednávané věci se „nepodávají“ žádné důvody
hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pro
které soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat,
že žalobce se „aplikace tohoto ustanovení“ ani nedomáhal, že o majetkové
situaci žalobce nebylo provedeno „prakticky“ žádné dokazování a že ani nenastal
shodný úspěch či neúspěch každého z účastníků ve věci. Má za to, že nemůže jít
k jeho tíži a být důvodem nepřiznání nákladů řízení skutečnost, že „podal více
výpovědí a tyto byly řešeny zvlášť“. Uvádí, že žalobu o neplatnost výpovědi a
„komplementárně spojený časově neomezený kruciální nárok na náhradu mzdy“ od
sebe nelze „odtrhávat“ a že po celé řízení nebylo nikdy „procesně rozhodnuto či
jinak postaveno najisto“, že předmětem řízení je pouze neplatnost výpovědi a
„finanční“ nároky nikoliv. Dále namítá, že žalobce až v průběhu posledního
jednání u soudu prvního stupně „zcela nově a bez dalšího“ vyčíslil svůj
požadavek na částku 26.444,- Kč a úroky na částku 122.130,- Kč, aniž by ve
zbytku vzal žalobu zpět, a že jde o nárok „nový“ (náhrada mzdy po dobu
výpovědní doby při překážce v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §
130 odst. 1 zákoníku práce), neboť po celou dobu soudního řízení žalobce
požadoval nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
odst. 1 zákoníku práce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku tak, že žalovaný (správně žalobce) bude
uznán povinným nahradit žalovanému náklady řízení „před soudy všech tří stupňů“
ve výši 227.889,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může
být podle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo
zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený
rozsudek v napadeném potvrzujícím výroku o nákladech řízení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen
částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z
účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud nemusí výjimečně přiznat náhradu
nákladů řízení účastníku, který by měl na tuto náhradu právo podle výsledku
řízení, mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha
soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při
tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším
poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení
hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které
vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.
Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro
nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti,
pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů
řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo
možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím
vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 222/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
V projednávané věci měl žalobce ve věci úspěch v části, ve které bylo vyhověno
jeho žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem
žalovaného ze dne 8. 10. 1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12.
2006 (dále jen „zák. práce“), a žalobě o náhradu mzdy za dobu od 10. 10. 1996
do 31. 12. 1996 z důvodu překážek v práci na straně žalovaného (§ 130 odst. 1
zák. práce) ve výši 25.491,- Kč. Žalovaný měl naproti tomu úspěch v části, ve
které byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem
žalovaného ze dne 15. 10. 1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák.
práce a žaloba o náhradu mzdy za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996 co do
953,- Kč a úroků z prodlení ve výši 95.686,- Kč a ve které nebylo vyhověno ani
žalobě o náhradu mzdy pro neplatné rozvázání pracovního poměru (§ 61 odst. 1
zák. práce) za dobu od 1. 1. 1997 do 26. 6. 1997, kterou žalobce uplatnil spolu
s náhradou mzdy za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996 (celkem 84.370,- Kč)
podáním ze dne 24. 6. 1997, jímž odstranil vadu žaloby spočívající v
nevyčíslení požadované náhrady mzdy (náhrada mzdy za další období nebyla
předmětem řízení, neboť změna žaloby v tomto směru nebyla soudem prvního stupně
připuštěna). Na dílčím úspěchu žalovaného v části týkající se náhrady mzdy za
dobu od 1. 1. 1997 do 26. 6. 1997 nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud
prvního stupně poté, co žalobce u jednání dne 14. 3. 2014 uvedl, že se nadále
domáhá pouze náhrady mzdy za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996 ve výši
26.444,- Kč se zákonnými úroky z prodlení, které vyčíslil ke dni 13. 3. 2014
částkou 95.686,- Kč, nerozhodl o rozdílu mezi částkou 26.444,- Kč a původně
uplatněnou výší náhrady mzdy 84.370,- Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že oba účastníci měli ve věci částečný úspěch a že míra
jejich úspěchu (neúspěchu) je v zásadě stejná (míru úspěchu žalovaného
nezvyšuje částka zamítnutých úroků z prodlení ani vyšší částka žalobci
nepřiznané náhrady mzdy za dobu od 1. 1. 1997 do 26. 6. 1997 oproti náhradě
mzdy přiznané za dobu od 10. 10. 1996 do 31. 12. 1996, neboť úroky z prodlení
jsou jen příslušenstvím pohledávky, jejichž výše byla dána celkovou dobou
prodlení s plněním nároku na náhradu mzdy, a v případě náhrady mzdy za dobu od
1. 1. 1997 do 26. 6. 1997 je třeba vzít v úvahu, že šlo o nárok závislý na
platnosti výpovědí z pracovního poměru). Za této situace měl soud prvního
stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovit, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, aniž by zde byl důvod posuzovat, zda jsou
splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému podle
ustanovení § 150 o. s. ř., neboť okolnostmi významnými z hlediska tohoto
ustanovení by se soudy mohly zabývat pouze v případě, že by – jak vyplývá z
výše uvedeného - žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle jeho
výsledku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o
nákladech řízení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (byť není odůvodněn
zcela přiléhavě) správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu