21 Cdo 2025/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v
právní věci žalobce F. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou
Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12, proti
žalované Fakultní nemocnici Brno se sídlem v Brně - Bohunicích, Jihlavská č.
340/20, IČO 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v
Brně, Špitálka č. 434/23, o 2 840 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 8/2013, 17 C 28/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020 č. j. 15 Co 36/2019-137,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky
JUDr. Martiny Řezníčkové, Ph.D., se sídlem v Brně, Zelný trh č. 332/12 .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020 č. j. 15 Co 36/2019-137 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K právní otázce, jakou právní úpravou se řídí poskytování náhrady mzdy
zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr v době od
1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony), a zda tato právní úprava umožňovala
moderaci nároku zaměstnance na náhradu mzdy ze strany soudu – za situace, kdy
se žalobce domáhal náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru
výpovědí dopisem ze dne 19. 6. 2007 za dobu od 28. 1. 2009 do 31. 8. 2017 a
žalované oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání dopisem ze dne 24. 7. 2007 – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21
Cdo 1582/2012 a v něm uvedený závěr, že zákoník práce ve znění účinném v době
od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na rozdíl od předchozí právní
úpravy (srov. § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006) – v případě, že celková doba, za
kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala
šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za
další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec
nepřiznat. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo
1708/2017 bylo v této souvislosti odkázáno na část první, čl. II, bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 365/2011 Sb., podle něhož právo soudu podle §
69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního
poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti
tohoto zákona; z uvedeného vyplývá, že snížení náhrady mzdy (§ 69 odst. 2
zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012) lze použít jen v případě
neplatného rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo na základě výpovědi z
pracovního poměru, okamžitého zrušení pracovního poměru nebo zrušení pracovního
poměru ve zkušební době, která byla učiněna (druhé straně pracovního poměru
řádně doručena) počínaje dnem 1. 1. 2012, nebo na základě dohody o rozvázání
pracovního poměru uzavřené počínaje dnem 1. 1. 2012. Zcela jasné a výkladové
potíže nečinící znění právního předpisu Nejvyšším soudem (v posuzovaném případě
přechodných ustanovení obsažených v části první, čl. II, bodu 7. zákona č. 365/2011 Sb.) nelze přitom ani považovat za řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř
(srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2058/2014).
K otázce výkonu práva vyplývajícího z pracovněprávních vztahů v rozporu s
dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997
(a v něm uvedený závěr, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních), rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000 (a v něm uvedený závěr, podle kterého za výkon práva v
rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu),
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 633/2002 [a v něm
uvedený závěr, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (za právní úpravy účinné do
31. 12. 2011 ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce – zákona č. 262/2006 Sb., ve
znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., a nyní ustanovení
§ 8 o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností] a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo
652/2013, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014 [a v něm uvedený závěr, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu
o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy,
zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně
nepřiměřená]. Přímo ve vztahu k nároku zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení § 69
odst. 1 zák. práce se Nejvyšší soud otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy zabýval již v uvedeném rozsudku ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo
1582/2012. Vyšel z toho, že náhrada mzdy nebo platu, která zaměstnanci náleží
podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po
neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo
zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a)
zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv
zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí
náhrady mzdy (platu) je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel
dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) podle
ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si
zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s
ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce neumožnil konat práci, k níž se
zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci
byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu
zaměstnavatele. Rozsah náhrady mzdy nebo platu, na kterou má zaměstnanec nárok
při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, je vždy
odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu
náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne
dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným
způsobem. Vzhledem k uvedenému potom Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku uzavřel,
že „žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního
poměru ukončit dobu, za kterou žalobci přísluší náhrada mzdy, tím, že by mu
umožnil pokračovat v práci; neučinil-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými
mravy jednání žalobce spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle
ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců“. Jestliže
náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má charakter uvedeného
ekvivalentu mzdy, nemůže být pro opačný závěr v projednávané věci dostatečnou
oporou argumentace dovolatelky o tom, že žalobce „neuváděl, že by se vlivem
výpovědi z pracovního poměru ocitl v nějaké nepříznivé finanční situaci, která
by mu způsobovala problémy“. V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné
právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., směřují-li její námitky
týkající se oznámení o trvání na dalším zaměstnávání proti skutkovým zjištěním
a skutkovým závěrům soudů, namítá-li že „odvolací soud neakceptoval námitku
žalovaného, že žalobce nebyl ochoten a připraven nastoupit zpět do zaměstnání“,
že „tento závěr soudu však není ničím podložený“, a proti hodnocení provedených
důkazů, ze kterých přitom soudy vycházely („sdělení“ žalobce ze dne 24. 7. 2007, „korespondence“ s P. ze dne 7. 6. 2010, dopis žalobce ze dne 6. 9. 2017 a
zápis ze dne 17. 9. 2017), na jejichž základě pak činí svůj vlastní – od soudů
odlišný – skutkový závěr o tom, že „žalobce u žalovaného pracovat nechtěl“,
dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. V otázce, jaký okamžik je z hlediska ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce
rozhodný pro závěr o stanovisku zaměstnance o trvání na dalším zaměstnávání, je
navíc rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srov. – ve vztahu k dřívější obsahově shodné právní úpravě –
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo
2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn.
21 Cdo
1023/2008, a v nich přijatý právní závěr, podle kterého je z hlediska nároku
zaměstnance na náhradu mzdy po neplatném skončením pracovního poměru rozhodné,
jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel
dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního
rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru]. V této
souvislosti proto odvolací soud správně nevycházel z „podání žalobce ze dne 6. 9. 2017 ohledně žádosti o 'případné' ukončení pracovního poměru“ a ze „zápisu
doc. M. ze dne 17. 9. 2017“, které jsou až z doby po 15. 8. 2017, kdy byl
vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k
závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto
Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.