USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy,
advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 643/19, proti žalovaným 1) N. M.,
narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v
Praze, Sokolovská č. 5/49, a 2) HAMMAM MARA s. r. o. se sídlem ve Vracově,
Nádražní č. 982, IČO 43870236, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním
právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 232/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2020
č. j. 13 Co 243/2019-332, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020 č. j. 13 Co 243/2019-332 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není k podání žaloby aktivně věcně
legitimována, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k
otázce, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či
není, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21
Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009
uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z jejichž
odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není,
jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou
sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem)
předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších
osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda
tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a
zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný
dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)] a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatelky, že je namístě revidovat
právní závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a připustit věcnou (popř. procesní) legitimaci žalobkyně v
postavení společnice společnosti s ručením omezeným – žalovaného 2), který je
vlastníkem nemovité věci, na níž vázne předmětné (sporné) zástavní právo, a to
též s ohledem na závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 212/2019. Dovolací soud (na rozdíl od dovolatelky)
neshledal důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který je konstantně
k uvedené otázce zastáván a v četných rozhodnutích publikován, a podle nějž se
v soudní praxi postupuje již téměř 20 let (k tomu srov. též odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2272/2020). Odkazuje-li
dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn.
21 Cdo
212/2019, pak přehlíží, že dovolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku
zdůraznil, že toto rozhodnutí nepředstavuje zásah do dosavadní judikatury,
nýbrž reaguje na zcela specifickou skutkovou i právní situaci vyplývající z
postavení a povinností insolvenčního správce při správě cizího majetku a
naplňování účelu insolvenčního řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), konkrétně potom z ustanovení § 36
odst. 1 a § 230 odst. 1 tohoto zákona; jde tedy o skutkovou i právní situaci
naprosto odlišnou od postavení a situace žalobkyně v projednávané věci. Uvedené
námitky dovolatelky tak přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, neboť toto
rozhodnutí řeší problematiku přípustnosti vedlejšího účastenství akciové
společnosti v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby jejích
akcií, tedy otázku právně i skutkově nesouvisející s projednávanou věcí. Stejným způsobem je nutno vyhodnotit i odkazy dovolatelky na další rozhodnutí
Nejvyššího soudu citovaná v části III. písm. D) jejího dovolání (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 29 Cdo 302/2011 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 29 Cdo 300/2011), neboť opětovně
jde o rozhodnutí řešící problematiku věcné legitimace v jiných typech řízení,
skutkově i právně odlišných. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky obsažené v části III. písm. B) dovolání, jimiž
dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní
posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. [předestírá-li vlastní skutkové závěry (týkající se
otázky okolností uzavření zástavní smlouvy, neexistence zástavní smlouvou
zajištěné pohledávky a důvodu neplatnosti zástavní smlouvy), ke kterým odvolací
soud nedospěl, resp. na kterých jeho rozhodnutí není postaveno, na základě
nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.