21 Cdo 219/2025-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Y. Y., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované Pražské pravoslavné eparchii se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Šárecká č. 1065/36, IČO 00441830, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17, o určení neplatnosti rozhodnutí ve věci pracovního poměru duchovního, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 7/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Michala Diamanta, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 23 Co 244/2024-60, bylo výrokem I potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2024, č. j. 19 C 7/2024-49, jímž bylo řízení zastaveno (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku (výroky II a III), a výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., neboť o žalobou uplatněném nároku (na vyslovení neplatnosti rozhodnutí s názvem Zrušení ustanovení vydaného †M., arcibiskupem pražským a českých zemí ze dne 20. 7. 2022 ve spojení s rozhodnutím s názvem Zrušení ustanovení ze dne 31. 3. 2023 vydaným †M., arcibiskupem pražským a českých zemí a dále rozhodnutí s názvem Ustanovení – přeložení ze dne 20. 7. 2022 vydaného †M., arcibiskupem pražským a českých zemí ve spojení s rozhodnutím s názvem Ustanovení – přeložení ze dne 31. 3. 2023 vydaným †M., arcibiskupem pražským a českých zemí) již bylo mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 C 118/2023-43, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 62 Co 245/2023-62, tak, že žaloba byla zamítnuta (s odůvodněním, že obecné soudy nerozhodují ve věcech služebního poměru duchovních církví, když tímto rozhodováním by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci, takový postup by byl v rozporu s čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
3. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (zda rozsudek o zamítnutí žaloby na neplatnost rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti vydaného ve věci pracovního poměru duchovního, odůvodněný principem autonomie církve nebo náboženské společnosti a z něj vyplývajícím maximálním možným omezením zásahu státu do jejich činnosti, zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté) byla posouzena jinak.
4. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011) překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
5. Uvedená východiska je nutno vztáhnout i na případy, kdy je předmětem řízení vyslovení neplatnosti rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti vydaného ve věci vzniku, změny či zániku pracovního (služebního) poměru duchovního.
6. Rozhodovací praxe se konsolidovala v závěru, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví, resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1244/07).
7. Nejvyšší soud potom v usnesení ze dne 11. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 702/2007, uveřejněném pod č. 61/2009 Sb. rozh. obč., uvedl, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 628/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 304/2010). Ústavní soud dovozuje, že ingerence veřejné moci do vzniku, změny či zániku služebního poměru duchovního vůči církvi, náboženské společnosti či jejich právnickým osobám je proto zásadně vyloučena (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16).
8. Z toho, že se soudy nemohou „vměšovat“ do záležitostí církví nebo náboženských společností, samo o sobě nevyplývá, že by k rozhodování v těchto věcech neměly pravomoc; z čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ani z § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, nic takového nevyplývá. Příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských společností tedy nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány – § 7 o. s. ř. a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby – jak výše uvedeno – posuzoval „věcnou správnost“ rozhodnutí o odvolání z funkce (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, uveřejněného pod č. 61/2009 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4075/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4074/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2279/2012).
9. Na závěru uvedeném v bodu 8 Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2279/2012) i přes závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v již uvedeném nálezu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10 [Ústavní soud není (na rozdíl od Nejvyššího soudu) toho názoru, že „osoba tvrdící, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. jej vydal k tomu nezpůsobilý orgán církve, je odepřením soudní ochrany (v rovině ochrany soukromých práv) nepřípustně diskriminována. Tato osoba diskriminována není, stejně jako by nepochybně nebyla diskriminována osoba, která by tvrdila, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy tím, že sice existuje k tomu způsobilý akt, nicméně např. nemá předepsanou formu nebo neobsahuje jiné náležitosti podle církevních předpisů, a je proto neplatný. V obou uvedených případech je s ohledem na Listinou zaručené právo na církevní samosprávu namístě, aby takovým osobám byla poskytnuta ochrana nikoli civilními soudy, nýbrž autonomními církevními orgány, přičemž se nejedná o diskriminaci, nýbrž právě o projev uvedeného Listinou zaručeného práva.“].
10. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti vydaného ve věci vzniku, změny či zániku pracovního (služebního) poměru duchovního k nim, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby jeho (jejich) „věcnou správnost“ posuzoval, je rozhodnutím o věci samé, jež zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Takovým rozhodnutím je též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 C 118/2023-43, a potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 62 Co 245/2023-62, jimiž bylo ve vztahu mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou žalobce uplatnil stejný nárok jako žalobou podanou v projednávané věci.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu