21 Cdo 2266/2024-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny č. 1295/2a, proti žalované Simoldes Plasticos Czech s. r. o., se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Lipovka č. 162, IČO 03545695, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 2581/67, o zaplacení 1 616 958,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 9 C 163/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2024, č. j. 21 Co 475/2023-339, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2.2024, č. j. 21 Co 475/2023-339, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolatelkou předložené otázce, zda je pro zproštění povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu podle § 270 zákoníku práce dostačující, pokud je zaměstnanec seznámen s konkrétním předpisem či pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci formou seznámení s abstraktním pravidlem demonstrovaným praktickými situacemi, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně s předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu § 103 zákoníku práce řádně seznámena nebyla, a to z důvodu, že pro situaci, v níž došlo k úrazu žalobkyně, není obecná zmínka, že „žalobkyně se má mimo halu pohybovat jen po vyznačených trasách“, dostatečným a řádným seznámením s pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Tento závěr učinil odvolací soud na základě skutkového zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že k úrazu žalobkyně došlo v situaci, kdy vyznačená zóna pro pěší končí, aniž by byl naznačen další směr možnosti bezpečného pohybu (pro takovou situaci žalovaná žádný pokyn k zajištění bezpečnosti žalobkyni nesdělila), že na místě samém je poměrně těžké se orientovat, kam, resp. kudy přesně může chodec jít (…) a že nelze ani jednoznačně určit a rozpoznat, do jakých konkrétních míst mohou vysokozdvižné vozíky zajet, že bylo běžnou praxí, že se zaměstnanci pohybovali v oblasti bez značeného koridoru, a že standardně používali nouzový východ z haly K7.
Jinými slovy odvolací soud možnost obecného (tedy abstraktního ve smyslu argumentace dovolatelky) pokynu nevylučuje, avšak v posuzovaném případě je jeho rozhodnutí postaveno na závěru, že obecný pokyn o pohybu pěších nebyl pro danou situaci řádným a dostatečným; vymezení dovolacího důvodu dovolatelkou se proto s právním posouzením odvolacího soudu míjí. Spatřuje-li dovolatelka v této souvislosti rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak dovolací soud uvádí, že tento rozpor neshledává. S ohledem na shora uvedené není na projednávanou věc přiléhavý závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 4.
9. 2012, sp. zn.
21 Cdo 2141/2011, že pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je jakýkoli výslovný pokyn učiněný písemně nebo ústně, jestliže stanoví pro podřízené závazný způsob chování. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že pro situaci, při níž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl žalobkyni dostatečný a řádný pokyn k zajištění bezpečnosti udělen. Obdobně nelze na projednávanou věc aplikovat ani závěr vyslovený dovolacím soudem v rozsudku ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004, který se týkal otázky (ne)dostatečné konkrétnosti právního předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve vazbě na složení předepsané zkoušky odborné způsobilosti a splnění zvláštních předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce a získanou kvalifikaci.
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, pokud se podrobně zabýval jak předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejich povahou a důvody, tak i seznámením žalobkyně s těmito pravidly, místními podmínkami a dalšími konkrétními okolnostmi projednávané věci, a dospěl přitom k závěru, že žalobkyně s těmito pravidly řádně seznámena nebyla, a proto liberační důvod podle § 270 zákoníku práce není dán.
Bez toho, aby dovolatelka v dovolání řádně zpochybnila výše uvedený závěr odvolacího soudu, nemůže přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit druhá otázka předkládaná dovolatelkou (zda je pro zproštění povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody podle § 270 zákoníku práce, v souvislosti s prokázáním soustavnosti vyžadování a kontroly znalosti předpisů, podstatná povaha pravidla, jehož porušení je v příčinné souvislosti se vznikem pracovního úrazu), neboť ani její odlišné řešení se nemůže v poměrech dovolatelky projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sb. rozh. obč., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 ve Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Ostatně nelze přehlížet, že odvolací soud své úvahy o této otázce doplnil pouze „pro větší komplexnost“.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.