USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová č. 314/18, proti žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská č. 1645/31a, IČO 60076658, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o ochranu osobnosti, náhradu škody, proplacení překladů a náhradu cestovních výdajů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 53/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2023, č. j. 19 Co 405/2023-807, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2022, č. j. 33 C 53/2018-663, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2022, č. j. 33 C 53/2018-663, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2023, č. j. 19 Co 405/2023-807, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 873,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Fialy, advokáta se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2022, č. j. 33 C 53/2018-663 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
2. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2023, č. j. 19 Co 405/2023-807, zčásti neobsahuje ani vymezení důvodu dovolání, ani údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
7. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, které formuloval následovně: [1] Muselo být jednání žalované od 13. 8. 2014 do 24. 6. 2016, kdy proběhlo poslední žalobcem vytýkané jednání ze strany žalované, tedy neoprávněné udělení důtky, pro zasáhnutí do důstojnosti, cti a vážnosti žalobce protiprávní? (dále jen „otázka č. 1“); [2] Muselo pro zasáhnutí do důstojnosti, cti a vážnosti žalobce jednání žalované být zaviněné? (dále jen „otázka č. 2“); [3] Pociťoval by každý jiný člověk vytýkané jednání žalované jakožto zásah do jeho osobnosti? (dále jen „otázka č. 3“); [4] Bylo snížení osobního příplatku žalobce ze strany žalované schopno zasáhnout do jeho osobnostního práva? (dále jen „otázka č. 4“); [5] Byl zákaz vedlejšího pracovního poměru na jiné vysoké škole o sobotách udělený žalobci žalovanou zákonný? (dále jen „otázka č. 5“). K otázce č. 1
8. Dovolatel namítá, že vychází „z principu objektivního deliktu, jenž svým jednáním porušuje či ohrožuje osobnost“, a že „i jednání, která jsou konaná v mezích svého práva, ale sledují prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného poškození druhého účastníka právního vztahu, jsou způsobilá zasáhnout do osobnostních práv člověka“. Na jiném místě svého dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018 [podle jeho závěrů: „Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.“ (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020].
9. S ohledem na tyto závěry dovolatel přehlíží, že odvolací soud při závěru o neopodstatněnosti nároků na ochranu osobnosti vycházel nejen z právního názoru, že neoprávněný zásah do osobnosti žalobce vylučuje skutečnost, že se nejednalo o jednání protiprávní, ale též z právního názoru, že ze strany žalované se ani nejednalo o zásah do osobnosti žalobce („nelze dle odvolacího soudu dovodit takovou intenzitu, která by byla způsobilá zasáhnout do vážnosti, cti a důstojnosti žalobce, resp. osoby nacházející se na místě a v postavení žalobce“). Druhý z těchto dílčích závěrů však dovolatel (jak také vyplývá z níže uvedeného) dovolacímu přezkumu neotevřel.
10. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, z recentních rozhodnutí potom např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1932/2022).
11. Z uvedených závěrů soudní praxe (shora bod 8) navíc vyplývá, že odvolací soud neoprávněnost (protiprávnost) zásahu do osobnosti žalobce správně považoval za předpoklad odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu takovým zásahem způsobenou a nastolenou otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce č. 2
12. Dovolatel namítá, že „pro vznik osobnostně právních nároků není zavinění rušitele vyžadováno a ani se nepředpokládá“; nesouhlasí s tím, že odvolací soud (z hlediska závěru, zda se jednalo o neoprávněný zásah do osobnosti žalobce) považoval za významné, že se nejednalo o šikanózní jednání činěné v úmyslu „žalobce poškozovat, mstít se mu a činit na něj takový nátlak, aby rozvázal pracovní poměr a PF JU již nepracoval“. I když se podle něj při řešení této otázky odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, dovolatel neuvádí (srov. shora bod 4), od které „ustálené rozhodovací praxe“ se při jejím řešení odvolací soud odchýlil. Dovolání zde tedy neobsahuje náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. K otázce č. 3
13. Svůj nesouhlas s vyřešením této otázky dovolatel založil na námitkách o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, který se „nevyjadřuje, zda osoba na stejné pozici jako je žalobce, tedy docent, který danou katedru založil, byl a je garantem několika předmětů, by v obdobné situaci, poté co vyhraje spor se žalovanou o neplatnost výpovědi, jednotlivá jednání ze strany žalované, která ihned nastala po jeho návratu na katedru v srpnu 2014, vnímal jako zásah do své důstojnosti a cti“. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše a níže uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
14. Prostřednictvím námitek, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je „v rozporu s tím, jak se právě vyjadřovali jednotliví svědci, kteří uváděli, že pracovna žalobce neodpovídala běžným standardům, že bylo zvláštní, že byla situována daleko od katedry geografie“, a „jak bylo zvláštní, že nebyl přítomen státním zkouškám“, že „z výslechu bývalých studentů K., N., E. a M. vyplynulo, že jednání pracovníků katedry vůči žalobci bylo dehonestující“, že „z výpovědi bývalé studentky J. D. vyplynulo, jak o žalobci hovořili pracovníci katedry, což potvrdil i J. D.“, a nesouhlasu s hodnocením účastnické výpovědi žalobce tak, že „se jedná pouze o ‚subjektivní stesky‘ žalobce a že z nich nelze vyvodit intenzitu daného zásahu“, dovolatel nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů.
15. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
16. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
17. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
18. Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018, neuvádí, v čem se řešení nastolené otázky odvolacím soudem od závěrů v tomto rozhodnutí uvedených odchyluje. Současně pomíjí, že podle závěrů odkazovaného rozhodnutí (srov. již shora bod 8) zásah do osobnosti fyzické osoby musí být nejen objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, ale musí být též neoprávněný (protiprávní), tedy v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Právní závěr odvolacího soudu o správnosti závěru soudu prvního stupně, pokud „všechna jednání žalované vůči žalobci, která žalobce označil a popsal jako šikanózní, shledal v souladu s právními předpisy“, však podaným dovoláním dovolacímu přezkumu neotevřel; nečiní tak ani otázkou č. 1, kterou se táže, zda jednání žalované muselo být protiprávní. K situaci, kdy odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, srov. shora bod 10.
19. Nejvyšší soud nepřehlédl, že odvolací soud za protiprávní (neoprávněné) označil odebrání osobního ohodnocení žalobci. Na druhé straně ovšem odvolací soud zohlednil, že „žalovaná s ohledem na nedostatek finančních prostředků přistoupila ke snižování osobního ohodnocení nejen u žalobce, ale s účinností od 1. 5. 2015 i u ostatních zaměstnanců“, a „nelze proto v tomto nesprávném postupu žalované shledávat nerovné zacházení ve vztahu k žalobci, které by bylo objektivně způsobilé zasáhnout do jeho osobnosti, zejména do jeho cti, vážnosti a důstojnosti“.
20. Dovolatel současně namítá, že „jednotlivá jednání nelze vnímat odděleně, ale je nutné na ně pohlížet v globálu, neboť teprve ve své komplexnosti zvyšují intenzitu daného zásahu a opodstatnění, že dotčená osoba vnímá dané jednání rušitele či ohrozitele jako protiprávní“. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 401/2021. Jedná se o usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neboť obsahovalo jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho obsahu nevyplývaly žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Rozhodnutí tedy otázku neřeší [Nejvyšší soud – v souvislosti s námitkou dovolatelky, že odvolací soud opomenul ustanovení § 16a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, které stanoví povinnost vyřizovat anonymní podání – pouze poukázal, že „nedůstojné praktiky“ vůči žalobkyni odvolací soud neshledal jen v prověřování anonymních podnětů, ale „svůj závěr, že dlouhodobý postup žalované vůči žalobkyni byl zneužitím výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a projevem šikany (‚bossingu‘), učinil s přihlédnutím k tomu, že jednotlivá opatření nelze posuzovat ‚izolovaně‘, ale že je nutno vzít v úvahu, že ‚působí kumulativně‘, přičemž zejména zohlednil skutečnost, že zmiňovaná opatření žalovaná využila v rozporu s jejich zákonným smyslem a účelem k vytvoření tlaku na žalobkyni s cílem donutit ji k ‚dobrovolnému‘ vzdání se funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě“]. K otázkám č. 4 a 5
21. V případě těchto otázek (obdobně jako u otázky č. 2) dovolatel – i když se podle něj přijejich řešení odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ –neuvádí (srov. shora bod 4), od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolací soud odchýlil. Dovolání zde tedy neobsahuje náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
22. Žádná z nastolených otázek tedy přípustnost dovolání nezakládá. Další námitky
23. Další námitky dovolatele (že „odvolací soud stejně jako soud nalézací nerozděluje promlčení zvláštních nároků z ochrany osobnosti a dále obecných soukromoprávních nároků při ochraně osobnosti“, že „promlčitelné jsou pouze nároky na omluvu, nemajetkovou újmu, ušlý zisk a proplacení cestovného, stravného a překladu“, a „pokud tedy žalobce žaloval na zdržení se určitého jednání žalované, na to, aby zrušila důtku a jmenovala ho zpět členem vědecké rady atd., jedná se o nároky, které jsou nepromlčitelné“) představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak.
Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
24. Prostřednictvím námitek [že „žalovaná nelibě přijala svoji povinnost opět přijmout žalobce na místo docenta a plně ho zapojit do práce na univerzitním pracovišti“, že „jeho nová nadřízená mu sdělila, že se neměl vracet“, že „žalobce byl přemístěn do … místnosti ve velmi zanedbaném stavu“, že mu „udělili … zákaz zúčastnit se výroční celostátní geografické konference v srpnu 2014“, že „dne 10. 4. 2015 mu neoprávněně zakázali vedlejší pracovní poměr“, že „dne 24. 6. 2016 mu neoprávněně udělili důtku s pohrůžkou opětovné výpovědi z pracovního poměru“, že „žalobce byl a stále je oproti ostatním pracovníkům katedry omezován v přístupu k finančním prostředkům na výuku a vědu, měl a stále má nevyhovující počítačovou technikou a měl velmi omezenou možnost jezdit na geografické konference“, že „takovéto jednání ze strany žalované není v pořádku vnímala i veřejnost (odvolací soud asi úplně přehlédl výpovědi bývalých studentů a N., kteří popisovali, že jednání ze strany žalované nebylo vůči žalobci v pořádku“)] dovolatel vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, když předkládá svoji verzi skutkového stavu. K nepřípustnosti skutkových námitek srov. shora body 15 a 16.
25. V části, ve které směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroků IX a X rozsudku soudu prvního stupně a výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu