21 Cdo 255/2022-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně I. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 171/28, proti žalované Wrigley Confections ČR, kom. spol. se sídlem v Poříčí nad Sázavou, Pražská č. 320, IČO 47114851, zastoupené Mgr. Tomášem Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 365/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. 102 Co 15/2021-168, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Bílka, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 102 Co 15/2021-168, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K vymezení legální definice obsažené v ustanovení § 273 odst. 1 zákoníku práce srov. – s ohledem na obdobnou předchozí právní úpravu obsaženou v ustanovení § 25 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2259/2011 nebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2114/2013 a z nich vyplývající závěr, že za plnění pracovních úkolů je vždy považována – vedle výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru – též
(jakákoliv) jiná činnost konaná přímo na příkaz zaměstnavatele (resp. příslušného vedoucího zaměstnance, je-li zaměstnavatel právnickou osobu), tj. bez ohledu na to, zda tato činnost spadá do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce či nikoli. K tomu, jaký má v této souvislosti význam motiv nebo pohnutka zaměstnance, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněném pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.
1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněném pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016, a v nich uvedený závěr, že pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 zák. práce, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, uveřejněného pod č. 115 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, vyplývá, že pro závěr, zda zaměstnanec úraz utrpěl v souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 274 odst. 2 zákoníku práce, je rozhodující, zda smyslem a účelem plánovaných aktivit na akci pořádané zaměstnavatelem, při které k úrazu došlo, bylo zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců, a jednalo se tedy o školení pořádané zaměstnavatelem.
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „nebylo možné dovodit, že by se žalobkyně zúčastnila Vánočního večírku pořádaného žalovanou dne 16. 12.
2017 na příkaz zaměstnavatele“, že „Vánoční večírek nebyl zaměřen na plnění pracovních povinností nebo jiných činností zaměstnanců ve prospěch žalované nebo na zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců žalované“, neboť „šlo o společenské setkání zaměstnanců žalované, zorganizované jako poděkování zaměstnancům na konci roku“ – řečeno jinak – „se jednalo o ‚zábavní akci‘ pořádanou a financovanou žalovanou pro její zaměstnance, která neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“, je jeho závěr o tom, že „úraz pravého ramene, který žalobkyně utrpěla dne 17.
12. 2017, není úrazem pracovním“, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů (účast zaměstnanců na „Vánočním večírku“ zde „neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“), ani v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů („Vánoční večírek“ ze stejných důvodů „nelze… považovat ani za školení“), v souladu s uvedenými závěry soudní praxe. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani výtka dovolatelky, že „argumentace odvolacího soudu je nelogická“, neodpovídá obecným zásadám logiky, a rozhodnutí odvolacího soudu proto neodpovídá principu předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.
Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.
8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).