21 Cdo 2676/2017-292
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce L. A. R., zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou,
advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované České
republice – Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské
náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o určení trvání pracovního poměru a o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017
č.j. 62 Co 355/2016-223, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované
založený pracovní smlouvou ze dne 1.12.1994 trvá, a aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy (ztráty na výdělku) 440,- USD
měsíčně za období od 20.10.1996 do 18.3.2014, na náhradě za újmu na zdraví
30,000.000,- Kč, na bolestném a ztížení společenského uplatnění 30,000.000,-
Kč, na odškodnění za věznění 34,000.000,- Kč a na věcné škodě 25.000,- USD. Žalobu odůvodnil tím, že jako původem P. žijící v I. jako azylant uzavřel dne
1.12.1994 s Českou republikou – Velvyslanectvím ČR v B., zastoupeným PhDr. Evou
Filipi, velvyslankyní ČR v I., pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž
měl vykonávat výpomocné práce na konzulátu a pomocné práce na hospodářském
úseku podle pokynů vedoucího velvyslanectví nebo jím pověřeného zaměstnance. Fakticky však žalobce vykonával funkce konzulárního úředníka – zástupce konzula
(např. připravoval podklady k vyřizování víz občanům I. r., prováděl analýzy
politických zpráv, kontroloval práci ostatních zaměstnanců ambasády, setkával
se se zástupci ostatních konzulárních misí v I.), dále působil jako poradce
velvyslankyně, pomocný hospodář, ochránce ambasády, průvodce pro členy a hosty
velvyslanectví a osobní řidič velvyslankyně. Místem výkonu práce byl B. a mzda
od dubna 1996 činila 440,- USD měsíčně. Při výkonu každé činnosti žalobce
dostával široké pravomoci, mimo pracovní dobu držel nepřetržitou pracovní
pohotovost a pro plnění pracovních úkolů byl z viny F. považován za místního
agenta, který pracuje proti I. r. a z neznámých důvodů provokuje
kontrarozvědku. Ačkoli byl velvyslankyní F. ujišťován, že je pod ochranou České
republiky a nehrozí mu žádné nebezpečí, dne 20.10.1996 byl žalobce kolem 7.30
hodin ráno zatčen, odvezen tajnou bezpečností I. do věznice A., obviněn ze
špionáže ve prospěch U. a I. a odsouzen tajným politickým soudem k dvěma letům
odnětí svobody ve věznici A. Z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie
dne 10.3.1998 a po celou dobu věznění s ním bylo krutě a nelidsky zacházeno. Následně musel žalobce opustit I., několik let pobýval na U., v roce 2002 se
dostal do Č. jako ilegální uprchlík, v roce 2003 mu zde byl udělen azyl a dne
30.7.2009 se stal občanem Č. Podle názoru žalobce došlo v důsledku mučení a
nelidského zacházení ve vězení, kam se dostal v příčinné souvislosti s plněním
pracovních úkolů, k trvalému poškození jeho zdraví – pracovnímu úrazu, za jehož
odškodnění odpovídá žalovaná podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce. Žalobce
má zdravotní problémy zejména po psychické stránce (trpí depresemi, úzkostnými
stavy, agorafobií, velmi nízkou sociální adaptací, anhedonií a sebevražednými
tendencemi, nezvládá komunikaci s okolím, ani péči o domácnost) a z tohoto
důvodu byl uznán od 19.12.2008 plně invalidním. Je extrémně závislý na pomoci
druhých a prognóza jeho zdravotního stavu se jeví jako nepříznivá. V důsledku
odsouzení byl jeho majetek zkonfiskován a členové rodiny museli vynaložit
finanční prostředky na to, aby měl snesitelnější podmínky ve vězení, čímž
žalobci vznikla věcná škoda v žalované výši.
Protože jeho pracovní poměr se
žalovanou dosud nebyl žádným zákonným způsobem ukončen, ušlo žalobci od
20.10.1996 na výdělku 440,- USD měsíčně. Odpovědnost žalované za uvedenou škodu
vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť
škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku
porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví
neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních
stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve
smyslu čl. 22 odst. 1 této úmluvy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.4.2016 č.j. 17 C 37/2014-164 určil,
že pracovní poměr žalobce u žalované trvá (výrok I.), a ve zbývající části
žalobu zamítl (výroky II. až VI.); současně rozhodl, že „žalované se náhrada
nákladů řízení nepřiznává“ (výrok VII.), že náklady ustanoveného zástupce
žalobce nese stát (výrok VIII.) a že ustanovené zástupkyni žalobce se přiznává
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 89.782,- Kč (výrok
IX.). Podle názoru soudu prvního stupně je v projednávané věci dána pravomoc
českých soudů, je dána jeho věcná i místní příslušnost a je třeba aplikovat
české právo, protože hmotné právo platné a účinné v rozhodné době ve státě Irák
nebylo zjištěno. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že vznik pracovního
poměru žalobce vyplývá z předložených pracovních smluv (nejpozději ze smlouvy
ze dne 1.6.1995), přičemž soud „s ohledem na potvrzení totožnosti žalobce
svědkem M. i M. a vazbu na ostatní důkazy“ nemá pochyb o tom, že žalobce je tou
osobou, která předložené pracovní smlouvy podepsala. Přepis jména žalobce z
arabštiny je ve všech dokumentech založených ve spise „velmi podobný, pouze s
drobnými odchylkami v některých hláskách“. Na dokumentech jsou sice dvě různá
data narození, avšak zde soud přihlédl k tomu, že „datum narození není v
arabských zemích tak zásadním údajem jako v naší zemi“. Druh práce je v
pracovních smlouvách přesně vymezen (řidič ZÚ, pomocná síla ZÚ), místo výkonu
práce „lze jednoznačně určit jako velvyslanectví ČR v B.“, dnem nástupu do
práce bylo datum 1.9.1994 a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou.
Protože v řízení „nevyšla najevo žádná skutečnost (zákonný důvod), na základě
které by pracovní poměr účastníků skončil“, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, když domněnka žalované, že
po uvěznění žalobce skončil pracovní poměr „s ohledem na tehdejší poměry v
zemi“ jeho smrtí, „se ukázala býti mylnou“. Nárok na náhradu mzdy není důvodný,
neboť „zde není žádná zákonná překážka odůvodňující její poskytování“, od roku
2008 je žalobce plně invalidní, a tedy mu jeho zdravotní stav neumožňuje výkon
jakékoliv práce, a navíc je nárok za dobu před 18.3.2011 promlčen. Ani
uplatněné nároky z pracovního úrazu nejsou opodstatněné, protože se žalobci
„nepodařilo prokázat vznik a průběh úrazu“, a ani „nebylo postaveno najisto,
zda k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“,
když „není vyloučeno, že k zatčení žalobce mohlo dojít i zcela bez vazby na
pracovní poměr k žalované při řízení jeho soukromého vozidla“.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.1.2017 č.j. 62 Co
355/2016-223 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu
zamítl, ve výrocích II., III., IV., V., VI. a VIII. tento rozsudek potvrdil, a
rozhodl, že „se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů“. Odvolací soud poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil
splnění všech zákonných podmínek pro postup podle českých právních předpisů, se
nejprve zabýval „zásadní“ námitkou žalované ohledně totožnosti žalobce s
osobou, která podepsala předložené pracovní smlouvy. Akcentoval, že v
pracovních smlouvách je žalobce označen jinak (jako „L. A. A. R.“ nebo jen „L. A.“), než jak vystupuje v tomto řízení (jako „L. A. R.“). Žalobce vysvětlil
tyto rozdílnosti jednak složitostmi přepisu jmen z a. do č., jednak tím, že
datum narození je v I. nepodstatný identifikační údaj a že k chybě v datu
narození došlo kvůli nesprávnému postupu i. úředníka. Toto vysvětlení však
odvolací soud považuje za zcela nedostačující a „v režimu občanského soudního
řízení podle platných českých procesních předpisů nemůže obstát“. Bylo proto na
žalobci, aby jednoznačně prokázal, že je tou osobou, která uzavírala v roce
1994 a 1995 pracovní smlouvy s Velvyslanectvím ČR v B., a aby tak prokázal svou
věcnou legitimaci v řízení. Svědkyně F., která měla být v B. přímou nadřízenou
žalobce, však jeho totožnost s osobou označenou v pracovních smlouvách
nepotvrdila, podle fotografií žalobce založených ve spise pouze uvedla, že
„typově by to mohl být on“. Totožnost žalobce „jednoznačně nepotvrdili ani
svědci P. M. a P. M.“, kteří v rozhodné době na Velvyslanectví ČR v B. rovněž
pracovali. Za této situace odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že „totožnost žalobce v řízení s osobou, která v letech 1994 a
1995 uzavírala s žalovanou pracovní smlouvy, nebyla v řízení prokázána, a
tohoto důvodu nelze dovodit, že by mezi účastníky vznikl pracovní poměr podle
ustanovení § 33 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce“. Protože mezi účastníky
nevznikl pracovní poměr, nemůžou být další nároky žalobce na zaplacení náhrady
mzdy a odškodnění pracovního úrazu v podobě újmy na zdraví, bolestného a
ztížení společenského uplatnění, odškodnění za věznění a věcné škody důvodné,
neboť „existence těchto nároků se přímo váže k trvání pracovního poměru
účastníků“. Odvolací soud však ještě „nad rámec uvedeného dodává“, že souhlasí
se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce nijak neprokázal průběh a
okolnosti zatčení, vznik pracovního úrazu, průběh a okolnosti úrazového děje,
ani příčinnou souvislost. Kromě toho nelze podle jeho názoru přehlédnout, že
pracovní smlouvy ze dne 1.9.1994 a 1.6.1995 neobsahují jednu z podstatných
náležitostí - místo výkonu práce, „takže lze konstatovat, že pracovní poměr
mezi žalovanou a subjektem označeným v pracovní smlouvě platně ani nevznikl,
nanejvýš se mohlo jednat o faktický pracovní poměr“, který „nepožívá ochrany
soudu a nelze proto ani žalovat na určení jeho trvání“.
Vzhledem k tomu, že
žalobce „nesplňoval kriteria konzulárního úředníka nebo konzulárního
zaměstnance ve smyslu čl. 1 bodu 1 písm. d) a e) Vídeňské úmluvy o konzulárních
stycích, nemůže žalovaná odpovídat za škodu ani podle ustanovení § 18 tehdy
platného zákona č. 58/1969 Sb., ani podle ustanovení § 13 nyní platného zákona
č. 82/1998 Sb“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že
odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. i
konstantní judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a ze dne 25.9.2013 sp. zn. 32 Cdo
4054/2011), jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce neprokázal, že je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené
pracovní smlouvy, aniž by v odvolacím řízení zopakoval důkazy výpověďmi svědků
M., M. a svědkyně F., na nichž svůj opačný skutkový závěr založil. Tyto
výpovědi hodnotí jinak než soud prvního stupně a zpochybňuje potvrzení
totožnosti žalobce svědky M. a M. s poukazem na to, že šlo o identifikaci po 20
letech poté, kdy ho naposledy viděli. Oba svědci však byli se žalobcem v
každodenním kontaktu po dobu dvou let, znali to tedy velice dobře a „naprosto
jednoznačně“ ho identifikovali. Za rozporné s judikaturou dovolacího soudu
(např. rozsudkem ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1715/2007) dovolatel považuje
rovněž úvahy odvolacího soudu o tom, že mezi žalovanou a subjektem označeným v
pracovních smlouvách by se nanejvýš mohlo jednat o faktický pracovní poměr. V
pracovních smlouvách je na několika místech uvedeno, že místem výkonu práce
žalobce je velvyslanectví ČR (neboli zastupitelský úřad, zkráceně ZÚ) v B.
Tento údaj podle názoru žalobce vyplývá z označení stran, z čl. 1 pracovní
smlouvy (pomocná síla ZÚ, řidič ZÚ) i z čl. 2 (práce na ZÚ, výpomocné práce na
KO a hosp. úseku, míněno velvyslanectví). Velvyslanectví působilo jen na jednom
místě v B. a žalobce nemohl vykonávat práce pro velvyslanectví jinde. Svědci M.
a M. přitom dosvědčili, že žalobce s nimi na velvyslanectví v B. pracoval. Z
pracovních smluv tedy místo výkonu práce jednoznačně vyplývá, obsahují tak
všechny podstatné náležitosti a pracovní poměr mezi účastníky platně vznikl.
Žalobce dále vyslovil názor, že pokud nebylo možno jeho další nároky posoudit z
hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz podle ustanovení § 190
odst. 1 zák. práce, měly soudy jeho nároky vyplývající z poškození zdraví v
důsledku dlouhodobého věznění právně posoudit podle ustanovení § 187 odst. 1 a
§ 205b zák. práce, upravujících obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu,
neboť faktická pracovní náplň žalobce vystavovala velikému nebezpečí ze strany
irácké rozvědky a jeho nadřízené (paní F.) muselo být toto riziko známo.
Porušení právní povinnosti ze strany žalované, v důsledku kterého žalobci
vznikla při plnění pracovních úkolů škoda, žalobce spatřoval v tom, že žalovaná
v rozporu s ustanoveními § 135 odst. 1, § 139 odst. 1 a § 170 odst. 1 zák.
práce nezajistila pro žalobce jako zaměstnance bezpečnost při práci, ani
neodstraňovala pro něj rizikovou práci, nýbrž naopak vytvářela pro žalobce
rizika a naváděla žalobce na rizikovou práci nehledě na hrozby, kterých si byla
vědoma. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov.
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) významné
vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek se může odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně učiněného zejména na
základě výpovědi svědků. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení
§ 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek
uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti,
které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o.s.ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný
pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti
skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých
soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných
skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové
zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj.
respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr
odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213
o.s.ř.
Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o.s.ř.), u
nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení
jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007,
sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - měl
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně
o tom, že žalobce je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené pracovní
smlouvy. Uvedený skutkový závěr soud prvního stupně založil především na
výpovědích svědků P. M. a P. M. Domníval-li se odvolací soud, že takový
skutkový závěr z obsahu výpovědí jmenovaných svědků, tak jak byly zachyceny v
protokolu (oba svědkové shodně vypověděli, že žalobce znají z let, kdy působili
na velvyslanectví v B., a že žalobce byl místním zaměstnancem), nevyplývá, měl
výslechy P. M. a P. M. zopakovat a opatřit si tak pro posouzení jejich výpovědí
podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního
stupně. Kromě toho měl odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění zopakovat i
výslech svědkyně E. F. tak, aby jmenovaná měla možnost vyjádřit se k totožnosti
žalobce nejen podle jeho fotografie, nýbrž – stejně tak jako svědkové P. M. a
P. M. – v rámci přímé konfrontace s žalobcem. Protože odvolací soud sám
nezopakoval potřebné důkazy, není jeho skutkový závěr o tom, že „totožnost
žalobce s osobou, která v letech 1994 a 1995 uzavírala s žalovanou pracovní
smlouvy, nebyla v řízení prokázána“, v souladu s ustanoveními § 122, § 123, §
211 a § 213 o.s.ř.
Vzhledem k uvedenému procesnímu pochybení nemohou (prozatím) obstát ani právní
závěry odvolacího soudu (že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr a že nejsou
důvodné ani ostatní žalobcem požadované nároky, jejichž „existence se přímo
váže k trvání pracovního poměru mezi účastníky“), které byly na výše zmíněném
skutkovém zjištění založeny.
Dovolací soud nesdílí ani úvahy odvolacího soudu o tom, že, i kdyby žalobce byl
tou osobou, která uzavřela se žalovanou předložené pracovní smlouvy, „nanejvýš
se mohlo mezi účastníky jednat o faktický pracovní poměr“, neboť „pracovní
smlouvy ze dne 1.9.1994 a 1.6.1995 neobsahují místo výkonu práce“.
Podle ustálené judikatury se tzv. faktickým pracovním poměrem rozumí právní
vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele práci,
ačkoliv mezi nimi nevznikl platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná
pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní
poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21
Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo
2029/2009]. Je mimo pochybnost, že pracovní smlouva musí – kromě druhu práce a
dne nástupu do práce – obsahovat také místo nebo místa výkonu práce, ve kterých
má být sjednaný druh práce vykonáván (srov. § 29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006 – dále jen „zák. práce“). Z
ustanovení § 32 odst. 1 zák. práce však vyplývá, že zákoník práce sice
požaduje, aby byla pracovní smlouva uzavřena písemně, avšak s nedodržením
předepsané písemné formy nespojuje výslovně neplatnost tohoto pracovněprávního
úkonu (srov. § 242 odst. 2 větu první zák. práce). Platná je proto pracovní
smlouva nejen tehdy, byla-li uzavřena písemně, ale i v případě, že byla
sjednána ústně, popřípadě jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, co chtěli
zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tj. konkludentně (k tomu srov. Sborník
stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 19). Nejde-li o výslovné
projevy vůle, lze považovat za sjednaný ten druh práce, který zaměstnanec bez
námitek začal pro zaměstnavatele vykonávat, za sjednané místo výkonu práce to
místo (organizaci, společnost, její organizační složku), v němž začal pracovat,
za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou
práci začal bez námitek se souhlasem zaměstnavatele skutečně vykonávat. V tomto
smyslu nebylo v projednávané věci – jak se podává z obsahu spisu - mezi
účastníky pochyb o tom, že místem výkonu práce je sídlo Velvyslanectví ČR v
Bagdádu. Okolnost, že je eventuelně dodatečně sepsána na příslušném formuláři
„řádná“ pracovní smlouva, jak tomu v řadě případů bývá, za této situace potom
znamená, že taková listina má povahu potvrzení o obsahu dříve konkludentně
sjednaných pracovních podmínek.
Kromě toho odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne eventuelní možnost
posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 187 zák. práce, neboť
v posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví, na výdělku a věcné
škody – mimo jiné - s tvrzením, že mu tato škoda vznikla v příčinné souvislosti
s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení právní povinnosti žalované
spočívající v tom, že „v rozporu s ustanoveními § 135 odst. 1, § 139 odst. 1 a
§ 170 odst. 1 zák. práce nezajistila pro žalobce jako zaměstnance bezpečnost
při práci, ani neodstraňovala pro něj rizikovou prácí, nýbrž naopak vytvářela
pro žalobce rizika a naváděla žalobce na rizikovou práci nehledě na hrozby,
kterých si byla vědoma“. Vzhledem k uvedenému tvrzení by tak mohlo (po poučení
žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.) připadat v úvahu zkoumání
obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jak podle ustanovení § 187 odst. 1
zák. práce, tak podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2017
JUDr. Zdeněk
Novotný
předseda senátu