21 Cdo 2767/2024-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská č. 2178/13, proti žalované SAFE4U, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Minská č. 546/15, IČO 02305518, zastoupené JUDr. Michalem Fraňem, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 218/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2024, č. j. 23 Co 171/2024-290, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Fraňa, advokáta se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, č. j. 23 Co 171/2024-290, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak?
3. Námitka dovolatele, v níž rozporuje závěr odvolacího soudu, že jmenováním do funkce jednatele žalované společnosti přestal být jejím zaměstnancem (respektive že jeho pracovní poměr tím zanikl), proto neobstojí. Podle judikatury Nejvyššího soudu právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, nebo aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3025/2023). V projednávané věci jsou proto v této souvislosti nevýznamné odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se projevu vůle (rozsudek ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008) a konkludentního uzavření smlouvy (rozsudek ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022).
4. Strany se přitom mohou dohodnout, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Rovněž si člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace mohou pro svůj vztah ujednat režim zákoníku práce; takové ujednání však (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod č. 35/2019 Sb. rozh. obč.). Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, pak pomíjí, že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/2023, byly závěry Nejvyššího soudu, že výkon funkce člena statutárního orgánu není možné vykonávat paralelně v obchodněprávním a pracovněprávním režimu (vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1673/2022), Ústavním soudem aprobovány.
5. Dovolacím důvodem vymezeným pod bodem III dovolání, že jednání žalované představuje zneužití práva a že žalovaná pouze těžila ze svého nepoctivého jednání, dovolatel pouze kritizuje rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by však vymezil právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
6. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017, podle jehož závěrů je (mimo jiné) na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné, je nepřiléhavý. Je tomu tak proto, že v projednávané věci postavil odvolací soud napadené rozhodnutí na závěru, že činnost, kterou člen statutárního orgánu vykonává z titulu výkonu funkce člena tohoto orgánu, nemůže tento člen vykonávat současně jako závislou práci. Učinil tak přitom v souladu s judikaturou dovolacího soudu (jak uvedeno shora).
7. Vyjadřuje-li dovolatel v bodě IV dovolání nesouhlas s právním posouzením absence naléhavého právního zájmu tak, jak je učinil odvolací soud, rovněž tím dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, neboť z námitek dovolatele není zřejmé, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem.
8. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu