21 Cdo 2781/2025-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v
Praze, Breitfeldova č. 704/1, proti žalované Raiffeisenbank a. s. se sídlem v
Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 49240901, zastoupené Mgr. Ing. Josefem
Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, o 366 814,631
EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C
322/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
června 2025, č. j. 25 Co 314/2023-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2023,
č. j. 25 Co 314/2023-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2025, sp. zn.
21 Cdo 1666/2024, odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v
části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok I), a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(výrok II).
4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 25 Co
314/2023-278, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka společnosti DIY Support s. r. o. za
společností Smartwares Safety & Lighting GmbH, nyní Smartwares Group
Deutschland GmbH (dále jen „Smartwares“), z titulu náhrady škody nebyla
zastavena ve prospěch zástavní věřitelky (Equa bank a. s.), a proto zástavní
věřitelka neporušila svoji povinnost vyplývající z této zástavní smlouvy, tedy
povinnost vymáhat tuto pohledávku za společností Smartwares.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Navrhl
přerušit řízení o dovolání a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl.
267 SFEU otázky k předběžnému rozhodnutí a poté, kdy bude rozhodnuto, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku
odvolacího soudu, případně, pokud by nebyly shledány důvody pro vyhovění této
žádosti, aby odložil vykonatelnost výroků o náhradě nákladů řízení.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“)].
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny
vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy
již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Dovolání uvedeným požadavkům nevyhovuje.
12. Byť dovolatel avizuje přípustnost dovolání v tom, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena“, s tím, že „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
týkající se obdobného smluvního případu neexistuje“, nepředkládá žádnou otázku
hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu
záviselo, a která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
13. Dovolatel při svém tvrzení, že „…odvolací soud nezohlednil
skutečnost, že posuzovaný případ obsahuje mezinárodní prvek…, že předmětem
zástavy byly tzv. přeshraniční pohledávky české obchodní společnosti za
německou obchodní společností…“ (srovnej bod 25 a násl. obsahu dovolání),
nedocenil, že odvolací soud (v rámci výkladu obsahu zástavní smlouvy ze dne 12.
9. 2014 – viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dospěl k závěru, že
sporná pohledávka společnosti DIY Support s. r. o. za společností Smartwares z
titulu odpovědnosti za škodu (od níž žalobce odvíjí svůj nárok) nebyla
předmětem posuzované zástavní smlouvy; je pak zcela bez významu, zda realizace
zástavního práva ve vztahu k této pohledávce by podléhala německému právu či
nikoliv.
14. Dovolatel tak staví své dovolací námitky na jiném skutkovém stavu,
než byl zjištěn odvolacím soudem, tedy zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze
o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud
vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko,
dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného
skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při
odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (nyní právního jednání – pozn.
dovolacího soudu) [o skutečné vůli stran jimi projevené], není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud
mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu – nyní právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné
výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v
logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
952/2014).
16. Pakliže ovšem dovolatel pouze podrobuje kritice výsledek
interpretace právního jednání (zde interpretace obsahu zástavní smlouvy ze dne
12. 9. 2014) a předkládá dovolacímu soudu vlastní představy o výsledku takové
interpretace (srov. bod III obsahu dovolání), nepředkládá soudu k posouzení
žádnou otázku, která by přípustnost dovolání zakládala; pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti
dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11.
2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023,
sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
17. Namítl-li žalobce v dovolání, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce
(srov. bod VI obsahu dovolání), resp. nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. bod V obsahu dovolání), namítá tak
zmatečnostní vadu uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., resp. jinou vadu
řízení; k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení
přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v
posuzovaném případě splněna není.
18. Vzhledem k výše uvedenému (srov. bod 13 tohoto odůvodnění) je zcela
bezpředmětný návrh dovolatele na „předložení věci Evropskému soudnímu dvoru“.
19. V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
22. O návrhu na odklad právní moci bylo rozhodnuto samostatným
usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu