21 Cdo 2830/2025-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavní věřitelky Erste Bank der oesterreichischen Sparkassen AG se sídlem ve Vídni, Am Belvedere č. 1, reg. číslo FN 286283f, zastoupené JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142a, a zástavní dlužnice R. M., zastoupené Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 690/15, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 431/2023, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2025, č. j. 18 Co 233/2024-183, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
1. Usnesením ze dne 24. 4. 2025, č. j. 18 Co 233/2024-183, Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 C 431/2023-152, jímž tento soud nařídil prodej zástavy ve výroku usnesení specifikované k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 13 907,33 EUR s úrokem ve výši 9,6490 % ročně z částky 13 907,33 EUR od 8. 8. 2023 do zaplacení a nákladů tohoto řízení. Námitku zástavní dlužnice (že zástavní smlouva ze dne 19. 3. 2010, uzavřená mezi zástavní věřitelkou a původní zástavkyní paní P. S., je neplatná, neboť původní zástavkyně nebyla vlastnicí zastavených nemovitostí z důvodu, že převodce, od něhož nemovitosti nabyla, pan R. Š., nebyl způsobilý k takovému právnímu úkonu pro duševní poruchu) soudy shledaly pro první fázi řízení o nařízení prodeje zástavy nedůvodnou.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání.
Dovolání je podle jejího názoru přípustné, neboť soud se při řešení otázky, zda v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy „je nutné provádět podrobné dokazování ohledně toho, zda zástavní smlouva byla uzavřena platně za situace, kdy existuje jiné již pravomocné soudní rozhodnutí, které říká, že zástavní dlužník (a potažmo zástavce), který zástavní smlouvu uzavřel, v době uzavření zástavní smlouvy (a ani nikdy jindy) nebyl vlastníkem zastavované nemovitosti“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „částečně jde také o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu v části doposud nebyla řešena“. Poukázala na zjištění, které vyplynulo z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 40 ICm 4584/2014-178, a navrhla, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
3. Zástavní věřitelka ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání zástavní dlužnice podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
8. Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 31. 12. 2013, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
9. Judikatura Nejvyššího soudu k problematice rozsahu zjišťovaných skutečností a jejich verifikace v první fází řízení o soudním prodeji zástavy (tedy řízení podle § 353a a násl. z. ř. s.) je stabilně jednotná v následujících závěrech.
10. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o.
s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sb. rozh. obč., nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněného pod číslem 67/2011 Sb. rozh. obč.).
11. Z recentních rozhodnutí lze odkázat na závěry, které učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 829/2022, nebo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023.
12. Uvedené neznamená, že by nebylo možno uvést (a doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v řízení podle § 353a a násl. z. ř. s. posuzovaných skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují [typicky půjde například o případ, kdy např. neplatnost zástavní smlouvy vyplývá již z jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015)]. Obecněji lze formulovat závěry výše uvedeného usnesení tak, že je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu, skutečnost, že zástavní smlouva je neplatná, nebo skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z.
ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 447/2023).
13. K námitce zástavní dlužnice lze poukázat na závěry, vyjádřené již v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000 Sb. rozh. obč., v němž k výkladu citovaného ustanovení Nejvyšší soud vysvětlil, že ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a o. s. ř.) je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění; pouze právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 986/2022).
14. Námitka zástavní dlužnice, jak byla v řízení formulována, uvedenému požadavku nevyhovuje, ba právě naopak by se oprávněnost této námitky (tedy námitky, že původní zástavkyně nebyla vlastnicí zastavených nemovitostí) bez rozsáhlého dokazování dovodit nemohla. Poukaz zástavní dlužnice na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 40 ICm 4584/2014-178, není případný, neboť tímto rozsudkem [jímž došlo (v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek pana D. S.) k vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka] nebyla otázka vlastnictví předmětných nemovitostí s účinky závaznosti takového rozsudku (viz bod 13 tohoto odůvodnění) vyřešena.
15. Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu