21 Cdo 974/2019-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní
věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze, Radlická č.
333/150, IČO 13584324, proti zástavnímu dlužníku P. V., narozenému dne XY,
bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí A. V., narozenou dne XY, bytem v XY , o
soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34
C 396/2016, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 11. října 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.
září 2017, č. j. 34 C 396/2016-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 7. 12. 2016 u Okresního soudu v Ústí
nad Labem domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to
„spoluvlastnického podílu k bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, XY na
pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných
částech domu, vše v části obce XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti
730/16128 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu
vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pro pohledávku
zástavního věřitele ve výši 598.217,90 Kč na jistině, 207.186,08 Kč na
příslušenství úvěru ke dni 5. 12. 2016 včetně, úroku ve výši 6,36 % ročně z
částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení a nákladů
řízení o soudním prodeji zástavy“. Návrh zdůvodnila zejména tím, že dne 1. 11.
2006 uzavřela s panem V. V. a panem P. V. smlouvu o poskytnutí hypotečního
úvěru, na jejímž základě měla poskytnout hypoteční úvěr ve výši 650.000 Kč.
Úvěr byl dočerpán podle dispozic dlužníků dne 8. 11. 2006. Po zaslání oznámení
k úvěrové smlouvě ze dne 8. 11. 2006 měli dlužníci povinnost splácet pravidelné
měsíční anuitní splátky a úvěr měl být splacen nejpozději do 20 let od první
splátky. Podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 2006 bylo k
zajištění shora uvedené pohledávky zřízeno zástavní právo k nemovitostem, jak
jsou specifikovány výše. Dlužníci podmínky úvěrové smlouvy neplnili, nejstarší
splátka, která nebyla řádně a včas zaplacena, byla splatná ke dni 25. 10. 2009.
Dlužníci přes výzvy věřitelky nezaplatili splatný dluh a ani neobnovili řádné
splácení úvěru, zástavní věřitelka je v souladu s úvěrovou smlouvou dopisem ze
dne 26. 10. 2016 vyzvala k okamžitému splacení celého dluhu.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 9. 2017, č. j. 34 C
396/2016-63, návrh zástavní věřitelky na nařízení prodeje zástavy zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že „zástavní věřitelka uzavřela s panem V. V. dne 1. 11. 2006 Smlouvu
o poskytnutí hypotečního úvěru, kterou podepsal i zástavní dlužník, na základě
níž poskytla zástavnímu dlužníku a V. V., vůči kterému bylo zahájeno
insolvenční řízení, úvěr ve výši 650.000 Kč…“, že tato pohledávka zástavní
věřitelky byla zajištěna zástavním právem ke „spoluvlastnickému podílu
zástavního dlužníka k bytové jednotce…a zástavní právo bylo vloženo do katastru
nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2006“. V řízení však vyšlo
najevo, že zástavní dlužník byl zbaven způsobilosti k právním úkonům (k
právnímu jednání) a „tudíž je zřejmé, že zástavní smlouva a smlouva o
poskytnutí hypotéčního úvěru byla zástavním dlužníkem podepsána v době, kdy
zástavní věřitel (myšleno zřejmě „zástavní dlužník“) nebyl svéprávný, a proto
jsou smlouvy podle § 38 odst. 1 obč. zák. neplatné“.
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
11. 10. 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že „…zástavní dlužník byl rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 21 P 2/2004-157, ve
věci prodloužení doby omezení svéprávnosti omezen ve svéprávnosti mimo jiné v
rozsahu, že není schopen uzavírat smlouvy, které by ho zavazovaly k finančnímu
plnění a ze kterých vyplývají finanční závazky, není schopen nakládat s
nemovitostmi, přičemž tímto rozsudkem byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne
14. 11. 2003, č. j. 21 Nc 614/2002-18, kterým byl žalovaný (zástavní dlužník)
zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zástavní věřitelka na jedné straně a
zástavní dlužník spolu s V. V. podepsali dne 1. 11. 2006 Smlouvu o poskytnutí
hypotečního úvěru č. 3300/145997-01/06/01-001/00/R, na jejímž základě zástavní
věřitelka poskytla zástavnímu dlužníku a V. V. úvěr ve výši 650 000 Kč za
účelem nákupu nemovitosti. K zajištění pohledávky včetně příslušenství podepsal
dne 31. 10. 2006 zástavní dlužník spolu s V. V. se zástavní věřitelkou a
společností TEREKON, s. r. o. jako zástavcem zástavní smlouvu k nemovitosti č. 3300/145997-01/06/01-002/00/R (dále jen „zástavní smlouva“), jíž zástavce
zastavil bytovou jednotku č. XY v budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY,
spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu čp. XY,
XY, vše v k.ú. XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na pozemku
parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY. Zástavní právo bylo vloženo do katastru
nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálním
pracovištěm XY, č. j. 4793/2006-510 s právními účinky vkladu dne 1. 11. 2006. Zástavní dlužník je na základě kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2006 s účinky
vkladu ke dni 2. 11. 2006 zapsán jako spoluvlastník bytové jednotky č. XY v
budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti
730/16128 na společných částech domu čp. XY, XY, vše v k. ú. XY, a
spoluvlastnického podílu o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, obec XY,
k. ú. XY v rozsahu ?“. Odvolací soud při právním hodnocení vyšel z ustanovení §
358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a cituje
rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména potom „rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009“, dovodil,
že „…v posuzované věci bylo zjevné, že zástavní dlužník neměl již v době
uzavření smlouvy o hypotečním úvěru (dne 1. 11. 2006) a zástavní smlouvy (dne
31. 10. 2006) způsobilost k právním úkonům. Tyto dva právní úkony zástavního
dlužníka je tedy třeba podle § 38 odst. 1 obč. zák. posoudit ve vztahu k
zástavnímu dlužníkovi jako neplatné, jak správně dovodil soud prvního stupně. Pro tento závěr není relevantní, že druhý obligační a zástavní dlužník V. V. se
platně zavázat uvedenými smlouvami mohl.
Jak vyplývá z výše uvedeného, na
závěru o neplatnosti zmíněných právních úkonů nic nemění ani uskutečněný vklad
práva do katastru nemovitostí podle těchto smluv, neboť na základě od počátku
neplatné smlouvy právo nevzniká. Pro úplnost je třeba … dodat, že zástavní
právo ve prospěch zástavní věřitelky, zatěžující předmětné nemovitosti, sice
mohlo být společností TEREKON s. r. o. jako zástavcem platně zřízeno, avšak
následným převodem předmětu zástavního práva nemohlo platně přejít na
zástavního dlužníka, neboť ten v rozhodné době neměl způsobilost k právním
úkonům…“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „…se odvolací soud při řešení
hmotněprávních otázek souvisejících s posuzováním platnosti zástavní resp.
úvěrové smlouvy, jakož i při řešení procesně právní otázky, zda lze prodej
zástavy nařídit, ač byl dle jeho názoru vlastníkem zástavy ve skutečnosti někdo
jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Zástavní věřitelka namítá nesprávnost
právního posouzení věci, která konkrétně spočívá v tom, že závěr o neplatnosti
zástavní smlouvy a úvěrové smlouvy odvolací soud opírá o zbavení způsobilosti
zástavního dlužníka P. V. k právním úkonům před uzavřením uvedených smluv; a
dále v tom, že ačkoliv odvolací soud tvrdí, že zástavní právo v projednávaném
případě vzniknout mohlo, leč nemohlo v důsledku zbavení způsobilosti k právním
úkonům zástavního dlužníka P. V. na tohoto následně přejít, zástavní věřitel
nemá možnost domáhat se žalobou nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví
zástavního dlužníka. Dle názoru dovolatelky je nesprávná již samotná myšlenková
konstrukce napadeného usnesení. Odvolací soud zde totiž tvrdí, že jednání
jednoho z účastníků, nezpůsobilého k právním úkonům, při uzavírání smlouvy, má
mít za následek absolutní neplatnost smlouvy, a tedy neexistenci práva smlouvou
založeného. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nerozlišuje mezi neplatným právním
úkonem zástavního dlužníka a neplatnou smlouvou jako celkem, když navíc
nesvéprávný zástavní dlužník zástavní právo vůbec nezřizoval, nýbrž toliko
nemovitost, již zatíženou zástavním právem, následně nabyl. V napadeném
usnesení odvolací soud hovoří o absolutní neplatnosti zástavní a úvěrové
smlouvy, ovšem zároveň odvolací soud konstatuje, že zástavní právo ve prospěch
zástavní věřitelky, zatěžující předmětné nemovitosti … mohlo být (a také bylo)
společností TEREKON s. r. o. jako zástavcem platně zřízeno. Odvolací soud
posuzovanou věc hodnotil jednoznačně v rozporu s konstantní judikaturou
dovolacího soudu, když žalobu o nařízení prodeje zástavy zamítl v rozporu s
usnesením „NS ČR ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007“, případně též s
usnesením „NS ČR ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3596/2012“. Zástavní
věřitelka navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Zástavní dlužník se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání zástavní věřitelky podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro námitku, zda „lze zamítnout žalobu (o nařízení
soudního prodeje zástavy) při zjištění, že zástavním dlužníkem je někdo jiný,
než kdo byl v žalobě označen“, neboť při řešení této otázky se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v
současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy (dne 30.
10. 2006) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení
o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 31. 12.
2013, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit
jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za
podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných
důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti
uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 164 odst. 1 věta první obč. zák. zástavní právo působí vůči
každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo
nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon
jinak.
Podle ustanovení § 164 odst. 2 obč. zák. ten, vůči němuž působí zástavní právo
podle odstavce 1, má postavení zástavního dlužníka.
Podle ustanovení § 165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním
právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z
výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka
byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno
příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo
jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Zástavní právo působí proti
každému pozdějšímu nabyvateli zajištěné věci (§ 164 odst. 1 obč. zák.). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.).
Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo
soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Jde o zvláštní typ řízení
před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a
odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož
se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty
první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se
současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje
zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby
se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního
stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení
zástavního dlužníka, a s tím, že návrh doručí zástavnímu dlužníku až spolu s
usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do dne
31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod číslem
11/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy
(jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení
posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř.
s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění
dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu
provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji
zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke
sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho
návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní
věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně
osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního
věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval
dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí
dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho
zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani
ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon
rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k
prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov.
též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1520/2009, uveřejněné pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
K doložení existence zajištěné pohledávky zástavní věřitelka předkládá „Smlouvu
o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo: 3300/145997-01/06/01-001/R“,
uzavřenou dne 31. 10. 2006 mezi Hypoteční bankou a. s. jakožto věřitelkou a
panem V. V. a P. V. jako dlužníky, jejímž obsahem byl závazek věřitele
poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 650.000 Kč pro účely nákupu nemovitosti,
závazek dlužníků úvěr včetně úroků (a „dalšího příslušenství“) vrátit a závazek
„dlužníků zajistit úvěr zřízením zástavního práva k nemovitostem“ v čl. VII.
smlouvy specifikovaným. Uvedená smlouva nese prima facie všechny znaky úvěrové
smlouvy dle § 497 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Dále z obsahu smlouvy je nutno dovodit, že „dlužníci“ jsou v postavení jak
věřitelů (ve vztahu k povinnosti banky dohodnuté finanční prostředky
poskytnout), tak dlužníků (ve vztahu k vlastní povinnosti peněžní prostředky
vrátit) solidárních (§ 511 odst. 1 obč. zák., § 513 obč. zák.). Dále je
nesporné skutkové zjištění, že v době uzavření této smlouvy byl pan P. V.
zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům (§ 10 odst. 1 obč. zák.), jím
osobně učiněný právní úkon (uzavření úvěrové smlouvy) bylo a je nutno považovat
za neplatný (§ 38 odst. 1 obč. zák.). Potud jsou závěry a úvahy odvolacího
soudu správné. Není však již správný závěr odvolacího soudu, že „…není
relevantní, že druhý obligační a zástavní dlužník V. V. se platně zavázat
uvedenými smlouvami mohl…“. K této problematice (tedy k problematice uzavření
smlouvy mezi vícero osobami, kdy důvod neplatnosti smlouvy svědčí pouze ve
vztahu k některé z nich), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn.
32 Cdo 2936/2012, uveřejněném pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyslovil a odůvodnil závěr, že v
případě, kdy smlouva o úvěru je uzavřena též s osobou, ohledně níž by bylo
možno dovodit důvod neplatnosti této smlouvy, nezakládá to důvod neplatnosti
smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Jinak řečeno, skutečnost, že úvěrová
smlouva je pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků ve vztahu
k němu neplatná, neznamená, že je neplatná jako celek i ve vztahu ke druhému
(spolu)dlužníku. Z uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než, že pro tuto fázi
řízení je existence zastavené pohledávky osvědčena a rozhodnutí odvolacího
soudu není v této části správné.
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou
(smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro
závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný
právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního
práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus
zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení
§ 161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy.
Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji
zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první o.
s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti
smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto
první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo
jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo
uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod
neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z
jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu
zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit
tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným
tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o
soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností
uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu
provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn.
21 Cdo 3447/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21
Cdo 3127/2012).
K doložení existence zástavního práva zástavní věřitelka předložila listinu –
„Zástavní smlouva k nemovitosti reg. číslo: 3300/145997-01/06/01-002/00/R“ ze
dne 31. 10. 2006, uzavřenou mezi Hypoteční bankou a. s. jako zástavním
věřitelem, a společností TEREKON, s. r. o. jako zástavcem, dále jsou jako
„účastníci“ (dlužníci) této smlouvy označeni i pan V. V. a pan P. V. Obsahem
smlouvy je zřízení zástavního práva k nemovitostem (bytové jednotce č. XY,
spoluvlastnický podíl na společných částech domu a spoluvlastnický podíl k
pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) ve vlastnictví zástavce
(společnosti TEREKON, s. r. o.) k zajištění pohledávky, charakterizované jako
„vyplývající ze Smlouvy o hypotečním úvěru pod reg. č.: :
3300/145997-01/06/01-001/R na výši 650.000 Kč…“. Zástavní smlouva prima facie
splňuje všechny náležitosti smlouvy platné, neboť jsou řádně označeny smluvní
strany (zástavní věřitel, zástavce – zástavní dlužník), předmět zástavy a
pohledávka, jejímuž zajištění zástavní právo slouží a která je naprosto
nezaměnitelná s pohledávkou jinou (srov. ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. a
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016).
Smlouvu nepochybně uzavírali účastníci (zástavce a zástavní věřitel) plně
způsobilí k právním jednáním, nelze tedy dovodit zjevný důvod neplatnosti této
smlouvy. Skutečnost, že ve vztahu k panu P. V. nemusely nastat účinky
vyjádřené v ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák., je již z hlediska možnosti
nařídit prodej zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. bezvýznamná; jak správně
poukázala dovolatelka, uvedená skutečnost má význam pouze pro stanovení
správného okruhu účastníků řízení o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 623/2007, které bylo
uveřejněno pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, použitelnost
rozhodnutí i na řízení vedená podle z. ř. s. potom vyplývá např. z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4914/2016, které bylo
uveřejněno pod č. 110 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018),
žalobu pro takové zjištění však nelze zamítnout (srov. tamtéž).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v řešení otázky významu
kontraktační nezpůsobilosti jednoho ze (spolu)dlužníků pro závěr, zda zástavní
věřitel řádně doložil existenci zastavené pohledávky a existenci zástavního
práva, není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ústí nad Labem)
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu