21 Cdo 2837/2024-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Na Přesypu s. r. o. se sídlem v Olomouci – Hodolanech, Babíčkova č. 1123/6, IČO 08923116, zastoupeného JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého č. 592/19, proti žalovanému ZA VODOU s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská č. 88/9, IČO 03838641, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky č. 833/5, o určení, že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 232/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024, č. j. 58 Co 115/2024-440, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 58 Co 115/2024-440, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je [v závěru, že v projednávané věci „nejsou splněny zákonné podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“ do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 304/2020] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dávající soudu možnost přerušit řízení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).
4. Důvody k přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si je soud oprávněn vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný pod č. 169/2011 v časopise Soudní judikatura).
5. V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že jeho spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na nemovitých věcech (pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) není zatížen zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 14. 8. 2015 k zajištění pohledávky žalovaného z úvěrové smlouvy ze dne 9. 7. 2015. Současně je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 304/2020 mezi totožnými účastníky řízení o vyloučení věci (předmětného spoluvlastnického podílu žalobce na nemovitých věcech) z výkonu rozhodnutí, kterým byl nařízen soudní prodej zástavy (excindační žaloba podaná po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.).
6. Odvolací soud při posuzování důvodů pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přihlédl především k tomu, že v souběžně probíhajícím řízení o vylučovací (excindační) žalobě vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 304/2020 je otázka, zda jsou předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem, řešena pouze jako předběžná a že rozhodnutí o ní (oproti rozhodnutí v nyní projednávané věci) nebude součástí výroku rozhodnutí a tedy ani závazné pro rozhodnutí ve věci o určení, zda nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem (ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.), byť by byly v obou řízeních posuzovány stejné skutečnosti [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, a v nich uvedený závěr, že řešení otázky, která nebyla předmětem řízení a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné]. Vzal dále v úvahu, že případné zamítnutí excindační žaloby samo o sobě nevede k zániku zástavního práva, a přihlédl též ke stavu řízení o excindační žalobě, které se nachází (přestože již proběhla 3 jednání) ve stadiu doplňování tvrzení a označování důkazů účastníky k výzvám soudu.
7. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jako důvod pro přerušení řízení neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – skutečnost, že „skončí-li excindační spor neúspěchem žalobce, odpadne zkoumání naléhavého právního zájmu na rozhodnutí v určovacím sporu“, pak přehlíží, že dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že prostřednictvím žaloby o určení, že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem, nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky řízení zahájeného takovou žalobou, jestliže se žalovaný (zástavní věřitel) již domáhá soudního prodeje zástavy, neboť způsobilým prostředkem obrany zástavního dlužníka v takovém případě není uvedené určení, ale jen jeho námitky, které jsou v příslušném řízení způsobilé odvrátit prodej zástavy. Žaloba o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, za této situace neslouží potřebám praktického života a žalobce (zástavní dlužník) nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 103/2016). Z uvedeného vyplývá, že výsledek řízení o vyloučení věci (předmětného spoluvlastnického podílu žalobce na nemovitých věcech) z výkonu rozhodnutí, kterým byl nařízen soudní prodej zástavy, nemá pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že jeho spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech není zatížen zástavním právem, žádný význam.
8. Neshledal-li odvolací soud v projednávané věci za uvedených okolností důvod k přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 304/2020 a změnil-li proto usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje, odpovídá jeho postup výše uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
9. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje-li v souvislosti s tím na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018, pak přehlíží, že odvolací soud naopak zjevně z obecných závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí vycházel.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu