21 Cdo 2989/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem
Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná č. 704/12, proti žalovanému P.
K., advokátovi se sídlem XY, jako insolvenčnímu správci dlužníka S. K. A. s. r.
o. „v likvidaci“, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. René Gemmelem,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2, o 265.868,-
Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C
3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.
dubna 2018, č. j. 16 Co 170/2017-306, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Reného Gemmela, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č.
39/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 16 Co 170/2017-306, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že uzavření pracovní smlouvy
mezi společností S. K. A. s. r. o. a žalobcem dne 1. 3. 2007 bylo simulovaným
právním úkonem (jednáním)] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce posuzování povahy právního vztahu mezi žalobcem a
společností S. K. A. s. r. o. z hlediska, zda právní úkon účastníků nebyl jen
simulován, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3356/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3613/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo
4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017, z
jejichž odůvodnění vyplývá, že právní úkon (jednání) může být z hlediska
vážnosti vůle také simulovaný nebo disimulovaný. Při simulaci jednající osoba
jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou
opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím
zastřel jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně
platí, že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné
pro nedostatek vážné vůle. Má-li být právním úkonem učiněným
„naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný
právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 4 a §
18 zák. práce a § 41a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního
úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu
ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (srov. § 4 a § 18 zák. práce, § 39 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013) - disimulovaný právní
úkon (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 41a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do
31. 12. 2013). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo
disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“
simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na
obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze; k otázce výkonu závislé
práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2680/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo
992/2017, z nichž mimo jiné vyplývá, že závislou prací je práce, která je
vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, že
je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v
pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti
zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na
jeho odpovědnost; k otázce aplikovatelnosti ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z
hlediska vázanosti soudu tím, jak soud v jiném řízení v důvodech svého
rozhodnutí posoudil předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí v dané věci,
srov.
rozsudek ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod
číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2009, rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo
669/2014, z jejichž odůvodnění – mimo jiné – vyplývá, že, i když obecně platí,
že tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou
stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti
nedospívaly k rozdílným právním závěrům, nelze (s přihlédnutím k tomu, že
skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně) vyloučit ani
možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně] a není
důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel, že se soudy nezabývaly platností disimilovaného právního
úkonu (jednání), přehlíží, že již soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil, v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „vůle smluvních
stran při uzavírání pracovní smlouvy nesměřovala ke vzniku pracovního poměru
žalobce u S. K. A., nýbrž pravým účelem uzavření této smlouvy bylo jednak
zachování vlivu žalobce na potravinářský provoz u subjektu, který byl
pokračovatelem provozu společnosti K. O. s. r. o., a současně žalobce uzavřením
pracovního poměru sledoval zájem na tom, aby bylo za něj placeno sociální a
zdravotní pojištění a započítávaly se mu roky do starobního důchodu. Tuto vůli
smluvních stran soud dovozuje ze svědecké výpovědi P. B. a dále z okolností
založení společnosti S. K. A., při kterém hrál žalobce zcela klíčovou roli;
společnost S. K. A. žalobce fakticky vymyslel a založil, byť formálně k jejímu
založení využil P. B., dále tuto společnost ovládal a řídil, byť se formálně
vydával za technika pracujícího v pracovním poměru“.
Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s otázkou, proč nevycházel ze závěrů
přijatých při řešení předběžné otázky v druhém soudním řízení (ve věci žalobce
P. L., syna žalobce v této věci M. L., které bylo vedeno u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 85 C 3/2013, a kde soudy dospěly k opačnému závěru, než v
této věci, tedy k závěru, že „P. B. byla skutečným jednatelem a společníkem
společnosti S. K. A. s. r. o. a že P. L. byl skutečným zaměstnancem této
společnosti). Vyjádřil se k tomu, zda a v jakém rozsahu byl skutkový stav
zjištěný v nyní posuzované věci odlišný od skutkového stavu zjištěného v druhém
řízení, takže dovoloval prolomení principu právní jistoty potud, že ve dvou
různých řízeních byla řešená předběžná otázka posouzena odlišně („v nyní
projednávané věci se nejednalo o stejnou věc mezi týmiž účastníky“ a „důkazní
situace“, kterou popsal, „byla rozdílná“).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu