ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně D. O., zastoupené Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti žalované Sociální služby města
Přerova, p. o. se sídlem v Přerově, Kabelíkova č. 3217/14a, IČO 49558854,
zastoupené Mgr. Markem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám.
č. 641/15, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o
náhradu platu ve výši 51 584 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn.
10 C 217/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. dubna 2023, č. j. 16 Co 198/2022-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku krajského soudu se
odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 585 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka
Roubala, advokáta se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. č. 641/15.
1. Dopisem ze dne 17. 5. 2021, doručeným žalobkyni dne 18. 5. 2021,
žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření
spatřovala v neomluvené absenci žalobkyně v délce trvání 15 pracovních dnů (od
28. 4. 2021 do 17. 5. 2021).
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 16. 7. 2021 se
žalobkyně domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné a její pracovní poměr nadále trvá, a současně požadovala zaplacení
náhrady platu za období od 19. 5. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 51 584 Kč a dále
za období ode dne 1. 7. 2021 do doby, kdy jí žalovaná umožní pokračovat v práci
nebo kdy bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, ve výši vycházející z jejího průměrného hodinového výdělku; podáním ze
dne 25. 10. 2021 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět v rozsahu požadavku na
náhradu mzdy za dobu ode dne 1. 7. 2021 a soud prvního stupně usnesením ze dne
17. 2. 2022 řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. Žalobkyně uvedla,
že pracovní poměr u žalované jí vznikl dne 14. 5. 2014, podle náplně práce z
15. 5. 2017 pracovala u žalované jako pracovník v sociálních službách, dne 9. 3. 2021 nabylo účinnosti mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN ze dne 5. 3. 2021, v němž bylo adresátům tohoto
opatření mimo jiné uloženo s frekvencí jedenkrát za pět dnů provést preventivní
vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 způsobem tam
určeným u všech svých zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého kontaktu s
pacienty nebo uživateli sociálních služeb. Žalobkyně se v období od 26. 1. 2021
do 29. 3. 2021 vždy při vstupu na pracoviště podrobovala testování stanovenou
metodou, tj. formou POC antigenních testů, od 8. 4. 2021 začala tyto testy
odmítat ze zdravotních důvodů souvisejících s nadcházejícím alergickým obdobím
a skutečnost, že je alergička a má slabé astma, doložila potvrzením o
zdravotním stavu ze dne 14. 4. 2021. Že jí prováděný způsob testování ze
zdravotních důvodů nevyhovuje, začala řešit bezprostředně po zjištění problému,
a to nejprve se zástupci žalované J. Ž. a I. V., následně písemnou žádostí ze
dne 6. 4. 2021 o zaslání písemného příkazu zaměstnanci, kde mimo jiné
zrekapitulovala, proč jí testy poskytnuté žalovanou nevyhovují. V reakci na
tento dopis jí žalovaná dne 12. 4. 2021 s odkazem na mimořádné opatření
sdělila, že jejímu požadavku na provedení testování podle jejího výběru a
následné prokázání testování čestným prohlášením nelze vyhovět. Počínaje dnem
8. 4. 2021 žalobkyně po příchodu do zaměstnání v pracovních dnech nebyla
vpuštěna na pracoviště, přestože neodmítala testování jako takové, ale – na
základě odůvodnění mimořádného opatření, jež doporučovalo zvážit i jiné způsoby
testování – pouze požadovaný druh testu s tím, že se otestuje vlastním
neinvazivním testem a výsledek sdělí formou čestného prohlášení. Samotest s
následným čestným prohlášením, které pravidelně zasílala žalované, aby mohla
být vpuštěna na pracoviště, žalobkyně provedla ve dnech 8. 4. 2021, 14. 4. 2021, 19. 4. 2021, 26. 4. 2021, 3. 5. 2021, 10. 5. 2021, 17. 5. 2021 a 24. 5. 2021. Dne 26. 4. 2021 byla žalobkyni doručena výzva žalované, aby nastoupila do
zaměstnání a podrobila se povinnému testování v souladu s mimořádným opatřením,
současně jí bylo sděleno, že v pracovních dnech od 8. 4. 2021 do 23. 4.
2021
absentovala v zaměstnání, a protože se jednalo o překážky na straně
zaměstnance, nepřísluší jí náhrada mzdy, byla informována, že žalovaná nemůže
přistoupit na jinou formu testování, neboť takový postup není právně možný, a
byla upozorněna, že nepodrobí-li se předepsanému testování, budou její další
absence vyhodnoceny jako neomluvené a dojde k ukončení pracovního poměru. Dne
18. 5. 2021 bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro
neomluvenou absenci v zaměstnání v období od 28. 4. 2021 do 18. 5. 2021, na to
žalobkyně při převzetí reagovala sdělením, že se zrušením pracovního poměru
nesouhlasí a důvody své nepřítomnosti na pracovišti považuje za překážku na
straně zaměstnavatele, čímž dala současně najevo, že trvá na tom, aby ji
žalovaná nadále zaměstnávala, a tuto vůli následně potvrdila e-mailem ze dne
19. 5. 2021 zaslaným na e-mailovou adresu žalované. Žalobkyně vyjádřila
přesvědčení, že z její strany nemohlo dojít k porušení jakýchkoliv povinností
týkajících se jí vykonávané práce.
3. Žalovaná se bránila námitkou, že absence žalobkyně vznikla z důvodu
její neochoty nechat se testovat standardním způsobem, jak bylo mimořádným
opatřením Ministerstva zdravotnictví uloženo všem poskytovatelům sociálních
služeb, k nimž náleží i žalovaná. Protože se žalobkyně odmítla podle tohoto
opatření testovat, nemohla být vpuštěna na pracoviště. Své tvrzení, že je
alergik a že by jí požadované testy mohly způsobit zdravotní potíže, nijak
nepodložila a ani z prohlášení lékařky MUDr. Kalabusové, které předložila
teprve 14. 5. 2021, nic takového nevyplývá. Žalobkyni bylo opakovaně – i
písemně – vysvětleno, že jí prosazovaný přístup k povinnému testování není
možno akceptovat. Pokud se žalobkyně opírá o část odůvodnění mimořádného
opatření, připouštějící zvážení odběru i jiného biologického materiálu či jiným
způsobem, jde pouze o možnost a doporučení, které není závazné, navíc z
navazujícího textu vyplývá, že je na místě o něm uvažovat až tehdy, pokud je u
daného poskytovatele sociálních služeb nedostatek zdravotnických pracovníků, u
žalované však k takovému nedostatku zdravotnických pracovníků nikdy nedošlo,
odkaz žalobkyně na tuto nezávaznou část mimořádného opatření je proto
nepřiléhavý. Žalovaná se od začátku této situace snažila nalézt kompromisní
řešení, nabídla žalobkyni nejprve možnost neplaceného volna, dále řádnou
dovolenou a pak od 12. 4. 2021 možnost neinvazivních testů z okraje nosu,
možnost projednat celou záležitost osobně za přítomnosti právních zástupců a
naposledy dohodu o ukončení pracovního poměru, žalobkyně však ani na jednu z
nabízených možností nepřistoupila. Podle názoru žalované byl její postup v
souladu s právními předpisy a pracovní poměr žalobkyně byl ke dni 18. 5. 2021
řádně ukončen.
4. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 C
217/2021-87, určil, že okamžité rozvázání pracovního poměru dané žalovanou
žalobkyni dne 18. 5. 2021 je neplatné a pracovní poměr žalobkyně trvá (výrok
I), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 51 584 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a uložil žalované nahradit žalobkyni
náklady řízení ve výši 96 059,63 Kč k rukám její zástupkyně (výrok III). Vyšel
ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze
dne 12. 5. 2014 na pozici pracovník v sociálních službách, na základě dodatku k
pracovní smlouvě ze dne 26. 2. 2018 byl pracovní poměr sjednán na dobu
neurčitou a na základě dodatku uzavřeného dne 21. 4. 2017 došlo od 15. 5. 2017
ke změně sjednaného druhu práce na pracovník v sociálních službách – základní
výchovná nepedagogická činnost. Náplní její práce bylo provádění činností, při
nichž se individuálně věnovala klientům žalované. Dne 5. 3. 2021 vydalo
Ministerstvo zdravotnictví mimořádné opatření č. j. MZDR-47828/2020-20/MIN/KAN
podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví,
a § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii
onemocnění COVID-19, kterým nařídilo všem poskytovatelům zdravotních služeb
poskytujícím dlouhodobou lůžkovou péči nebo domácí péči a všem poskytovatelům
sociálních služeb v zařízení domovů pro osoby se zdravotním postižením, domovů
pro seniory nebo domovů se zvláštním režimem, poskytovatelům sociálních služeb
poskytujícím odlehčovací služby v pobytové formě, poskytovatelům sociálních
služeb v zařízení týdenního stacionáře nebo chráněného bydlení a poskytovatelům
sociálních služeb poskytujícím osobní asistenci a poskytovatelům pečovatelské
služby s účinností od 9. 3. 2021 s frekvencí 1x za 5 dní provést preventivní
vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC
antigenních testů provedených zaměstnancem, který je zdravotnickým pracovníkem,
nebo poskytovatelem zdravotních služeb, s nímž má uzavřenu smlouvu nebo se
kterým uzavře smlouvu, u všech zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého
kontaktu s pacienty nebo uživateli sociálních služeb. V odůvodnění opatření
bylo uvedeno, že s ohledem na diskomfort testovaných osob při opakovaném
nasofaryngeálním stěru je doporučeno zvážit i odběr jiného biologického
materiálu, nebo jiným způsobem (sliny, kloktání, stěr z nosu), pokud je to v
souladu s návodem výrobce testu. S ohledem na nedostatek zdravotnických
pracovníků, kteří by mohli provádět pravidelné testování zaměstnanců, což je i
nadále považováno za zlatý standard, bylo umožněno tak jako u jiných
zaměstnavatelů provádění antigenních testů laickou osobou, a to testem
poskytnutým zaměstnavatelem. Dne 8. 4. 2021 nebyla žalobkyně vpuštěna na
pracoviště proto, že se odmítla podrobit testování u zaměstnavatele. Téhož dne
jí bylo předáno písemné sdělení o nevpuštění na pracoviště. Dne 18. 5. 2021
bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 17. 5.
2021,
jímž zaměstnavatel zrušil okamžitě pracovní poměr žalobkyně z důvodu podle § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro neomluvené absence v trvání 15 dnů v době
od 28. 4. 2021 do 17. 5. 2021, když předchozí období od 8. 4. 2021 do 27. 4. 2021 bylo žalovanou posouzeno jako překážka na straně zaměstnance bez nároku na
náhradu mzdy. Žalobkyně se v rozhodném období každý den dostavovala do
zaměstnání a domáhala se vstupu na pracoviště, prováděla si testy na Covid-19 s
tím, že o výsledku vždy sepsala čestné prohlášení, které doručila žalované, a
to ze dne 8. 4. 2021, 14. 4. 2021, 19. 4. 2021, 26. 4. 2021, 3. 5. 2021, 10. 5. 2021, 17. 5. 2021 a 24. 5. 2021. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou
dány podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť jednání žalobkyně
nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Pokud žalobkyně
požadovala testování testy ze slin ze zdravotních důvodů, mělo jí to být
žalovanou umožněno, neboť mimořádné opatření ze dne 5. 3. 2021 testování jinou
formou nevylučovalo (nezakazovalo). Nic také nebránilo tomu, aby test ze slin,
který byla žalobkyně ochotna hradit ze svého a také to činila, byl proveden
před zdravotnickým pracovníkem. Za podstatnou vzal i skutečnost, že žalobkyně
neodmítala testování jako takové, pouze požadovala testování jiným druhem testů
ze zdravotních důvodů, denně se dostavovala do zaměstnání a byla ochotna
pracovat, vzal v úvahu i její dosavadní přístup k plnění pracovních povinností,
když k osobě žalobkyně nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, naopak byla
hodnocena kladně, pravidelně dostávala odměny za práci a nebyla zjištěna žádná
porušení pracovních povinností ani kázeňské prohřešky. Uzavřel, že ze strany
žalobkyně k žádnému porušení pracovních povinností nedošlo, natož k zvlášť
hrubému, a absenci žalobkyně v práci nelze hodnotit jako neomluvenou. Poukázal
na to, že sama žalovaná část období, v němž nevpouštěla žalobkyni na
pracoviště, vyhodnotila jako omluvenou absenci (překážku na straně
zaměstnance), a také na to, že podle výkladu MPSV se odmítnutí testování
zaměstnancem má posuzovat jako jiná důležitá osobní překážka v práci na straně
zaměstnance, za niž zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy, tedy omluvené pracovní
volno, přičemž je na domluvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakým
způsobem budou tuto situaci řešit. Dospěl k závěru, že celou situaci žalovaná
měla a mohla řešit jiným způsobem, příznivějším pro žalobkyni.
5. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 16 Co 198/2022-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem I změnil tak, že žaloba o určení, že okamžité rozvázání pracovního poměru
dané žalovanou žalobkyni dne 18. 5. 2021 je neplatné a že pracovní poměr trvá,
a žaloba o zaplacení 51 584 Kč se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 55 821 Kč k rukám jejího advokáta (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud doplnil závěr o skutkovém stavu věci tak, že žalovaná coby
poskytovatel sociálních služeb a provozovatel domova pro seniory požadovala u
svých zaměstnanců, včetně žalobkyně, testování prostřednictvím POC antigenních
testů, tj. výtěrem z nosohltanu. Žalobkyně při příchodu do zaměstnání dne 8. 4. 2021 požadované testování pracovníkem žalované odmítla a nebyla proto vpuštěna
na pracoviště, o čemž bylo vyhotoveno písemné sdělení, převzaté téhož dne
žalobkyní. Obdobný postup se opakoval také v následujících dnech a účastníci
spolu v této souvislosti písemně komunikovali (nejpozději od 27. 4. 2021
prostřednictvím zástupců), kdy žalobkyně navrhovala samotestování spojené s
čestným prohlášením, které také minimálně ve dnech 8. 4., 14. 4., 19. 4., 26. 4., 3. 5., 10. 5. a 17. 5. 2021 sepsala, nebo testování ze slin testy, které
měla mít žalovaná k dispozici, což ale žalovaná neakceptovala. Žalovaná naopak
navrhovala žalobkyni možnost testování stěrem z okraje nosu a upozorňovala ji,
že od 28. 4. 2021 může být její nepřítomnost na pracovišti hodnocena jako
neomluvená absence a může s ní být rozvázán pracovní poměr, k čemuž nakonec
dopisem ze dne 17. 5. 2021, převzatým žalobkyní dne 18. 5. 2021, došlo. Jako
důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru byla v písemném oznámení označena
neomluvená absence v délce 15 pracovních dnů v době od 28. 4. 2021 do 17. 5. 2021. Konstatování o neomluvené absenci jako důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru v dopise ze 17. 5. 2021 předchází popis událostí od 8. 4. 2021, kdy žalobkyně začala odmítat testovat se, s tím, že od 28. 4. 2021 je
její nepřítomnost na pracovišti hodnocena jako neomluvená. V řízení nebylo
prokázáno, že by žalobkyni zdravotní důvody objektivně bránily v testování
výtěrem z nosohltanu či stěrem z okraje nosu, ani že by žalobkyni její lékařka
doporučovala, aby takový způsob testování neabsolvovala. Odvolací soud předně
zdůraznil, že z hlediska plnění pracovních povinností žalobkyní není
rozhodující, jaké alternativy nabízelo mimořádné opatření, ale jaké pokyny
dával svým zaměstnancům v tomto směru zaměstnavatel. Obsah mimořádného opatření
je pak významný především pro posouzení, zda v něm měly pokyny zaměstnavatele
oporu. Žalobkyni bylo známo, jakou formu testování zaměstnavatel vyžaduje,
jakož i to, že neakceptuje jiné způsoby navrhované žalobkyní.
Uvedený požadavek
žalované odvolací soud neshledal odporujícím právním předpisům a usoudil, že
není podstatné, že mimořádné opatření v rámci odůvodnění připouštělo či dokonce
doporučovalo jiné způsoby testování, neboť žalovaná tyto alternativní způsoby
neakceptovala a žalobkyni to sdělila v dopisech z 8. 4. 2021, z 12. 4. 2021 a z
23. 4. 2021, z nichž poslední dva byly podepsány ředitelkou žalované, tedy
osobou nepochybně oprávněnou k udílení pokynů zaměstnavatele. Dospěl k závěru,
že za tohoto stavu a za situace, kdy nebyly prokázány žádné objektivní
překážky, bylo povinností žalobkyně tento pokyn respektovat, a to bez ohledu na
to, jaký názor vůči němu zastávala. Poukázal na to, že předmětné mimořádné
opatření nebylo jako nezákonné zrušeno a Nejvyšší správní soud naopak návrh na
jeho zrušení rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021-148, zamítl a v
jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že pandemický zákon umožňuje nařídit testování
zaměstnanců a ukládá jim podrobit se testování, tím zákon mlčky vylučuje
potřebu souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být
podmíněno souhlasem povinné osoby; přijal také závěr, že ani nejinvazivnější z
možných metod antigenního testování, tedy výtěr z nosní dutiny (jež je dle
provedených důkazů metodou nejpřesnější), nezasahuje do tělesné integrity či
dokonce lidské důstojnosti dotčených osob tak intenzivně, že by to mohlo být
oprávněným důvodem k odmítnutí plošného testování zaměstnanců v oblasti
sociálních služeb, a že klíčová je hodnota, kterou tato opatření chrání, tj. hodnota zdraví a života pacientů a klientů v zařízeních dlouhodobé lůžkové péče
a v zařízeních sociální péče. K těmto závěrům se odvolací soud přihlásil,
shledal je aplikovatelnými i ve zde souzené věci a na jejich základě vyhodnotil
jako legitimní, pokud žalovaná coby zaměstnavatel trvala na testování svých
zaměstnanců shora uvedeným způsobem a povinností žalobkyně bylo se za těchto
okolností požadovanému způsobu testování podřídit. Protože žalobkyně požadavku
zaměstnavatele nevyhověla, dopustila se porušení § 301 písm. a) zákoníku práce
a jedná se tak z její strany o porušení právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, kterého se dopustila minimálně ve vědomé nedbalosti. Porušování uvedené pracovní povinnosti vedlo k nepřítomnosti žalobkyně v práci
v délce nejméně 15 pracovních dnů, kterou nelze považovat za omluvitelnou, a
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu o důsledcích neomluvené absence v
délce 5 a více dnů lze jednání žalobkyně hodnotit jako porušení pracovních
povinností zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce. Při posouzení, zda s ohledem na jednání žalobkyně bylo či nebylo možno
po žalované požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala alespoň do uplynutí výpovědní
doby, odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná vytýkala žalobkyni porušování
předmětné povinnosti již od 8. 4. 2021, zpočátku se snažila hledat jiné formy
řešení (dovolená, neplacené volno) a teprve po 28. 4.
2021 začala hodnotit
nepřítomnost žalobkyně na pracovišti jako neomluvenou, a že na možnost
rozvázání pracovního poměru žalobkyni upozorňovala a ze strany žalobkyně zde
nebyl náznak změny přístupu. Pokud tedy žalovaná nehodlala změnit přístup k
testování zaměstnanců, na což měla právo, nebylo by pro ni řešením, kdyby
žalobkyni zaměstnávala ještě po výpovědní dobu, neboť nic nenasvědčovalo, že by
se situace mohla v dohledné době změnit. Odvolací soud proto uzavřel, že po
žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby v pracovním poměru se
žalobkyní pokračovala, a to ani do skončení výpovědní doby, a vyhodnotil sporné
okamžité zrušení pracovního poměru jako platné, jehož zákonným důsledkem bylo
skončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 18. 5. 2021, kdy je žalobkyně
převzala. Protože pak pracovní poměr žalobkyně nepokračoval, žalobkyně za
období od 19. 5. 2021 do 30. 6. 2021 nemá právo na náhradu platu.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, směřující
do obou jeho výroků. Přípustnost dovolání „spatřuje ve skutečnosti, že se jedná o věc, která v rozhodování dovolacího
soudu doposud nebyla vyřešena, resp. by s ohledem na okolnosti měla být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Má za to, že „otázka
okamžitého zrušení pracovního poměru v době probíhající epidemie viru
SARS-COV-2, kdy vstoupila v účinnost řada opatření obecné povahy upravujících
nejen povinnosti ve vztahu k testování zaměstnanců bez ohledu na individuální
posouzení každého případu, nebyla dosud Nejvyšším soudem jednoznačně vyřešena,
ačkoliv se jedná o věc s velmi zásadním především sociálním významem zejména v
době, kdy je/byl zájem na ochraně veřejného zdraví nadřazen zájmům
jednotlivce“. Namítá, že „ani v době probíhající epidemie není v právním státě
možné, aby byla potlačována práva jednotlivce způsobem, jakým tomu bylo v jejím
případě“. Nic objektivního tedy žalované nebránilo, aby dovolatelku vpustila na
pracoviště. Předesílá, že okamžité zrušení pracovního poměru je zákonem
charakterizováno jako výjimečné, a usuzuje, že při uvažování o výjimečnosti u
okamžitého zrušení pracovního poměru mají nepochybně význam dosavadní pracovní
výsledky a postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů, tj. zda byly
dovolatelce v průběhu zaměstnání dány ze strany žalované výtky, popřípadě jinak
vyjádřeno, že nesouhlasí s pracovními výsledky dovolatelky nebo s jejím
postojem k plnění pracovních úkolů, a absentují-li takové výtky nebo jiné
skutečnosti, je na místě pochybovat o výjimečnosti. Pokud odvolací soud dospěl
k závěru, že pokyn žalované ohledně testování zaměstnanců byl v souladu s
právní normou, upozorňuje, že onou právní normou bylo pouze opatření obecné
povahy, a domnívá se, že její případ je třeba posuzovat individuálně a „nelze
paušalizovat institut pokynu zaměstnavatele na všechny případy, které by za
splnění určitých podmínek mohly být přiléhavé a bylo by bývalo vhodné na ně
aplikovat, resp. odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu“. Podle jejího názoru
stačilo, když uvedla, že jí je výtěr z nosu nepříjemný a nabídla jinou formu
certifikovaného testování (stejného, které bylo umožněno smluvnímu
zdravotnickému personálu žalované), které si dokonce bych ochotna původně
hradit sama. Domnívá se, že neporušila povinnost vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, protože
takovou povinnost neporušila vůbec. S odkazem na odůvodnění mimořádného
opatření dovozuje, že tvůrce mimořádného opatření si byl vědom možného
diskomfortu testovaných osob, proto umožnil i jiný způsob testování, při čemž
testy detekující onemocnění Covid-19 se neustále vyvíjely a v době, kdy se
dovolatelka odmítala testovat invazivními testy a požadovala testy zcela
neinvazivní (ze slin), byly všechny způsoby testování zcela rovnocenné. Odvolává se též na Listinu základních práv a svobod, konkrétně na článek 2
odst. 3, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí
být nucen činit, co zákon neukládá, na článek 4, odst.
1, podle něhož
povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen
při zachování základních práv a svobod, a na článek 7 odst. 1, zakotvující
právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Namítá, že požadovaný způsob
testování je zásahem do osobní integrity jedince, „takový zásah může být
prolomen“ pouze zákonem, a to za předpokladu, že k takovému prolomení došlo za
testu proporcionality, přičemž žádný zákon ani v době probíhající pandemie
Covid-19 neukládal jedinci, aby se podrobil testování výtěrem z nosu, a
„povinnost představující zásah do tělesné integrity člověka nelze zanést do
opatření obecné povahy ani do podzákonného právního předpisu, pokud nemá takové
opatření výslovně daný zákonný rámec, což znamená, že zákon musí obsahovat
konkrétně takovou povinnost“. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 10 Ao 1/2021, na který odvolací soud v napadeném rozsudku
odkázal, není podle mínění dovolatelky v posuzované věci aplikovatelný, protože
se týká jiné otázky, a to zda měli zaměstnanci povinnost se testování podrobit
či nikoliv. Takovou svoji povinnost dovolatelka nikdy nezpochybnila, pouze
požadovala jiný způsob testování. Konkrétními způsoby testování a jejich
vztahem, stejně jako jejich uznatelností se uvedený rozsudek Nejvyššího
správního soudu nezabýval. Podle názoru dovolatelky nelze přiznat právní
ochranu takovému jednání žalované, kdy se sama rozhodla, který způsob testování
bude uznávat a který ne, a tímto restriktivním výkladem mimořádného opatření, k
němuž nebyla oprávněna, zcela úmyslně vytvořila situaci, kdy odmítla vpustit
dovolatelku na pracoviště. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá také na
nesprávném posouzení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené, „zda dovolatelka měla povinnost prokazovat žalované jakožto svému
zaměstnavateli objektivní skutečnosti bránící jí v testování výtěrem z nosu,
když sama od začátku sporu navrhovala způsob testování ze slin, které mimořádné
opatření umožňovalo a považovalo za legální“. Dovolatelka dále vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá také na nesprávném právním
posouzení otázky, „zda žalovaná jako zaměstnavatel dovolatelky měla právo
požadovat po dovolatelce, aby se testovala konkrétním způsobem, který ona
uznala za vhodný, aniž by vzala v potaz jednak další způsoby testování, které
mimořádné opatření připouštělo, a dále subjektivní stav dovolatelky opřený o
objektivní skutečnosti“. Také tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 C 217/2021-87, se potvrzuje, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů
celého řízení.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně
zamítnuto. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a nadto zdůraznila, že
považuje za stěžejní, že není možné, aby si zaměstnanec vymiňoval speciální
přístup v podobě jiného druhu testování, než který umožňovalo mimořádné
opatření, a že žádný předpis neukládá zaměstnavateli povinnost v takovém
požadavku zaměstnanci vycházet speciálně vstříc a opatřovat mu test, který by
mu podle jeho vlastního subjektivního názoru lépe vyhovoval, a to i s ohledem
na to, že zaměstnavatel je příspěvkovou organizací zřizovanou městem Přerovem a
jiné testy než ty, které byly vysoutěženy, nebyly propláceny pojišťovnou.
Poukázala na to, že u ní nikdy nedošlo k takovému nedostatku zdravotnických
pracovníků, který by opodstatňoval použití testů prováděných laickou osobou ve
smyslu doporučení v odůvodnění mimořádného opatření. S odkazem na konstantní
judikaturu, podle níž neomluvené zmeškání práce v trvání pěti dnů zpravidla
představuje samo o sobě porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a
odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, odmítla relevanci
případných dalších okolností (pracovní výsledky, míra zavinění, postoj k plnění
pracovních úkolů apod.), a pro případ opačného názoru soudu označila jako
okolnost dokládající intenzitu porušení pracovní povinnosti tu skutečnost, že
zaměstnanec mohl ohrozit životy i zdraví ostatních zaměstnanců a klientů
zaměstnavatele. Odkázala na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 1/2021, podle nichž ani výtěr z nosní
dutiny, který je nejinvazivnější formou antigenního testování, neznamená takový
zásah do integrity nebo lidské důstojnosti, aby kvůli tomu bylo nutné
rezignovat na testování zaměstnanců. Akcentovala, že v zařízeních, která
poskytují sociální služby, se nacházejí nejvíce zranitelní lidé, proto zde byly
stanoveny přísnější podmínky pro testování zaměstnanců než v běžné
podnikatelské sféře, a má za to, že stanovený zásah do práv je přiměřený
sledovanému cíli, kterým je ochrana zdraví a života, a to zvláště v zařízení
žalované, která je poskytovatelem sociální péče, kde se nacházejí starší osoby,
pandemií nejvíce ohrožené.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku pod bodem II
rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit
žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 55 821 Kč, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Shledává-li žalobkyně dovolání přípustným proto, že „by s ohledem na
okolnosti měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“,
pak poslední z taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání v
ustanovení § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem
v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud
odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. již usnesení Nejvyššího ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh.
obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 218, sp. zn. 21 Cdo
4646/2017). Žalobkyně však žádnou takovou, dovolacím soudem již vyřešenou,
otázku neformuluje.
14. Dovolání je pro vnitřní rozpornost nesrozumitelné tam, kde žalobkyně
argumentuje, že s mimořádným opatřením nebyla seznámena, a takové není pro
adresáty závazné (body 18, 19 dovolání), avšak současně uvádí, že svoji
povinnost testovat se nikdy nezpochybnila (bod 30 dovolání). V dovolacím řízení
nelze proto pokračovat směrem, jenž by měl vést k posouzení otázky vztahu
seznámení s obsahem mimořádného opatření a jeho závaznosti.
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že dne 5. 3. 2021 vydalo Ministerstvo zdravotnictví mimořádné
opatření č. j. MZDR-47828/2020-20/MIN/KAN, v jehož článku I nařídilo všem
poskytovatelům zdravotních služeb poskytujícím dlouhodobou lůžkovou péči nebo
domácí péči a všem poskytovatelům sociálních služeb (mimo jiné v domovech pro
seniory) s účinností od 9. 3. 2021 s frekvencí 1x za 5 dní, provést preventivní
vyšetření na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC
antigenních testů provedených zaměstnancem, který je zdravotnickým pracovníkem
nebo poskytovatelem zdravotních služeb, s nímž má uzavřenu smlouvu nebo se
kterým uzavře smlouvu, u všech zaměstnanců, kteří přicházejí do přímého
kontaktu s pacienty nebo uživateli sociálních služeb. V odůvodnění mimořádného
opatření se mimo jiné uvádělo, že s ohledem na diskomfort testovaných osob při
opakovaném nasofaryngeálním stěru je doporučeno zvážit i odběr jiného
biologického materiálu, nebo jiným způsobem (sliny, kloktání, stěr z nosu),
pokud je to v souladu s návodem výrobce testu. S ohledem na nedostatek
zdravotnických pracovníků, kteří by mohli provádět pravidelné testování
zaměstnanců, což je i nadále považováno za zlatý standard, bylo umožněno tak
jako u jiných zaměstnavatelů provádění antigenních testů laickou osobou, a to
testem poskytnutým zaměstnavatelem. Žalovaná coby poskytovatel sociálních
služeb a provozovatel domova pro seniory požadovala u svých zaměstnanců (včetně
žalobkyně) testování prostřednictvím POC antigenních testů (tj. výtěrem z
nosohltanu). Žalobkyně při příchodu do zaměstnání (domova pro seniory) dne 8.
4. 2021 požadované testování pracovníkem žalované odmítla a nebyla proto
vpuštěna na pracoviště, o čemž bylo vyhotoveno písemné sdělení převzaté téhož
dne žalobkyní. Obdobný postup se opakoval také v následujících dnech a
účastníci (žalobkyně a žalovaná) spolu v této souvislosti písemně komunikovali
(nejpozději od 27. 4. 2021 prostřednictvím zástupců), kdy žalobkyně navrhovala
samotestování spojené s čestným prohlášením, které také minimálně ve dnech 8.
4., 14. 4., 19. 4., 26. 4., 3. 5., 10. 5 a 17. 5. 2021 sepsala, nebo testování
ze slin testy, které měla mít žalovaná k dispozici, což ale žalovaná
neakceptovala. Žalovaná naopak navrhovala žalobkyni možnost testování stěrem z
okraje nosu a upozorňovala ji, že od 28. 4. 2021 může být její nepřítomnost na
pracovišti hodnocena jako neomluvená absence a může s ní rozvázat pracovní
poměr, k čemuž nakonec dopisem převzatým žalobkyní dne 18. 5. 2021 došlo.
16. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda zaměstnavatel byl oprávněn
vyžadovat po zaměstnancích konkrétní způsob testování podle mimořádného
opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2021, č. j.
MZDR-47828/2020-20/MIN/KAN (dále též „předmětné mimořádné opatření“), a zda a
za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování. Vzhledem k
tomu, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 18. 5. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve
znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“).
19. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
20. Pro zodpovězení rozhodných otázek je v dané věci zásadní posouzení
povinností ukládaných zaměstnanci na základě předmětného mimořádného opatření.
21. Opatření obecné povahy stojí na pomezí dvou typických forem
rozhodovacích činností správních orgánů, a to normativních a individuálních
právních aktů. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu jsou pojmovými znaky
opatření obecné povahy 1) neurčitý okruh adresátů a 2) konkrétnost a určitost
věci, které se dané opatření obecné povahy týká. Opatření obecné povahy v sobě
spojuje znaky jak právních předpisů, tak i znaky správního rozhodnutí, tzn., že
opatření obecné povahy odkazuje na konkrétní předmět, který může být vymezen
jak prostorově, tak i věcně, a jeho účinky dopadají na neurčitý počet adresátů.
Zároveň opatření obecné povahy závazně stanoví práva a povinnosti adresátům vně
systému veřejné správy. Právní akty – mimořádná opatření Ministerstva
zdravotnictví splňují všechny znaky opatření obecné povahy (vnější závaznost,
obecné vymezení adresátů, konkrétnost předmětu regulace) a jsou proto
opatřeními obecné povahy (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 8. 2010, č. j. 4 Ao 4/2010-195, a dále usnesení Ústavního soudu ze
dne 12. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 11/20, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 12/20,
nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 16/20).
22. Nejvyšší soud již aproboval postup, aby zaměstnavatel vtělil do
svého interního předpisu nebo individuálního pokynu povinnost vyplývající z
mimořádného opatření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp.
zn. 21 Cdo 1577/2022, bod 31).
23. V případě mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 5.
3. 2021, č. j. MZDR-47828/2020-20/MIN/KAN, je situace specifická v tom, že toto
mimořádné opatření přímo uložilo povinnosti účastníkům pracovněprávních vztahů.
Zaměstnavateli, jenž byl vymezeným poskytovatelem sociálních nebo zdravotních
služeb, nařídilo provádět s účinností od 9. 3. 2021 a ve stanovené frekvenci
preventivní vyšetření u svých zaměstnanců, kteří přicházeli do přímého kontaktu
s pacienty nebo uživateli sociálních služeb, na stanovení přítomnosti antigenu
viru SARS-CoV-2 prostřednictvím POC antigenních testů provedených zaměstnancem,
který byl zdravotnickým pracovníkem, nebo poskytovatelem zdravotních služeb.
Uvedeným zaměstnancům pak v prvé řadě nařídilo, aby se tomuto vyšetření
podrobili.
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že dodržuje-li zaměstnavatel povinnosti
podle mimořádného opatření, naplňuje svoji povinnost dodržovat ostatní pracovní
podmínky stanovené právními předpisy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Pro
zaměstnance pak platí, že dodržování povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním
povinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm.
b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními
předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem
(§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Jednalo-li se v posuzované věci o mimořádné opatření ukládající
povinnosti zaměstnancům při poskytování sociálních a zdravotních služeb (a
pokyn zaměstnavatele vydaný na jeho základě), pak v případě žalobkyně, jež byla
pracovníkem v sociálních službách, je zřejmý věcný (vnitřní účelový) vztah
uložené povinnosti k plnění jejích závazků plynoucích z pracovního poměru
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo
34/2023); šlo tak o povinnost žalobkyně vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci.
25. Namítá-li dovolatelka, že opatření obecné povahy musí mít „zákonný
rámec“, pak předmětné mimořádné opatření bylo vydáno na základě § 69 odst. 1
písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2023, ve spojení s § 2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných
opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění účinném do 25. 2. 2022.
26. Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy
zkrácen, se může domáhat jeho zrušení postupem podle § 101a a násl. zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní. Pouze ve výjimečné situaci, nemohly-li by
civilní soudy vycházet z výroku správního soudu, by mohly posoudit otázku
(ne)zákonnosti mimořádného opatření samy coby předběžnou otázku podle § 135
odst. 2 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp.
zn. III. ÚS 3319/22). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala,
neboť návrhy (jiných navrhovatelů než dovolatelky) na zrušení předmětného
mimořádného opatření byly zamítnuty rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 5. 2021, sp. zn. 10 Ao 1/2021. Ve vztahu k argumentům dovolatelky lze
připomenout, že Nejvyšší správní soud se zabýval i případným rozporem
povinnosti podrobit se antigennímu testování provedenému třetí osobou s Úmluvou
o lidských právech a biomedicíně a Listinou základních práv a svobod, a tento
neshledal (viz bod 56 a násl. uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
27. Pro posuzovanou věc z výše uvedeného vyplývá, že v prvé řadě bylo
povinností žalované jako zaměstnavatele, aby zorganizovala a prováděla
vyšetření jí zvoleným způsobem podle předmětného mimořádného opatření.
Provádění vyšetření a volba jeho způsobu (z možností, které připouštělo
mimořádné opatření, příp jeho odůvodnění) tak nenáležela žalobkyni a její
povinností jako zaměstnankyně – s výjimkou dále uvedenou – bylo, aby se pokynu
zaměstnavatele k vyšetření, jež bylo prováděno způsobem souladným s mimořádným
opatřením, podrobila.
28. Při posuzování otázky, zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec
požadovat jiný způsob testování, je nutné vyjít z dosavadních závěrů
judikatury, podle nichž je zaměstnanec povinen plnit pokyny zaměstnavatele
vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko
k nim zaujímá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 3840/2014). Pouhé subjektivní přesvědčení žalobkyně a její
preference jiného způsobu testování nemohly tedy převážit nad pokynem
zaměstnavatele, jenž byl, jak výše vysvětleno, vydán v souladu s právními
předpisy.
29. Protože žalobkyně v řízení formulovala rovněž tvrzení, že „je
alergička“ a „přinesla dokonce potvrzení o svém zdravotním stavu“, je třeba
odpovědět na otázku, jaký je vztah mezi zdravotním stavem zaměstnance a pokynem
zaměstnavatele k podstoupení vyšetření určitým způsobem. Ve výše uvedeném
rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, Nejvyšší soud již
vysvětlil, že přestože je pokyn zaměstnavatele vydán v souladu s mimořádným
opatřením, je zaměstnanec oprávněn odmítnout jeho splnění, jestliže by tím
bezprostředně a závažným způsobem ohrozil svůj život nebo zdraví (§ 106 odst. 2
zák. práce). V takové situaci by byl zaměstnavatel poté, co je s důvodem
ohrožení zdraví zaměstnance seznámen, povinen přijmout přiměřené opatření,
jinak by se jednalo o překážku v práci na jeho straně ve smyslu ustanovení §
208 zák. práce (viz body 32–34 odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu).
30. Povinnost přijmout přiměřené opatření by zaměstnavatel mohl, obecně
posuzováno, splnit i tak, že by zvolil jiný (podle mimořádného opatření
přípustný) způsob provedení vyšetření, jenž by podle okolností daného případu
neznamenal pro zaměstnance ohrožení života nebo zdraví. V posuzované věci však
odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalovaná (správně žalobkyně – pozn.
Nejvyššího soudu) přes poučení odvolacím soudem neprokázala, že by jí zdravotní
problémy objektivně bránily v podstoupení testování způsobem požadovaným
zaměstnavatelem, přestože o takové potvrzení u své lékařky žádala“. Proto zde
nelze uzavřít, že by žalovaná porušila svoji povinnost přijmout přiměřené
opatření k ochraně života nebo zdraví žalobkyně, a že by žalobkyně neměla
povinnost podrobit se vyšetření prováděnému způsobem zvoleným žalovanou.
31. Namítá-li dovolatelka při formulaci výše uvedeného dovolacího
důvodu, že o výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru lze v daném
případě pochybovat, neboť absentují výtky vůči jejím pracovním výsledkům nebo k
postojům k plnění pracovních úkolů, je rozsudek odvolacího soudu (v závěru, že
je výjimečnost tohoto právního jednání naplněna, neboť žalovaná se snažila
hledat jiné formy řešení, teprve po 28. 4. 2021 začala hodnotit nepřítomnost
žalobkyně na pracovišti jako neomluvenou, na možnost rozvázání pracovního
poměru žalobkyni upozorňovala, ze strany žalobkyně nebyl naopak náznak ve změně
přístupu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta již při
posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci uzavřela, že vymezení hypotézy
právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu
postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení
konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním
případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se
zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika
porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. ve vztahu k obsahově
shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp.
zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod
č. 25/2013 Sb. rozh. obč.). Právě typovou i speciální charakteristiku porušení
právních povinností v konkrétní věci vystihl odvolací soud výše uvedenými
závěry.
32. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného
– z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno,
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé
podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaná byla v dovolacím řízení plně úspěšná a žalobkyně je proto povinna
nahradit jí náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
34. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS
3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba pro oba předměty řízení ve výši 12 285
Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady
spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §
13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že za žalovanou podal vyjádření k dovolání advokát, jenž nebyl plátcem
daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrady.
35. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 12 585 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Roubala, který žalovanou v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu