21 Cdo 312/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Ljubomíra
Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce S. D., zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou,
advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí čp. 3290, proti
žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v
Praze 6 Řepích, janovského č 622/11, IČO 000 16 918, zastoupenému JUDr. Milanem
Ježkem, advokátem se sídlem v Králíkách, Za Pilou č. 832, o odškodnění
pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C
79/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 22. července 2013 č.j. 17 Co 192/2013-925 ve znění usnesení ze dne 23.
října 2014 č.j. 17 Co 192/2013-992, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. června 2012 č.j. 8 C
79/2000-861 ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci 123.277,- Kč s úroky z prodlení) a rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě ze dne 7. června 2012 č.j. 8 C 79/2000-861 (s výjimkou výroku
I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 123.277,- Kč s
úroky z prodlení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (naposledy žalobou změněnou se souhlasem soudu
prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne
18. 9. 1991 jako náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 1. 2012 částku 1.204.741,- Kč s úroky z prodlení a aby mu vyplácel počínaje 1. 2. 2012 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.574,- Kč měsíčně. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že dne 18. 9. 1991 utrpěl u žalovaného (jeho právního
předchůdce) pracovní úraz, pro jehož následky mu byl od 13. 6. 1992 přiznán
částečný invalidní důchod a dne 12. 6. 1992 s ním byl ukončen pracovní poměr z
důvodu nadbytečnosti. Vzhledem k tomu, že mu žalovaný náhradu za ztrátu na
výdělku nevyplácí, domáhal se rozhodnutí soudu. Okresní soud v Havlíčkově Brodě původně rozsudkem ze dne 26. 6. 2007
čj. 8 C 79/2000 – 434 žalobě vyhověl pouze pokud jde o úrok z prodlení za dobu
od 11. 11. 1998 do 11. 6. 2001, ohledně požadavku na zaplacení 858.855,- Kč s
úrokem z prodlení žalobu zamítl, ohledně částky 175.793,- Kč řízení zastavil a
rozhodl, že žalovanému a České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ve věci samé dospěl k závěru, že
nárok žalobce je dán za dobu od prosince 1997 až do května 2001, kdy byl
žalobce shledán osobou plně invalidní nikoli pro následky pracovního úrazu,
nýbrž pro následky obecného onemocnění – postižení páteře. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2008 čj. 17 Co 561/2007 – 475 rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém
výroku a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.448,-
Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že ze znaleckých posudků vyplývá
jednoznačný závěr, že žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní
způsobilosti omezen v menším rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního
úrazu. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 č.j. 21 Cdo 2933/2008-521 rozsudek Krajského soudu a rozsudek Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě (s výjimkou výroku I., kterým byly žalobci přiznány
úroky z prodlení a výroku III., kterým bylo řízení o zaplacení částky 175.793,-
Kč zastaveno) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Ve věci samé uvedl, že z hlediska změny poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce ještě není rozhodující okamžik, kdy byla
zaměstnanci v důsledku obecného onemocnění přiznána dávka důchodového
zabezpečení, tedy kdy došlo k příslušným administrativním postupem ke změně
částečného invalidního důchodu na plný invalidní, nýbrž okolnost, zda (a od
kdy) obecná onemocnění sama o sobě vylučují zaměstnance ze soustavné výdělečné
činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.
Rozhodující je, zda jsou to
stále následky pracovního úrazu, ať již přímé fyzické postižení, či dodatečně
vzniklé objektivně verifikované následky psychické, které zaměstnance vylučují
z výdělečné činnosti, nebo zda se jeho poměry změnily natolik, že by nebyl
schopen výdělečné činnosti, i kdyby někdy v minulosti pracovní úraz neutrpěl. Okresní soud v Havlíčkově Brodě poté rozsudkem ze dne 7. 6. 2012 čj. 8
C 79/2000 - 861 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 123.277,- Kč s úrokem z
prodlení, který specifikoval, ohledně požadavku na zaplacení zbývajících
1.081.465,- Kč s úrokem z prodlení, a ohledně požadavků, aby žalovanému byla
uložena povinnost platit žalobci pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši
6.574,- Kč, počínaje únorem 2012, žalobu zamítl, rozhodl, že žalovanému se vůči
žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a že České republice –
Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě se právo na náhradu nákladů řízení vůči
žalobci nepřiznává. Ve věci samé přisvědčil tomu, že následky pracovního úrazu
znemožnily žalobci vykonávat původní práci montéra ocelových konstrukcí. Současně ale bylo prokázáno, že žalobce postupem času trpěl i celou řadou
jiných obecných onemocnění, z nichž onemocnění páteře vedlo k tomu, že následky
pracovního úrazu a následky obecných onemocnění, pokud šlo o posouzení
schopnosti žalobce vykonávat původní práci, byly rovnocenné. Po operačním
zákroku v dubnu 2001 se však zdravotní stav žalobce počínaje květnem 2002
stabilizoval a obecné onemocnění ve výkonu povolání montéra ocelových
konstrukcí žalobci nebránilo. Za tohoto stavu náležela žalobci počínaje květnem
2002 náhrada za ztrátu na výdělku „když následky pracovního úrazu z tohoto
hlediska znovu převážily, obecná onemocnění pak žalobce“ ze soustavné výdělečné
činnosti nevylučují. Vzhledem k tomu soud prvního stupně dovodil, že žalobci
přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za období od května 2002 do června 2007,
poté však již ztráta na výdělku nevznikala. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 22. 7. 2013 č.j. 17 Co 192/2013 - 925 ve znění usnesení ze dne 23. 10. 2014
č.j. 17 Co 192/2013 - 992 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé
vyslovil souhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, zejména s
hodnocením znaleckých posudků podaných Lékařskou fakultou Masarykovy university
v Brně a Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady. Dovodil, že „prvostupňovému
soudu nelze ničeho vytknout v tom, když se ve vztahu k závěrům posledně
uvedeného znaleckého ústavu odchýlil v hodnocení příčin psychického onemocnění
žalobce a svůj postup vysvětlil tím, že znalecký posudek podaný lékařskou
fakultou Masarykovy university byl vypracován zpracovateli s psychiatrickou
specializací“. Tento posudek neměli k dispozici posudkoví lékaři Okresní správy
sociálního zabezpečení, přičemž ve znaleckém posudku je vysvětleno, proč je
dříve stanovená diagnóza ošetřujícím psychiatrem žalobce chybná.
Protože z
hlediska závěru znaleckého dokazování obstojí rovněž postup prvního stupně při
výpočtu náhrady ztráty na výdělku, byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrzen. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal,
že z hlediska splnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku „je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu“, neboť je
rozhodující, zda zaměstnanci následky obecných příčin bránily v soustavné
výdělečné činnosti, i kdyby následku pracovního úrazu nebylo. Není správný
závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by nebyl ze schopnosti pracovat pro
následky pracovního úrazu vyloučen zcela, neboť kompetentním orgánem bylo
konstatováno, že nadále se u něj jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
jehož rozhodující příčinou je zvlášť těžká obsedantně-depresivní neuróza, pro
kterou byl uznán plně invalidním zpětně již od roku 2001. Proto je nesprávné,
odečítá-li soud navíc i 75% minimální mzdy, kterou by mohl podle názoru soudu v
období od prosince 1997 do současné doby dosáhnout. Oba soudy nevzaly
dostatečně v úvahu, že pro toto onemocnění, které je podle vyjádření psychiatrů
zdravotním následkem pracovního úrazu, není schopen vykonávat jakoukoli
soustavnou výdělečnou činnost. Žádná jiná onemocnění, která by nebyla v
příčinné souvislosti s utrpěným úrazem a která by sama o sobě žalobce
vylučovala z jakékoli výdělečné činnosti, dána nejsou, znalecký posudek
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady mu dal zcela jednoznačně za pravdu, že
od dubna 2002 do současné doby je neschopen vykonávat jakoukoli soustavnou
výdělečnou činnost. Navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i
odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že duševní onemocnění žalobce není příčinou jeho plné
ztráty pracovní způsobilosti, což bylo potvrzeno závěry znaleckého posudku
vypracovaným znalci s psychiatrickou specializací. Je tedy správný závěr, že
„od dubna 2002 nelze hodnotit zdravotní stav žalobce, v době, kdy onemocnění
páteře není tak významné, aby bylo příčinou plné invalidity žalobce, že duševní
onemocnění je tím onemocněním, které vylučuje veškerý pracovní potenciál
žalobce“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, za jakých okolností je třeba při stanovení výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přihlížet k výdělku ve výši
75% minimální mzdy. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla
v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke
skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu pracovního úrazu, který se stal
18.9.1991, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „za
dobu od prosince 1997 do ledna 2012“ a dále požaduje tuto náhradu do budoucna –
podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) vždy podle právních
předpisů platných a účinných v době, kdy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
měl vzniknout. Znamená to tedy, že uplatněné nároky se mají řídit novým právním
předpisem – zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále jen „zák. práce“),
avšak nároky, které měly vzniknout před jeho účinností, se řídí dosavadní
právní úpravou obsaženou v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. (podrobněji
srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.1.2016 sp. zn. 21 Cdo
796/2014). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá) bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno, že
žalobce dne 18.9.1991 utrpěl u právního předchůdce žalovaného pracovní úraz –
úrazovou amputaci 2. až 4. prstu levé ruky a tržnězhmožděnou ránu na 5. prstu
téže ruky. Pracovní poměr byl skončen dohodou ke dni 12.6.1992 pro nadbytečnost
a od 13.6.1992 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Náhrada za ztrátu na
výdělku byla vyplácena nepravidelně a od 1.7.1997 přestala být vyplácena vůbec. Vedle duševního onemocnění jako následku pracovního úrazu (smíšená úzkostně
depresivní porucha s těžkým až mimořádně těžkým průběhem) se postupně rozvíjelo
onemocnění páteře jako obecné onemocnění, pro které byl dne 9.4.2001 operován
(hernie disku L5/S1 vlevo) a byla mu přiznána plná invalidita s datem vzniku
24.5.2001. Bezprostřední pooperační stav páteře žalobce mu znemožňoval
„přibližně do dubna 2002“ jakoukoli soustavnou výdělečnou činnost, poté mu již
toto onemocnění neznemožňuje vykonávat jeho původní práci montéra ocelových
konstrukcí.
Od dubna 2002 je žalobce neschopen vykonávat jakoukoliv soustavnou
výdělečnou činnost pro duševní onemocnění, které je následkem pracovního úrazu
ze dne 18.9.1991. Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná pro následky pracovního úrazu kromě
jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam pro vyčíslení náhrady za ztrátu na
výdělku podle ustanovení § 195 zákona č. 65/1965 Sb., popřípadě podle
ustanovení § 371 zák. práce, má výdělek ve výši minimální mzdy, případně ve
výši odpovídající 75% minimální mzdy. S názorem soudu prvního stupně (který
implicitně sdílí i odvolací soud), že za dané situace přísluší od
(valorizovaného) průměrného výdělku před vznikem škody odečíst též 75%
minimální mzdy, dovolací soud nesouhlasí. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje
skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu
(nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu
na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není
schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z
povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově
nezměněné právní úpravě vyplývající z ustanovení § 195 zákona č. 65/1965 Sb., z
ustanovení § 371 zák. práce, popřípadě od 1.10.2015 z ustanovení § 271b zák. práce) – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před
vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo
po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu
poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny
snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a
jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání)
stejný výdělek jako před poškozením. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy jsou
průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo
po zjištění nemoci z povolání, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož
důvodu. Výdělkem, který je nepřesně označován jako výdělek dosahovaný po pracovním
úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se rozumí – důsledně vzato – výdělek,
který zaměstnanec dosahuje při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na
náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po úraze, ale třeba i s časovým
odstupem po pracovním úrazu. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem
škody a dosahovaným nižším výdělkem poté, je vyjádřeno snížení pracovní
způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká.
Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec
skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici)
a dále, je-li vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro
některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání, zákon stanovil, co se považuje za výdělek po
pracovním úraze nebo po zjištění nemoci z povolání.
Podle ustanovení § 195 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanci, který bez
vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu
mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a
průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.
Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných
důvodů opomenul vydělat.
Od uvedené situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní
výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat
příjem, která je popsána v ustanovení § 195 odst. 3 zák. práce, je třeba
odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání
není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které
by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního
stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený
zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní
způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné
zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není
volné místo, které by mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou
pracovním úrazem však nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního
úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že
pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít
příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je
odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného
zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný
výdělek jako před poškozením, dospěla soudní praxe k závěru, že poškozenému
zaměstnanci, který je poživatelem částečného invalidního důchodu a který
vzhledem k situaci na trhu práce není schopen dosahovat výdělku po pracovním
úraze, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
která se rovná rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody na
straně jedné a minimální mzdou, resp. 75% minimální mzdy s připočtením
částečného invalidního důchodu na straně druhé (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 11.5.2005 sp. zn.
21 Cdo 2168/2004).
V době po 1.1.2007, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, právní úprava vyjádřila explicitně, že náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před
vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání
s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu
zaměstnanci přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden v
evidenci uchazečů o zaměstnání; v takovém případě se za výdělek zaměstnance po
zjištění nemoci z povolání považuje - jak se uvádí v ustanovení § 371 odst. 3
větě první zák. práce - výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce).
Důvodem, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy (nikoliv tedy ve výši
75% minimální mzdy jak tomu bylo dosud) jako s výdělkem po zjištění nemoci z
povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v
evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu
následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních
příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav
trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném
některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší
mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než
kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3
větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po
zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na
náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 29/2013).
Stejným způsobem vyznívá při obsahově nezměněné právní úpravě též ustanovení §
271b odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.10.2015 (tj. poté, co vstoupil v
účinnost zákon č. 205/2015, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém
pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že fiktivní výdělek po pracovním
úraze ve výši 75% minimální mzdy a poté fiktivní výdělek po pracovním úraze ve
výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda
poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce a podle
ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (srov. závěry již zmíněného
rozsudku sp. zn. 21 Cdo 29/2013) by bylo třeba odečítat od valorizovaného
průměrného výdělku žalobce před vznikem škody jen za předpokladu, jestliže by
po úraze byl schopen soustavné výdělečné činnosti a jestliže by tuto
nevykonával (a skutečného výdělku nedosahoval) vzhledem k situaci na trhu
práce. Soud prvního stupně a odvolací soud, který „souhlasí se závěry soudu
prvního stupně“, vycházely z toho, že „žalobce nebyl ze schopnosti pracovat pro
následky pracovního úrazu vyloučen zcela“. Nepřihlížeje k tomu, že vzhledem k
období více než 15 let, za které je nárok uplatněn, je tento závěr paušální,
soud prvního stupně ani odvolací soud nevysvětlují, jak se ve vztahu k tomuto
závěru má závěr znaleckého posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (z
něhož podle odvolacího soudu „prvostupňový soud převzal odborné závěry“), kdy
„od dubna 2002 do současnosti je žalobce neschopen vykonávat jakoukoli
soustavnou výdělečnou činnost pro duševní onemocnění, kterým trpí“. Z obsahu
spisu přitom vyplývá, že všichni lékaři-psychiatři se shodují v tom, že ono
duševní onemocnění je následkem pracovního úrazu (bez ohledu na to jakou
diagnózou je označují – MUDr. Byss – „těžká obsedantně-depresivní neuróza“,
znalci Doc. MUDr. Ryšánek CSc. a MUDr. Kašpárek Ph.D – „smíšená úzkostně-
depresivní porucha provázená osobnostními změnami a vyznačující se těžkým až
mimořádně těžkým průběhem“). Obdobně vyznívají odborné závěry, na základě nichž
rozhodla Okresní správa sociálního zabezpečení v Havlíčkově Brodě o změně
částečného invalidního důchodu na plný. Jestliže tedy soudy vycházejí na jedné
straně z důkazů, podle kterých žalobci brání v soustavné výdělečné činnosti od
roku 2002 následky pracovního úrazu, přičemž sama obecná onemocnění by jej z
této činnosti nevylučovala, ale na druhé straně dospívají k závěru, že „nebyl
ze schopnosti pracovat pro následky pracovního úrazu vyloučen zcela“, jde o
závěry, které jsou v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. pro svou
nepřehlednost, vzájemnou neprovázanost a strohost ve sporné pasáži odůvodnění
nepřezkoumatelné a jako takové vnitřně nekonzistentní.
Jak již bylo uvedeno, postup při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti je takový, že od průměrného (valorizovaného)
výdělku před vznikem škody je odečten (fiktivní) výdělek po pracovním úrazu ve
výši minimální mzdy (dříve též její části ve výši 75%), jestliže poškozenému
zaměstnanci, jehož pracovní schopnost je i s postižením po úraze zčásti
zachována, brání v jejím uplatnění situace na trhu práce. Jestliže tomu tak
není a postižený zaměstnanec je pro následky pracovního úrazu zcela vyloučen ze
soustavné výdělečné činnosti (nemá tedy žádný, ani fiktivní výdělek), uplatní
se jako složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, jen průměrný (valorizovaný) výdělek před vznikem škody
na straně jedné a invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu na straně druhé.
Soud prvního stupně ani odvolací soud rovněž nevysvětlují, z jakých důvodů soud
prvního stupně odečítá od průměrného (valorizovaného) výdělku před vznikem
škody také částku 220,- Kč. Má-li jít, jak se z obsahu spisu naznačuje, o
zvýšení důchodu, potom by se tato částka měla odečítat od poskytovaného
důchodu, neboť jinak by se zaměstnanci poškození pracovním úrazem nepodíleli na
výhodách plynoucích ze zvýšení důchodů, a naopak by byli zvýhodněni
zaměstnavatelé odpovídající za škodu vzniklou pracovním úrazem. Zákon č.
183/1994 Sb. o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a
v roce 1995, který je v souvislosti s touto částkou v dokladech ve spise
zmiňován, stanoví, že pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce se ode dne účinnosti
tohoto zákona od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka
220 Kč. To platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. prosincem
1994 (§ 14 odst. 1 zákona), a že částka 220 Kč se od plného nebo částečného
invalidního důchodu odečte i v případě stanovení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění zákona č. 362/2007 Sb. (§ 14 odst. 2 zákona). Je-li
tato úvaha správná a jsou-li dány podmínky pro postup podle uvedených
ustanovení, byl by závěr soudu prvního stupně, který (bez jakéhokoli
odůvodnění) částku 220,- Kč odečítá od „valorizovaného výdělku“, v rozporu se
zákonem. Jestliže pak odvolací soud tento obecný a nespecifikovaný závěr
převzal, nevyhověly soudy navíc ani v této části požadavkům občanského soudního
řádu na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí.
Dovolatel rovněž namítá, že mu neměla být započtena částka 54.565,- Kč na
zákonný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných náhrad za dobu od října 1998 s
tím, že tato částka byla žalovaným odvedena finančnímu úřadu jako záloha na daň
z částky 175.793,- Kč vyplacené žalobci dne 8.3.2006 v „čisté“ výši 123.268,-
Kč. Této námitce lze přisvědčit, neboť soudy dostatečně neuvážily, že podle
právní úpravy účinné do 31.12.2006 nemohl v pracovněprávních vztazích zaniknout
závazek započtením (srov. rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 7.3.1996 sp.
zn. 13 Co 41/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, poř. č.
115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002 pod č. 60,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek roč. 2013, pod č. 56).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku rovněž toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu