21 Cdo 3160/2024-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se
sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalovanému statutárnímu městu
Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, IČO 00300535,
zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7 –
Holešovicích, U Studánky č. 250/3, o náhradu škody, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, vedené u Okresního soudu
v Opavě pod sp. zn. 126 C 3/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2024, č. j. 16 Co 10/2024-232,
opravenému usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2024, č. j.
16 Co 10/2024-241, a ze dne 13. srpna 2024, č. j. 16 Co 10/2024-256, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 051,60 Kč do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Machače, advokáta se sídlem v
Brně, náměstí Svobody č. 702/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 4. 2024, č. j. 16 Co 10/2024-232, opravenému usneseními Krajského soudu v
Ostravě ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 10/2024-241, a ze dne 13. 8. 2024, č.
j. 16 Co 10/2024-256, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
3. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody při pracovním
úrazu zaměstnance jsou podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce pracovní úraz
(poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu
škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně;
chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
4. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve
ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zák. práce). Tato
ztráta na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením
případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. O vztah příčinné
souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj.
bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění
příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže
stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho
následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Jestliže
se u zaměstnance vyskytne současně více zdravotních problémů, které ovlivňují
jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní
úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku),
anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních)
s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou
vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou,
podstatnou a značnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp.
zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, nebo
zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1974 sp. zn. Cpj 37/74,
uveřejněné pod č. 11/1973 Sb. rozh. obč.).
5. Judikatura dovolacího soudu dále dospěla k závěru, že došlo-li k
rozvázání pracovního poměru proto, že zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, pro
jehož následky nemůže vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel odpovídá za
ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. Při zjišťování toho, co bylo
příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které
nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě
na výdělku v důsledku utrpění pracovního úrazu, nemůže být takový závěr
zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v den rozvázání pracovního
poměru ve skutečnosti byl i nadále schopen vykonávat dosavadní práci; dodatečné
zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na
skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní
práci a ukončil pracovní poměr, byla jeho nezpůsobilost vykonávat dosavadní
práci pro následky utrpěného pracovního úrazu (srov. obdobně ohledně skončení
pracovního poměru pro dosažení nejvyšší přípustné expozice při dodatečně
zjištěné nemoci z povolání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp.
zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 291/2007, a ze dne 27. 10.
2009, sp. zn. 21 Cdo 2861/2008).
6. Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že žalovaný, pro něhož žalobce
na základě pracovní smlouvy pracoval jako strážník městské policie, s ním na
základě lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb
dne 22. 2. 2019 (následně potvrzeného příslušným správním orgánem, který
lékařský posudek přezkoumal) rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 25. 3.
2019 z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce (neboť podle
uvedeného lékařského posudku žalobce nesměl dále konat dosavadní práci pro
pracovní úraz) a že po skončení pracovního poměru u žalovaného byly výdělky
žalobce u jiných zaměstnavatelů nižší než u žalovaného (popřípadě byl žalobce v
době svého vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce bez výdělku),
je závěr odvolacího soudu, že je dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem
žalobce a vznikem škody spočívající ve ztrátě na jeho výdělku bez ohledu na
zjištění vyplývající z pozdějšího revizního znaleckého posudku, podle něhož
žalobce byl způsobilý k výkonu dosavadní práce u žalovaného, zcela v souladu s
uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
7. Dovolatel při svých námitkách proti uvedenému závěru odvolacího soudu
nebere náležitě v úvahu, že vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě)
výdělku, je pro posouzení, co bylo příčinou ztráty na výdělku žalobce po
rozvázání pracovního poměru dnem 31. 5. 2019, rozhodující, že důvodem rozvázání
pracovního poměru, a tedy i poklesu příjmů žalobce po 31. 5. 2019, byly
následky pracovního úrazu ze dne 24. 8. 2011 [o tom ani žalovaný, který dal
žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zák.
práce, neměl při rozvazování pracovního poměru pochybnosti]. Bez toho, že by
žalobce utrpěl pracovní úraz dne 24. 8. 2011, nedošlo by k rozvázání pracovního
poměru, a tedy ani k poklesu žalobcových příjmů. Všechny předpoklady povinnosti
žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci pracovním úrazem tak byly splněny
již poté, co žalobce po rozvázání pracovního poměru dosáhl poprvé nižšího
příjmu než před skončením pracovního poměru.
8. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru o nedostatku příčinné
souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a ztrátou na jeho výdělku po skončení
pracovního poměru u žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018,
sp. zn. 31 Cdo 4123/2017 (správně 21 Cdo 4123/2017), pak přehlíží (kromě toho,
že tento rozsudek nevychází ze stejného skutkového stavu jako je ten, který byl
zjištěn v projednávané věci), že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu
nespočívají na řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem
zaměstnance a ztrátou na jeho výdělku, nýbrž otázky, zda je soud při zkoumání
předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci
pracovním úrazem vázán závěry lékařského posudku (posudku o zdravotní
způsobilosti k výkonu práce) vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb
po nabytí účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu