21 Cdo 3160/2024-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti žalovanému statutárnímu městu Opava se sídlem magistrátu v Opavě, Horní náměstí č. 382/69, IČO 00300535, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, U Studánky č. 250/3, o náhradu škody, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 3/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2024, č. j. 16 Co 10/2024-232, opravenému usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 10/2024-241, a ze dne 13. srpna 2024, č. j. 16 Co 10/2024-256, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 051,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Machače, advokáta se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 10/2024-232, opravenému usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 10/2024-241, a ze dne 13. 8. 2024, č. j. 16 Co 10/2024-256, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody při pracovním úrazu zaměstnance jsou podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
4. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zák. práce). Tato ztráta na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s pracovním úrazem nesouvisejících. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002, nebo zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1974 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1973 Sb. rozh. obč.).
5. Judikatura dovolacího soudu dále dospěla k závěru, že došlo-li k rozvázání pracovního poměru proto, že zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky nemůže vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel odpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku utrpění pracovního úrazu, nemůže být takový závěr zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v den rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti byl i nadále schopen vykonávat dosavadní práci; dodatečné zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní práci a ukončil pracovní poměr, byla jeho nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci pro následky utrpěného pracovního úrazu (srov. obdobně ohledně skončení pracovního poměru pro dosažení nejvyšší přípustné expozice při dodatečně zjištěné nemoci z povolání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. obč., a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 291/2007, a ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2861/2008).
6. Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že žalovaný, pro něhož žalobce na základě pracovní smlouvy pracoval jako strážník městské policie, s ním na základě lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb dne 22. 2. 2019 (následně potvrzeného příslušným správním orgánem, který lékařský posudek přezkoumal) rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 25. 3. 2019 z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce (neboť podle uvedeného lékařského posudku žalobce nesměl dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz) a že po skončení pracovního poměru u žalovaného byly výdělky žalobce u jiných zaměstnavatelů nižší než u žalovaného (popřípadě byl žalobce v době svého vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce bez výdělku), je závěr odvolacího soudu, že je dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce a vznikem škody spočívající ve ztrátě na jeho výdělku bez ohledu na zjištění vyplývající z pozdějšího revizního znaleckého posudku, podle něhož žalobce byl způsobilý k výkonu dosavadní práce u žalovaného, zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
7. Dovolatel při svých námitkách proti uvedenému závěru odvolacího soudu nebere náležitě v úvahu, že vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě) výdělku, je pro posouzení, co bylo příčinou ztráty na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru dnem 31. 5. 2019, rozhodující, že důvodem rozvázání pracovního poměru, a tedy i poklesu příjmů žalobce po 31. 5. 2019, byly následky pracovního úrazu ze dne 24. 8. 2011 [o tom ani žalovaný, který dal žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zák. práce, neměl při rozvazování pracovního poměru pochybnosti]. Bez toho, že by žalobce utrpěl pracovní úraz dne 24. 8. 2011, nedošlo by k rozvázání pracovního poměru, a tedy ani k poklesu žalobcových příjmů. Všechny předpoklady povinnosti žalovaného k náhradě škody vzniklé žalobci pracovním úrazem tak byly splněny již poté, co žalobce po rozvázání pracovního poměru dosáhl poprvé nižšího příjmu než před skončením pracovního poměru.
8. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého názoru o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a ztrátou na jeho výdělku po skončení pracovního poměru u žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4123/2017 (správně 21 Cdo 4123/2017), pak přehlíží (kromě toho, že tento rozsudek nevychází ze stejného skutkového stavu jako je ten, který byl zjištěn v projednávané věci), že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu nespočívají na řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem zaměstnance a ztrátou na jeho výdělku, nýbrž otázky, zda je soud při zkoumání předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem vázán závěry lékařského posudku (posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu práce) vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb po nabytí účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu