ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně H. H., zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praha, se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČO 00064581,
o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v
Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 195/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015
č.j. 23 Co 296/2015-162, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil
na náhradě za bolest 2.400,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění
144.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
za období od 1.9.2012 do 31.12.2012 částku 148.120,- Kč, vše s úroky z prodlení
„v aktuální výši“, a aby jí od 1.1.2013 platil pravidelný měsíční peněžitý
důchod ve výši 37.030,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného
pracovala od 1.6.1998 jako strážník Městské policie P. (naposledy ve funkci
zástupkyně ředitele obvodního ředitelství pro P.) a že dne 15.10.2002 utrpěla
při fyzickém výcviku strážníků v prostorách žalovaného pracovní úraz
(vykloubení pravého ramenního kloubu s naštípnutím hlavice kloubu a klíční
kosti). Po skončení pracovní neschopnosti trvající od 15.10.2002 do 7.9.2003
žalobkyně u žalovaného dále pracovala, pracovní úraz však zanechal na jejím
zdraví trvalé následky spočívající v omezení hybnosti pravého ramenního kloubu
doprovázeném bolestmi. Od konce roku 2010 se zdravotní problémy žalobkyně
související s pracovním úrazem začaly prudce zhoršovat (zvýšila se bolestivost
ramene a způsobovala jí značné blokace krční páteře) a od 29.3.2011 byla
žalobkyně pro tyto obtíže opět v pracovní neschopnosti, která trvala až do
11.4.2012, kdy žalobkyně byla pro progredující následky pracovního úrazu ze dne
15.10.2002 uznána částečně invalidní v I. stupni. Dne 12.4.2012 vydal
poskytovatel pracovnělékařských služeb lékařský posudek, podle něhož je
žalobkyně zdravotně nezpůsobilá k výkonu dosavadní práce „z důvodu následků
pracovního úrazu“ ze dne 15.10.2002, a žalovaný s ní na základě tohoto posudku
rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, na
jejímž základě pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 31.8.2012. Žalovaný
zaplatil žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
od 29.3.2011 do 11.4.2012, další požadované odškodnění jí však žalovaný
(prostřednictvím vedlejšího účastníka) odmítl vyplatit s odůvodněním, že podle
znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, který nechal
vypracovat vedlejší účastník, pracovní neschopnost žalobkyně od 29.3.2011 do
11.4.2012, následná invalidita I. stupně a rozvázání pracovního poměru není v
příčinné souvislosti s jejím pracovním úrazem ze dne 15.10.2002. Žalobkyně však
považuje tento posudek, který jmenovaný znalec vypracoval, aniž by žalobkyni
prohlédl nebo si ji pozval na pohovor, za nesprávný a účelový, a proto na
požadovaném odškodnění trvá. Při výpočtu jednotlivých náhrad vycházela z
bodového ohodnocení bolestného (20 bodů x 120,- Kč) a ztížení společenského
uplatnění (1.200 bodů x 120,- Kč), pravděpodobného výdělku před vznikem škody
ve výši 49.251,- Kč, přiznaného částečného invalidního důchodu ve výši 6.221,-
Kč a minimální mzdy pro částečně invalidní osoby ve výši 6.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.3.2015 č.j. 17 C 195/2012-126
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 „náklady, které nesl stát“, ve výši 5.700,- Kč. Soud prvního stupně
vycházeje z posudku ustanoveného znalce MUDr. Milana Richtera, CSc. ze dne
2.10.2014 dospěl k závěru, že zhoršení zdravotního stavu žalobkyně spočívající
v omezení hybnosti pravého ramene a krční páteře v roce 2010 a z toho
vyplývající ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného pro zdravotní
nezpůsobilost žalobkyně k výkonu dosavadní práce ke dni 31.8.2012 „nejsou v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 15.10.2002“, nýbrž „byly
způsobeny jiným zcela samostatným onemocněním, a to degenerativním onemocněním
krční páteře v podobě cervikobrachiálního syndromu“. Obdobný závěr vyplývá
rovněž ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, který žalovaný
předložil soudu jako důkaz, pouze s tím rozdílem, že tento znalec spatřuje
příčinu zdravotních problémů žalobkyně v roce 2010 a její následné
nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce v jiném obecném onemocnění –
pravostranném impingement syndromu; tento znalec však neměl k dispozici
veškerou lékařskou dokumentaci žalobkyně, proto se soud po vyjasnění tohoto
rozporu výpovědí znalce MUDr. Richtra ztotožnil se závěry prvně zmíněného
znaleckého posudku, který považoval „ve spojení s výpovědí MUDr. Richtra před
soudem za naprosto přesvědčivý a pečlivě vypracovaný“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.9.2015 č.j. 23 Co
296/2015-162 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra,
CSc., z jehož závěrů jednoznačně a nepochybně vyplývá, že ke zhoršení (od roku
2003 do roku 2010 stabilizovaného) zdravotního stavu žalobkyně ke konci roku
2010 „nedošlo pro následky pracovního úrazu ze dne 15.10.2002, ale z důvodu
obecného onemocnění (cervikobrachiálního syndromu)“; proto mezi škodou v podobě
bolesti a ztížení společenského uplatnění a pracovním úrazem žalobkyně není
příčinná souvislost a žalobkyni nárok na náhradu této škody nevznikl. Příčinná
souvislost není podle názoru odvolacího soudu ani mezi žalobkyní tvrzenou
ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a pracovním úrazem, a to
přesto, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil podle ustanovení § 52
písm. d) zák. práce. Po roce 2004, kdy se zdravotní stav žalobkyně po utrpěném
úrazu ustálil, žalobkyně mohla sjednaný druh práce vykonávat, způsobilost k
výkonu sjednaného druhu práce však pozbyla až v souvislosti se zhoršením
zdravotního stavu po roku 2010, k němuž nedošlo v příčinné souvislosti s
utrpěným pracovním úrazem ze dne 15.10.2002. Ztráta na výdělku tedy žalobkyni
vzniká proto, že nemůže vykonávat sjednaný druh práce pro zhoršení zdravotního
stavu, který není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 15.10.2002,
„a na tomto závěru nemůže nic změnit ani posudek o zdravotní způsobilosti k
výkonu práce ze dne 12.4.2012“, na jehož základě byla žalobkyni dána výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Argumentaci
žalobkyně rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 291/2007 a 21 Cdo 2861/2008
odvolací soud odmítl s odůvodněním, že vychází z odlišného skutkového stavu,
než jaký byl zjištěn v projednávané věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Po zevrubné
rekapitulaci průběhu řízení namítala, že právní posouzení věci odvolacím soudem
nebylo provedeno v souladu se zákonem a především konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu, reprezentovanou především rozsudky ze dne 13.12.2007 sp. zn.
21 Cdo 291/2007 a ze dne 27.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 2861/2008. V obou rozsudcích
dovolací soud za situace, kdy pracovní poměr zaměstnance byl na základě
lékařského posudku rozvázán dohodou z důvodu zdravotní nezpůsobilosti
zaměstnance pro následky pracovního úrazu, avšak následně (v průběhu soudního
řízení) byl vypracován nový lékařský (znalecký) posudek, podle kterého pracovní
úraz zdravotní způsobilost zaměstnance nijak významně neovlivnil, dospěl k
závěru, že toto pozdější zjištění nemá žádný vliv na posuzování toho, co bylo
příčinou zaměstnancem tvrzené ztráty na výdělku; tím podle dovolacího soudu
bylo jednoznačně rozvázání pracovního poměru pro následky pracovního úrazu,
které bylo učiněno na podkladě posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu práce
(které zaměstnavatel nenapadl opravným prostředkem), bez ohledu na pozdější
znalecké zkoumání. Podle názoru žalobkyně se jedná o případ totožný s jejím,
kdy rovněž podle lékařského posudku pozbyla zdravotní způsobilost pro výkon
sjednané práce a byla jí z tohoto důvodu dána výpověď, a pokud žalovaný měl
jakékoliv pochybnosti o tom, že tomu tak není, mohl podat návrh na přezkoumání
tohoto posudku, což ovšem neučinil. Za tohoto stavu tedy „nemůže být pochyb o
tom, že k poklesu příjmů žalobkyně došlo v příčinné souvislosti s pracovním
úrazem ze dne 15.10.2002, a žaloba byla podána po právu“. Kromě toho žalobkyně
vyslovila nesouhlas se závěry znaleckého posudku MUDr. Richtra, neboť podle
jejího názoru „jediným vysvětlením poruchy hybnosti ramenního kloubu jsou
následky pracovního úrazu ze dne 15.10.2002“, tedy se „nejedná o novou příčinu,
ale o důsledek degenerativních změn, které v jejím těle byly následkem
pracovního úrazu a po několik let působily na svalstvo a tkáně v jejich okolí,
každodenně je negativně ovlivňovaly, přičemž po nastřádání tohoto
degenerativního působení došlo k progresi následků po úrazu“. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31.3.2016 č. j. 21 Cdo
980/2016-193 dovolání žalobkyně odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v dovolacím řízení nelze
pokračovat, neboť žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (nevymezila právní otázku, při jejímž řešení
se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu),
a dále uplatnila jiný důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o.s.ř. [jestliže vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž
základě odvolací soud založil svůj závěr o tom, že jí nenáleží požadované
odškodnění pracovního úrazu, předestírá-li vlastní skutkové závěry a
zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména znaleckého posudku
MUDr. Milana Richtra, CSc.)].
K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 15.3.2017 č.j. II ÚS
1966/16-208 rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2016 č.j. 21 Cdo
980/2016-193 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvedené usnesení zrušil a ve
zbytku ústavní stížnost odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
splňovalo zákonem stanovené náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3
o.s.ř., a že proto neobstojí závěr dovolacího soudu o vadách dovolání, pro
které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Zdůraznil zejména, že zákon
nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí
být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Tak tomu je i
v případě dovolání žalobkyně, z jehož obsahu je zřejmé, že právní otázku, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, (byť „mohla být v dovolání formulována precizněji“)
spatřovala, v tom, zda jsou obecné soudy při posuzování nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku vázány zjištěními obsaženými v lékařském posudku vydaném
poskytovatelem pracovnělékařských služeb, jímž byla zjištěna ztráta
způsobilosti k výkonu povolání v důsledku pracovního úrazu a jenž byl podkladem
pro výpověď nebo jiný způsob zániku pracovního poměru. V dovolání tedy byl
jednoznačně uveden dovolací důvod, který „zcela zřejmě spočívá v tvrzeném
nesprávném právním posouzení věci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se znovu zabýval (vázán právním názorem Ústavního soudu)
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že
žalobkyně, která u žalovaného pracovala od 1.6.1998 jako strážník Městské
policie P., utrpěla dne 15.10.2002 pracovní úraz (vykloubení pravého ramenního
kloubu s naštípnutím hlavice kloubu a klíční kosti). Po ukončení pracovní
neschopnosti související s pracovním úrazem, která trvala do 7.9.2003, se
zdravotní stav žalobkyně ustálil a žalobkyně u žalovaného dále pracovala. V
roce 2010 se zdravotní stav žalobkyně zhoršil, od 29.3.2011 do 11.4.2012 byla v
pracovní neschopnosti a po jejím ukončení byla uznána částečně invalidní v I.
stupni. Ke dni 31.8.2012 byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, neboť podle lékařského posudku (posudku o
zdravotní způsobilosti k výkonu práce) ze dne 12.4.2012 vydaného poskytovatelem
pracovnělékařských služeb je žalobkyně zdravotně nezpůsobilá k výkonu dosavadní
práce „z důvodu následků pracovního úrazu“. Podle znaleckého posudku (soudem
ustanoveného) znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Milana Richtra, CSc., ze dne
2.10.2014 příčinou zdravotní potíží, v důsledku nichž se žalobkyně stala
zdravotně nezpůsobilou k výkonu dosavadní práce, nejsou následky pracovního
úrazu ze dne 15.10.2002, ale obecné onemocnění žalobkyně (degenerativní
onemocnění krční páteře v podobě cervikobrachiálního syndromu). K obdobnému
závěru dospěl i znalec doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., MBA, jehož znalecký
posudek nechal vypracovat vedlejší účastník, pouze s tím rozdílem, že příčinu
nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně spatřuje v jiném obecném onemocnění;
rovněž však vyloučil jeho souvislost s pracovním úrazem ze dne 15.10.2002.
Žalobkyně v dovolání na podporu svého vlastního (od odvolacího soudu odlišného)
právního posouzení věci - mimo jiné – předestírá odlišné skutkové závěry (že
„jediným vysvětlením poruchy hybnosti ramenního kloubu jsou následky pracovního
úrazu ze dne 15.10.2002“, tedy se „nejedná o novou příčinu, ale o důsledek
degenerativních změn, které v jejím těle byly následkem pracovního úrazu a po
několik let působily na svalstvo a tkáně v jejich okolí, každodenně je
negativně ovlivňovaly, přičemž po nastřádání tohoto degenerativního působení
došlo k progresi následků po úrazu“) a napadá hodnocení důkazů soudem (zejména
znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra, CSc.). Tím však uplatňuje jiný
dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1
o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit; takové námitky
přípustnost dovolání založit nemohou a dovolání tak v této části trpí vadami,
pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci záviselo – mimo jiné – na vyřešení právní
otázky, zda je soud při zkoumání předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem vázán závěry lékařského posudku
(posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu práce) vydaného poskytovatelem
pracovnělékařských služeb po nabytí účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o
specifických zdravotních službách. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy
byl vydán lékařský posudek o způsobilosti žalobkyně k výkonu práce, a době, kdy
žalobkyní uplatněné nároky měly vzniknout – zejména podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tedy přede dnem, kdy
nabyly účinnosti zákony č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č.
472/2012 Sb. (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 373/2011 Sb., o
specifických zdravotních službách, ve znění účinném do 30.6.2012, tedy přede
dnem než nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb. (dále jen „zákon o specifických
zdravotních službách“).
Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách
pracovnělékařské služby jsou zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je
hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek
na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za
účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na
ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a
nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný
dohled na pracovištích a nad výkonem práce.
Zaměstnavatel má právo vyslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou
prohlídku vždy, má-li pochybnosti o zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci,
a je povinen odeslat zaměstnance na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku,
jestliže o to zaměstnanec požádal (srov. § 56 a § 57 zákona o specifických
zdravotních službách). O zdravotní způsobilosti se vydává na žádost pacienta,
který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby, lékařský posudek
(srov. § 42 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). Lékařské
posudky o tom, zda zaměstnanec je či není způsobilý vykonávat dosavadní práci,
a pokud není, tak z jakého důvodu, vydávají poskytovatelé pracovnělékařských
služeb, které pro své zaměstnance písemnou smlouvou o poskytování
pacovnělékařskch služeb zajistil zaměstnavatel (srov. § 53 odst. 2, § 54 odst.
2 zákona o specifických zdravotních službách).
Lékařské posudky se vydávají na základě zhodnocení výsledků lékařské prohlídky
a dalších potřebných odborných vyšetření (pracovnělékařské prohlídky), výpisu
ze zdravotnické dokumentace vedené o zaměstnanci a zdravotní náročnosti pro
výkon práce, pro kterou je zaměstnanec posuzován (srov. § 42 odst. 1 zákona o
specifických zdravotních službách), provedeného podle hledisek uvedených v
ustanovení § 2 písm. a) vyhlášky č. 79/2013 Sb. Právní účinky lékařského
posudku se závěrem o zdravotní nezpůsobilosti, dlouhodobém pozbytí zdravotní
způsobilosti posuzované osoby nebo zdravotní způsobilosti s podmínkou nastávají
pro osobu, které byl předán, dnem jeho prokazatelného předání (srov. § 44 odst.
1, 2 a 4 zákona o specifických zdravotních službách). Náležitosti lékařského
posudku jsou uvedeny v bodě 9 Přílohy č. 1 vyhlášky č. 98/2012 Sb., o
zdravotnické dokumentaci, ve znění pozdějších předpisů.
Má-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel (jako osoba, které uplatněním lékařského
posudku vznikají práva a povinnosti) za to, že lékařský posudek je nesprávný,
může do 10 pracovních dnů ode dne jeho prokazatelného předání podat návrh na
jeho přezkoumání poskytovateli, který posudek vydal. Neodloží-li poskytovatel
pracovnělékařských služeb návrh jako opožděný a shledá-li podmínky pro vyhovění
návrhu, napadený lékařský posudek bezodkladně zruší a na základě zjištěných
skutečností, popřípadě nového posouzení zdravotní způsobilosti, vydá posudek
nový. V případě, že poskytovatel pracovnělékařských služeb včas podanému návrhu
na přezkoumání lékařského posudku nevyhoví v plném rozsahu, postoupí do 10
pracovních dnů ode dne jeho doručení spis s návrhem na přezkoumání, včetně
podkladů potřebných pro přezkoumání lékařského posudku a svého stanoviska,
příslušnému správnímu orgánu. Příslušný správní orgán při přezkoumání
lékařského posudku zjišťuje, zda bylo posouzení zdravotní způsobilosti nebo
zdravotního stavu posuzované osoby provedeno a lékařský posudek vydán k tomu
oprávněným poskytovatelem, zda byly provedeny lékařské prohlídky, které stanoví
právní předpisy nebo které indikoval posuzující lékař, zda byl zdravotní stav
posuzované osoby pro účely zdravotního posouzení zjištěn úplně a zda závěr o
posouzení zdravotní způsobilosti nebo zdravotního stavu odpovídá aktuálně
zjištěnému zdravotnímu stavu posuzované osoby; při přezkoumání lékařského
posudku zásadně vychází z podkladů předaných poskytovatelem. Po přezkoumání
lékařského posudku příslušný správní orgán návrh zamítne a napadený lékařský
posudek potvrdí nebo napadený lékařský posudek zruší a vrátí věc poskytovateli
k vydání nového lékařského posudku anebo napadený lékařský posudek zruší. Pro
přezkoumání lékařského posudku příslušným správním orgánem se použije,
nestanoví-li zákon jinak, obdobně Část čtvrtá správního řádu, tj. ustanovení §
154 až 158 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. zejména § 46 a 47 zákona o specifických zdravotních službách).
V podobě, v jaké je nyní (od 1.4.2012, kdy nabyl účinnosti zákon o specifických
zdravotních službách) upraven, lékařský posudek vydaný poskytovatelem
pracovnělékařských služeb nepředstavuje takové posouzení zdravotního stavu nebo
zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, které by bylo závazné pro
zaměstnance, a není směrodatné [s výjimkou povinnosti zaměstnavatele „při
zařazování zaměstnanců k práci postupovat podle závěrů lékařských posudků o
jejich zdravotní způsobilosti“ – srov. § 55 odst. 1 písm. b) zákona o
specifických zdravotních službách] ani pro zaměstnavatele. Lékařský posudek
není rozhodnutím nebo jiným správním aktem, jenž by byl závazný pro smluvní
stranu základních pracovněprávních vztahů, vůči které byl učiněn pracovněprávní
úkon, a tedy ani pro soud (správní úřad nebo jiný orgán), který by v řízení
posuzoval takovou pracovněprávní skutečnost. Ani rozhodnutí příslušného
správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemá povahu správního
rozhodnutí, neboť při jeho vydání se – jak vyplývá z ustanovení § 47 odst. 4
zákona o specifických zdravotních službách – postupuje (obdobně) tak, jako
kdyby šlo o „vyjádření, osvědčení, ověření nebo sdělení“ správního orgánu. U
lékařského posudku tedy – jak se výslovně (a výstižně) uvádí v důvodové zprávě
k vládnímu návrhu zákona č. 373/2011 Sb. – jde o „dobrozdání o zdravotním stavu
posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb“ a „nejde o úkon,
kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby“.
Z uvedeného vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1.4.2012 lékařský posudek
vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného
správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují)
autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), zda a z jakého důvodu
zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní
způsobilost, případně jaký je zdravotní stav zaměstnance a jaké jsou příčiny
jeho poškození. Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských
služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek
přezkoumává, poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli a soudům (správním úřadům a
jiným orgánům) pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z
hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, které není pro soud závazné a z
něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu ustanovení § 135
odst. 2 o.s.ř. (k tomu srov. obdobně právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015,
uveřejněném pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017).
V projednávané věci žalobkyně požaduje po žalovaném náhradu škody z titulu
pracovního úrazu. Uplatňuje jednak nárok na náhradu za bolest a za ztížení
společenského uplatnění, jednak nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti od 1.9.2012. Poukazuje přitom na zhoršení svého
již ustáleného zdravotního stavu po pracovním úrazu ze dne 15.10.2002, které
vedlo ke snížení (omezení) její dosavadní pracovní způsobilosti, a tím ke
ztrátě výdělku, kterého dosahovala u žalovaného. Příčinu těchto zdravotních
potíží spatřuje v následcích pracovního úrazu ze dne 15.10.2002.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu jsou podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození
zdraví zaměstnance, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem pracovního
úrazu a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby
všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich,
nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený
zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a
posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř.]
všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku či bolesti a ztížení společenského uplatnění [§ 369 odst. 1 písm. a) a
b) zák. práce]. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla;
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené následky
pracovního úrazu, dosahovat trvale nebo dočasně takový výdělek (příjem kladený
výdělku na roveň), který měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na
výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem (nebo jiným příjmem včetně
dávek nemocenského) po poškození; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení
(omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky pracovního úrazu výdělek jako před poškozením. Náhrada
za bolest a ztížení společenského uplatnění pak představují náhradu imateriální
újmy zaměstnance v souvislosti s poškozením jeho zdraví následkem pracovního
úrazu.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem
pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak
vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v
důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná
souvislost postavená najisto. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně více
zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní
možnosti, je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho
důsledkem byl vznik dílčího škodního nároku), anebo zda má škoda podklad v
příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s pracovním úrazem
nesouvisejících. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody;
postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21
Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.5.2003 sp. zn. 21 Cdo
2169/2002 nebo zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1974 sp. zn. Cpj
37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1976, str. 35).
Při zkoumání, zda všechny výše uvedené předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele
vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu byly splněny, může soud – jak
vyplývá ze shora podaného výkladu – vycházet (jen) z lékařského posudku
vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného
správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li
všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti
o jeho správnosti. V případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného
orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny
náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance
nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě)
objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v
příslušném soudním řízení otázku, zda a z jakého důvodu zaměstnanec pozbyl
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit
(postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých
posudků. Na opačný závěr nelze usuzovat z rozsudků Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 291/2007 a ze dne 27.10.2009 sp. zn.
21 Cdo 2861/2008, na které poukazuje žalobkyně v dovolání, neboť závěry v nich
obsažené vycházejí z právní úpravy účinné do 31.3.2012 a nemohou být proto
použity při výkladu (odlišných) právních předpisů účinných od 1.4.2012.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že soudy za situace, kdy žalovaný
nesouhlasil se závěry lékařského posudku vydaného dne 12.4.2012 poskytovatelem
pracovnělékařských služeb, správně zkoumaly vztah příčinné souvislosti mezi
pracovním úrazem žalobkyně ze dne 15.10.2002 a tvrzenou škodou (ztrátou na
výdělku, bolestí a ztížením společenského uplatnění) i za pomoci znaleckého
posudku znalce z příslušného lékařského oboru. Jestliže ze znaleckého posudku
(a výslechu) znalce MUDr. Richtra, CSc. vyplynulo, že obecné onemocnění
žalobkyně (a nikoli pracovní úraz ze dne 15.10.2002) je rozhodující příčinou
nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a její nezpůsobilosti k výkonu práce u
žalovaného, je závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněných nároků v
souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému a vedlejšímu
účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu