21 Cdo 3166/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií
Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 17/9, proti žalované
České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7 –
Holešovicích, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, o 100 000 Kč, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2018 č. j. 16 Co
178/2018-176, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018
č. j. 16 Co 178/2018-176 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K pojmu diskriminace a k otázce porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod č. 108 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1165/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014
sp. zn. 21 Cdo 4429/2013, uveřejněném pod č. 116 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo
230/2015, a k související otázce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v
řízení, ve kterém se zaměstnanec domáhá po zaměstnavateli, aby upustil od jeho
diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu
zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul
náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu
vzniklou diskriminací, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení §
133a odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní
povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení
účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit,
ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem,
neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve
prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v
tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li
z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených
diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť
ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z
těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085,
nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve
sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního
soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod
č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom,
které z důkazů provede, resp.
stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají
být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku
nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud
neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje
vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě,
jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou
skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat
tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva
pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní
rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a
které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy,
nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem
k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V posuzované věci odvolací soud správně dovodil, že skutečnost, že s žalobkyní
jako uchazečkou o zaměstnání bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, nevyplývá
z tvrzení žalobkyně o nedostatcích výběrového řízení spočívajících v
„nepřezkoumatelnosti bodového ohodnocení a výběrových kritérií“ ani z jejího
poukazu na „nesprávnost a nedokonalost příslušných ustanovení zákona o státní
službě a metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 6/2015, případně jednacího řádu výběrové komise“. V návaznosti na to potom
náležitě vysvětlil, že provádění důkazů navržených žalobkyní k prokázání těchto
okolností by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní
otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (vznáší-li výhrady proti správnosti
skutkových zjištění soudů, zejména namítá-li, že „že celé předmětné výběrové
řízení bylo ?zinscenované? a záměrně neprůkazné (…) právě proto, aby mohl být
výběr proveden na základě diskriminačního kritéria věku“, že „jí byly přiděleny
nějaké nahodilé body a její ?úspěšnost? byla posuzována na základě vymyšlených
záměrně nepřezkoumatelných kritérií“, že „vybrané osoby představovaly pouze
účelovou stafáž pro konečný výběr“ a že „diskriminační zacházení prokázala“). V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.