21 Cdo 3193/2024-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve
Svitavách, Pod Věží č. 121/3, proti žalované Generali České pojišťovně se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o 190 533 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2021,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna
2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-173, opravenému usnesením ze dne 28. února 2024,
č. j. 62 Co 29, 341/2023-179, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1.
2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-173, opravenému usnesením ze dne 28. 2. 2024, č.
j. 62 Co 29, 341/2023-179, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že
„jestliže poškozený zaměstnanec pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti a poté jiné méně placené zaměstnání ztratil a
stal se uchazečem o zaměstnání, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom,
že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po pracovním
úraze příjem z vlastní výdělečné činnosti, ale z toho důvodu mu dle § 271b
odst. 3 zák. práce je zaručena náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo
právo za trvání pracovního poměru,“ tj. přísluší mu „rozdíl mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným před tím, než se
stal uchazečem o zaměstnání, jako výdělkem po pracovním úraze“) je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
3. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, za jakou dobu se žalobce domáhá nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (od 1. 1. 2020 do 31. 8. 2022), jehož základ se
posuzuje podle dřívějších předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014) – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 11. 2022 (dále jen
„zák. práce“).1. 2. Podle § 271b odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1
přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za
výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje
výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence
uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o
zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v
takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo
právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po
skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
postupuje u všech poškozených podle odstavce 1. 3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu uvedeného zákonného
ustanovení dospěla k závěru, že § 271b odst. 3 věta první a druhá zákoníku
práce upravuje dvě odlišné situace. Věta první míří na případy, kdy zaměstnanec
ztratil v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání původní práci a nemá
žádný výdělek pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí na trhu práce. V
takovém případě se za výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání považuje výdělek ve výši minimální mzdy (za právní úpravy
účinné od 1. 10. 2018 do 31. 12. 2024) platné v den prvního zařazení do
evidence uchazečů o zaměstnání (k tomu dále srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132/2014 v
časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněný pod č. 64/2019 v časopise Soudní
judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo
577/2020). Odlišná je však situace, jestliže zaměstnanec má v důsledku
pracovního úrazu nebo zjištěné nemoci z povolání jinou méně placenou práci, a
jestliže poté (nikoliv pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání)
tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se
uchazečem o zaměstnání (jinými slovy, jestliže zaměstnanec je veden v evidenci
uchazečů o zaměstnání a předtím měl – tak jako dovolatel v této věci – jinou
méně placenou práci).
V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se
stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo
právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o
pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 271b odst. 3 věta druhá zákoníku
práce). Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové
výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Znamená to,
že mu přísluší rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným
výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání [srov. ve
vztahu k dřívější obsahově obdobné právní úpravě (§ 371 odst. 3 zákoníku práce
ve znění účinném do 30. 9. 2015, s účinností od 1. 10. 2015 § 271b odst. 3
zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2086/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo
4131/2018]. 4. Odvolací soud tedy v souladu s uvedenými závěry uzavřel, že „za
situace, kdy žalobce do 31. 12. 2019 pracoval u společnosti Ledex Group spol. s
r. o. a poté se stal uchazečem o zaměstnání, je správný výpočet náhrady ztráty
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti takový, že se od valorizovaného
výdělku před vznikem škody na zdraví odečte invalidní důchod a částka, která
žalobci náležela z titulu zaměstnání u tohoto zaměstnavatele, tedy u
společnosti Ledex Group spol. s r. o.“ 1. 2. Spatřuje-li dovolatel „důvod dovolání“ v posouzení otázky, „zda u
osoby, která má nárok na náhradu škody z titulu pracovního úrazu, a to náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a která je vedena v
evidenci uchazečů o zaměstnání, se za výdělek po pracovním úrazu považuje
výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence
uchazečů o zaměstnání“, a namítá-li, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla vyřešena otázka výkladu pojmu „první zařazení do evidence“ uchazečů o
zaměstnání, pak přehlíží, že v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu
nezáviselo na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 271b odst. 3 věty první
zákoníku práce, neboť odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, postupoval
podle § 271b odst. 3 věty druhé zák. práce. 3. Prostřednictvím námitek, že „při tomto výkladu (tj. že zaměstnanec po
skončení zaměstnání a novém zařazení do evidence uchazečů) pobírá náhradu, na
kterou mu vzniklo právo podle výpočtu výdělku u posledního zaměstnavatele
(pobírá tedy tzv. stop stav náhradu), pak by takový zaměstnanec byl po celou
dobu zařazení do evidence uchazečů vyloučen z úprav, které přináší tzv. valorizace výdělku a kterou upravuje ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce“,
že „z žádného ustanovení nelze dovodit, že by zaměstnanec, který je uchazečem o
zaměstnání, měl být z takové valorizaci výdělku (a tím i zvýšení náhrady)
vyřazen“, a že „tato tzv.
valorizace znamená vždy zvýšení náhrady, protože se
zvyšuje průměrný výdělek před vznikem škody“, dovolatel vyslovuje pouhý
nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv
formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon
od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku
novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod,
proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 4. Namítá-li dovolatel, že výklad provedený soudy obou stupňů by byl „v
rozporu s uznávaným principem plného odškodnění újmy“ vyjádřeným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, pak přehlíží, že
tento nález se týká občanskoprávního nároku na náhradu nákladů na péči o
poškozeného, nikoliv práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti podle § 271b zák. práce. 5. Rozsudek odvolacího soudu dovolatel napadl „ve výroku pod bodem I“,
tedy i v části výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 6. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.1. 2. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.