21 Cdo 3193/2024-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží č. 121/3, proti žalované Generali České pojišťovně se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o 190 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-173, opravenému usnesením ze dne 28. února 2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-179, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-173, opravenému usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 62 Co 29, 341/2023-179, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že „jestliže poškozený zaměstnanec pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a poté jiné méně placené zaměstnání ztratil a stal se uchazečem o zaměstnání, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po pracovním úraze příjem z vlastní výdělečné činnosti, ale z toho důvodu mu dle § 271b odst. 3 zák. práce je zaručena náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru,“ tj. přísluší mu „rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, jako výdělkem po pracovním úraze“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, za jakou dobu se žalobce domáhá nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (od 1. 1. 2020 do 31. 8. 2022), jehož základ se posuzuje podle dřívějších předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 796/2014) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 11. 2022 (dále jen „zák. práce“).1.
2. Podle § 271b odst. 3 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.
3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu uvedeného zákonného ustanovení dospěla k závěru, že § 271b odst. 3 věta první a druhá zákoníku práce upravuje dvě odlišné situace. Věta první míří na případy, kdy zaměstnanec ztratil v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání původní práci a nemá žádný výdělek pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí na trhu práce. V takovém případě se za výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje výdělek ve výši minimální mzdy (za právní úpravy účinné od 1.
10. 2018 do 31. 12. 2024) platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání (k tomu dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, uveřejněný pod č. 132/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněný pod č. 64/2019 v časopise Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 577/2020). Odlišná je však situace, jestliže zaměstnanec má v důsledku pracovního úrazu nebo zjištěné nemoci z povolání jinou méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání (jinými slovy, jestliže zaměstnanec je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a předtím měl – tak jako dovolatel v této věci – jinou méně placenou práci).
V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 271b odst. 3 věta druhá zákoníku práce). Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Znamená to, že mu přísluší rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání [srov. ve vztahu k dřívější obsahově obdobné právní úpravě (§ 371 odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015, s účinností od 1. 10. 2015 § 271b odst. 3 zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2086/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4131/2018].
4. Odvolací soud tedy v souladu s uvedenými závěry uzavřel, že „za situace, kdy žalobce do 31. 12. 2019 pracoval u společnosti Ledex Group spol. s r. o. a poté se stal uchazečem o zaměstnání, je správný výpočet náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti takový, že se od valorizovaného výdělku před vznikem škody na zdraví odečte invalidní důchod a částka, která žalobci náležela z titulu zaměstnání u tohoto zaměstnavatele, tedy u společnosti Ledex Group spol. s r. o.“ 1.
2. Spatřuje-li dovolatel „důvod dovolání“ v posouzení otázky, „zda u osoby, která má nárok na náhradu škody z titulu pracovního úrazu, a to náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a která je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, se za výdělek po pracovním úrazu považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“, a namítá-li, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka výkladu pojmu „první zařazení do evidence“ uchazečů o zaměstnání, pak přehlíží, že v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 271b odst. 3 věty první zákoníku práce, neboť odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, postupoval podle § 271b odst. 3 věty druhé zák. práce.
3. Prostřednictvím námitek, že „při tomto výkladu (tj. že zaměstnanec po skončení zaměstnání a novém zařazení do evidence uchazečů) pobírá náhradu, na kterou mu vzniklo právo podle výpočtu výdělku u posledního zaměstnavatele (pobírá tedy tzv. stop stav náhradu), pak by takový zaměstnanec byl po celou dobu zařazení do evidence uchazečů vyloučen z úprav, které přináší tzv. valorizace výdělku a kterou upravuje ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce“, že „z žádného ustanovení nelze dovodit, že by zaměstnanec, který je uchazečem o zaměstnání, měl být z takové valorizaci výdělku (a tím i zvýšení náhrady) vyřazen“, a že „tato tzv.
valorizace znamená vždy zvýšení náhrady, protože se zvyšuje průměrný výdělek před vznikem škody“, dovolatel vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
4. Namítá-li dovolatel, že výklad provedený soudy obou stupňů by byl „v rozporu s uznávaným principem plného odškodnění újmy“ vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, pak přehlíží, že tento nález se týká občanskoprávního nároku na náhradu nákladů na péči o poškozeného, nikoliv práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b zák. práce.
5. Rozsudek odvolacího soudu dovolatel napadl „ve výroku pod bodem I“, tedy i v části výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. V této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.1.
2. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.