21 Cdo 3228/2024-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně PORR a. s. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č.
3238/36, IČO 43005560, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Martinem
Vostrackým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská č. 752/33, o 55 206,25 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 99/2023,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června
2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, takto:
I. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku II rozsudku
krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 3. 5. 2023 (v
průběhu řízení doplněnou) se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena
povinnost vydat jí v žalobě specifikované movité věci, eventuálně, aby
žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 55 206,25 Kč se „zákonným úrokem
z prodlení“ od 21. 3. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný
„jakožto zaměstnanec“ odebral na základě objednávky a dodacího listu č. 445 od
společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. zboží v celkové hodnotě 55 206,25 Kč,
které žalobkyni „nepředal“, čímž jí způsobil škodu ve výši této částky.
Žalobkyně uzavřela se společností V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. dohodu o narovnání
a uhradila jí za dodané zboží 55 206,25 Kč. Žalovaný si „zboží buďto ponechal
či s ním naložil jiným neznámým způsobem“, ačkoliv „po převzetí objednaného
materiálu byl žalovaný povinen tento zaevidovat a předání takto objednaného
materiálu a nářadí podřízeným zaměstnancům mělo být opět potvrzeno v písemném
protokolu, což byla povinnost“ žalovaného jako vedoucího zaměstnance.
2. Žalovaný uplatněný nárok považuje za nedůvodný, neboť „žalobcem
tvrzené zboží (věci) nemá k dispozici“. Oprávněnost žalobního nároku nemůže být
dovozena pouze ze skutečnosti, že žalobkyně předmětné zboží „ve své evidenci
neeviduje“.
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 39 C
99/2023-76, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2024, č. j. 39 C
99/2023-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání ve výroku
specifikovaných věcí (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
55 206,25 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení
(výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 5 000 Kč
(výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě
pracovní smlouvy ze dne 28. 8. 2016 (v průběhu pracovního poměru změněné)
pracoval u žalobkyně naposledy jako vedoucí reklamačního a servisního oddělení
správy majetku, že žalovaný na základě dodacího listu č. 445 ze dne 1. 6. 2022
převzal od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. „materiál a drobné nářadí“,
za které žalobkyně (na základě dohody o narovnání) dne 26. 1. 2023 zaplatila
uvedené společnosti 55 206,25 Kč, a že „žalovaný neprokázal, že by s věcmi
naložil ve prospěch zaměstnavatele, že by je předal k dalšímu využití jiným
zaměstnancům žalobkyně, či že by je sám použil pro plnění pracovních
povinností“; „ohledně evidence majetku, který byl předmětem tohoto řízení,
žádný předpis konkrétní podmínky jeho evidování neukládal“ (žalobkyní
předkládaný „interní dokument o evidenci majetku“ se na žalovaným převzaté věci
nevztahoval). Protože „žalovaný popřel, že by dané věci měl ve své dispozici i
v době, kdy byla podána uvedená žaloba a následně, kdy byl vyhlášen rozsudek“,
uzavřel, že „nemohl přistoupit k požadavku žalobkyně a uložit žalovanému tyto
věci vydat, neboť nebylo zjištěno, že by jimi disponoval“. Žalovaný se však „na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, pokud uvedený materiál nevložil do majetku
společnosti, případně pro její potřeby v souladu s předchozí praxí nevyužil“, a
tak „byly naplněny podmínky pro to, aby bylo uloženo žalovanému ve smyslu
ustanovení § 250 zákoníku práce vzniklou škodu nahradit“.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 6.
2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 55 206,25 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 21. 3. 2023 do
zaplacení, zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 639,60 Kč k rukám zástupce
žalovaného (výrok II). Odvolací soud poskytl žalobkyni poučení o povinnosti
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, „jakou právní povinnost
žalovaný zaviněně porušil a v příčinné souvislosti s tímto porušením způsobil
žalobci ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, tj. k 30. 6.
2022, škodu v tvrzené výši – v rozsahu dle předloženého Pracovního postupu –
disponování majetkem a jeho správa“. Reakcí na toto poučení (tvrzením, že
„právní povinnosti porušil tím, že zboží odebrané jménem žalobkyně a
podléhající evidenci nezaevidoval a veškeré zboží bez rozdílu zašantročil či s
ním naložil jiným neznámým způsobem a tímto svým protiprávním jednáním způsobil
žalobci škodu ve výši kupní ceny, kterou za předmětné zboží byl žalobce nucen
zaplatit“, že „část zboží převzatého žalovaným spadala pod definici tzv.
drobného dlouhodobého hmotného majetku“ podle „vnitřního předpisu ‚Disponování
majetkem a jeho správa‘“, které žalobkyně „vyjmenovala“) však podle odvolacího
soudu „žalobce své povinnosti tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti
zaměstnance za škodu ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce nedostál, neboť jednak
netvrdil významné skutečnosti vztahující se ke dni skončení pracovního poměru
žalovaného u žalobkyně, tj. k 30. 6. 2022, a tudíž je ani neprokazoval, stejně
jako neprokázal, že žalovaný v důsledku neprovedení evidence předmětného zboží
zaviněně způsobil žalobci, tedy v příčinné souvislosti s tímto opomenutím,
škodu, a to v jakékoliv výši“. Protože i „soudem prvního stupně přijatá právní
kvalifikace titulem bezdůvodného obohacení v kombinaci s titulem odpovědnosti
zaměstnance za škodu není přiléhavá“, odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II změnil.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma jeho výrokům) podala
žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni poskytl
nejednoznačné, neurčité a nesrozumitelné poučení o povinnosti tvrdit a
prokazovat významné skutečnosti, neboť „není zřejmé, proč by vznik odpovědnosti
zaměstnance (žalovaného) za škodu musel být podmíněn tím, že tento zaměstnanec
škodu způsobil přesně v den skončení jeho pracovního poměru“. Má za to, že
procesní povinnost „beze zbytku splnila“, jestliže před soudy tvrdila, že
„žalovaný přibližně měsíc před skončením svého pracovního poměru jejím jménem
odebral zboží za cca 55 tisíc Kč“, že „toto zboží si buďto ponechal nebo s ním
naložil neznámým způsobem (tzn. že jej zašantročil), resp. toto zboží nikdy
žalobkyni nepředal a již vůbec jej nezaevidoval (navzdory tomu, že přinejmenším
část z tohoto zboží podléhala evidenci jako tzv. drobný dlouhodobý hmotný
majetek)“, že „žalobkyně za toto zboží byla nucena zaplatit, ačkoli se nikdy
nedostalo do její dispozice“, a že tím „žalovaný porušil jak požadavky kladené
na zaměstnance (vedoucí zaměstnance) zákoníkem práce, tak i vnitřním předpisem
žalobkyně“. Pokud odvolací soud navzdory uvedenému dospěl k závěru, že
„žalobkyní popsaným způsobem nevznikla jednáním žalovaného újma“, pak je tento
závěr v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž sám odvolací soud
odkazuje (například rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1245/2013“). Dovolatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobkyně napadá rozhodnutí
odvolacího soudu „v obou jeho výrocích“; v části směřující proti výroku II
napadeného rozsudku není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud
proto v této části dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne
26. 8. 2016 jako vedoucí servisního oddělení a od 1. 9. 2017 jako vedoucí
reklamačního a servisního oddělení správy majetku, že dne 1. 6. 2022 převzal od
společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. zboží (které žalobkyně požadovala
primárním petitem vydat) v hodnotě 55 206,25 Kč, o němž nebylo zjištěno, jakým
způsobem s ním bylo po jeho převzetí žalovaným naloženo, a že pracovní poměr
skončil dne 30. 6. 2022 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru.
11. Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí
(mimo jiné) na řešení právní otázky procesního práva, zda v posuzovaném případě
byly žalobkyní řádně tvrzeny skutečnosti, z nichž vyplývá naplnění jednotlivých
předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 250 odst. 1
zákoníku práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout ztrátou
nebo zašantročením věcí, které žalovaný od dodavatele žalobkyně převzal dne 1.
6. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 19. 8. 2022 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
14. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu
způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena
také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance
nahradit škodu se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za
škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen
prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).
15. Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit
zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních
povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke
vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, povinnost k náhradě škody
nevzniká. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením
pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která
byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, §
257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5
zák. práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody
podle § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní
povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat
[srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené
předpoklady potřebné pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli
škodu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč.).
16. Okruh a rozsah skutečností, které je povinen žalobce (poškozený
zaměstnavatel) tvrdit a prokazovat, je dán náplní jednotlivých předpokladů
vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody podle § 250 odst. 1 zák. práce,
jakož i konkrétními okolnostmi posuzovaného případu.
17. Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci
právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou, popř. (důsledně vzato)
pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních
řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat,
řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny.
Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi
určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní
povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem,
který je, nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance
a jehož existence sama o sobě – jinak řečeno – není závislá na subjektivním
vztahu zaměstnance ke svému jednání, které se příčí stanoveným pravidlům
chování, a k následkům tohoto jednání – škodě (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1111/2001,
uveřejněného pod č. 199/2002 v časopise Soudní judikatura).
18. Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s
prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek
zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve
vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1
zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je
povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad
výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní
povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících
předpokladů povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250
zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21
Cdo 1924/2013, uveřejněný pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč.).
19. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové
sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích.
Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle
ustanovení § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1
zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým
ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné
škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zák. práce),
je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke
zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s
ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. při obdobné právní
úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).
20. O vztah příčinné souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti a
vznikem škody, který je jedním z předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance
nahradit zaměstnavateli škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se
jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních
povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by
škoda zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné
souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit
pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení
povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto
postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou
důležitou, podstatnou a značnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1410/2018).
21. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému
jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke
škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních
povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde
tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a chtěl ji způsobit
(úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit,
a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý).
Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy,
jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec
nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým
osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) – srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022. Zavinění
jako projev psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k
následkům jeho jednání se prokazuje skutečnostmi, jejichž prostřednictvím se
psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání
projevuje navenek (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).
22. Povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250
odst. 1 zák. práce není vyloučena tím, že pracovní poměr zaměstnance v mezidobí
skončil, nebo tím, že škoda vznikla až po skončení pracovního poměru (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21
Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60/2002 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněného pod č. 61/2015
Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21
Cdo 633/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 8/2007, s. 609,
a v nich obsažený závěr, že pracovněprávními vztahy jsou též nároky
zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle § 250 a násl. zák.
práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru, neboť i takový
vztah je vztahem pracovněprávním). Ani okruh právně významných skutečností z
hlediska naplnění předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit
zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce není proto limitován
(ohraničen) dnem skončení pracovního poměru odpovědného zaměstnance;
skutečnosti znamenající naplnění těchto předpokladů mohou nastat během tohoto
pracovního poměru (nejen v den jeho skončení), ale i po jeho skončení
(skutečnosti, z nichž vyplývá vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením
pracovní povinnosti a vznikem škody).
23. Žalobkyně v žalobě ze dne 3. 5. 2023 a doplnění skutkových tvrzení
ze dne 5. 10. 2023 (č. l. 44) a 21. 5. 2024 (č. l. 106) k naplnění jednotlivých
předpokladů pro vznik povinnosti žalovaného nahradit jí škodu tvrdila, že
žalovaný byl z titulu své funkce vedoucí reklamačního a servisního oddělení
správy majetku oprávněn nakupovat zboží určené pro plnění pracovních povinností
jeho podřízených zaměstnanců. Dne 1. 6. 2022 na základě kupní smlouvy uzavřené
se společností V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. žalovaný od této společnosti jménem
žalobkyně převzal soubor zboží („materiál a nářadí“), které žalobkyni, resp.
zaměstnancům žalobkyně nikdy nepředal, část vyjmenovaného zboží podléhající
evidenci podle vnitřního předpisu („Disponování majetkem a jeho správa“)
nezaevidoval a veškeré zboží bez rozdílu zašantročil či s ním naložil jiným
neznámým způsobem; povinností žalovaného bylo „materiál a nářadí“ předat
podřízeným zaměstnancům, přičemž předání mělo být „potvrzeno v písemném
protokolu“. Tímto jednáním, jímž porušil právní povinnosti vyplývající ze
zákoníku práce a interního předpisu zaměstnavatele, žalovaný způsobil žalobkyni
škodu ve výši kupní ceny (55 206,25 Kč), kterou žalobkyně dodavateli zaplatila.
24. Z těchto skutkových tvrzení dostatečně vyplývají skutečnosti, jež
mohou znamenat naplnění předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit
zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce. Uvádí-li odvolací soud, že
žalobkyně netvrdila „významné skutečnosti vztahující se ke dni skončení
pracovního poměru“, pak pomíjí závěry uvedené shora v bodu 22, jakož i samotný
obsah skutkových tvrzení žalobkyně, podle nichž ke škodě (zašantročením či
jiným naložením s jejím majetkem) došlo v souvislosti s převzetím zakoupených
věcí dne 1. 6. 2022, kdy žalovaný měl zakoupený materiál (jeho část) v souladu
s vnitřním předpisem zaevidovat a naložit s ním způsobem, který vyplývá z
obsahu jeho pracovní náplně a prevenční povinnosti zaměstnance [§ 249 odst. 1 a
§ 301 písm. d) zák. práce]; žalobkyně tedy v dovolání důvodně namítá, že
odvolacím soudem poskytnuté poučení podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. bylo nesprávně směřováno ke skutečnostem, jež tu byly „ke dni skončení
pracovního poměru žalovaného u žalobkyně“. Dospívá-li následně odvolací soud k
závěru, že žalobkyně rozhodné skutečnosti neprokázala, činí tak jen v
návaznosti na (nesprávně) učiněný závěr o nesplnění povinnosti tvrzení, resp.
(uvádí-li, že žalobkyní předložené důkazy „jakékoliv významné skutečnosti
neprokazují“) náležitě (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) nevysvětluje, jaké
konkrétní důkazy zohlednil a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil;
odvolací soud tak řízení (vedle nesprávně poskytnutého poučení o povinnosti
tvrzení a povinnosti důkazní) současně zatížil tzv. jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musel dovolací soud
přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu,
že „žalobce své povinnosti tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti
zaměstnance za škodu ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce nedostál,“ proto nelze
považovat za správný.
25. Není-li rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného –
správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o
nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu