21 Cdo 3228/2024-153
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně PORR a. s. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 3238/36, IČO 43005560, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Martinem Vostrackým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská č. 752/33, o 55 206,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 99/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, takto:
I. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 3. 5. 2023 (v průběhu řízení doplněnou) se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat jí v žalobě specifikované movité věci, eventuálně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 55 206,25 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ od 21. 3. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný „jakožto zaměstnanec“ odebral na základě objednávky a dodacího listu č. 445 od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. zboží v celkové hodnotě 55 206,25 Kč, které žalobkyni „nepředal“, čímž jí způsobil škodu ve výši této částky. Žalobkyně uzavřela se společností V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. dohodu o narovnání a uhradila jí za dodané zboží 55 206,25 Kč. Žalovaný si „zboží buďto ponechal či s ním naložil jiným neznámým způsobem“, ačkoliv „po převzetí objednaného materiálu byl žalovaný povinen tento zaevidovat a předání takto objednaného materiálu a nářadí podřízeným zaměstnancům mělo být opět potvrzeno v písemném protokolu, což byla povinnost“ žalovaného jako vedoucího zaměstnance.
2. Žalovaný uplatněný nárok považuje za nedůvodný, neboť „žalobcem tvrzené zboží (věci) nemá k dispozici“. Oprávněnost žalobního nároku nemůže být dovozena pouze ze skutečnosti, že žalobkyně předmětné zboží „ve své evidenci neeviduje“.
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 39 C 99/2023-76, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2024, č. j. 39 C 99/2023-86, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání ve výroku specifikovaných věcí (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 55 206,25 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení (výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 5 000 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 28.
8. 2016 (v průběhu pracovního poměru změněné) pracoval u žalobkyně naposledy jako vedoucí reklamačního a servisního oddělení správy majetku, že žalovaný na základě dodacího listu č. 445 ze dne 1. 6. 2022 převzal od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. „materiál a drobné nářadí“, za které žalobkyně (na základě dohody o narovnání) dne 26. 1. 2023 zaplatila uvedené společnosti 55 206,25 Kč, a že „žalovaný neprokázal, že by s věcmi naložil ve prospěch zaměstnavatele, že by je předal k dalšímu využití jiným zaměstnancům žalobkyně, či že by je sám použil pro plnění pracovních povinností“; „ohledně evidence majetku, který byl předmětem tohoto řízení, žádný předpis konkrétní podmínky jeho evidování neukládal“ (žalobkyní předkládaný „interní dokument o evidenci majetku“ se na žalovaným převzaté věci nevztahoval).
Protože „žalovaný popřel, že by dané věci měl ve své dispozici i v době, kdy byla podána uvedená žaloba a následně, kdy byl vyhlášen rozsudek“, uzavřel, že „nemohl přistoupit k požadavku žalobkyně a uložit žalovanému tyto věci vydat, neboť nebylo zjištěno, že by jimi disponoval“. Žalovaný se však „na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, pokud uvedený materiál nevložil do majetku společnosti, případně pro její potřeby v souladu s předchozí praxí nevyužil“, a tak „byly naplněny podmínky pro to, aby bylo uloženo žalovanému ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce vzniklou škodu nahradit“.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 10 Co 309/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 55 206,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 21. 3. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 639,60 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II). Odvolací soud poskytl žalobkyni poučení o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, „jakou právní povinnost žalovaný zaviněně porušil a v příčinné souvislosti s tímto porušením způsobil žalobci ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, tj. k 30.
6. 2022, škodu v tvrzené výši – v rozsahu dle předloženého Pracovního postupu – disponování majetkem a jeho správa“. Reakcí na toto poučení (tvrzením, že „právní povinnosti porušil tím, že zboží odebrané jménem žalobkyně a podléhající evidenci nezaevidoval a veškeré zboží bez rozdílu zašantročil či s ním naložil jiným neznámým způsobem a tímto svým protiprávním jednáním způsobil žalobci škodu ve výši kupní ceny, kterou za předmětné zboží byl žalobce nucen zaplatit“, že „část zboží převzatého žalovaným spadala pod definici tzv. drobného dlouhodobého hmotného majetku“ podle „vnitřního předpisu ‚Disponování majetkem a jeho správa‘“, které žalobkyně „vyjmenovala“) však podle odvolacího soudu „žalobce své povinnosti tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ust.
§ 250 zákoníku práce nedostál, neboť jednak netvrdil významné skutečnosti vztahující se ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, tj. k 30. 6. 2022, a tudíž je ani neprokazoval, stejně jako neprokázal, že žalovaný v důsledku neprovedení evidence předmětného zboží zaviněně způsobil žalobci, tedy v příčinné souvislosti s tímto opomenutím, škodu, a to v jakékoliv výši“. Protože i „soudem prvního stupně přijatá právní kvalifikace titulem bezdůvodného obohacení v kombinaci s titulem odpovědnosti zaměstnance za škodu není přiléhavá“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že žalobkyni poskytl nejednoznačné, neurčité a nesrozumitelné poučení o povinnosti tvrdit a prokazovat významné skutečnosti, neboť „není zřejmé, proč by vznik odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za škodu musel být podmíněn tím, že tento zaměstnanec škodu způsobil přesně v den skončení jeho pracovního poměru“. Má za to, že procesní povinnost „beze zbytku splnila“, jestliže před soudy tvrdila, že „žalovaný přibližně měsíc před skončením svého pracovního poměru jejím jménem odebral zboží za cca 55 tisíc Kč“, že „toto zboží si buďto ponechal nebo s ním naložil neznámým způsobem (tzn. že jej zašantročil), resp. toto zboží nikdy žalobkyni nepředal a již vůbec jej nezaevidoval (navzdory tomu, že přinejmenším část z tohoto zboží podléhala evidenci jako tzv. drobný dlouhodobý hmotný majetek)“, že „žalobkyně za toto zboží byla nucena zaplatit, ačkoli se nikdy nedostalo do její dispozice“, a že tím „žalovaný porušil jak požadavky kladené na zaměstnance (vedoucí zaměstnance) zákoníkem práce, tak i vnitřním předpisem žalobkyně“. Pokud odvolací soud navzdory uvedenému dospěl k závěru, že „žalobkyní popsaným způsobem nevznikla jednáním žalovaného újma“, pak je tento závěr v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž sám odvolací soud odkazuje (například rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1245/2013“). Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v obou jeho výrocích“; v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 2016 jako vedoucí servisního oddělení a od 1. 9. 2017 jako vedoucí reklamačního a servisního oddělení správy majetku, že dne 1. 6. 2022 převzal od společnosti V & V NÁŘADÍ spol. s r. o. zboží (které žalobkyně požadovala primárním petitem vydat) v hodnotě 55 206,25 Kč, o němž nebylo zjištěno, jakým způsobem s ním bylo po jeho převzetí žalovaným naloženo, a že pracovní poměr skončil dne 30. 6. 2022 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru.
11. Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na řešení právní otázky procesního práva, zda v posuzovaném případě byly žalobkyní řádně tvrzeny skutečnosti, z nichž vyplývá naplnění jednotlivých předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 250 odst. 1 zákoníku práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout ztrátou nebo zašantročením věcí, které žalovaný od dodavatele žalobkyně převzal dne 1. 6. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19. 8. 2022 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).
14. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).
15. Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, povinnost k náhradě škody nevzniká. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč.).
16. Okruh a rozsah skutečností, které je povinen žalobce (poškozený zaměstnavatel) tvrdit a prokazovat, je dán náplní jednotlivých předpokladů vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody podle § 250 odst. 1 zák. práce, jakož i konkrétními okolnostmi posuzovaného případu.
17. Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou, popř. (důsledně vzato) pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny. Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem, který je, nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance a jehož existence sama o sobě – jinak řečeno – není závislá na subjektivním vztahu zaměstnance ke svému jednání, které se příčí stanoveným pravidlům chování, a k následkům tohoto jednání – škodě (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněného pod č. 199/2002 v časopise Soudní judikatura).
18. Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250 zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněný pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč.).
19. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zák. práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).
20. O vztah příčinné souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti a vznikem škody, který je jedním z předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1410/2018).
21. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022. Zavinění jako projev psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání se prokazuje skutečnostmi, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).
22. Povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce není vyloučena tím, že pracovní poměr zaměstnance v mezidobí skončil, nebo tím, že škoda vznikla až po skončení pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60/2002 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněného pod č. 61/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 633/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 8/2007, s. 609, a v nich obsažený závěr, že pracovněprávními vztahy jsou též nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle § 250 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru, neboť i takový vztah je vztahem pracovněprávním). Ani okruh právně významných skutečností z hlediska naplnění předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce není proto limitován (ohraničen) dnem skončení pracovního poměru odpovědného zaměstnance; skutečnosti znamenající naplnění těchto předpokladů mohou nastat během tohoto pracovního poměru (nejen v den jeho skončení), ale i po jeho skončení (skutečnosti, z nichž vyplývá vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením pracovní povinnosti a vznikem škody).
23. Žalobkyně v žalobě ze dne 3. 5. 2023 a doplnění skutkových tvrzení ze dne 5. 10. 2023 (č. l. 44) a 21. 5. 2024 (č. l. 106) k naplnění jednotlivých předpokladů pro vznik povinnosti žalovaného nahradit jí škodu tvrdila, že žalovaný byl z titulu své funkce vedoucí reklamačního a servisního oddělení správy majetku oprávněn nakupovat zboží určené pro plnění pracovních povinností jeho podřízených zaměstnanců. Dne 1. 6. 2022 na základě kupní smlouvy uzavřené se společností V & V NÁŘADÍ spol. s r. o.
žalovaný od této společnosti jménem žalobkyně převzal soubor zboží („materiál a nářadí“), které žalobkyni, resp. zaměstnancům žalobkyně nikdy nepředal, část vyjmenovaného zboží podléhající evidenci podle vnitřního předpisu („Disponování majetkem a jeho správa“) nezaevidoval a veškeré zboží bez rozdílu zašantročil či s ním naložil jiným neznámým způsobem; povinností žalovaného bylo „materiál a nářadí“ předat podřízeným zaměstnancům, přičemž předání mělo být „potvrzeno v písemném protokolu“. Tímto jednáním, jímž porušil právní povinnosti vyplývající ze zákoníku práce a interního předpisu zaměstnavatele, žalovaný způsobil žalobkyni škodu ve výši kupní ceny (55 206,25 Kč), kterou žalobkyně dodavateli zaplatila.
24. Z těchto skutkových tvrzení dostatečně vyplývají skutečnosti, jež mohou znamenat naplnění předpokladů pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce. Uvádí-li odvolací soud, že žalobkyně netvrdila „významné skutečnosti vztahující se ke dni skončení pracovního poměru“, pak pomíjí závěry uvedené shora v bodu 22, jakož i samotný obsah skutkových tvrzení žalobkyně, podle nichž ke škodě (zašantročením či jiným naložením s jejím majetkem) došlo v souvislosti s převzetím zakoupených věcí dne 1. 6. 2022, kdy žalovaný měl zakoupený materiál (jeho část) v souladu s vnitřním předpisem zaevidovat a naložit s ním způsobem, který vyplývá z obsahu jeho pracovní náplně a prevenční povinnosti zaměstnance [§ 249 odst. 1 a § 301 písm. d) zák. práce]; žalobkyně tedy v dovolání důvodně namítá, že odvolacím soudem poskytnuté poučení podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. bylo nesprávně směřováno ke skutečnostem, jež tu byly „ke dni skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně“. Dospívá-li následně odvolací soud k závěru, že žalobkyně rozhodné skutečnosti neprokázala, činí tak jen v návaznosti na (nesprávně) učiněný závěr o nesplnění povinnosti tvrzení, resp. (uvádí-li, že žalobkyní předložené důkazy „jakékoliv významné skutečnosti neprokazují“) náležitě (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) nevysvětluje, jaké konkrétní důkazy zohlednil a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; odvolací soud tak řízení (vedle nesprávně poskytnutého poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní) současně zatížil tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musel dovolací soud přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že „žalobce své povinnosti tvrdit a prokazovat atributy odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ust. § 250 zákoníku práce nedostál,“ proto nelze považovat za správný.
25. Není-li rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu