21 Cdo 3338/2020

21 Cdo 3338/2020-238

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,

v právní věci žalobkyně K. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr.

Martinem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 84/5, proti

žalované V. C. R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem,

advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži č. 2102/61a, o 4 171 391 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 52/2018,

o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince

2019 č. j. 30 Co 315/2019-185, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1 130 637,60 Kč s

úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 503 326,24 Kč a

s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení, se odmítá

.

II. Rozsudek městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně ohledně částky 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu

od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve

výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve

výroku o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.

června 2019 č. j. 11 C 52/2018-147 v části, v níž bylo žalované uloženo

zaplatit žalobkyni 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015

do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně

z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku o nákladech

řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k

dalšímu řízení.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 3. 2018 se žalobkyně

domáhala po žalované zaplacení 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301

Kč za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 a ve výši 8,05 % p. a. z částky 4 171

391 Kč za období od 10. 3. 2018 do zaplacení s tím, že od 1. 9. 2007 byla u

žalované zaměstnána jako viceprezident oddělení lidí. Dne 12. 11. 2014 jí byla

dána výpověď z pracovního poměru, avšak soudy – rozhodnutí dovolacího soudu

nabylo právní moci dne 15. 1. 2018 – byla určena neplatnost výpovědi. Ačkoliv

se sdělením ze dne 13. 11. 2014 domáhala po žalované dalšího zaměstnávání,

žalovaná jí práci nepřidělovala a žalobkyni tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve

výši průměrného výdělku za období od 1. 2. 2015 do pravomocného ukončení řízení

ve věci neplatnosti skončení pracovního poměru, přičemž průměrný hodinový

výdělek žalobkyně činil ke dni 1. 2. 2015 částku 2 181,69 Kč. Předmětem řízení

učinila žalobkyně období od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2015. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 11 C 52/2018-147

žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě

nákladů řízení 514 942 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Vališe. Vyšel z toho,

že pravomocně (dnem 15. 1. 2018) bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru

byla žalobkyni dána neplatně, a že žalobkyně žalované dopisem ze dne 12. 11. 2014 oznámila, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Vzal za

prokázané, že žalobkyně o návrat na svoji pozici opakovaně usilovala. Při

průměrném hodinovém výdělku žalobkyně ve výši 2 181,69 Kč činil nárok žalobkyně

na náhradu mzdy za období od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2015 částku 2 268 957,60 Kč. K návrhu žalované na snížení náhrady mzdy za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015 soud prvního stupně uvedl, že nepřihlížel k nabídkám volných pracovních

míst, které byly až z období ledna 2016 a pozdějších. Žalobkyně se sice

účastnila druhého kola výběrového řízení u Sberbank CZ, a. s., ale „oznámila,

že na místo nereflektuje, neboť již jednala o nástupu se společností Solar

Turbines EAME s. r. o.“ Na místo u Sberbank CZ, a. s., byl přijat kandidát,

který měl kromě zkušeností v oblasti lidských zdrojů též patnáctileté

zkušenosti v bankovním sektoru. Nástup do zaměstnání by byl stejně až v únoru

2016, tedy po období, které bylo předmětem žaloby. Ke společnosti Solar

Turbines EAME s. r. o. nastoupila žalobkyně 1. 9. 2015 na místo s prakticky

stejnou náplní práce jako u žalované a s místem výkonu práce rovněž v Praze. Na

nové pozici měla však méně přímých podřízených (5 na rozdíl od 33 u žalované) a

rovnocenný nebyl ani její nový příjem (94 000 Kč „hrubého měsíčně“, s benefity

v průměru 112 904 Kč „hrubého“). Soud prvního stupně uzavřel, že v rozhodném

období se žalobkyně nemohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za

podmínek v zásadě rovnocenných, či dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu

práce podle pracovní smlouvy u žalované. Skutečnost, že se v rozhodném období

žalobkyně zapojila do pracovního procesu, byť za nižší příjem, jí nemůže být

dávána k tíži a „snížit jí z tohoto důvodu náhradu mzdy“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 30

Co 315/2019-185 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé

ohledně částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu o zaplacení 1 138

320 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení a s

úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 5 021 Kč

zamítl, ohledně částky 3 033 071 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015

do 9. 3. 2018 ve výši 859 280 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od

10. 3. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil

žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou

stupňů 327 701 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Vališe. Podle názoru odvolacího

soudu pouze ze skutečnosti, že žalobkyně od září 2015 byla zaměstnána u

společnosti Solar Turbines EAME s. r. o., nelze dovodit závěr, že by nebyla

ochotna a připravena konat práci u žalované, a to zejména v situaci, kdy jí

žalovaná neumožnila konat práce podle pracovní smlouvy. Ani odvolací soud

neshledal důvod pro přiměřené snížení povinnosti žalované k náhradě mzdy. V

řízení podle jeho názoru nebylo nutné provádět rozsáhlé dokazování k různým

manažerským pozicím, které byly v roce 2015 v Praze k dispozici. Neaktivita

žalobkyně v tomto směru by stejně nebyla důvodem pro přiměřené snížení náhrady

mzdy, neboť tyto pozice nelze považovat za konkrétní (skutečnou) možnost

žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či

výhodnějších podmínek než u žalované. Ani z pouhé účasti ve výběrovém řízení u

Sberbank CZ, a. s., neplyne podle odvolacího soudu skutečná možnost žalobkyně

zapojit se do práce u této společnosti. Stejně tak nebylo na místě „provádět

podrobnější dokazování“ k nabídce pracovní pozice zaslané žalobkyni v únoru

2015 ze strany společnosti „Amrop Dr. Kaufmann & Partner“, neboť „při

posuzování návrhu na přiměřené snížení náhrady mzdy může soud přihlížet jen k

okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by

měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta (v daném případě tedy až k

okolnostem nastalým po 1. 8. 2015)“. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu

prvního stupně, že výkon práce u společnosti Solar Turbines EAME s. r. o. nebyl

za podmínek srovnatelných ani výhodnějších, než jaké by měla žalobkyně při

výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalované. Odvolací soud shledal důvodnou

námitku započtení, neboť vyplacené odstupné představuje s ohledem na určenou

neplatnost výpovědi z pracovního poměru bezdůvodné obohacení žalobkyně. Započtení provedla sama žalobkyně dopisem ze dne 14. 2. 2018 a proti pohledávce

žalované započetla část svého nároku na náhradu mzdy, a to 349 070,40 Kč za

měsíc únor 2015, částku 383 977,44 Kč za měsíc březen 2015, částku 383 977,44

Kč za měsíc duben 2015 a částku 21 294,72 Kč jako část náhrady za měsíc květen

2015. V rozsahu částky 1 138 320 Kč tak nárok žalobkyně na náhradu mzdy zanikl

započtením.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v řešení

právní otázky, jak konkrétní a skutečná musí být pro účely aplikace § 69 odst. 2 zákoníku práce nabídka práce, kterou zaměstnanec nepřijal; tato otázka byla

podle žalované vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe, resp. nebyla

dosud komplexně vyřešena. Žalobkyně měla možnost již v roce 2015 přijmout

srovnatelnou pracovní pozici ve společnosti Sberbank CZ, a. s., kde postoupila

do druhého kola výběrového řízení, nicméně před sdělením výsledků z výběrového

řízení odstoupila, přičemž žalovaná v řízení tvrdila, že u této společnosti by

podmínky pro žalobkyni byly srovnatelné nebo výhodnější než u žalované, a k

prokázání tohoto tvrzení označila důkazy. Dosavadní soudní praxe dosud neřešila

aplikaci § 69 odst. 2 zákoníku práce v případě, že uchazeč o zaměstnání sdělí

potenciálnímu zaměstnavateli svůj nezájem přijmout zcela konkrétní pracovní

pozici v situaci, kdy by tato pozice byla (bez takového sdělení nezájmu)

zaměstnavatelem uchazeči nabídnuta. Za otázku, která nebyla v praxi dovolacího

soudu dosud komplexně vyřešena, považuje dovolatelka dále to, zda jsou z

hlediska aplikace ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce relevantní nabídky

srovnatelných pracovních pozic, které jsou sice učiněny před uplynutím šesti

měsíců od (neplatného) skončení pracovního poměru, ale žalobkyně by na těchto

pozicích pracovala i po 1. 8. 2015. Konečně žalovaná formuluje otázku, která je

sice již vyřešená, ale měla by být dovolacím soudem posouzena jinak, totiž zda

má být zaměstnanci přiznána náhrada mzdy v plné výši bez ohledu na jeho příjmy

z jiného pracovního poměru, který po neplatném rozvázání stávajícího pracovního

poměru přijal a který nemá srovnatelné pracovní podmínky. Stávající praxe

odporuje podle žalované principu rovného zacházení jak z hlediska ostatních

zaměstnanců žalované, tak z hlediska ostatních zaměstnanců společnosti Solar

Turbines EAME s. r. o., a vede dále ke znevýhodnění zaměstnanců, kteří vyvinou

vlastní aktivitu a zajistí si zaměstnání na srovnatelné pracovní pozici. Prostřednictvím stávajícího výkladu je zasahováno i do práva žalované vlastnit

majetek, neboť je nucena nejen kompenzovat výpadek v příjmech žalobkyně, ale

úhradou nesnížené náhrady mzdy i bezdůvodně obohacovat žalobkyni na úkor svého

vlastního majetku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k

dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval

otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Namítá-li dovolatelka, že dosud nebyla komplexně vyřešena otázka, jak konkrétní

a skutečná musí být nabídka práce zaměstnanci pro účely aplikace ustanovení §

69 odst. 2 zákoníku práce s tím, že žalobkyně postoupila do druhého kola

výběrového řízení ve společnosti Sberbank CZ, a. s., nicméně před sdělením

výsledků z výběrového řízení odstoupila, pak přehlíží, že na posouzení této

otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku nezáviselo. Ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně [která odvolací soud jako správná převzal (srov. bod 13 odůvodnění jeho rozsudku)] totiž vyplývá, že na toto místo byl vybrán

jiný kandidát a že nástup do zaměstnání byl až v únoru 2016; rozhodné období,

které je předmětem tohoto řízení, však bylo v žalobě vymezeno pouze od 1. 2. 2015 do 31. 12. 2015. Vychází-li dovolatelka při formulaci dovolacího důvodu

odpovídajícího uvedené právní otázce z toho, že žalobkyně měla možnost

nastoupit na srovnatelnou pracovní pozici ve společnosti Sberbank CZ, a. s.,

již v roce 2015, předestírá tím nepřípustně skutečnost, která v řízení nebyla

zjištěna a která je naopak v rozporu se skutkovými závěry učiněnými soudy. Namítá-li dále dovolatelka, že mají být zohledněny příjmy z jiného pracovního

poměru, přestože v něm zaměstnanec nemá srovnatelné pracovní podmínky, a že

tedy má být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak, pak

nebere náležitě v úvahu, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění

povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho

zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy (srov. stanovisko

občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 2004). Ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce je projevem

zásady ochrany práv zaměstnance a má jak sankční, tak i satisfakční povahu

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1161/2015). K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné

po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo

mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného

zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než

by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou

povinnost přidělovat mu tuto práci.

Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl

zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za

kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v

souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po

zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního

poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to

vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. V případě, že

zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze

dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě

rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní

smlouvy, nejsou splněny podmínky ke snížení náhrady mzdy (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod

č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014). Přitakání názoru dovolatelky by

naopak vedlo k absurdní situaci, že zaměstnanci, který nepracuje z důvodu

porušování povinnosti zaměstnavatele přidělovat mu práci, by bylo možné

přičítat k tíži, že nepřijal jakoukoliv práci, která byla v rozhodné době k

dispozici, protože o výdělek z takové práce by bylo možné snížit náhradu mzdy,

k níž je povinen zaměstnavatel. K jinému posouzení této již vyřešené právní

otázky nemůže vést ani argumentace dovolatelky, že je porušován princip rovného

zacházení z hlediska jejích ostatních zaměstnanců i z hlediska zaměstnanců

společnosti Solar Turbines EAME s. r. o. Kromě paradoxu, že se zaměstnavatel

dovolává vůči zaměstnanci zásady rovného odměňování, musí být poukázáno na to,

že v dané věci nejde o mzdu za vykonanou práci, ale o náhradu mzdy náležející z

důvodu nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci. Rovněž

úvahy žalované o bezdůvodném obohacení žalobkyně na její úkor nejsou na místě,

neboť zde zákon jednoznačně stanoví právní důvod pro plnění, jehož se má

žalobkyni dostat. Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání žalované

v části, v níž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o

náhradě mzdy uplatněné žalobkyní za dobu prvních šesti měsíců po jejím oznámení

žalované, že trvá na dalším zaměstnávání (od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2015), neboť

žádná z námitek dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §

237 o. s. ř. v této části rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud vyčíslil

tuto část předmětu řízení podle údajů uvedených v bodě 30 odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu, které nikdo z účastníků nezpochybňoval. Rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byla posuzována obrana žalované

spočívající v jejím návrhu na přiměřené snížení náhrady mzdy uplatněné

žalobkyní za dobu přesahující šest měsíců, závisí na vyřešení otázky hmotného

práva, zda při rozhodování o přiměřeném snížení náhrady mzdy za dobu

přesahující šest měsíců podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce lze

zohlednit nabídky zaměstnání učiněné zaměstnanci před touto dobou.

Protože tato

právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání

proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

dospěl k závěru, že dovolání žalované je v této části opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na okamžik,

kdy žalobkyni mělo vzniknout právo na náhradu mzdy – podle zákona č. 262/2006

Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci

neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr

okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez

zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho

pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu

mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši

průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším

zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo

kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou

by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na

návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu

přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl

zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku

dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. „Zmírňovací“ ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby

zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí

stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování

zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být

zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha

náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální

funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si

dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže

vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý

příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo

1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Zaměstnanci lze tedy přičítat k tíži, že se nezapojil do práce po uplynutí doby

(prvních) šesti měsíců, za kterou mu přísluší náhrada mzdy na základě jeho

oznámení zaměstnavateli, že trvá na svém dalším zaměstnávání. O zapojení

(možnosti zapojení) zaměstnance do práce je možné uvažovat až od nástupu do

práce, tedy od okamžiku, od něhož probíhá (mohl probíhat) výkon práce, za který

náleží mzda nebo plat.

Zapojením se zaměstnance do práce není naopak možné

rozumět již samotné vyjednávání o uzavření pracovní smlouvy. K přiměřenému

snížení náhrady mzdy (platu) je tedy možné přistoupit i tehdy, nevyužije-li

zaměstnanec nabídky jiné práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce

výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby

zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, dané mu ještě před

uplynutím doby (prvních) šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být

zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, má-li zaměstnanec možnost na základě této

nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto

šesti měsíců (např. proto, že nabídka práce stále trvá, nebo proto, že

zaměstnanec má možnost si sjednat pozdější den nástupu do práce); zaměstnanec

tak má zachovánu možnost využít celou dobu, po kterou mu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce poskytuje zvýšenou ochranu v situaci, do níž se dostal pro

porušení povinnosti zaměstnavatele. Z uvedeného vyplývá, že je nesprávný právní

názor odvolacího soudu, že není třeba „provádět podrobnější dokazování“ k

nabídce pracovní pozice ze strany společnosti „Amrop Dr. Kaufmann & Partner“ (a

tedy zabývat se návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady mzdy z tohoto

důvodu), byla-li nabídka této pracovní pozice učiněna žalobkyni ještě před

uplynutím doby šesti měsíců z celkové doby, za niž by jí měla být poskytnuta

náhrada mzdy (před 1. 8. 2015). Dovolací soud však nesouhlasí s názorem dovolatelky, že k „aplikaci“ ustanovení

§ 69 odst. 2 zák. práce by stačila pouhá možnost, že žalobkyně na nabídnuté

pracovní pozici mohla působit již před uplynutím oněch prvních šesti měsíců,

neboť pak by na ní (podle vlastních závěrů dovolatelky „pochopitelně“) působila

i po uplynutí těchto šesti měsíců. Tento přístup by se totiž míjel s účelem

výše uvedených ustanovení zákoníku práce, neboť by v podstatě nutil zaměstnance

začít vykonávat práci u jiného zaměstnavatele bezprostředně poté, co by svému

zaměstnavateli oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, tedy již v době,

kdy zákon přiznává náhradě mzdy satisfakční (vůči zaměstnanci) a sankční (vůči

zaměstnavateli) povahu. V části týkající se náhrady mzdy za dobu přesahující prvních šest měsíců není

tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení

dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro

změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v této

části zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které

byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,

zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž jeho rozsudek a věc vrátil

soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 5. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu