21 Cdo 3436/2021-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalovanému Q Trucking Morava, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Kunčičkách, Vratimovská č. 624/11, IČO 26981483, zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 120/22, o 288 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 71/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2021, č. j. 16 Co 81/2021-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2021, č. j. 16 Co 81/2021-211, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“), je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání.
Náhrada mzdy nebo platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016). Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy.
Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zák. práce (srov.
například ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1969, sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90/1970 ve Sb. rozh. obč., nebo v bodě I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 ve Sb. rozh. obč., a dále ve vztahu k právní úpravě v současném zákoníku práce např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016). Uzavřel-li odvolací soud, že pokud žalobce v „žalovaném období“ v době od 1. 4. 2015 do 9. 4. 2016 (a také v době od 17. 5. 2016 do 30. 6. 2016) byl lékařem uznán dočasně neschopným výkonu práce, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce mu za toto období nevznikl, protože nebyl schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy sjednané s žalovaným (ani žádnou jinou práci), je tento jeho závěr zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu „je nesprávný co do právního posouzení, neboť fakticky učinil moderaci náhrady mzdy na návrh žalovaného, jakkoli k tomu nebyl podle právní úpravy, která se na projednávaný případ vztahuje, oprávněn“, a vytýká-li v souvislosti s tím odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a následně cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1708/2017 (v němž dovolací soud – podle názoru žalobce – „nekonstatoval, že na náhradu mzdy nemá nárok, protože objektivně pro žalovaného práce nemohl vykonat, ale konstatoval, že náhradu mzdy není možné moderovat“), činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud na závěry obsažené v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu odkázal a shodně dospěl k závěru, že v případě žalobce, kterému bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno před 1.
1. 2012, nelze povinnost žalovaného k náhradě mzdy za dobu přesahující 6 měsíců přiměřeně snížit, popřípadě vůbec nepřiznat ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012. Argumentuje-li dovolatel tím, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1708/2017, mu byl přiznán nárok na náhradu mzdy i v situaci, kdy „objektivně nemohl pro žalovaného práci vykonávat“, neboť byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele, přičemž situace, kdy se žalobce nacházel v pracovní neschopnosti, je tomuto podobná, a že proto je usnesení „analogicky použitelné … i na případ objektivní nemožnosti zaměstnance vykonávat práci pro pracovní neschopnost“, pak přehlíží, že jde o zcela rozdílné situace.
Je-li zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, nedochází u něj ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, nýbrž proto, že není schopen (dočasně) tuto práci konat; právo na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zák. práce mu proto v této době nemůže příslušet, a nejde tedy o „faktickou moderaci náhrady mzdy“.
Naproti tomu okolnost, že se zaměstnanec (který nebyl uznán dočasně práce neschopným a na jehož straně není ani žádná jiná překážka v práci), vůči němuž zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, neznamená, že není schopen vykonávat práci u zaměstnavatele, který s ním neplatně rozvázal pracovní poměr, a že by proto neměl mít právo na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zák. práce. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.