21 Cdo 35/2022

21 Cdo 35/2022-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně XEDUS CREDIT s. r. o. se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Náchodská č. 762/65, IČO 28395573, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti žalovaným 1) Ostravská aukční síň s. r. o. se sídlem v Ostravě – Porubě, Průběžná č. 6178/2, IČO 48392812, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, 2) VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě, Vítkovice č. 3020, IČO 45193070, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, a 3) FENIX GROUP a. s. se sídlem v Praze 6, Šárecká č. 1449/37, IČO 28935381, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova č. 1165/4, o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 479/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2021, č. j. 71 Co 400/2018-258, opravenému usnesením ze dne 2. prosince 2021, č. j. 71 Co 400/2018-276, takto:

Dovolání žalobkyně se zamítá.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 8. 12. 2017 (doplněnou podáním ze dne 26. 3. 2018) se žalobkyně domáhala určení, že „veřejná dobrovolná dražba provedená dne 13. 11. 2017 žalovanou č. 1 jako dražebníkem na návrh žalované č. 2 jako tvrzeného vlastníka“, jejímž předmětem byly vymezené nemovité věci zapsané Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník na LV č. 106, k. ú. Jeseník, obec Jeseník, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dražba byla uskutečněna elektronicky prostřednictvím elektronického dražebního systému na adrese www.realdrazby.cz, navrhovatelem dražby byla žalovaná 2), která vystupovala jako vlastník, žalovaná 3) se stala vydražitelem předmětu dražby a žalovaná 1) byla dražebníkem.

Žalobkyně namítala, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že dražebníkem nebyla připuštěna k dražbě, ačkoli splnila veškeré zákonné podmínky k tomu, aby byla do dražby připuštěna, tj. zaregistrovala se na dražebním portálu, ověřila svou totožnost a před zahájením dražby složila dražební jistotu na bankovní účet dražebníka. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 80 C 479/2017-114, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným 1), 2) a 3). Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nedodržela podmínky uvedené v dražební vyhlášce, neboť nezaplatila dražební jistotu včas.

Nestala se proto účastníkem dražby a není ani aktivně legitimována podat žalobu na určení neplatnosti dražby; nebyla splněna také kumulativní podmínka pro určení neplatnosti dražby, že dražba představuje podstatný zásah do práv žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání směřující proti všem jeho výrokům. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 22. 1. 2019 navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Perugino s. r. o. Návrh odůvodnila tím, že smlouvou o postoupení práva ze dne 14. 12. 2018 postoupila své právo na určení neplatnosti předmětné dražby a všechny nároky z něj vyplývající na uvedenou společnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2019, č. j. 71 Co 400/2018-147, rozhodl, že návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost Perugino s.

r. o., se zamítá. Odvolací soud shledal, že podmínky k postupu podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) nebyly splněny, neboť postoupení práva na určení neplatnosti předmětné dražby není možné, a navíc lze mít za to, že „základním důvodem pro uzavření smlouvy o postoupení práva je snaha žalobkyně vyhnout se povinnosti v případě jejího neúspěchu ve věci platit náklady řízení“. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.

6. 2020, č. j. 21 Cdo 1388/2019-185, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil, že závěr odvolacího soudu o tom, že právo na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby nelze postoupit, není správný, a odvolacímu soudu vytknul, že se náležitě nezabýval tím, zda byly naplněny předpoklady k učinění závěru o tom, že návrh žalobkyně na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou [zda je zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná a že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení].

Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 9. 9. 2020, č. j. 71 Co 400/2018-197, návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost Perugino s. r. o., znovu zamítl. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že společnost Perugino s. r. o. vznikla „den před vyhlášením rozsudku“, kterým byla žaloba zamítnuta, kdy „bylo možné negativní výsledek očekávat“, jestliže „bylo okresním soudem zjištěno, že žalobkyně se nestala účastnicí dražby, neboť nedodržela podmínky dražební vyhlášky a nezaplatila včas jistotu z důvodů na její straně“.

K poměrům společnosti Perugino s. r. o. uvedl, že „na výzvu odvolacího soudu k založení daňových přiznání včetně účetní závěrky zůstala nečinná“, že „ve sbírce listin vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. C 76166 není mimo notářského zápisu – zakladatelské listiny založena žádná další listina, např. rozvaha či účetní uzávěrka“, a že „na internetu a konkrétně ze stránky www.kurzy.cz není ke zmíněné společnosti uveden jediný diskuzní příspěvek Perugino“. Na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že „je namístě výjimečně návrhu dle § 107a o.

s. ř. nevyhovět, neboť je zjevné, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem znemožnit vydobytí případné náhrady nákladů řízení strany žalované“.

Dovolání žalobkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 21 Cdo 3820/2020-215, zamítl. Shledal, že závěr odvolacího soudu o tom, že je v posuzované věci namístě mimořádná aplikace § 2 o. s. ř., je správný, jelikož zjištěné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, jsou dostatečným základem pro jeho závěr o důvodném podezření o zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví ze strany žalobkyně. Krajský soud v Ostravě poté usnesením ze dne 1.

11. 2021, č. j. 71 Co 400/2018-258, opraveným usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 71 Co 400/2018-276, zamítl návrh žalobkyně ze dne 13. 9. 2021, „aby do řízení namísto dosavadní žalobkyně vstoupila ATRIUM REALITY a. s., IČO 25907450, sídlem U Zahrádek 94, Václavovice, 742 83 Klimkovice“ (dále jen „ATRIUM REALITY a. s.“). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že společnost Perugino s. r. o. smlouvou o postoupení práva ze dne 13. 9. 2021 postoupila své právo na určení neplatnosti předmětné dražby, o němž se vede toto řízení, na společnost ATRIUM REALITY a.

s., že v uvedené smlouvě je mimo jiné uvedeno, že cena za postoupení práva včetně způsobu a lhůty její úhrady je předmětem samostatného ujednání mezi postupitelem a postupníkem, a že společnost ATRIUM REALITY a. s. se svým vstupem do řízení souhlasila. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že na jeho výzvu „k založení daňových přiznání včetně účetní závěrky“ zůstala společnost ATRIUM REALITY a. s. „nečinná“, že „ve sbírce listin vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. B 2585 nejsou od roku 2017 založeny účetní závěrky“ a na výzvu k doložení účetních závěrek za roky 2018 a 2019 ve stanovené lhůtě požadované listiny nedoložila, pročež jí byla uložena pořádková pokuta usnesením ze dne 7.

9. 2021, které „si společnost vyzvedla 15. 9. 2021“, kterou do dne rozhodnutí odvolacího soudu nezaplatila, že společnost ATRIUM REALITY a. s. byla – v řízení u Krajského soudu v Ostravě, vedeného pod sp. zn. 8 Co 48/2021 – navrhována jako procesní nástupkyně na straně tamější žalobkyně společnosti MADAGARSKAR s. r. o., vůči níž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva, že sice společnost ATRIUM REALITY a. s. sdělila, že v „pokladně firmy se nachází 946 000 Kč a že zahajuje význačnou stavební zakázku v Ostravě“, svá sdělení však soudu „nijak nedoložila“, že dosavadní žalobkyně odmítla soudu sdělit, kdy, jak a v jaké výši byla sjednána úhrada za postoupení práva s poukazem na obchodní tajemství, že v „předcházejícím odvolacím řízení“ byl návrh žalobkyně (MADAGARSKAR s.

r. o.) na vstup nové žalobkyně, a to společnosti Stavíme investiční s. r. o., IČO 01973100, zamítnut usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 8 Co 293/2019-103, a dovolání proti tomuto usnesení bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2364/2020, a že na stránce www.firmy.cz „je uveden jediný diskuzní příspěvek“ z roku 2014 a nachází se zde fotografie sídla společnosti, když „v okolí domu je zřetelná zanedbanost a opuštěnost a na střeše je umístěn nápis na prodej“.

Na základě těchto skutečností odvolací soud shledal, že „lze dovodit, že zde existují důvodné pochybnosti, které vedou k závěru, že postoupení věci bylo účelové a jedná se tak v daném případě o zneužití procesní úpravy“. Za „zásadně významné“ pak odvolací soud považoval zjištění plynoucí z rejstříkového spisu „B 2585“, když i v tomto řízení je společnost ATRIUM REALITY a. s. „zcela pasivní, přestože jí hrozí reálná likvidace“. „Celkový postoj a z toho možnou účelovost postupu“ společnosti pak „podtrhuje skutečnost, že společnost inzeruje prodej svého sídla“.

Odvolací soud uzavřel, že „pokud by byl vstup ATRIUM REALITY a. s. připuštěn a následně by došlo k likvidaci této společnosti, která dle obchodního rejstříku a internetu pravděpodobně nevyvíjí žádnou činnost a žalovaní by ve věci byli úspěšní, pak by se případná náhrada nákladů řízení stala nedobytnou“ a že je tak namístě „výjimečně návrhu dle § 107a o. s. ř. nevyhovět, neboť je zjevné, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem znemožnit vydobytí případné náhrady nákladů řízení strany žalované“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud postupoval nedostatečně, když v rámci „svého šetření“ neučinil dotaz na místně příslušný finanční úřad a nevyžádal si u něj daňová přiznání společnosti ATRIUM REALITY a. s. Kdyby tak odvolací soud učinil, mohl zjistit, že společnost ATRIUM REALITY a. s. není „prázdnou schránkou“, ale naopak, že se jedná o obchodní společnost, která „podniká, podává daňová přiznání, má zisky a z těch řádně odvádí daně“.

K prokázání tohoto svého tvrzení dovolatelka předložila přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti ATRIUM REALITY a. s. za 1., 2. a 3. čtvrtletí 2021, přiznání k dani z příjmů právnických osob této společnosti za kalendářní rok 2020 a „stav peněžního deníku ke dni 3. 12. 2021“. Má za to, že závěry odvolacího soudu o účelovém postoupení práva žalobkyně na společnost ATRIUM REALITY a. s. „se tak ukazují býti lichými“ a že „ve světle přiložených listinných důkazů“ nemohou obstát. Žalobkyně dodala, že společně s ATRIUM REALITY a.

s. nechtějí, aby bylo ostatním účastníkům známo, za jakou částku žalobkyně své právo postoupila, tento údaj považují za důvěrný a z „logiky věci“ proto nepředložily soudu „dohodu o ceně, v níž je výše úplaty za postoupení uvedena“, a že „stále věří, že bude ve sporu“ (ona nebo její právní nástupkyně) úspěšná. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že do řízení namísto dosavadní žalobkyně vstupuje ATRIUM REALITY a. s. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

Žalobkyně sice v dovolání argumentuje nedostatečností provedeného dokazování ze strany odvolacího soudu, avšak sama se této nedostatečnosti či neúplnosti dopouští, když sice předkládá „přiznání k DPH“ za společnost ATRIUM REALITY a.

s., jakož i „přiznání k DPPO“ a „stav jejího peněžního deníku“, avšak „stále do dnešního dne ohledně této obchodní společnosti nejsou ve Sbírce listin založeny její účetní závěrky za kalendářní léta 2018 a 2019“, takže „není zřejmé, zda v této době nehospodařila uvedená společnost se ztrátou, která by zcela eliminovala kladný hospodářský výsledek účetního roku 2020“. Uvedená skutečnost ve spojení s neochotou společnosti reagovat na výzvu soudu k založení chybějících účetních závěrek svědčí o „marginálním nedostatku její aktivity či zájmu stát se právním nástupcem“ žalobkyně.

Žalovaná 1) dodává, že výčet osob aktivně legitimovaných podat do 3 měsíců ode dne konání dražby žalobu o neplatnost dražby je stanoven taxativně, že žalobkyně se pro nesplnění podmínek pro účast ve veřejné dražbě nestala jejím účastníkem a že proto nemůže převést „své právo“ podat žalobu o neplatnost veřejné dražby na další třetí osobu. Žalovaná 3) rovněž navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že se ztotožňuje s argumentací žalované 1), že žalobkyně „nesplněním podmínek pro účast ve veřejné dražbě se nikdy nestala jejím účastníkem, tudíž nemůže převést ‚své právo‘ podat žalobu o neplatnost veřejné dražby na další třetí osobu“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné. Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.

s. ř. (srov. § 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh podle § 107a o.

s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř.

je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o.

s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.), a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat.

Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi dovodil, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013). V usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného.

Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s.

ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení.

Závěr Nejvyššího soudu v rozhodnutí uveřejněném pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu.

V projednávané věci bylo v řízení u odvolacího soudu (mimo jiné) zjištěno, že ve sbírce listin vedené ohledně společnosti ATRIUM REALITY a. s. u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. B 2585 nejsou od roku 2017 založeny účetní závěrky (přestože podle § 21a odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, má společnost jako účetní jednotka povinnost zveřejnit účetní závěrku nejpozději do 12 měsíců od rozvahového dne zveřejňované účetní závěrky a přestože jí za nesplnění této povinnosti přes výzvu rejstříkového soudu podle § 104 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, hrozí pořádková pokuta až do výše 100 000 Kč), že společnost ATRIUM REALITY a.

s. účetní závěrky za roky 2018 a 2019 nezaložila do sbírky listin ani na výzvu rejstříkového soudu (za to jí byla usnesením rejstříkového soudu ze dne 7. 9. 2021 uložena pořádková pokuta, kterou do dne rozhodnutí odvolacího soudu nezaplatila), že přes výzvu odvolacího soudu nepředložila do dne jeho rozhodnutí daňová přiznání za roky 2019 a 2020 (přikládá-li daňová přiznání společnosti ATRIUM REALITY a. s. a další listiny ke svému dovolání žalobkyně k prokázání svých tvrzení o podnikatelské činnosti uvedené společnosti, pak přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o.

s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy), že společnost ATRIUM REALITY a. s. ani v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 48/2021 jako procesní nástupkyně na straně tamější žalobkyně, jejíž žaloba byla zamítnuta, nedoložila podstatné skutečnosti týkající se její finanční a ekonomické situace, že údaje v obchodním rejstříku a veřejně přístupné údaje na internetu nesvědčí o tom, že společnost ATRIUM REALITY a. s.

vyvíjí nějakou činnost, a že v řízení nebyl doložen ekonomický důvod postoupení práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby na tuto společnost (samostatné ujednání o ceně za postoupení nebylo společně se smlouvou o postoupení práva soudu předloženo). Tyto okolnosti opodstatňují důvodné podezření, že k postoupení práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby společností Perugino s. r. o. na společnost ATRIUM REALITY a. s. došlo (stejně jako v případě předcházejícího postoupení tohoto práva žalobkyní na společnost Perugino s.

r. o.) právě proto, aby případný procesní neúspěch žalobkyně (poté, co byl odvolacím soudem zamítnut její návrh, aby do řízení na místo ní vstoupila společnost Perugino s. r. o.) nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení vzniklých žalovaným. Uzavřel-li proto odvolací soud, že je namístě výjimečně návrhu podle § 107a o. s. ř. nevyhovět, neboť je zřejmé, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem znemožnit žalovaným vydobytí případné náhrady nákladů řízení, je tento jeho závěr o účelovosti postoupení práva v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o.

s. ř. nedošlo. Zjištěné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, jsou totiž dostatečným základem pro závěr o důvodném podezření o zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví ze strany žalobkyně. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.

s. ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o věci

nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto řízení v konečném rozhodnutí o věci (srov. obdobně § 243g odst. 1 větu druhou, § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu