21 Cdo 3606/2022-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci zástavního věřitele L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing.
Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 162/8, proti
zástavnímu dlužníku L. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem
Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči, Dříteč č. 155, o nařízení soudního
prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 150/2021,
o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. března 2022, č. j. 25 Co 11/2022-70, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 3. 2022, č. j. 25 Co 11/2022-70, není přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li
být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka
rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen
tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v
jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Zástavní dlužník, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu
soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Námitka zástavního dlužníka, podle níž „odvolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena dovolacím soudem jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu § 237
o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka
byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání
přípustné proto že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit (srov. shodně např. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení dovolatelem položených
otázek, které lze z obsahu dovolání dovodit (srov. body VI. a VII. obsahu
dovolání), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že soudní prodej
zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním
prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel
domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž
bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy,
přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není
„sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací
(exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je dosáhnout
zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit
zástavní věřitel (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 277/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 431/2016). Judikatura dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že to, že soud v řízení
o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358
odst. 1 větě první zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce [srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“)]
nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod
č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo
uveřejněno pod č. 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejedná se
přitom o „nepřípustné přenášení sporu z nalézacího do vykonávacího řízení“, ale
o zákonem předepsaný postup při rozhodování o prodeji zástavy soudem, který
zajišťuje na straně jedné, že k prodeji zástavy soud přistoupí neprodleně, a na
straně druhé, že nedojde k prodeji zástavy, nemá-li zástavní věřitel vskutku
právo na uspokojení ze zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 826/2008). Namítá-li tedy dovolatel, že zástavní právo je promlčeno (bod VII. obsahu
dovolání), resp. že zástavním právem zajištěná pohledávka zčásti nebo zcela
zanikla (bod VI. obsahu dovolání), přehlíží, že odvolací soud otázky promlčení
zástavního práva, resp. zániku zajištěné pohledávky, záměrně neřešil a jeho
rozhodnutí tak na řešení těchto otázek není závislé. Uvedený postup odvolacího
soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který
stabilně poukazuje na to, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi
soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil
zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo
je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o
soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje
zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-
li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné
(další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné
pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně
významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2004, sp. zn.
21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod č. 58/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „…
odvolací soud i soud prvé instance své rozhodnutí podřídily výlučně
subjektivním vjemům a informacím…napadené rozhodnutí se tak jeví
nepřezkoumatelným“ (srov. bod V. obsahu dovolání), ale mohla by představovat
(kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je
dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno
výše – naplněn není. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu
prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když z něj
zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo návrhu na nařízení
soudního prodeje zástavy vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost
soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak
opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Usnesení odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry
vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06,
kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení
(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním
prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy
rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak
je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci
vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o
soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16). Dovolatel navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl
k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní
moci. Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto
Nejvyšší soud nezabýval.