21 Cdo 3631/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 51/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2021, č. j. 30 Co 102, 103/2021-273, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 30 Co 102, 103/2021-273, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3061/2015). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatel formuluje dovolací důvody v bodě II. A svého dovolání způsobem, který je v rozporu s výše uvedenými zásadami.
Tvrzením, že „zaměstnavatel sankcionuje jednoho svého zaměstnance za pochybení, která nejsou porušením povinností vyplývajících z právního předpisu … a posléze sankcionuje skupinu zaměstnanců sdružujících se v odborové organizaci“, dovolatel jen předestírá svoji verzi skutkového stavu, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný se žalobcem zacházel „jakkoliv znevýhodňujícím způsobem“, a že bylo „jednoznačně vyvráceno … tvrzení žalobce, že snad ze strany žalovaného mělo docházet ke znevýhodňujícímu zacházení s členy odborové organizace založené žalobcem“.
Stejně tak tvrzení žalobce, že „pobídková složka mzdy“ je poskytována „pravidelně a plošně“ (tento argument opakuje žalobce dále pod bodem II. B 9. svého dovolání), neodpovídá skutkovému závěru odvolacího soudu, že „nepřiznání odměn žalobci bylo … reakcí žalovaného na porušování pracovních povinností žalobcem, přičemž odměna, představující nenárokovou složku mzdy, nebyla schválena i řadě dalších strážníků vedle žalobce“. Pod bodem II. B svého dovolání žalobce formuluje řadu dalších dílčích dovolacích důvodů.
Ty z nich, které se vztahují k otázkám podmínek prováděných kontrol, však samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nespočívá. Odvolací soud totiž v této části předmětu řízení vyšel rovněž ze závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že by při jeho kontrole „došlo ke snížení důstojnosti, cti, vážnosti či práva žalobce brát se o své štěstí“. Bez toho, aby žalobce v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani odlišné řešení právních otázek podmínek, za nichž mají být kontroly prováděny, nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sb. rozh. obč., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 ve Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Rozhodnutí dovolacího soudu nezáviselo ani na řešení právní otázky posouzení kritiky zaměstnavatele ze strany zaměstnance, který „je přesvědčen o bossingu ze strany zaměstnavatele“, otázky, zda „je zaměstnavatel oprávněn motivační složku mzdy zaměstnanci neposkytnout, aniž by byl povinen vůči zaměstnanci tento svůj krok jakkoliv zdůvodnit“, a ani otázky, zda se uplatňuje zásada „presumpce neviny“ do „pravomocného ukončení šetření o porušení pracovněprávních povinností“.
Proto tyto dílčí otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Zpochybňuje-li žalobce skutková zjištění soudů o délce trvání kontroly, aniž by z těchto jeho námitek vyplývaly rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce, že soud prvního stupně neprovedl jeho „účastnický“ výslech a další jím navrhované důkazy a že nereflektoval jeho námitky; tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a proto přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání námitka, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalobce. Prostřednictvím této námitky totiž žalobce namítá, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, a tím vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání nezakládá.
K posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 ve Sb. rozh. obč.). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).