21 Cdo 3695/2018-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně B. Ž., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Vilímkovou,
LL.M. Eur. Int., advokátkou se sídlem v Jeseníku, Karla Čapka č. 1147/10, proti
žalovanému T. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mackem,
advokátem se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody č. 829/17, o vydání věcí, o 16 690
Kč a o vzájemném návrhu žalovaného o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 214/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. května 2018
č. j. 69 Co 647/2017-244, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 15 530 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Jaroslava Macka, advokáta se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody č. 829/17.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 31. 5. 2018 č. j. 69 Co 647/2017-244 byl uplatněn jiný dovolací
důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (nevymezuje žádnou právní
otázku), ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud
založil svůj závěr, že „žalobkyně žalovanému z titulu půjčky peněz z 23. 6. 2010 dluží částku 200 000 Kč, splatnou teprve na výzvu žalovaného ze dne 19. 3. 2014, doručenou žalobkyni 21. 3. 2014“ a že „žalovaný uplatnil zadržovací právo
k movitým věcem žalobkyně po právu, v souladu s ustanovením § 1395 o. z.,
nikoliv v rozporu s ustanovením § 1396 o. z.“ (nesouhlasí se skutkovým
zjištěním, že k poskytnutí finančních prostředků žalovaným došlo, že majetkové
poměry dovolatelky a její matky neumožňovaly nákup automobilu a opravu střechy,
že žalovaný vyzval dovolatelku k vrácení „údajné půjčky“ a oznámil jí, že k
jejímu zajištění uplatňuje zadržovací právo „prostřednictvím automobilu a
dalších movitých věcí žalobkyně“); dále dovolatelka zpochybňuje správné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (zejména svědeckých výpovědí K. P., B. Ž. a
E. D.), nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak
provedené důkazy hodnotil (posuzoval-li poskytnutí finančních prostředků
žalovaným a majetkové poměry dovolatelky a její matky), předestírá vlastní
skutkové závěry (že „poskytnutí finančních prostředků žalobkyni“ prokázáno
nebylo a že bylo naopak prokázáno, že „matka žalobkyně měla naspořeny finanční
prostředky“ a žalobkyně, potažmo její matka, tedy „měla k dispozici finanční
prostředky jak na rekonstrukci střechy, tak koupi automobilu“), na nichž pak
buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (z
důvodů dovolání vyplývající posouzení, že ke vzniku jejího závazku ze smlouvy o
půjčce nedošlo a že zadržovací právo k automobilu a ostatním movitým věcem
nevzniklo); podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že i
otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009), protože právní
posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a
jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011
sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30
Cdo 654/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn.
28 Cdo
120/2012)]; takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit
ani námitky dovolatelky, že se soud nevypořádal „s opakovaným tvrzením
žalobkyně o tom, že její matka (…) měla naspořeny finanční prostředky, které se
použily na financování koupě automobilu a opravu střechy“, a že řízení o
nárocích žalobkyně mělo být přerušeno do doby rozhodnutí o vzájemném návrhu
žalovaného, který měl být posuzován v samostatném řízení. Uvedené námitky
nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by
(kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může odvolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. –
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Protože dovolání žalobkyně není – jak vyplývá z výše uvedeného - přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu