21 Cdo 391/2020-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lydií
Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému
Statutárnímu městu Brnu, Městské části XY se sídlem úřadu městské části v XY,
IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně,
Lazaretní č. 4298/11a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 201/2017, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 25. 5. 2017, který žalobce převzal dne 26. 5. 2017, žalovaný
sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §
52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření
spatřoval v tom, že „...žalobce si dne 23. 12. 2016 nevyznačil v docházkovém
listě předčasný odchod ze zaměstnání, vyznačil si odchod v 16.15 hod. a
prokazatelně byl v 15.59 hod. mimo pracoviště na poštovním úřadu na ulici XY v
XY. Žalobce minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil pracoviště,
aniž by tuto skutečnost vyznačil v docházkovém listě a zabýval se prokazatelně
vlastními soukromými záležitostmi. Tímto svým jednáním porušil § 16 odst. 1
písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních
celků. Dále tímto jednáním žalobce získal na úkor žalovaného výhodu (mzdu za
práci, kterou nevykonal) a úmyslně docílil nezákonného snížení majetku
zaměstnavatele. Dále žalobce svým jednáním porušil etický kodex, neboť obsahem
balíku, který žalobce předal k poštovní přepravě na adresu místostarosty
Městské části XY J. P., byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským
číslem. Uvedené jednání je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Kodexu etiky
zaměstnanců ve veřejné správě, který ukládá zaměstnancům vyhýbat se v soukromém
životě takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve
veřejnou správu v očích veřejnosti…“. Žalobou, podanou dne 27. 9. 2017 u Městského soudu v Brně, se žalobce domáhal,
aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byl
žalovaný zavázán zaplatit žalobci „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku…od
1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalovaný žalobci pokračovat ve výkonu práce…“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16. 2. 2015 účastníci uzavřeli pracovní
poměr na dobu určitou, který byl prodloužen dohodou ze dne 3. 2. 2016 do 16. 2. 2017. Další dohodou o změně pracovní smlouvy byla změněna doba trvání
pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci hospodářsko
správního referenta-bytového technika. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci
výpověď z pracovního poměru, kterou považuje žalobce za neplatnou. Vytýkané
porušení povinností nedosahuje dle žalobce požadované intenzity porušení
povinností, ale jde o minimální prohřešek. Žalobce poukazuje na skutečnost, že
výpověď je dána půl roku po tvrzeném porušení povinnosti, navíc žalobce nemohl
zkrátit zaměstnavatele, neboť setrvával na pracovišti mnohokrát déle, aby mohl
plnit práci dle pokynů nadřízených. Žalobce po doručení výpovědi sdělil
žalovanému, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobce se dopustil podvodného
jednání, kterým porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona
o úřednících územních samosprávních celků, dále ustanovení zákoníku práce,
podle kterého má každý zaměstnanec na základě „loajality k zaměstnavateli činit
tak, aby nevznikla zaměstnavateli škoda“.
Není přitom rozhodné, zda podvodné
jednání žalobce představovalo jeho absenci na pracovišti v rozsahu „pouhých“ 16
minut, nýbrž samotný fakt, že se podvodu na zaměstnavateli vůbec dopustil. Je
třeba přihlížet i k tomu, že se nejednalo o první porušení povinnosti žalobce,
a také k tomu, jaké bylo jeho postavení u zaměstnavatele. V jednom případě bylo
žalobci uděleno upozornění na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků, dne
3. 2. 2017 mu bylo doručeno upozornění pro porušení § 16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb.. Žalovaný dále vytýkal žalobci porušení spočívající v liknavém
předávání osobních dokladů do osobního spisu. O tom, že žalobce byl dne 23. 12. 2016 v 15:59 hod., tj. v době, kterou si vykázal jako odpracovanou, v soukromé
záležitosti mimo budovu žalovaného, se žalovaný dozvěděl až z usnesení
Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0152986/2017, které obdržel dne 6. 4. 2017
přes podatelnu úřadu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2007-140,
bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaným ze dne 25. 5. 2017
doručená žalobci dne 26. 5. 2017 je neplatná a žalovaný byl zavázán zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 492 Kč k rukám zástupkyně žalobce,
když před vydáním tohoto rozsudku soud prvního stupně řízení o nároku žalobce
na náhradu mzdy vyloučil usnesením, vyhlášeným u jednání dne 4. 5. 2018, k
samostatnému projednání. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že
žalobce byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne
16. 2. 2015 ve funkci hospodářsko správního referenta – bytového technika. Dne
26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla
odůvodněna způsobem, citovaným v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Dovodil, že
žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 9. 3. 2017, kdy bylo na podatelnu
žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, ve kterém byly
popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako důvod k výpovědi. Poukázal na to, že „ …rovněž z emailu ze dne 22. 3. 2017, který sepsal tajemník
žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce, pro které dal žalovaný
žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník žalovaného již dne 22. 3. 2017…“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o důvodech výpovědi věděl od 9. 3. 2017 a výpověď doručil žalobci teprve dne 26. 5. 2017, žalovanému marně uběhla
propadná lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce a žalovaný doručil žalobci
výpověď opožděně. „Pro doplnění“ dále uvedl a zdůvodnil, že „…i kdyby byla
výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení prokázáno, že by porušení
povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci dosáhlo intenzity závažného porušení…“. Po odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalovaného
zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč k rukám zástupkyně
žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na
nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr.
Lýdie Lamáčkové. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
uzavřel, že „…žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení
pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení
o přestupku dostalo dne 9. 3. 2017. Není rozhodující, zda toto oznámení o
přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči
zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo
zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá
nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel
dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny,
kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. Forma, jakou se má zaměstnavatel
dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že
se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance,
nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny
podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností
dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči
žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l.
83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení
pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů
členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové
komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto
oznámení je nade vší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je
jednání M. O., které je zde též popsáno…“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky
procesního práva, která dle jeho názoru nebyla v praxi dovolacího soudu řešena,
a jednak na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvody pro přípustnost
a odůvodněnost dovolání spočívají podle něj v tom, že soudy nižšího stupně
opakovaně považovaly místostarostu městské části za statutárního zástupce, a
provedly jeho výslech jako účastníka řízení. Místostarosta obce není
statutárním zástupcem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci, tím je
jedině tajemník úřadu, a tedy před soudem v pracovněprávním sporu se
zaměstnavatelem žalobce nevystupuje místostarosta obce v „pozici účastníka
řízení“. Žalovaný považuje na správný takový postup, kdy je přistupováno k
jednotlivým osobám vystupujícím v předmětném řízení v rámci jejich procesního
postavení, tedy nelze provádět výslech osoby, která má být vyslechnuta toliko
jako svědek, formou účastnického výslechu, jak k tomu bylo přistoupeno při
jednání u soudu prvního stupně a akceptováno rozsudkem soudu odvolacího. Dále
poukázal na to, že o povaze a veškerých skutkových okolnostech jednání žalobce
se tajemník úřadu jako statutární zástupce zaměstnavatele dozvěděl oficiálně až
z usnesení ze dne 5. 4. 2017, což byl jediný informační zdroj, ze kterého se
mohl zaměstnavatel s „právní relevancí o jednání žalobce oficiálně dozvědět“. Oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 7. 3. 2017 nedošlo a nebylo
adresováno úřadu ani tajemníkovi úřadu, nýbrž zvláštnímu orgánu obce –
přestupkové komisi, která však neplní ve vztahu k žalobci úkoly a kompetence
statutárního orgánu jako zaměstnavatel a též naopak statutární orgán
zaměstnavatele, tajemník úřadu, nemá žádné kompetence vůči zvláštnímu orgánu
obce, kterým je přestupková komise. Tajemníkovi úřadu není v žádném případě
dovoleno nahlížet do přestupkového spisu a ani se tak nestalo, nemohla se tak
do jeho dispozice dostat relevantní informace o porušení pracovněprávních
povinností žalobce. Přestupková komise není do úřadu městské části vůbec
zahrnuta, neboť její činnost se v souladu se zněním zákona o obcích žádným
způsobem nepromítá do činnosti úřadu. Tajemník úřadu v daném případě neměl k
dispozici informace obsažené ve spisu přestupkové komise, a to zcela v souladu
s platnou právní úpravou. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy i přes
předložení závěrů judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně se jednalo o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, dospěl
odvolací soud k odlišnému názoru a rozhodl zcela v rozporu s tímto rozhodnutím. V daném případě se jedná o prokazatelný útok zaměstnance na majetek
zaměstnavatele, bez ohledu na to, jak velký majetkový prospěch zaměstnanec svým
jednáním získal nebo o jaký jen usiloval, a bez ohledu na to, jak velká škoda
protiprávním jednáním zaměstnance zaměstnavateli vznikla.
Takové jednání je
zpravidla dostatečným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu
§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nikoliv jen pro rozvázání pracovního
poměru výpovědí, jak je tomu v případě žalobce. Navrhl, aby, pokud dovolací
soud neshledá důvod ke změně rozsudku odvolacího soudu, byly rozsudky jak
odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce v písemném vyjádření dovozuje, že dovolání žalované není přípustné,
neboť žalobce náležitosti dovolání dostatečně nevymezuje ani nekonkretizuje, v
čem pochybil odvolací soud, resp. na jakém nesprávném výkladu a jakého práva
založil nesprávné rozhodnutí, když uzavřel, že žalovaný přistoupil k dání
výpovědi žalobci po uplynutí propadné 2 měsíční lhůty uvedené v § 58 odst. 1
zákoníku práce, tj. až 25. 5. 2017, ač se opakovaně žalovaný o tvrzeném
porušení povinností žalobcem dověděl již 9. 3. 2017, 21. 3. 2017 a následně
ještě 23. 3. 2017. Dovolatel nevymezuje ani nekonkretizuje důvody, pro které se
zaměstnavatel dne 9. 3. 2017, 21. 3.2017 a 23. 3. 2017 nemohl dovědět a
nedověděl o porušení povinnosti zaměstnancem, jen setrvává na datu 5. 4. 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně tak správně konstatoval marné
uplynutí propadné lhůty, neboť z ustálené judikatury se podává, že rozhodující
je skutečnost, kdy se o porušení pracovních povinností zaměstnance dozví
zaměstnavatel, tj. dostane do sféry dispozice zaměstnavatele. Dovolatelem
tvrzené odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu není na místě, a to jednak z důvodu marného uplynutí propadné lhůty dle §
58 zákoníku práce, ale navíc tento konkrétní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, označený dovolatelem, nedopadá na
projednávanou věc, a nelze tudíž aplikovat. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.
– nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2015 ve
funkci hospodářsko správního referenta – bytového technika. Dne 9. 3. 2017 bylo
na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku, ze kterého
byl podezřelý žalobce. Jednalo se o přestupek proti občanskému soužití podle §
49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měl žalobce dopustit
tím, že dne 23. 12. 2016 v 15.59 odeslal z pošty č. XY v XY na ulici XY zásilku
adresovanou na Úřad městské části XY k rukám poškozeného místostarosty pana J. P. Obsahem této zásilky byl kostým vězeňského pyžama s číslicemi. Dne 21. 3. 2017 T. K., zástupkyně J. P., učinila dotaz na tajemníka Úřadu městské části
XY, v jakém termínu může prostudovat spis týkající se spáchání přečinu
nebezpečného vyhrožování. Na uvedený dotaz reagovala předsedkyně komise pro
projednávání přestupku Š. S. e-mailem ze dne 22. 3. 2017, ve kterém T. K. sdělila, že komisi k projednání přestupků byl předán pouze skutek spočívající v
zaslání balíčku k rukám P. dne 23. 12. 2016, ve věci nebylo zahájeno řízení a
nelze zatím umožnit nahlížení do spisu, email byl přeposlán na vědomí tajemníku
úřadu městské části K. Dne 23. 3. 2017 oznámila předsedkyně komise pro
projednávání přestupku Š. S. starostovi Městské části XY T. K., že u všech
členů přestupkové komise jsou dány důvody pro vyloučení z projednání přestupku
proti občanskému soužití, z něhož je podezřelý žalobce a osobou „přímo dotčenou
přestupkovým jednáním je místostarosta MČ XY pan J. P.“ Dne 27. 3. 2017 rozhodl
starosta Městské části XY o vyloučení všech členů přestupkové komise z
projednání uvedeného přestupku a dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci
výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna tak, jak je uvedeno v úvodu
odůvodnění tohoto rozsudku. Přípustnost dovolání nezakládá odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, neboť na řešení otázky intenzity
porušení povinností ze strany žalobce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Protože dovolání není opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně,
nemohou námitky, směřující proti takovému rozhodnutí – nesprávné provedení
důkazu výpovědí místostarosty J. P. - založit jeho přípustnost (srov. například
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2384/2019). Rozhodnutí odvolacího soudu je však závislé, jak vyplývá z jeho odůvodnění, na
řešení otázky, kdy a prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro
který je možno dát výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla
doručena dne 26. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30. 6. 2017 tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 93/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který
je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl,
a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců
po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k
výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. Zaměstnavatel se o závažném porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je
dána výpověď, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který
je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému
zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny)
tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se
zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z
pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 58
odst. 1 zák. práce tedy není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi
zjistil. Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že
zaměstnanec porušil pracovní povinnosti, které zpravidla není možné bez
vyjádření zaměstnance k důvodu výpovědi z pracovního poměru. K tomu, aby začala
běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, tedy postačuje jen to,
aby se zaměstnavatel dozvěděl, že se zaměstnanec dopustil takového jednání,
které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Uvedené samozřejmě
nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního
poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících
důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které
musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným
v ustanovení § 334 až 336 zák. práce doručena), má-li se jednat o platné
rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel
mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní
povinnosti a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z
pracovního poměru.
Právní úprava na druhé straně nedává prostor ani pro výklad,
že by tato lhůta začala běžet již na základě pouhého předpokladu (jakkoliv by
byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě pouhé domněnky, že
zaměstnavatel o porušení pracovní povinnosti mohl či dokonce musel k určitému
datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k
výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode
dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně)
dověděl (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR
ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, který byl uveřejněn pod č. 6 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1998, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010). Pro účely aplikace zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, byly tyto závěry publikovány v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3024/2014. Nelze proto považovat za správnou úvahu odvolacího soudu, že „není proto
rozhodující, zda se toto oznámení o přestupku dostalo do dispoziční sféry
tajemníka…, ale postačí, kdy a že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému
žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel žalobce
dozvěděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny,
kterému subjektu oznámení o přestupku doručí…“. Tato úvaha je totiž v rozporu se závěrem, že vědomost o důvodu, pro nějž je
možno ukončit pracovní poměr výpovědí, se přičítá zaměstnavateli pouze tehdy,
má-li tuto vědomost (nejméně) bezprostředně nadřízený vedoucí zaměstnanec
výpovědním důvodem dotčeného zaměstnance (nebo v rámci vertikální linie
nadřízenosti každý další). Tyto závěry korespondují i s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, vztahující se k problematice vědomosti právnické osoby
(korporace) o určité, právně významné skutečnosti, tedy k otázce, vědomost,
kterého člověka (v jakém postavení v rámci hierarchie právnické osoby) se
přičítá právnické osobě (korporaci). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z teze (na níž není třeba čehokoli
měnit), že vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se
primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2019, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017).
Právnické osobě nicméně
může být přičitatelná též vědomost jejích zástupců, případně (v závislosti na
okolnostech případu) i jiných osob, jež v dané situaci právnickou osobu
nezastupovaly, pakliže by s ohledem na jejich postavení ve struktuře právnické
osoby bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby jimi nabyté vědomosti nebyly
právnické osobě přičitatelné [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo už zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 (R 9/2019)]. Zároveň Nejvyšší soud připustil, aby byla v závislosti na konkrétních
okolnostech případu právnické osobě přičítána vědomost, kterou má její pověřený
zaměstnanec, nehledě na to, zda zjištěné informace dále předal statutárnímu
orgánu (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 a
dále srovnej rovněž usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
6087/2017). Právnické osobě tak lze přičítat k tíži, že specializovaný
zaměstnanec nesdělil právně významné skutečnosti členům statutárního orgánu,
stejně tak, že jeden ze členů statutárního orgánu podstatné informace nepředal
ostatním členům tohoto tělesa, byť se hypoteticky mohou vyskytnout situace, v
nichž bude komunikace uvnitř statutárního orgánu z objektivně omluvitelných
důvodů narušena, a není zcela vyloučeno, že v takových případech bude možné na
důsledky nabytí povědomí o rozhodných skutečnostech toliko jedním ze členů
statutárního orgánu, nikoli však většinou, nahlížet odlišně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018). Tyto závěry se přijímají i k problematice vědomosti obce o určité, právně
významné skutečnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5041/2017). Lze tak uzavřít, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o
přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě) předsedkyni
přestupkové komise nelze ještě dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné
výpovědi, dané žalobci. Jak správně uvádí odvolací soud, tajemník obecního
úřadu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních
předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu [srov. ustanovení §
110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], je
tedy vedoucím zaměstnancem, nadřízeným žalobci (srov. ustanovení § 11 zák. práce), zřejmě však nikoliv zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně
(srov. výpověď J. K. u jednání soudu prvního stupně dne 8. 8. 2018 a slova „…
dotazoval jsem se vedoucí žalobce…“), kdo tímto byl, zjištěno nebylo. Je sice možné, ba dokonce i pravděpodobné, že tajemník žalovaného J. K. byl s
obsahem oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, seznámen, a to někdy v
mezidobí od 9. 3. 2017 do 25. 3. 2017, avšak, jak vyplývá z výše uvedeného,
pouhá možnost či domněnka, že se tak stalo, k určení počátku běhu prekluzivní
lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru nepostačuje.
Není též zcela přesný závěr odvolacího soudu, že“…neformálně se mohl dovědět o
tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z
přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník
bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany
žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne
23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z
projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je nade vší pochybnost zřejmé,
že předmětem přestupkového řízení je jednání M. O., které je zde též popsáno…“,
neboť na přípis K. reagovala předsedkyně přestupkové komise S. emailem ze dne
22. 3. 2017 (nikoliv přímo tajemník, jemuž byla odpověď S., obsahující pouze
údaj o postoupení spisu Policií ČR a o tom, že žalobce je podezřelý ze
spáchání přestupku proti občanskému soužití, přičemž skutek měl spočívat v
„zaslání balíčku k rukám P.“, pouze dána na vědomí); informace, které takto
tajemník obecního úřadu obdržel, se však porušení pracovních povinností ze
strany žalobce bezprostředně nedotýkala; stejně tak ani informace, které byly
obsahem podání předsedkyně přestupkové komise S. starostovi Městské části XY ze
dne 23. 3. 2017, neobsahovaly nic, z čeho by bylo možno dovodit porušení
pracovních povinností ze strany žalobce; obdobně jako předchozí podání
obsahovaly pouze údaj, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku proti
občanskému soužití a že „…osobou dotčenou přestupkovým jednáním (žalobce) je
místostarosta MČ XY…“. Z uvedených informací nelze usoudit, že by v případě
žalobce byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru pro závažné porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci, v podstatě nelze dovodit, že by vůbec došlo k porušení
pracovních povinností ze strany žalobce. Dovolací soud tak uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že o tvrzeném porušení
pracovních povinností se žalovaný dozvěděl již dne 9. 3. 2017, není správný, a
dále, že dosavadní skutková zjištění nedávají možnost usoudit, že se tak stalo
(prostřednictvím pověřených osob) někdy v mezidobí od 9. 3. 2017 do 25. 3. 2017. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.