A, a. s., IČO 26236401, se sídlem v Brně, Tuřanka 115, zastoupená JUDr.
Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6,
proti žalovanému: T. D., zastoupený JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 5, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 34 C 285/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. července 2017, č. j. 49 Co 45/2016-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 13. 8. 2015, č. j. 34 C 285/2014-89, jímž soud prvního
stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku označeného dle
geometrického plánu č. 2615-164/2013 ze dne 23. 12. 2013, který tvoří součást
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro
Jihomoravský kraj, č. j. SPU 137623/2014, 26/91/5 – RBD ze dne 26. 3. 2014, v
k. ú. S., a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na nákladech
řízení 8 400 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně
uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání.
Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek
vydržení vlastnického práva a dobré víry právnické osoby. Odkazovala přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 427/2013.
Odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu vytýkala rovněž při řešení otázek,
zda žalovaný jest osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále
jen „zákon o půdě“), odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 3069/2005 a sp. zn. 28 Cdo 4252/2011, a zda se zřetelem k překážce
naturální restituce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
představované umístěním pozemku v uzavřeném areálu, bylo namístě jej žalovanému
vydat v restitučním řízení, zde odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 a
další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku tvořícího
součást uceleného areálu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále i jen
„o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského
soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť
je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud v souvislosti s posuzováním zákonných předpokladů nabytí věci
vydržením (§ 130 odst. 1, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jehož aplikaci odůvodňuje
dovolatelkou tvrzená oprávněná držba předmětného pozemku od roku 2001)
opakovaně dovodil, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní
nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých
lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné;
okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou
zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 508/2001). Dobrá víra je přitom psychický stav držitele – takový
držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak vždy třeba brát v úvahu, zda držitel
při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí
dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č.
C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je
sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování
obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je
třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna
osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či jeho usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2026/2017). Dobrá víra přitom zaniká vždy v okamžiku, kdy se držitel
seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že
mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Dobrá víra právnické osoby se pak zásadně odvíjí od vědomosti statutárních
orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 427/2013, na nějž sama dovolatelka odkazuje, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013). Z tohoto
pravidla je však třeba připustit výjimky v situaci, v níž by důsledné trvání na
uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, či usnesení
téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017. V poměrech, kdy je
právnické osobě doručena písemnost, v níž jsou uváděny relevantní údaje
zpochybňující její dobrou víru, byl by přitom nepřijatelný závěr, že dobrá víra
právnické osoby nebyla zpochybněna, založený na obraně, že se o tomto dopise s
ohledem na vnitřní strukturu právnické osoby nedozvěděl její statutární orgán
(k tomu srov. např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015).
Závěry citovaných rozhodnutí považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní
posuzované věci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nemohla být v
dobré víře, jež by svědčila o oprávněnosti její držby předmětného pozemku,
přitom odpovídá výše citované judikatuře a není nepřiměřená zjištěným skutkovým
okolnostem (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele,
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
364/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2026/2017), opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního
projektu ve smyslu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby (dále jen – „zákon č. 92/1991 Sb.“), jenž
nezohlednil, že k předmětnému pozemku byl právním předchůdcem žalovaného v září
1991, tj. ve lhůtě dané ustanovením § 13 odst. 1 zákona o půdě, uplatněn dle
tohoto zákona (pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu posléze uspokojený)
restituční nárok (pročež v procesu privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb.
nemohlo dojít k převodu předmětného pozemku na nabyvatele – viz § 3 citovaného
zákona; srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn.
23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo
343/2005, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005, či
jeho usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a nálezy Ústavního
soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, a sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo
ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000), byl státní podnik SLATINA, za
který jednal jeho ředitel T., jenž byl současně členem představenstva obchodní
společnosti ROUČKA-SLATINA, a. s., do níž byl dotčený privatizovaný majetek
vložen, přičemž prostřednictvím člena představenstva B. došlo dále i k
personálnímu propojení mezi uvedenou obchodní společností a dovolatelkou, jejíž
je jmenovaná společnost jediným zakladatelem (k významu personální
provázanosti, co do obsazení statutárních orgánů, mezi někdejší povinnou osobou
a nástupnickými společnostmi srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007). V situaci, kdy zde se zřetelem k vědomosti
dotčených statutárních orgánů právnických osob o včasném uplatnění restitučního
nároku k předmětnému pozemku právním předchůdcem žalovaného a jejich vzájemné
personální provázanosti není dána dobrá víra dovolatelky o tom, že je vlastnicí
onoho pozemku, pak na dobrověrnost držby pozemku dovolatelkou zjevně nelze
usuzovat ani z jí akcentovaného umístění pozemku v prostorách uzavřeného areálu.
Vzhledem k neexistenci dobré víry držitele pozemku pak ustanovení § 134 odst. 1
obč. zák. i rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela odpovídá právní závěr
odvolacího soudu, že dovolatelka vlastnické právo k předmětnému pozemku
nenabyla vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1848/98). Dotčený právní závěr je nadto souladný i se závěry rozhodovací
praxe, která restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž
prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů,
zdůrazňuje přitom, že opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící
restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11.
12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne
4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS
1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze
dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016), a nekoliduje ani s judikaturou
označenou dovolatelkou.
Na vyřešení ostatních dovolatelkou předestřených otázek (zda jest žalovaný
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení zákona o půdě či zda se zřetelem k
překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona
o půdě bylo namístě předmětný pozemek vydat žalovanému v restitučním řízení)
pak rozsudek odvolacího soudu očividně nezávisí, neboť bez ohledu na způsob
jejich zodpovězení by žalobě o určení vlastnického práva dovolatelky,
dovolávající se neúspěšně jeho vydržení, nebylo lze vyhovět. Prostřednictvím
uvedených otázek tudíž na přípustnost podaného dovolání usuzovat nelze (§ 237
o. s. ř.).
V situaci, kdy dovolatelkou označené právní otázky, na jejichž zodpovězení
napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchýlit
ani v posuzované věci, tedy dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti
dovolání zjevně naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích,
neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek
odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §
242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a
žalovanému, který v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady
nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2018