21 Cdo 3953/2023-416
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se
sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4, proti žalované ORLEN Unipetrol RPA s. r.
o., se sídlem v Litvínově – Záluží č. 1, IČO 27597075, zastoupené Mgr. et Mgr.
Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o 8 136 100
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 45 C 27/2017,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
května 2023, č. j. 11 Co 245/2022-369, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které byla nařízena
oprava usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 45 C
27/2017-42, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 49 803,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Olgy Růžičkové, advokátky se sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 17. 2. 2017 se žalobce
domáhal zaplacení částky 2 052 960 Kč s příslušenstvím (podáním ze dne 31. 1.
2018 rozšířené na částku 8 136 100 Kč s příslušenstvím). Žalobu odůvodnil tím,
že byl u žalované v pracovním poměru, který se žalovaná pokusila ukončit
neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 15. 11. 2013. Žalobce v
tomto řízení uplatnil nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil právní
předchůdkyni žalované, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, až do dne,
kdy pracovní poměr skončil platně, a to dohodou o skončení pracovního poměru.
2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Uvedla, že nárok žalobce
zcela popírá a neuznává proto, že od 1. 2. 2014 pro žalovanou nevykonával
žádnou práci. Žalovaná považovala pracovní poměr žalobce za skončený ke dni 31.
1. 2014. Z toho důvodu navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.
3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 45 C
27/2017-316, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 8 136 100 Kč s
příslušenstvím tam specifikovaným (výrok I), zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení za znalecký posudek ve výši 4 949,30 Kč
(výrok II) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 112 834,26 Kč
(výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem
žalované od 5. 11. 1979 do 31. 12. 2017. Konec tohoto období je odvozen od
dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 15. 2. 2017, na základě které
pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil dne 31. 12. 2017. Žalobce
informoval právní předchůdkyni žalované o tom, že trvá na tom, aby jej dále
zaměstnávala, ve svém podání ze dne 20. 1. 2014. Skutečnost, že žalovaná se
pokusila se žalobcem neplatně ukončit pracovní poměr výpovědí ze dne 15. 11.
2013, byla zjištěna z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 2. 2016, č.
j. 45 C 5/2014-207, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 11 Co 565/2016-287. Soud proto
nepochyboval o nároku žalobce na náhradu mzdy a dále se tedy zabýval pouze
stanovením výše dlužné náhrady mzdy.
5. Soud posoudil závěry znaleckého posudku ze dne 15. 8. 2021,
vypracovaného JUDr. Martinem Mikyskou, s vlastními výpočty na základě listin
dodaných žalobcem i žalovanou a po provedeném dokazování shledal, že žalobce se
se svými vlastními výpočty uvedenými v žalobě neodchýlil tak, že by požadoval
více, než mu náleží. Uvedl, že soudním znalcem zjištěný průměrný výdělek je pro
výpočet náhrady platný pouze v prvním čtvrtletí 2014, nicméně použije se i pro
výpočet náhrady mzdy v dalších obdobích s tím, že pro další období se již
považuje za pravděpodobný výdělek. Podle zjištění soudu byl žalobce až do dne
31. 12. 2017 zaměstnán u žalované, která mu však nepřidělovala práci ani ho na
žádnou práci nepřevedla, proto soud nepřihlédl k návrhu žalované na přiměřené
snížení žalobou uplatněné částky ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce a žalobě
vyhověl.
6. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
31. 5. 2023, č. j. 11 Co 245/2022-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I a II, a změnil jej ve výroku III potud, že výše náhrady nákladů
řízení činí částku 1 010 166,26 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), nařídil
opravu usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 45 C
27/2017-42, a to doplněním jeho záhlaví (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 123
601,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy. K námitkám žalované uvedl, že každé
podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, kdy v projednávané věci bylo z
celého kontextu žaloby zřejmé, že žalobce se domáhal náhrady mzdy, ač svůj
nárok označil jako dlužnou mzdu; proto byla nedůvodná rovněž námitka žalované,
že se nároku žalobce ubránila, neboť se v této věci nejednalo o dlužnou mzdu.
To, že usnesení o připuštění změny žaloby neobsahovalo část záhlaví, odvolací
soud posoudil jako vadu, ovšem nikoli takovou, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, proto soudu prvního stupně nařídil jeho opravu ve
smyslu § 164 občanského soudního řádu. Z vyložených důvodů odvolací soud
shledal, že žaloba byla podána včas, stejně jako návrh na její rozšíření, a
proto nárok žalobce není promlčen. Odvolací soud dále uvedl, že určení
průměrného, či pravděpodobného výdělku žalobce tak, jak jej odůvodnil soud
prvního stupně, je v zásadě nepřezkoumatelné; nepovažoval však za hospodárné
zrušení a vrácení rozsudku soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť z
důkazů provedených soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu možné výši
průměrného výdělku žalobce určit, odpracoval-li žalobce v rozhodném období (tj.
poslední čtvrtletí roku 2013) více než 21 dnů. Shodně se soudem prvního stupně
pak ani odvolací soud neshledal důvody pro snížení povinnosti žalované k
náhradě mzdy žalobci.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v
celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání shledává v otázkách, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, respektive které nebyly v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešeny. Konkrétně se jedná o otázku zásadní odlišnosti dlužné mzdy a náhrady
mzdy, otázku možnosti rozhodovat o změněné žalobě, aniž by změna žaloby byla
soudem řádně připuštěna, otázku promlčení, otázku určení průměrného výdělku,
otázku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnosti a
otázku provádění nepřípustných důkazů.
9. Podle žalované posuzovaly soudy žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení mzdy (za období únor 2014 až leden 2015), nesprávně jako nárok na
zaplacení náhrady mzdy, ačkoliv žalobce svůj nárok označil jako dlužnou mzdu.
Tím se soudy podle dovolatelky odchýlily od právního názoru vyjádřeného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, že
nárok na zaplacení dlužné mzdy je nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu
mzdy. V této souvislosti se měly soudy rovněž odchýlit od judikatury dovolacího
soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3989/2011), z níž vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy se zaměstnavatel takové
žalobě ubrání, pokud prokáže, že zaměstnanec pro něj v uvedené době nevykonával
práci, což v této věci strany nerozporovaly. Podle dovolatelky tak shora
uvedeným postupem soudy přiznaly žalobci zcela jiný nárok, než jak byl skutkově
vymezen v žalobě, čímž se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016. V neposlední řadě pak dovolatelka namítá
promlčení nároku. Podle dovolatelky měl odvolací soud hodnotit námitku
promlčení nikoli ve vztahu k datu podání žaloby na zaplacení dlužné mzdy, nýbrž
se měl zabývat tím, kdy byl žalobcem poprvé uplatněn změněný nárok na náhradu
mzdy.
10. Žalovaná dále namítá nesprávný postup soudů, kterým se měly odchýlit
od judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015,
sp. zn. 26 Cdo 2532/2015), z níž vyplývá, že každá změna žaloby učiněná
žalobcem musí být nejprve řádným způsobem připuštěna. Podle dovolatelky v
projednávané věci nedošlo k řádnému připuštění změny žaloby, neboť o něm nebylo
soudem řádně rozhodnuto postupem podle § 95 občanského soudního řádu. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012,
dovolatelka uvádí, že usnesení, kterým tak mělo být učiněno, nelze vůbec za
usnesení považovat, neboť mu chybí základní náležitosti rozhodnutí ve smyslu §
169 odst. 1 občanského soudního řádu, zejména který soud usnesení vydal a jména
a příjmení soudců a přísedících, a z toho důvodu podle dovolatelky nelze
uvedenou listinu pokládat za veřejnou listinu vydanou soudem. Postup podle §
164 občanského soudního řádu, jenž k opravě uvedeného usnesení využil odvolací
soud, pokládá dovolatelka za nesprávný, neboť se dle ní v projednávané věci
nejednalo o zjevnou nesprávnost ve smyslu tohoto ustanovení, ale o zásadní
vadu, v důsledku níž dovolatelka „po celou dobu řízení nevěděla, který soud a v
jakém personálním složení vydal zásadní procesní rozhodnutí, jímž se závazně
určuje, co je předmětem řízení, a tyto skutečnosti se dozvěděla až poté, kdy
řízení bylo pravomocně skončeno.“
11. Dovolatelka nesouhlasí ani s určením průměrného výdělku žalobce
odvolacím soudem a namítá, že odměna poskytnutá žalobci v měsících listopad
2013 a prosinec 2013 nepředstavovala odměnu za práci vykonanou v těchto
měsících, ale podle dovolatelky zjevně představovala část mzdy poskytované za
delší období, než je kalendářní čtvrtletí. Odvolací soud se měl proto odchýlit
od § 358 zákoníku práce, podle něhož je pro účely zjištění průměrného výdělku
nutné nejprve určit poměrnou část mzdy připadající na kalendářní čtvrtletí.
12. Žalovaná dále argumentuje nepřezkoumatelností rozhodnutí z důvodu,
že se soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami. V závěru pak vytýká
odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na skutečnostech, které zjišťoval z
důkazů nepřípustně prováděných v odvolacím řízení, aniž by tyto důkazy některý
z účastníků označil a navrhl, nýbrž je podle dovolatelky odvolací soud
zjišťoval z vlastní iniciativy, čímž měl zasáhnout do principu
kontradiktornosti řízení.
13. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované odmítl, případně zamítl. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ze
samotné žaloby i jejího rozšíření vyplývá, že se žalobce domáhal mzdy z důvodu
neplatného skončení pracovního poměru, k čemuž směřovala i veškerá jeho
tvrzení, důkazní návrhy a odkazy na judikaturu. Své právo uplatnil u soudu včas
a jeho nárok není promlčen. Dále uvádí, že do usnesení o připuštění změny
žaloby nepřísluší žalované ani opravný prostředek a že žalované byl obsah
usnesení, jehož nedostatky namítala, znám. K otázce určení průměrného výdělku
potom poukazuje na to, že dovolatelka před nalézacími soudy žádnou konkrétní
argumentaci ke způsobu určení výše výdělku nepředestřela a ani žádnou konkrétní
výši nikdy netvrdila; naopak soudem uloženou ediční povinnost dlouhodobě
odmítala splnit.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
17. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka zásadní
odlišnosti dlužné mzdy a nároku na zaplacení náhrady mzdy, neboť odvolací soud
se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje, se týkají situací, kdy
došlo k rozhodnutí o jiném než žalobcem tvrzeném skutkovém stavu, což ovšem
není případ napadeného rozsudku. Jak dovolatelka sama dovodila, nárok uplatněný
žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj
nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se
žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je
předmětem řízení, přičemž pro soud je zcela irelevantní názor žalobce (potažmo
i žalované) ohledně právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku, neboť právní
posouzení věci náleží výhradně soudu.
18. V projednávané věci žalobce označil nárok za dlužnou mzdu, avšak z
uvedených skutkových tvrzení vyplynulo, že se domáhal náhrady mzdy (o čemž
svědčily i odkazy na ustanovení zákona, judikaturu Nejvyššího soudu či návrh na
přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí v řízení o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru). Pokud tedy odvolací soud uvedl, že každé podání
je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a na základě kontextu žaloby dospěl k
závěru, že žalobce se domáhal náhrady mzdy, ačkoliv nárok ve svém podání
označil jako dlužnou mzdu, pak rozhodl v souladu se závěry uvedenými v
rozhodnutích Nejvyššího soudu, která dovolatelka sama cituje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016).
19. V této souvislosti proto neobstojí ani námitka dovolatelky, že ve
sporu o zaplacení mzdy se zaměstnavatel takové žalobě ubrání, pokud prokáže, že
zaměstnanec pro něj v uvedené době nevykonal práci, neboť odvolací soud se ani
v této otázce od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, posuzoval-li (jak
vysvětleno shora) v projednávané věci nárok žalobce jako nárok na náhradu mzdy,
nikoli na dlužnou mzdu, jak předesílá dovolatelka.
20. Uvedené platí též u námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně
posoudil námitku promlčení, když ji hodnotil ve vztahu k datu podání žaloby na
zaplacení dlužné mzdy a nezabýval se tím, kdy byl žalobcem poprvé uplatněn
změněný nárok na náhradu mzdy. Rovněž nelze přehlédnout, že dovolatelka zde
pouze kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nevymezuje žádnou
právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí. Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
21. Námitkou, že odměna poskytnutá žalobci v měsících listopad 2013 a
prosinec 2013 nepředstavuje odměnu za práci vykonanou v těchto měsících, ale
zjevně představuje část mzdy poskytované za delší období, než je kalendářní
čtvrtletí, pak dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů
(o tom, za jaké období byla mzda poskytována). Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 však nelze důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné
připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
22. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu (resp.
jeho závěr o tom, že odměna poskytnutá žalobci v měsíci listopad 2013 a
prosinec 2013 představuje odměnu za práci vykonanou v těchto měsících, nikoli
část mzdy poskytované za delší období) v sobě neobsahují ani žádný extrémní
nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům. Podkladem skutkových zjištění byly
údaje zjištěné znalcem, jehož znalecký posudek byl čten k důkazu a účastníci
měli možnost se k provedenému důkazu vyjádřit. Na základě těchto údajů provedl
odvolací soud vlastní právní hodnocení (viz bod 25 odůvodnění jeho rozsudku).
Nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního
posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
23. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, pak není dovolání přípustné podle ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
24. Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu ve výroku nařizujícím opravu usnesení Okresního soudu v Mostě
ze dne 5. 3. 2018, č. j. 45 C 27/2017-42, neboť tímto výrokem se nekončí
odvolací řízení (§ 237 o. s. ř.) a nepatří do výčtu usnesení v § 238a o. s. ř.
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedených částech podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda chyba v písemném vyhotovení
usnesení o připuštění změny žaloby spočívající v chybějícím označení soudu,
předsedy senátu a přísedících může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Protože tato právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné.
27. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
28. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). O změnu žaloby jde
nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo
požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v
původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice i nadále požaduje stejné plnění
(stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu
(skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod
č. 21/2003 Sb. rozh. obč.). Protože změna návrhu nemůže být v rozporu se
zásadou hospodárnosti řízení, je stanoveno, že k tomuto procesnímu úkonu je
třeba souhlasu soudu a že soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95
odst. 2 o. s. ř.). O změně návrhu soud rozhoduje usnesením, jímž je vázán (§
170 odst. 1 o. s. ř.). Proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nebo
nebyla připuštěna změna žaloby, přitom není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1
písm. d) o. s. ř.]. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně tak, že navrženou
změnu žaloby připouští, bylo jeho usnesením konečným a závazným způsobem
stanoveno, že v probíhajícím řízení bude jednáno a rozhodováno o změněné
žalobě. Věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým byla změna
žaloby připuštěna, není odvolací soud oprávněn přezkoumávat; to platí i tehdy,
bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o
změněné žalobě (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012).
29. Dokud soud o uplatněné změně žaloby nerozhodne, nemůže pokračovat v
řízení ani o původním návrhu, natož o změněné žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2954/2005); učiní-li tak, zatíží
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005). Nárok
uplatněný změnou žaloby se mohl stát předmětem řízení, jen jestliže soud změnu
žaloby připustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn.
26 Cdo 2532/2015).
30. V písemném vyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby se (mimo
jiné) uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících (§ 169
odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí v případě, že se usnesení o připuštění změny
žaloby doručuje (srov. § 169 odst. 3 o. s. ř.). Je proto správný dílčí závěr
odvolacího soudu, že neuvedení těchto náležitostí je vadou řízení, a že tedy je
rozhodující, zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[srov. § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].
31. Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku
(stejně jako v usnesení – viz § 167 odst. 2 o. s. ř.) kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci. Týká-li se opravné usnesení výroku rozhodnutí, má jeho
vydání také vliv na běh lhůty pro podání opravných prostředků (srov. zejména §
204 odst. 1 věta druhá, § 240 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Z hlediska
systematického je tak zřejmé, že zákon rozlišuje dvě skupiny chyb (jež lze
opravit opravným usnesením), přičemž za závažnější považuje ty, jež se týkají
výroku rozhodnutí. Rovněž ustálená judikatura dovolacího soudu považuje za
významné, zda je důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna
výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se
stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v
důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod č. 46/2005 ve
Sb. rozh. obč.).
32. Usnesení o připuštění změny žaloby, které soud doručuje účastníkům,
je ve smyslu § 171 odst. 1, 3 o. s. ř. (formálně) vykonatelné (není-li v něm
výslovně uvedeno jinak), jakmile bylo doručeno účastníkům řízení (obdobně u
změny soudního exekutora viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp.
zn. 21 Cdo 1465/2014, uveřejněné pod č. 111/2014 ve Sb. rozh. obč., nebo u
změny správce konkursní podstaty viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012); od tohoto okamžiku již soud může jednat a
rozhodnout o předmětu řízení, jehož změna byla připuštěna. Materiální
vykonatelnost takového usnesení je pak závislá na obsahu jeho výroku, neboť jen
výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho
právní mocí a vykonatelností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Je-li připuštění změny žaloby podmínkou pro
to, aby byla změněná žaloba projednána a rozhodnuto o ní, pak nesprávné
rozhodnutí ve věci by mohla mít za následek taková chyba v usnesení o
připuštění změny žaloby, pro kterou by nebylo zřejmé, jakou změnu žaloby soud
připustil.
33. Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoliv písemné vyhotovení usnesení o
připuštění změny žaloby obsahuje ve svém záhlaví zjevnou nesprávnost
spočívající v chybějícím označení soudu, předsedy senátu a přísedících, nemá
tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vyplývalo-li z obsahu
usnesení, že soud v dané věci připustil změnu žaloby a v čem tato změna
spočívala.
34. V nyní posuzované věci se zjištěné chyby v písemném vyhotovení
usnesení o připuštění změny žaloby netýkají (ani zprostředkovaně) jeho výroku,
a ani účastníci řízení nemohli být na pochybách o tom, že v této věci rozhodl
soud o připuštění konkrétní změny žaloby. Výše uvedená chyba v záhlaví usnesení
nemá ani zprostředkovaný vliv na obsah jeho výroku. Popisované chyby v záhlaví
usnesení nelze srovnávat se situací v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, uveřejněném pod č. 1/2014 ve Sb.
rozh. obč., kde pro chybějící podpis (předsedkyně senátu na originálu a
oprávněné osoby na stejnopisu usnesení) nebylo zaslané usnesení způsobilé
potvrdit, že jde o nařízení soudu jím sledované, a přivodit tak fikci uznání
nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. V nyní projednávaném případě je posuzována
zjevná nesprávnost, neboť je zřejmé, že soud rozhodl, ale v písemném vyhotovení
usnesení byla vynechána část textu záhlaví.
35. Pouze na dokreslení lze z obsahu spisu připomenout, že spolu s
usnesením o připuštění změny žaloby bylo žalované doručeno i rozšíření žaloby,
žalovaná se k němu vyjádřila (viz podání datované 8. 6. 2018) a při prvém
jednání u soudu prvního stupně zástupkyně žalobce odkázala jak na žalobu, tak
na její doplnění; žalovaná nenamítala, že by nebylo zřejmé, co je předmětem
řízení.
36. Závěr odvolacího soudu, že vada řízení spočívající v (neopraveném)
chybějícím označení soudu, předsedy senátu a přísedících v záhlaví usnesení o
připuštění změny žaloby neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
tedy správný.
37. Vzhledem k přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval rovněž
tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), a to v prvé řadě na základě námitek, které vznesla žalovaná v dovolání.
38. Žalovaná v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal se
všemi jejími námitkami v průběhu řízení a napadené rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces však nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn.
III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
39. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud své rozhodnutí založil
na skutečnostech, které zjišťoval z nepřípustně prováděných důkazů, popsaných v
odstavcích 16 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu
spisu však vyplývá, že první z provedených důkazů (konkrétně důkaz zprávou
Okresní správy sociálního zabezpečení Most), které dovolatelka označuje za
nepřípustné, představoval pouze zopakování důkazu odvolacím soudem, neboť podle
jeho názoru soud prvního stupně tento důkaz provedl, ale nečinil z něj žádná
zjištění (srov. bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Druhý
dovolatelkou takto označený důkaz pak dovolatelka sama ve svém podání
navrhovala (srov. bod 4 podání dovolatelky ze dne 8. 6. 2018), jak ostatně
uvádí i odvolací soud (rovněž v bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku); nelze
jej tak považovat za důkaz zjevně zjišťovaný z vlastní iniciativy odvolacího
soudu, a proto nepřípustný z důvodu porušení principu kontradiktornosti řízení,
jak dovolatelka namítá.
40. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalované ve věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
41. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť žalobce měl plný úspěch, a žalovaná je proto povinna nahradit mu
náklady potřebné k bránění práva, které mu vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši nákladů
dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní
tarif“). Žalobci náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta podle § 7
bodu 6 advokátního tarifu ve výši 40 860 Kč, paušální částky náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a
náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 8 643,60 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem tedy žalobci
vznikly náklady v celkové výši 49 803,60 Kč.
42. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení v celkové výši 49 803,60 Kč k rukám advokátky Mgr. Olgy Růžičkové, která
žalobce v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od
právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu